Osudové setkání

Když jsem byla čerstvě čtrnáctileté děvče, poznala jsem jednoho kluka, který se mi na první pohled zalíbil. Jeho úsměv bych poznala mezi tisíci jinými, jeho postavu by si přál mít každý, ale o to mi nešlo. Nejkrásnější na něm byly jeho oči, to jsou okna do duše a podle nich jsem také poznala, jaký je. Strašně jsem si vážila toho, jak mi dokázal nějakým zvláštním způsobem, jehož recepturu nezná ani on sám, pomoct, když mi bylo těžko. Jeho slova mě vždycky dokázala pohladit na duši a zahřát u srdce. Vždycky se ke mně choval čestně jako správný muž a měl srdce na správném místě. Takových lidí na světě moc není a proto mě tak okouzlil. Svým vystupováním, šířil radost kolem sebe a v jeho přítomnsoti mi bylo strašně hezky. Trvalo to půl roku a já už jsem nevěděla jak dál. Dny i noci mi přišly bez něj nekonečně dlouhý, pořád jsem na něj myslela a všude jej viděla. S každým setkáním se můj vztah k němu prohluboval, stálo mě to strašně moc úsilí, abych ho nepolíbila. Nejsem člověk, co by vyznával člověku lásku na potkání a k nikomu jsem nikdy necítila to, co k němu. Byl jediným člověkem na světě, za kterého bych bojovala a hájila jeho čest ať to stojí co to stojí, za kterého bych dala ruku do ohně. Představovala jsem si, jak se s ním budu líbat, mazlit, jak se spolu budeme milovat. Jak jednou staneme před oltářem a řekneme si svoje ano. Chtěla jsem s ním mít děti, představovala jsem si s ním budoucnost. Chtěla jsem po jeho boku žít, ale i zemřít. Nemohla jsem jinak, musela jsem mu dát najevo svoje city. Moje stydlivost mi nedovolila vyznat mu lásku z očí do očí, a tak mi nezbývalo nic jiného, než mu napsat e-amil. Snažila jsem se mu celou situaci co nejvíce přiblížit, aby pochopil moje pocity, aby věděl, že je moje všechno. Strašně jsem ho tenkrát milovala a myslím, že z toho mailu to šlo i dost cítit. Odepsal mi následující den. Jeho odpověď mi rozhodně radost neudělala, chtěl mě pouze jako kamarádku, ne jako ženu pro svůj život. Ale v té chvíli, když se mi kutálely slzy po tvářích, mi ještě více došlo, že je snad ještě čestnější, než jsem si myslela. To odmítnutí napsal velice šetrně, bylo vidět, že mi nechtěl ublížit, a že i jemu je to líto. Asi měsíc jsem se utápěla v žalu a vůbec nevěděla, jak mám zapomenout. Nemohla jsem jej vypustit z hlavy, on byl ten, co věčně figuroval v mých myšlenkách a snech. Každá písnička mi jej připomněla, každé místo, každý člověk, kterého jsem potkala. Viděla jsem ho všude a nemohla se toho zbavit. Chodila jsem na různé večírky, jak mi radily kamarádky, ale nebavilo mě to tam. Stejně jsem vždycky odešela smutná, se slzama v očích a černýma myšlenkama. Řekla jsem si, že to tak dál nejde, a vydala se za ním, když byla po dlouhé době nějaká příležitost. Setkání probíhalo docela dobře, ale při cestě domů na mě opět padl smutek. Došlo mi, že nemůže bez něj ani s ním žít. Ale jakožto zapřísáhlá optimistka až idealistka jsem věřila, že za mrakem opět vyjde slunce a po špatném období přijde období dobré. Ještě dvakrát jsem jej od té doby viděla, probíhalo to ovšem pokaždé stejně. Potom nastal zlom, tedy aspoň jsem si to myslela. Kamarádka dělá modelku a měla módní přehlídku. Zašla jsem se tam na ni podívat a v tom mě oslovil jeden pohledný mladý muž, mohlo mu být tak dvacet. Dali jsme se do řeči a mně v jeho přítomnosti bylo strašně hezky. Pořád jsem si namlouvala, že je mi s ním líp než s tím, kterého jsem ve skutečnosti pořád milovala. Ale moje usilovnost byla "oceněna" a já na něj postupně opravdu zapomněla, spíše se mi dařilo potlačit myšlenky na jeho osobu. S Markem jsem začala chodit a náš vztah byl velice krásný. Byla jsem šťastná, ale pořád cítila, že tam není všechno, co by tam být mělo, že tomu něco schází. Ale v den mých 23. narozenin mě Marko požádal o ruku. Chodili jsme spolu už dlouhá léta a jak říkám bylo nám spolu fajn, takže jsem si myslela, že nemám důvod nesouhlasit. Za pár týdnů na to byl svatební obřad. Měla jsem na sobě dlouhé bílé krajkové šaty s vlečkou a závojem, vypadala jsem jak princezna. Jak jsem tam procházela mezi mými blízkými, můj pohled mě uavedl na někoho, koho jsem neviděla už strašně dlouho. Prvně jsem nemohla uvěřit vlastním očím, ale pak mi to došlo, byl to on, má dávná láska! Když zjistil, že se na něj dívám, stoupl si a běžel ke mně. Já zahodila kytku, kterou jsem držela v ruce, běžela jsem za ním a dala mu ruce kolem krku. Oba jsme plakali a silně se na sebe tiskli. Došlo nám, že bez sebe už nadále nechceme a vlastně ani nemůžeme být. Tomu, kdo měl být můj nastávající, jsem nepochybně strašně ublížila, ale nemohla jsem jinak, i když mě to hrozně mrzelo. Možná absurdní, ale ve čtrnácti letech jsem potkala lásku svého života.