V bezpečí

Objímá ho pevně. Vlastně jen opětuje ten jeho pevný stisk, který obaluje celou její postavu. Kolemjdoucí nemůžou pochybovat o tom, že ti dva se fakt milujou. Možná ona jakoby měla oči pořád připravené zachytit i něco zvenku, pořád otevřené možnému narušivému podnětu. On spočívá, zcela ponořený v objetí. On nepochybuje. Pan zamilovaný...

Vyjíždí mi z očí slzy. Taková ta oteklost xischtu a pak klouzání slizský slzy na jemný kůži tváře. Vizuálně je to pruh rozrušující makeup. Ale spíš je to do stran rozptýlená tekutina zanechávající černý kaňky smytý řasenky. To klouzání by bylo příjemný, kdyby se nedral ven i ten hustej sopl v nose. Popotahuju a na jazyku sladká chuť. Teď už musí vědět, že řvu. Nebo to nevnímá? To by bylo v poho, kdyby to nevěděl. Ale zaručeně to ví a prostě neví, jak reagovat. Ať mě nechá, nechci nechci mluvit. Nic nechápe a já nechci, aby to věděl. Ať má prázdnou hlavu, jen vyplněnou strnulostí opilosti. Díky, že mlčíš. „Proč brečíš, děvčátko.“ Ta rezonance jeho hlasu, to polknutí na začátku věty jsou jak kdyby mě praštil pěstí do lebky. Chci mlčet. Seru na tebe, nebudu mluvit tím plačtivým hlasem, nenávidim to. Ale to mlčení je trapný, nevydržím to.

Přitiskne se k němu ještě víc, těsněji. Tak aby nemohla nic vyslovit, jak měla obličej zaražený do jeho ramene.

Ta aviváž je příjemná, i když s jeho tělem vůbec nesouvisí. To zběsilý ráno. Probudila se se slzama v očích. U snídaně polykala slzy i se sušenkama. Je zběsilý budit se sama, bez toho tepla a potu z něj na svý kůži. V tramvaji pohoda, hudba ze sluchátek uklidňovala, takže pohyb kolem sebe ignorovala, ta hudba to tlumí. A pak za ní. Někdo dosed a ta aviváž ji přepadla. To bolí. Do píčy, to bolí. V hlavě bleskaly vršovický momentky. Výřez z pokoje, koupelna se studenejma dlaždicema na boso. Mrholení pokrývající zeleň za žaluziema. Často byla koupelna zalitá sluncem, ale ten jedinej den mrholení se jí zafixoval na věčnost. Panebože jak se to stalo, že zas čuchám tu aviváž a můžu mít úplně celou tu vůni, bez přerušení? Tu měkkou podušku mikiny pod čelem, ty teplý ruce kolem těla? To skončí, to zatraceně rychle a nečekaně skončí a stejně jako teď nevim, proč si to zasloužim, tak pak nebudu vědět, za co jsem tak trestaná. Ale já nechci to potom, ten brekot střídanej apatií, výsměch smrti, nechuť jíst a velká touha proměnit se v kostru, studenou a vzdálenou. Někdy návaly zběsilýho vzteku a obrazy podřezaných zápěstí (nebo možná krční tepny) a krev stříkající ve vodotryscích. A ten zběsilej strach z řezný rány a zároveň ta úleva ze znecitlivění a motající se hlava. Ta slast unikajícího života, konec zodpovědnosti za to neúnavný trápení v šedivých dnech, nehorázně otravnej vítr pořád a znova cuchající vlasy. Konec zoufale trapnýho snažení žít naplno versus ta méněcennost nedobrovolný osamělosti vyhnankyně vinný z naivity, důvěřivosti a optimismu. Teď mě drží a pak snad už budu tak slabá, že to bude jak rauš, nevnímání a pak rychlej kolaps. Dneska jsem měla jen jogurt a 2 sušenky a zejtra sním třeba ještě míň. Nikdo mě nedonutí jíst a žít tenhle život dál. Nebudu žít nemilovaná. Nemá to smysl. Teď taky ne, ale teď to mít smysl nemusí. Teď mě drží a chrání a prohřívá láskou. Ale až se na mě vysere, tak vidrholec. Nikdy to už nezopakuju, tu hrůzu a úzkost. Pálivej žaludek a zima. Budu žít podle pulsu jeho lásky. Až vynechá, vypadnu ze života. Co nejpřímější a nejrychlejší cestou. Ale ne řezem. Zúžit se na minimum, na vystouplý žebra bude hnusný, ale přijatelný. Nikdo to neuhlídá. Nikdo mi nevyčte sebevraždu. Zmizim schovaná. Jídlo je moje strategie. Moje sabotáž. Odmítám cpát se tím svinstvem, který tenhle svět nabízí. Jídlo je moc a já už se nenechám ovládat. Nejíst je svoboda. Nikdy jsem nebyla volnější. Jsem totálně neúnavná. Dává mi to sílu.