Na procházce s paní Honigovou

To je zvláštní. Je jaro, ale ještě nic nevypučelo, nebe je šedivé a vítr nese po strništích plesnivé listí jako na podzim. Les je plný šedých a černých kmenů, které se proti obloze zdají jako nějaká žilkami propletená tkáň. A ačkoli jsou na větvích již pupeny, stromy vypadají tak mrtvě, když se rozvážně a s vrzáním kývají do rytmu mlhava a chladu.

            Na svou každodenní malou výpravu se vydává ona – a vskutku –má podzimní oblečení – holinky, teplou modrou bundu a fialovou čelenku, nad kterou se větrem čechrají šedivoučké již (kdysi však uhelně černé) vlasy. Malými krůčky šustí listím a sleduje dny, roky… Ach, jak ráda bych ji objala a řekla jí, že ji chápu, ale už jen to, že se na ni usměju mi připadá drzé, vtíravé a neslušné. Chtěla bych jí říci, že ano, i já vidím v každém stéblu trávy lásku, kterou nemám, v mracích, které se neustále mění že cítím naději. Že vím, jaké to je, jde-li se po této lesní pěšince – alespoň v myšlenkách – s NÍM.

            Klopýtá po kamenech, vidím ji – malinkou v dálce a hned mě napadne, že za zatáčkou na ni možná čeká… Ale pak mnou projede prudká bolest. Ach né. Já, tak mladá a naivní, si přece nemůžu dovolit s ní soucítit, či snad se snažit ji chápat! Je mi trapně. A tak radši odvracím oči. Jenže přesto ještě chvíli vidím její tvář, po které letí ptáci, v níž jsou dvě bezedné studny; a která je tak neskutečně smutná.

            Člověk by neměl být dlouho sám.

            Jenže stejně jako je pro mě naprosto přirozené živit v sobě naději na něj, je pro ni stejně tak nezbytné vědět, že jí už nikdy nikdo nebude tak blízko, jako jí byl on.

            Jak se proti jejímu životu zdají moje sny SMĚŠNÉ! Ach, to bolí… Má nohy jako já a chodí jimi po stejných cestách – možná i pomaleji a menšími krůčky. A přesto bych si přála být za šedesát let tak silná jako ona. Její chůze po téhle cestě má tisíckrát větší hodnotu. Asi možná proto, že se tolik trápí. Nevím, v co doufá, nevím, zda se odevzdává do rukou Božích. Já o ní nevím nic. Jen to, že je krásná. Ve svojí samotě. Má dva dospělé syny, byt, auto a chatku, kam jezdí sama – i v zimě a chodí na procházky a sbírá houby a maliny a nebo – právě jako teď – očekává vypuknutí zase nového dalšího jara. Stejně jako já. Jenže její muž je mrtvý.

 Hladké, hebké, mírně zvrásněné ruce nemohou ovinout jeho krk – ba ani nemohou (na rozdíl od těch mých) doufat, že někdy budou moci. Šedesát let spolu…jak to zní nádherně. Tolik spolu prožít. Tak se milovat. Jaké to JE? Můžu si to jen idealisticky představovat.  Ale přestože mi něco ve mně říká ,,Ty malá holčičko, co ty můžeš vědět o věčnosti, která se po pár letech soužití dostaví? Co ty tu teď píšeš o věcech, kterým nerozumíš?“ – tak tedy přestože jsem mladá a nezkušená a čistá a přestože možná netuším, co vše to bude znamenat a jak to bude třeba i bolet, přesto přese všecko se právě ještě v těchto dnech svého mládí chci navěky zaslíbit JEMU.

            Ó, jak se raduji, paní Honigová, že je to přede mnou, a víte, sice nevím, jak se cítíte – prostě ani nemohu - , ale vidím, že mým jediným přáním je stát celý život po boku svého muže, jako jste to udělala Vy!

            Snad už zítra začne jaro. A možná, ale opravdu jen možná se odhodlám za Vámi jít, pohladím Vás po hlavě a pak řeknu: ,,Není to nádherný den? Pojďme se dnes procházet spolu." Můžeme si povídat a nebo mlčet. Mlčet a poslouchat jen své kroky.  Kroky dvou lidí, dvou žen, které jsou si tak blízko i přes propast šedesáti let. Uvidíme obě dvě mladou travičku, uslyšíme ptačí zpěv a šumění lesů, ucítíme teplé slunce na tvářích – jen vítr nám bude každé šeptat něco jiného.