Jak jsem našla štěstí II

Asi před rokem jsem uveřejnila velmi podobné dílo, tohle je jeho upravená a řekla bych že čtivější verze..

Není tomu dlouho, co jsem se rozhodla k závažné věci, k věci, která pro mě měla mít nedozírné následky. A k jaké že věci? Takové jednoduché a zanedbatelné , půjdu hledat štěstí! Čemu se divíte? Vždyť princové můžou a dokonce i křehké princezny, tak proč ne já? Věděla jsem, že to musím nejprve promyslet. Hledat štěstí, to asi nebude jen tak! Vzala jsem si tužku a papír a začala psát seznam, takže první bod: vstát z postele, jak jsem napsala, tak jsem hned udělala. Bod dva: opustit pokoj, toto rozhodnutí bylo už o něco těžší, opustit pokojík… Ale i to jsem dokázala. Když jsem pohlédla na můj nový seznam, a spatřila třetí bod, téměř jsem se zalekla – opustit byt… Opustit byt? Chtěla jsem se svého rozhodnutí vzdát ale touha po něčem novém byla silnější…. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech! Všude byli lidé! Mladí, hezcí, staří i oškliví! Najednou kolem mě projel jakýsi divný stroj! Barevný a tak rychlý, teda nevím, stroj nebo možná zvíře, ale jak jsem se té rychlosti lekla, upustila jsem svůj papírek a byť jsem se nemálo snažila získat ho zpátky vítr v souboji o mé instrukce zvítězil.. Ale po chvíli mé zoufalství vystřídal selský rozum, věděla jsem, co bych měla udělat jako další věc v mém pátrání. . („Včera jsem byla nakupovat a to bys neuvěřila koho jsem…“ „Slyšela jsi to? Pan Kralou….“) Chvíli jsem ještě svůj plán zvažovala, ale potom jsem se přeci jen zeptala staršího pána, na pohled sympatického, s tmavými brýlemi, bílou hůlkou a přenádherným psem: „Promiňte pane, můžete mi říct, kde bych našla své štěstí?“ Muž se zaraženě zastavil a rozkřičel se: „To se snad ptáte mě? Chcete si ze mě dělat legraci?“ Ale pak se rozesmál, smál se tolik, až se po nás kolemjdoucí otáčeli. Zdvořile jsem se rozloučila a šla jsem celá rudá dál. Snad každý se za mnou otočil! Chtěla jsem se ukrýt, ale kde? Na rohu jsem zahlédla obchod s nápisem „Drogerie“ už je to dávno co jsem znala význam tohoto slova… Ve chvíli, kde jsem do obchodu vešla, zůstala jsem v ohromení stát, ta škála pachů už na první dojem nepříjemná mě zarazila hned u vchodu! Ohromující nepříjemný puch vycházející přímo z místa kde jsem stála. Rozhlédla jsem se. „Ariel, Bonux, Persil, Rex, Palmex…“ Takhle se musela cítit Alenka v Říši divů! Samé cizí věci, jakési „řasenky, mýdla“ a hlavně těch lidí… O co všechno jsem jen za ta léta ještě přišla? Když jsem z krámu vyšla málem mě cosi porazilo! Ta zvířata či stroje tu byla zas! Ale tentokrát jich bylo mnohem víc a jezdily mnohem, ale mnohem rychleji! Sem tam a zase zpátky, jejich barvy se mi před očima měnili v jednu a zase zpět… Později jsem zjistila o těchto věcech pravdu, byla to auta, ano, správně, auta, ani nemohu uvěřit, jak se za tu dobu změnila! Ale to odbočuji od svého tématu, od hledání štěstí. Po vzpamatování z aut (o kterých jsem ještě nevěděla že auty jsou)jsem pokračovala dále, šla jsem, koukala po výlohách a najednou nepřehlídnutelný nápis!„HLEDÁTE ŠTĚSTÍ? UŽ NEMUSÍTE DÁLE, VSTUPTE A ŠTĚSTÍ SI NAJDE VÁS! A pod tímto nápisem malými písmenky : osobám mladším 18 let vstup zakázán!!! Se slovy „myslím že už mi 18 bylo“ jsem vstoupila tmavými dveřmi do spoře osvětlené místnosti a nepříjemným šerem jsem se rozhlédla – byla vidět jen místnost s prapodivnými, barevnými, blikajícími stroji a muž zametající nechutně vypadající podlahu. Přistoupila jsem k němu a zeptala se, jak mohu najít štěstí. „Štěstí?“ zasmál se jen, „Štěstí je ti holka na nic, když ti stačí pár panáku, kam se pak hrabe nějaký štěstí!“ „Ale na vaší výloze“ Muž se svým nepříjemným chraplavým hlasem rozesmál, „Jsi snad z jinýho světa?“ odplivl na právě uklizený kus podlahy a smál se dál, já raději rychle odešla… Lidé, auta občas zavírající se obchody… Monotónnost ulic mě pomalu začínala unavovat, dokonce i slunce pomalu schovalo svůj poslední paprsek za obzor, auta pomalu mizela a pouliční lampy zalily svým pochmurným světlem studené chodníky i poslední obyvatele sousedního města vláčející se domu z práce. Unaveně jsem si uvědomila jednu menší nepříjemnost v mém dobrodružství. Ztratila jsem se.. Bylo mi to téměř jedno.. („Ahoj Leni, jak bylo?“ „Ále, jde to co ty?..) Park. Uvědomila jsem si. Nacházím se v parku. Koruny stromů a lavičky, na jedné z ní starý muž, celkem zarostlý s flaškou v ruce. „Promiňte, jak se hledá štěstí?“ „Radši rychle vypadni!“ Dostala jsem strach, byla jsem ztracená, sama, ve tmě… Modrá. Dvě modré uniformy přede mnou. Muž a žena. „Co tu děláš?“ vyjel nepříjemným, protivným hlasem muž. „Stojím“ Napadla mě jediná odpověď. „To vidím taky!“ „Tak proč se ptáte?“ Podívali se po sobě. „Jsem nucen se děláte touto dobou zde!“ „Já jsem se ztratila…“ Pokusila jsem se o kajícnou odpověď, kajícná ale asi moc nebyla. „Pojďte s námi!“ Poslechla jsem a oni mě dovedli před velkou, šedou budovu, jejíž nápis hlásil strašidelnými písmeny „POLICIE“ „Dnes přespíte tady a zítra nám hezky povíte, co jste dělala touto dobou venku!“ Zamkli mě do místnosti, ze všech stran zamřížované… Slovo „budíček“ a chřestění klíčů v zámku bylo to, co mě vytrhlo z osvobozujícího spánku. To co jsem spatřila, když jsem otevřela oči mě… řekla bych vyděsilo. Bylo to velké, hromotlucké a připomínající opici. „Vstávej, jdeš si s někým popovídat!“ Nezbývalo mi než poslechnou. Muž-opice mě zavedl do malé místnosti se stolem, židlemi a zrcadlem, druhý šok, pohlédla jsem, jen tak nenápadně, aby mě nikdo neviděl do zrcadla a to co jsem uviděla jsem rozhodně nebyla já! To co jsem tam viděla bylo klubko neposlušných rozcuchaných hádků místo vlasů a špína, roztrhané rozpadající se oblečení a děravé boty… Značnou chvíli mi trvalo uklidnit se, a sotva se tak stalo, vešel ten stejný muž i se svou kolegyní, který mi včera poskytl „přístřeší“ Začal se vyptávat: „Jméno“ „Nejsem si jistá“ podivně se na mě podíval, cosi si zapsal do svého bloku s koženými deskami a pokračoval: „Bydliště“ „J… Já opravdu nevím!“ slzy mi stékaly po tvářích. Slzy strachu, možná i vzteku, proč se mě jen nějaký cizí chlap ptá na takové věci? A proč si žádnou z nich nepamatuji? Neznám ani své jméno… V zápětí mi položila otázku jeho přítelkyně: „Co jste dělala v jednu hodinu ráno, tři hodiny po zákazu vycházení v Parku?“ Tato otázka mi velmi zlepšila náladu, na tu jsem přeci znala odpověď! „Hledala jsem štěstí!“ Oba policisté se zvedli a podívali se na mě soucitným pohledem. „Počkej tady“ řekla žena a zavřela těžké dveře. Co mi zbývalo než čekat? Čas utíkal a stále jsem byla sama. Kdo jsem, kéž bych tak věděla, co tu jen dělám… Uplynulo šest hodin, zrovna jsem usínala na tvrdém stole, když mě podruhé za stejný den probudilo otevírání dveří. Tentokrát vešla úplně cizí žena. Mohlo jí být pětatřicet, možná pětačtyřicet let, zdobila ji hříva zlatých, udržovaných vlasů, čehož jsem si v kontrastu s mým odrazem v zrcadle musela všimnout a velké, překrásné, kaštanové oči. Byla velmi milá, dokonce mi řekla, že se jmenuje Iva. Hodně si se mnou povídala, tolik jako s ní jsem se nezasmála… Nevím. Snad nikdy… Kromě povídání jsme také hrály různé hry a dávala mi plnit spousty zábavných testů. Byly jsme spolu až do pozdní noci, kdy Iva odešla a vystřídal ji Muž-Opice, který mě opět zavedl do zamřížované místnosti. Hned ráno Iva opět přijela, ale tentokrát nebyla sama – byl s ní ještě nějaký pán, také velmi sympatický, posadili mě do svého auta, ve kterém jsem strávila.. No odhadla bych to tak na hodinku než jsme dojeli do cíle. A cíl byl opravdu krásný! Tolik zahrad, zvířat a nádherných domů, hřiště… Měli dokonce i koně! Tak nádherné koně… Iva mi řekla, že tady je můj domov a dala mi lísteček, který prý nesmím ztratit, bylo na něm „…Bohnice…“ A tak jsem našla své štěstí.

---