Neuronová odysea - 5.část

Ron, doktoři Richards a Kirinstein a dva jejich další kolegové seděli jako přikovaní u velkého ředitelského stolu a sledovali zeatonautovy ruce. Tento vysoký štíhlý tvor stál pod hologramem znaku nemocnice a prudce švihal rukama, jako by šermoval s neviditelným sokem. Zdálo se, že mu právě teď zasadil rozhodující, nejprudší ránu. Vtom se uprostřed stolu, ve směru natažených zeatonautových rukou, objevila projekce. Čtyři pozemšťané uviděli model planety Astar. Paprsek, který sálal z prstenu na zeatonautově nejkratším, šestém prstu levé ruky, teď změnil barvu a výjev nad stolem se změnil.

 

Objevila se postava zeatonauta s ještě většíma očima, než měl posel z Astaru. Kolem něj stálo několik dalších zeatonautů a všichni s naléhavostí a upřeně hleděli na pozemšťany v tomto přímém meziplanetárním přenosu. Ron zaznamenal mírný usměv ve tváři Kirinsteina.

 

„Zdraví vás En We Ra, předseda Obecné vědecké rady Zeatonautské hlavní planetární správy,“ pokynul zeatonaut z obrazu hlavou vlevo.

„Těší mě, pane doktore,“ řekl s úsměvem Kirinstein a též mírně naklonil hlavu nalevo.

Ostatní zeatonauti udělali totéž a Ron pak opakoval stejné gesto po svým spolusedících,

čímž se uzavřelo úvodní zdvořilostní kolečko konference s jinou planetou. 

„Budu stručný, protože situace si vyžaduje rychlé jednání. Před měsícem byl z jedné naší porodní kliniky hlášen zvláštní případ kómatu těhotné ženy. Když se podobný jev vyskytnul během následujícího týdne na deseti dalších klinikách po celé naší planetě, začala se situací zabývat naše lékařská rada. Protože polovina nakažených žen žila v blízkosti moře, zpočátku jsme se domnívali, že se jedná jen o silnější projev spavé vodní nemoci, která se ještě občas objevuje v přímořských oblastech Astaru a která je přenosná z mořských živočichů na lidi při nedostatečné úpravě masa.

Později však počet případů prudce vzrostl a většina nakažených žen pocházela z oblastí daleko od moře a neměla v posledním roce žádný kontakt s přímořskými zónami. Provedli jsme tedy další šetření a zároveň se kóma prvních hospitalizovaných žen natolik prohloubilo, že před třemi dny naše Lékařská rada konstatovala, že se s největší pravděpodobností jedná o vaši stokasticidu.“

 

Všichni pozemští účastníci této konference seděli teď tak ustrnule, jako by ani nedýchali. Každému se honily hlavou jiné úvahy, ale všechny byly znepokojivé. Ron si představil štíhlou zeatonautskou ženu, která leží bezvládně na nemocničním lůžku a její zeatonautský muž na ni zírá svýma velkýma očima, v nichž se zrcadlí úplně totéž, co v Ronových očích během dlouhých hodin trávených u Pegina lůžka v době jeho volna. En We Ra s očima vážně upřenýma na své pozemské protějšky pokračoval.

 

„Na základě vašich údajů právě provádíme měření atmosféry v blízkosti ochranného prstence Astaru, První údaje, které jsme již zpracovaly, jsou velmi pozoruhodné. Nalézáme v této sféře totiž podobné aktivity, které jste zaznamenali vy u vašeho ochranného obalu Země. Je více než pravděpodobné, že tyto jevy nějak úzce souvisejí se stokasticidou."

Teď se předseda zeatonautských vědců významně nadechl.

"Protože naše civilizace, jak asi víte,  již delší dobu zkoumá hmotu na její nejnižší úrovni, podařilo se nám díky zkušenostem z této oblasti bádání identifikovat ve zmíněné části atmosféry jakési částice. Zatím však nevím nic moc přesnějšího. Potřebovali bychom zkušenosti vašich nanobiologů, abychom dokázali tyto úkazy dále prozkoumat. Zdá se to nemožné, ale tyto částice, ačkoliv jsou menší než atomy, vykazují jisté aktivity, které vykazují viry. A na naší planetě, jak známo, se žádné viry už dlouho nevyskytují.“

 

 

En We Ra se teď mírně usmál.

„Tímto se obracíme na doktora Kirinsteina, kterému blahopřeji k jeho nedávnému zvolení vedoucím vašeho Federálního lékařského střediska pro registraci a výzkum mimozemských civilizací. Jsme rádi, že jsme Vás dnes konečně zastihli, pane doktore.“

Kirinstein pokynul hlavou jako výraz díků a oči mu zářily spokojeností.

 

„Měli jste štěstí, tento týden jezdím na pravidelné inspekce po celé Zemi,“ usmál se. „Ale vidím, že jste si mě našli i zde.“

 

En We Ra se znovu mírně usmál, ale pak zvážněl.

 

„Proto vás, doktore Kirinsteine, naléhavě žádáme o spolupráci. Tlumočte prosím naši žádost vašemu středisku.

Prosíme o vyslání pozemské vědecké delegace na Astar.“

 

Zeatonautka v Ronově představě náhle vydechla naposledy a její velké oči ztratily svou průzračnost. Ron sebou cuknul a náhle slyšel pronést zvýšeným hlasem otázku:

 

„Jakou šanci na vyléčení předpovídají zeatonauté nemocným ženám? Vaše věda je v lecčems dál než pozemská, přece…“

 

Byl to Ronův vlastní hlas. Všichni tři lékaři u stolu i zeatonautský vyslanec se na něho udiveně podívali, pozemští lékaři se zjevným pohoršením. Zeatonautská vědecká rada v přímém přenosu vypadala také dost překvapeně. 

 „Promiňte, to je inženýr Ron Owen….z těžařského výzkumného střediska…“ zadrhával zpocený doktor Richards, „jeho žena je u nás hospitalizována….vymínil si zúčastnit se naší konferenci. Přece jen je to vlastně taky náš kolega,“

 

En We Ra se smutně usmál.

 

„Plně vás chápu, pane inženýre, moje vnučka je také v nemocnici. Věřím, že společnými silami řešení brzy najdeme.“ Otočil hlavu k doktoru Kirinsteinovi.

„Pozemští vědci slaví na poli vědy také mnoho úspěchů, o tom není pochyb….“

 

Kirinstein souhlasně pokyvoval.

„Proto vás pane Kirinsteine prosím o kvapnou reakci. Podrobnosti dojednáme ve vašem středisku, kam s vámi náš vyslanec pojede a kde pak provedeme další konferenci.“

 

Po skončení přenosu se Ron rozloučil se zeatonautem a omluvil se lékařům za svůj výstup, Kirinstein jen mávl rukou a na oplátku navrhnul., že navštíví společně Peg. Když se doktor Richards vyptával sestry u Pegina lůžka na nejnovější informace, vzal si Kirinstein Rona stranou a položil mu přátelsky ruku na rameno. 

 

„Kolego, před několika dny se do našeho Centrálního identifikačního programu přihlásilo i vaše oddělení těžařského výzkumu. Mluvil jsem s jeho prezidentem, doktorem Persigem. Znáte ho, že?“

Ron hleděl z nemocničního okna na traviny, které ubíhaly daleko za obzor, až tam, kde začínaly hory.

Mlčky přikývl.

„Tak mě napadlo, že byste mohl v práci požádat o přidělení nějakého úkolu v rámci společného výzkumu, když jste na tom tak zvídavý a jste …“ Kirinstein se trochu zarazil. „…na tom osobně zainteresován."  

Ron se jen dál díval před sebe do travin.

„Už jsem o to před dvěma požádal. Ale bohužel zatím jsme nenašel vůbec nic, co by mělo aspoň sebemenší hypotetickou souvislost se stokasticidou. Ani jedinou stopu. Ani jeden jediný nápad.“

 

Když se Ron rozloučil s Kirinsteinem a Richardsem, zůstal ten den u lůžka Peg dvakrát tak dlouho než obvykle.

Žádné nové informace se od lékařů nedozvěděl. Peg byla stále v kómatu, životní funkce zachovány, orgány neporušeny, plod ve stabilním vývoji.

Většinu času se však Ron nedíval na Peg, ale do dálky, na ty hory, kde končily traviny a začínala oblast výzkumu, na němž se teď podílel. Ještě nemohl tušit, že následující týden se v jeho práci stane zvláštní nehoda, která zapůsobí jako první padající destička domina.