Volba

    Myslela jsem, že to byl jenom sen, ale nebyl. Vše, co se stalo do dnešního dne, byla realita. Krutá, nemilosrdná realita, která si s námi všemi zahrává. Jeden den je ti krásně, že bys nechtěla nikdy, aby ten nádherný pocit klidu v srdci a duši skončil a druhý den se ti zboří svět a máš chuť umřít. Rychle a bezbolestně umřít, aby ta vtíravá a nikdy nekončící bolest v srdci přestala, aby všechny ty nepříjemný myšlenky vypadly z hlavy a tys mohla být už zase jednou volná, létat v oblacích a dívat se na svět s úsměvem a vírou v lepší budoucnost pro ty, kteří jsou dole a prožívají své denní starosti. Copak jsem toho chtěla tolik? Chtěla jsem jen mít normální život jako ostatní. Vystudovat, najít si práci, koupit byt a psa, mít přítele, s kterým bych sdílela krásné chvilky a prostě jenom žít….jenom žít. Jenže co z toho všeho co jsem si přála mám? Nic. Nic se mi nemohlo splnit. Ze školy jsem musela odejít kvůli nedostatku financí, protože ti, kterým jsem donedávna říkala rodiče, se ke mně obrátili zády. Přesně ti lidé, kteří tě zplodí z lásky, učí tě první krůčky a první slůvka, ti kteří tě poslouchají, když tě něco trápí, ti, kteří tvrdí, jak tě milují a  ti, kteří pro tebe znamenají celý svět. Donedávna bych za ně dýchala, protože tolik pro mě znamenali. Jenže to všechno je teď pryč. Rozpustilo se to, jako moje naděje a touhy. A stačilo jenom, aby zjistili, že jejich dcera je jiná než všichni ti „normální“ lidi okolo, že jejich dcera dává přednost ženě než muži. Jenže jak takovým lidem, kteří mají konzervativní názory, vysvětlíte, že za to člověk nemůže? Jak jim vysvětlíte, že sis to nevybrala a že i ty ses kvůli tomu strašně natrápila? Oni nepochopí, že tě to bolí víc než je. Nenechají tě ani pořádně o tom promluvit, protože jsi pro ně najednou „nechutná“ a „odporná“ a „musíš hned vypadnout z domu“. V té chvíli ti nezbývá nic jiného než si vzít svých pár věcí a rychle utéct pryč. Pryč od těch lidí, kteří byli tvou oporou, tvůj život. Jediná myšlenka, která mě držela při životě a při smyslech, byla moje dívka, která měla stát po mém boku a být mi oporou. V takovou chvíli pak poznáš, co to je opora v nejhorších chvílích. Bohužel, já to nepoznala, protože žena, kterou jsem milovala, se se mnou v mé nejhorší etapě života rozešla kvůli muži. Když nad tím zpětně přemýšlím, musím se už zoufale zasmát, protože je to všechno k smíchu. Nic mi nevyšlo. Možná kdybych posbírala tu trochu sil, která mi zbyla a skočila bych do toho úplně naslepo, tak by to i vyšlo a skončilo by to tak, jak jsem si představovala ve svých snech s tím rozdílem, že bych vyměnila sdílení krásných chvilek s mužem, za krásné chvilky s ženou. Ale já už ani nevím jestli mi nějaké ty zbytky sil zůstaly, jestli mám vůbec chuť začínat zase znova a možná se i znova spálit. Nevím, jestli dokážu čelit další bolesti a zklamání.
    Já si zvolila tu druhou možnost. Rychlejší a svobodnější. Nebylo to těžké rozhodování. Člověk, když je hrozně na dně, tak ho napadají různý myšlenky a volí pak ty nejjednodušší možnosti. Nemám strach. Cítím se krásně a volně. Dokonce se usmívám. Vítr si hraje s mými vlasy, já zavírám oči a rozpřahuji ruce. Neslyším lidi, stojící 30 metrů pode mnou ani neslyším houkat sirény. Slyším jen ptáky, kteří poletují blízko mě a taky slyším vítr narážející o mé tělo. Pak jen jeden malý krok a … jsem volná.