Bloudův osudný omyl

                „Cože?! Bloud, to mi říkáš jen tak?!“
Jiří Bloud kajícně sklonil hlavu
                Jaroslav Nemelka sjel svého podřízeného velmi, ale opravdu velmi přísným pohledem.
                „Bloud!“ začal první místopředseda autoritativně zvýšeným hlasem. „Byla ti svěřena zodpovědná funkce! Chceš snad říct, že ji nejsi schopen dostát?!
                 Jiří Bloud se pokusil podívat nadřízenému do očí, ale Nemelkova hlava mu opticky splynula se symbolem Klubu - přilbou sv. Václava, visící za místopředsedou na stěně a  vypadala tak mnohem výhružněji než obvykle, takže radši znovu sklopil hlavu.
               „Všechno bylo zařízené!“ pokusil se bránit. „Měl jsem kapelu, dokonce i s vybavením a repertoárem, jenomže mi dneska volal jejich kytarista, že prý nemůžou vystoupit, protože si zlomil ruku na snowboardu, nebo co.  
              „Výmluvy mě nezajímají!“ zahřímal Jaroslav Nemelka, svými kolegy z vedení organizace přátelsky zvaný Jarka. „Jako zástupce druhého místopředsedy výkonné rady kongresového organizačního výboru našeho občanského sdružení jsi měl zajistit, aby doprovodný program kongresu proběhnul bez problémů! Včetně dnešního závěrečného plesu! To je jen tvá neschopnost, že nejsi schopen kontaktovat slušné a spolehlivé hudebníky a paktuješ se s protispolečenskými živly, co jezdí na snoubórdech! Mám pravdu, Jindro?“
                „Samozřejmě Jarko,“ přikývnul druhý místopředseda sdružení Jindřich Hnojer svou blonďatou hlavou. Jeho hlas zněl klidně, ale oči mu svítily nekompromisní zlobou. „Bloude,“ otočil se zpět na nešťastného podřízeného. „Uvědomuješ si, jaké důsledky může mít tvoje nedbalost? Tady v tomto domě se celý poslední týden setkávali nejlepší mladí lidé ve věku  od patnácti do pětatřiceti let z celé naši země. A ti lidé tu dělali co, Bloud? Ti lidé tady pracovali! Místo, aby se flákali po diskotékách, pouštěli si do uší hlučnou rockovou hudbu, četli nechutné pornografické comixy, nebo hráli ty zvrhlé a násilné počítačové hry, ti lidé tu seděli a přemýšleli o tom, jak zlepšit situaci naši svobodné demokratické společnosti a jak zajistit, že naše země konečně nastoupí správnou cestu, která ji byla po šestnáct let upírána. Zkrátka řešili tu, jak v příštích volbách konečně sebrat vládu socanům a navěky věků ji uchovat v rukou skutečně demokratických sil. A nemyslíš si, Bloud, že po celotýdenním řešení tak složitých a náročných otázek mají tito skvělí mladí lidé právo na trochu relaxace? Chceš jim snad upřít trochu odpočinku a nevinné zábavy po dobře vykonané práci?“
                   Jiří Bloud, který by se v tu chvíli nejraději změnil v roztoče a schoval se v hustém koberci kongresové haly (byť by se tak vystavoval akutnímu nebezpečí desinsekce), se zmohl jen na slabé zakroucení hlavou
                  „Tak proč jim nejsi schopen zajistit na dnešní večer muziku?!“ vykřikl vášnivě Jindra Hnojer. „Chceš, aby si naši lidé neodpočinuli? Chceš, aby se vrátili na své školy a svá pracoviště unavení a duševně neosvěžěni?“ Hnojer se za stolem hrozivě naklonil vpřed.
                „Uvědomuješ si, Bloud, co by to mohlo znamenat? Mohlo by to znamenat, že naši lidé pak nebudou schopni čelit všem nebezpečím, které naši mladé demokracii hrozí zvnějšku i zevnitř! Chceš snad, aby soběstačný, demokraticky smýšlející občan musel ze svých v potu tváře vydělaných peněz živit tu nezaměstnanou a podprůměrně placenou lůzu, která si na sebe neumí vydělat?? Chceš, aby teplouši, bisouši, lesby, umělci a jiní promiskuitní zvrhlíci předváděli své zvrácené choutky na veřejnosti, rozkládali naši morálku a ohrožovali základ naší společnosti, tradiční křesťanskou rodinu? Chceš, aby levičáci, anarchisti, komouši, zelení a socialisti vládli této zemi, šířili své temné a pomatené ideologie a udržovali svobodného občana v nevědomí? Aby naši zemi, tento skvost západoevropské kultury zavalili vyhladovělí negři a žluťásci, co se nemyjou, kradou, lžou a smrdí na sto metrů? Aby ateisti, buddhisti, muslimové, nebo dokonce satanisti a vyznavači Harryho Pottera uvrhli naši společnost do temnot a odvrátili ji přívětivé tváře Ježíše Krista? To všechno, Bloud, chceš?!   
                Jiří Bloud z natolik sugestivně vylíčené apokalypsy, kterou by mohl způsobit, postupně  zesinal, zbledl, zmodral a zrudnul. Pokoušel se říct něco na svou obhajobu, pokoušel se křičet, že to tak nemyslel a že rozhodně nechce, aby jeho vinou teplouši, negři, komouši a podprůměrně placená lůza rozložila naši západoevropskou kulturu, ale než mohl vydat hlásku, přerušil jej zvučný, sametově zbarvený hlas.
                „Nebuďte na občana Blouda tak přísní, Jindro a Jarko. Snažil se. A udělal pro nás co mohl.“
                Hnojer s Nemelkou okamžitě ztichli a jejich zraky se naplnili posvátnou bázní. Bloudovi se roztřásla kolena, hlas uvíznul v hrdle a jeho nohy připomínaly sulc. V místnosti bylo náhle ticho jako v kapli. To proto, že přicházel ON.
                Vešel vážným, důstojným krokem. Byl nevelké postavy, ale stejně se zdálo, že svou přítomností zaplňuje celou místnost. Celá se koupala záři JEHO zlatých vlasů. Do místnosti vstoupil Předseda.
                "Podívej, Mirku…“ začal Jaroslav Nemelka a nervózně si upravoval patku svých černých vlasů, ale Předseda ho zarazil pokynutím ruky.
                „Jiří Bloud,“ pokračoval. „…Jiří Bloud je uvědomělý a demokraticky smýšlející občan. Pracuje pro nás velmi obětavě a nezištně a nemůže za to, že všichni lidé nejsou tak zodpovědní jako on.“ Předseda pak pomalu sestoupil z pódia, předstoupil před úžasem oněmělého Jiřího Blouda… a položil mu svou jemnou, pěstěnou ruku na rameno. „Jirko, já ti věřím. Věřím, že neneseš vinu na tom, že do teď nemáme hudbu ne dnešní závěrečný ples. A věřím taky, že jsi schopný ji dnešní večera, do dvaceti nula nula sehnat.“ Předseda pozvednul ruku. „Jirko, máš mé osobní pověření. Jirko, jdi!“
                  Jindřich Hnojer si znechuceně odplivnul, Jaroslav Nemelka zakroutil hlavou a obrátil oči v sloup. Jiří Bloud to ale nevnímal. Viděl jen ty zlaté vlasy, tu mírnou, laskavou tvář, moudré a vědoucí oči a ruku pozvednutou v žehnajícím gestu. Naplnil ho obrovský pocit zodpovědnosti a naprosto dokonalého a nekonečného blaha. Vždyť ho pověřil posláním samotný Miroslav Hlušín, předseda KNM, občanského sdružení fungujícího podle zákona č. 83/1990 Sb.

 *                                                              *                                                              *         

                „Kurva, co je tohle za matroš?“zavrčel Timmy a pokusil se vstát. Brad ho však chytil za rameno a přitlačil zpátky k sedadlu
  „Seď, ty vole. Nevidíš, že přistáváme? A típni toho pointa, nebo nám zas bude Monkey nadávat, že hulíme v letadle.“ Ale jinak měl Timmy pravdu, to musel bubeník uznat. Tahle tráva byla opravdu nestála za nic.
                Letadlo měkce dosedlo na letištní plochu a začalo zpomalovat. Tom si ospale protřel víčka a vyhlédl z okna. „A kde to vlastně jsme, sakra?“ zavrčel. „Tohle je Budapešť?“
                „Ne. To je Praha,“ odpověděl Monkey, který právě vstoupil do muzikantům vyhrazené části letadla
                „Praha, jo?“ poškrábal se Timmy na hlavě. „Kurva, já nevěděl, že hrajeme i v Lotyšsku.
                „Sakra chlapi,“ dal si Monkey ruce v bok. „Vy jste tu zase hulili! Doprdele, kolikrát vám mám říkat, že nemáte kalit v letadle! Chcete abysme se zřítili?!
                „Hele neser!“ usadil ho Brad. „Přestaň se chovat jako zasranej kapitalistickej vykořisťovatel! Manažera děláš jenom proto, že jsme ti to dovolili."
                 „Jo, přesně tak,“ přidal se Tom. „My totiž nejsme žádný uruguayští dělníci v továrně na hřebíky! My jsme rocková legenda a s takovými jako seš ty můžem kdykoliv zatočit!“  
                 „No dobře, dobře, chlapci,“ odpověděl manažer smířlivě. „Ale stejně si musíme pospíšit. Ten chlápek z agentury už nás čeká na letišti. Tak vzbuďte Zacka a za pět minut ať jste všichni venku.“

                                *                                                                  *                                                            *

                Milan Výr sprostě zaklel a udeřil pěstí do volantu. Že ho to nenapadlo! Pochopitelně, v tak důležitý den, tak důležitá schůzka a na Drnovské je zácpa jako prase! Himlhergot!! Jak se teď dostanu včas na letiště? hnalo se mu hlavou. Řada aut za mnou, řada aut přede mnou, nejbližší odbočka je Šmolíkova, ale tam se přes ty kolony s autem nedostanu. Kčertu!
                Vyskočil křepce z vozu, vrhnul se k nejbližšímu dopravnímu strážníkovi a zavalil ho otázkami a stížnostmi. Příliš velký efekt to nemělo. Je nám líto pane, nemůžem pro vás nic udělat… Převrácený kamion, hromadná havárie… Já chápu, že máte důležitou schůzku, ale je nutné odklidit… Uklidněte se občane… Jsou tam ranění…!...  Občane, vraťte se do auta!... Jsou tam i mrtví… Kecni si na zadek a drž zobák, šmejde!  
                Milan Výr si nasupeně sednul zpátky do BMW a horečnatě přemýšlel. Jestli něco neudělá, bude tu brzy další mrtvý muž. On!

                                    *                                                                  *                                                             *     
                „Kurva, kde ten chlápek je?!“ zavrčel Monkey a dokončil sedmasedmdesátý přechod z jednoho konce terminálu na druhý. „Měl nás tady čekat!“
                „Už si můžu zapálit?“ ptal se pro jistotu Timmy a hledal v kapse krabičku s matrošem.
                 "Je to sice slabé jak ruský čaj, ale lepší než nic,“ přikývnul Tom a nastavil ruku.
                  „Doprdele chlapi, nechte toho hulení aspoň teď!“ prskal manažer. „Za čtyři hodiny máte hrát, nevíme kde a ten člověk, co nám to měl říct je někde v tahu!“
                  „Další chyba v organizaci!“ zvolal radostně Zack, vzpamatovávající se z kocoviny, pořízené den před tím v Hamburku. „Tady je jasně vidět, že kapitalistickej systém, svírající hudební průmysl se rozpadá! Hlavouni z agentur už ani nejsou schopní dojet na letiště.“
                „No nic!“ spráskl po chvíli ruce Monkey. „Serem na to. Jedem se ubytovat a já pak zavolám do agentury, co se jako děje. Hotel jsem naštěstí zamluvil osobně, takže střechu nad hlavou máme…“
                „A díky tomu jsme velmi bohatí lidé,“zvedl Brad hlavu od videohry na mobilu. „Jsme na tom mnohem líp, než 60% lidí na týhle planetě. A než třicet miliónů afrických dětí…“
                  „Jasný, jasný,“ přikyvoval Monkey. „Tak dem! Hele, ujíždějí mi nervy. Timmy dej mi taky jeden kousek…“ Převzal od basáka bílou trubičku.
                  Na letištní ploše mezitím odtahovaly vlečené vozíky do hangáru jejich soukromé letadlo. Letištní koordinátor na něj zíral jako na zjevení. Stroj s rudou hvězdou namalovanou na boku totiž neviděl nejmíň šestnáct let.

                                        *                                                             *                                                                *

  Milan Výr dorazil na letiště asi pět minut poté, co se taxík s muzikanty vydal směrem k Diplomatovi. Když zjistil, že přišel pozdě, na krátký okamžik zpanikařil. Pak se vzpamatoval, popadl svůj stříbřitý mobilní telefon, namačkal několik tlačítek… a s hrůzou zíral na nápis na displeji „Hovor nepovolen, přístup do simkarty zamítnut. Kredit 0,05 Kč.“
                  Milan praštil mobilem podlahu. Zasraný Supertel! Okamžitě měním operátora! Pak si uvědomil svou prohru. Slabě popotáhl nosem a na jeho tváři se objevily první slzy…
                                         *                                                            *                                                                  *
                  Milan Výr nebyl jediný člověk v Praze, kterého se pomalu zmocňovalo zoufalství
Ještě minimálně Jiří Bloud k tomu neměl daleko.
                  Na splnění svého svatého poslání mu zbývalo už jen několik hodin a on stále ještě neměl nikoho, kdo by demokratickým mladým lidem zahrál na dnešním plese.
                 Z té hrůzné představy, že díky němu nenačerpají dostatek síly a svět ovládnout negři, buzíci a socialisti se mu dělalo zle a jímala ho hrůza.
                 „Nemáš za úkol nic jiného, než sehnat nějakou blbou, pitomou, debilní kapelu,“ křičel na svého osobního asistenta. „Pár lidí s hudebními nástroji co zadrnkají Máš má ovečko dávno spát, Já budu chodit po špičkách a Slzy tvý mámy! A ty nejsi schopnej ani toho! Seš úplně k ničemu, Mimochode!"
               „Já za to nemůžu Jirko!“ bránil se Ivan Mimochod, asistent zástupce druhého místopředsedy výkonné rady přípravného konferenčního výboru. „Shánět kapelu takhle narychlo je problém i v Praze. Dvě kapely mi řekly, že už dnes večer hrají, jedna, že už se teď tak narychlo nesejdou a všichni ostatní mi třískly telefonem, jakmile jsem jim řekl jméno organizace.“
                „Výmluvy mě nezajímají!“ zařval vztekle Bloud. „Byl ti svěřen úkol a tvou povinností bylo jej splnit! Chceš snad, aby nám vládli anarchisti, satanisti, buddhisti, hipíci a jiní levičáci?“
                Minochod rychle zakroutil hlavou.
               „Tak se koukej snažit! Máme ještě čtyři hodiny…“
                V tu chvíli zazvonil telefon. Mimochod rychle popadl sluchátko. „Ano? Jo, moment, předám!“
                Bloud si přístroj nedočkavě přiložil k uchu. „Slyším!“
               „Speak I with Mr. Bloud?“ ozvalo se ze sluchátka.
                „Yes, thats´me,“ odpověděl Bloud perfektní angličtinou. Studoval přece rok na Harvardu, ne?
                „Tady je Johny Holík z Vrzajících parket,“ pokračoval jeho hlas v telefonu anglicky. „Ten Američan žijící v Praze. Mluvil jsem dneska s vaším asistentem.
                „No a?“ zeptal se Jiří Bloud napjatě.
                „Ten večerní koncert nám padnul. Zjistili jsme, že ten squat včera zdemolovali. Takže jsme dneska volní.“
                 Bloud cítil jak ze srdce padá obrovský, těžký balvan. „Výborně, skvělé! Budete tu do osmi hodin? Jak jste na tom s aparaturou, nepotřebujete něco?
                „Hele víš co?“ přešel hlas náhle k tykání. „Nejlepší bude to domluvit tváří v tvář. Budeš za dvě hodiny v rock café U tří Hendrixů?“
                „No…, ale jo, to by šlo. Jen abychom to stihli. A jak vás v té restauraci poznám?"
                „To je jednoduchý kámo. Mám na hlavě dredy!“

                                *                                                             *                                                                *    

„Hele, půl šestý. Za dvě a půl hoďky máme hrát a pořád nevíme kde,“ řekl Zack a rukou si prohrábnul své dvoudecimetrové dredy. „Už Monkey volal do té agenturu?“
               „To nevím,“ pokrčil Tom rameny. „Co jsme se vybalili, nevyšel ze svého pokoje.“
               „Jdem se ho zeptat,“ vyzval ostatní Brad.
                Když Timmy uctivě zaklepal na dveře s číslem 666, odpovědí mu bylo pouze táhlé „uuueeeeááá!“ Jata hrozným tušením, vpadla kapela do místnosti… 
                 Pokoj byl plný štiplavého, kysele páchnoucího kouře. Manažer ležel rozvalený na posteli, oblečený jen ve spodním prádle, obličej roztažený do širokého, blaženého úsměvu. Oči měl zčervenalé jako králík.
                 „Kurva!“ ulevil si Timmy. „Já si říkal, kam mi zmizela krabička s matrošem.“ Smutně sebral prázdnou škatulku z nočního stolku vedle postele.
                „Vypadá to, že ty nervy, spojené s manažerskou prací neunesl,“ prohlásil zkušeně Tom. Pak se sklonil k ležícímu, popadl ho za ramena a zatřásl s ním. „Hej, Monkey. Vyřídils ten telefonát? Už víš, kde máme dneska hrát? Slyšíš Miku? Hej, tak se vzpamatuj!“
                  Monkey zatřepal hlavou a zatvářil se překvapeně, jakoby viděl Toma poprvé v životě. Pak se mu rty roztáhly do šibalského úsměvu.
                  „Aaaah, nazdar kotě, kdy tady v tý díře končíš?“ poplácal Toma po tváři.
                „To je na nic,“ odtušil kytarista a pustil Monkeyho zpátky na postel. „Je úplně nepoužitelnej.“
                „Někde by tu měl mít mobil, snad tam má to číslo uložené…“ řekl Zack.
                 Muzikanti začali pobíhat po pokoji a hledat Monkeyův stříbrný Siemens. Brad prohledával manažerův nevybalený kufr, Tom prohlížel kapsy jeho oděvu, Zack s Timmym prošmejdili skříně a šuplíky. Náhle se Monkey se zakňouráním pohnul a Brad na něj ukázal prstem. „Kurva, vždyť na něm leží…“
                 Jako jeden muž se vrhli k posteli, aby odvalili manažera a zachránili přístroj.
                 Bylo však již pozdě. Monitor mobilu byl nakřáplý a tekuté krystaly na něm vytvářely zajímavé, barevně měňavé obrazce.
                 „Asi chtěl volat, když ho ta tráva zmohla.“ odtušil Timmy.
                „Kurva! Kurva! Kurva!“ rozvzteklil se Brad. „Zasrané mobily, nic to nevydrží!“
                „A co se divíš?“ řekl Tom. „Mobily jsou přece jenom návnada, kterou chtějí vládnoucí třídy nalákat pracující lid do mobilních sítí, aby je pak mohli lépe sledovat a kontrolovat.“
                „No, jo,“ pokrčil Zack nosem. „Ale jak teď zjistíme, kde večer hrajem?“
                „Já se na to vyseru!“ nadával Brad. „To bylo furt keců! Prej dejme to znova dohromady, aspoň jedno světové turné, rozjedem to jako za starejch časů…  A jak dopadlo?! Měl jsem zůstat s Chrisem v Audioslave!“
                „No tak, uklidni se, chlape,“ konejšil ho Zack. „Hele, potřebujem stejně trochu oddech. Tady ten Budapešť…“
                „Praha,“ opravil ho Tom.
                „… je prý nejkrásnější město v celém Bělorusku. Pojďme se na chvíli projít ven, kouknem se na to, jestli je to pravda a třeba nás něco napadne.“
                „Jo, to je fakt,“ přisvědčil Timmy. „Všichni potřebujem trochu orazit. A já si někde seženu novou trávu.“ Vyčítavě se podíval na Monkeyho.
                 „Tak, jo“ souhlasil Tom. „Ale myslete na to, že máme málo času. Aspoň je vidět, jak to dopadá, když veškerá komunikace stojí a padá s kapitalistickou mobilní sítí…“

   *                                                              *                                                              
                „Hey guys, to vypadá jako pěkná hospoda, ne?“ ukázal Zack na dveře, nad kterými se svíjel ve třech různých kytaristických polohách Jimmy Hendrix. „Dokonce je tam i nápis po našem: Rock Cafe.“
                „Flea z Red Hotů mi říkal, že prý tady v té… Praze? … mají strašně dobré pivo,“ řekl Tom. „Co kdyby jsme tam na jedno zašli?“
               „Ale co když nás poznají?“ ptal se s obavami v hlase Timmy. „Aby to nedopadlo, jako onehdá v Londýně…“
               „Proto jsme si vzaly ty černý obleky a sluneční brýle. Teď vypadáme nenápadně, jako muži v černém,“ uklidnil ho kytarista."
                „Tak pojďme, já bych si jedno dal. A žádný škopíček, ale pořádnou třídeckovou plechovku…“

 *                                                             *                                                            *

„Whata´ fuck…! Oni to tu pijou po půllitrech! No to je úžasný!“ žasnul Brad.
               „Kurva, kluci, čumte na tu pěnu! Takovou bys v těch našich plechovkářských patocích hledal opravdu marně,“ přisadil si Timmy a nadšeně si setřel zmiňovanou substanci ze rtů.
                „Tak po tomhletom zážitku už se amerického piva ani nedotknu…“ uznal Zack „Jak to sakra dělají, že je tak dobré?“
               „Asi v téhle zemi dělají pivo ještě tradičním lidovým způsobem a s láskou k řemeslu. To se s Amerikou, kde je všechno v rukou nadnárodních kapitalistických korporací, nedá srovnat,“ vysvětloval Tom.
               „Jo, jo, ona i ta zaostalost má své světlé stránky,“ pokýval hlavou Timmy.
                Jiří Bloud, nervózně postávající u barového pultu se šálkem capuccina si jich všimnul okamžitě. Dredy, jistě… A dokonce vypadají jako celkem slušní lidé, žádné kožené bundy a seprané trika, jak je to u téhle muzikantské verbeže obvyklé, ale pěkné a slušivé obleky. Ale… co když to nejsou oni?
                Po chvilce sebepřesvědčování přistoupil k jejich stolku.
                „Ehm…“ odkašlal si. „Promiňte…“  
                „Co sakra chce ten Bělorus?“ zavrčel Timmy.
                „Asi nás poznal a chce autogram,“ povzdechl si Brad otráveně.
                Bloudovi poskočilo srdce až do krku. Že bych se přece jen spletl? Ale, jeden z nich má přece dredy… Pak se plácnul v duchu do čela.
               „Promiňte pánové,“ začal znovu, tentokrát anglicky. „Nevěděl jsem, že jste Američané všichni.“
               Muzikanti se po sobě udiveně podívali.
               "No, můj táta je Nigeriec,“ řekl Tom a poškrábal se na hlavě. „Ale, americké občanství máme všichni.“
               „Ale,... ale, …jste kapela… kapela…“  Bloud zoufale hledal v paměti správný název a obrátil se přitom na Zacka, na kterého díky dredům nejvíc spoléhal.
                „Jo, to jsme…“ odpověděl Zack nechápavě.
                „No,to se mi ulevilo! Já už jsem myslel, že jsem vás nepoznal. Já jsem tu kvůli tomu večernímu koncertu.“ 
                „Jo tááák!“ zvolal radostně Zack. I ostatní muzikanti se úlevně rozesmáli. „Tak to je skvělý, že jste nás našel. My už začínali být nervózní, protože pořád neznáme místo a začínat máme za dvě hodiny…“
                „To mi povídejte,“ řekl Bloud. „Já byl dneska na hranici infarktu. Tady je adresa…“ Bloud podal Zackovi stránku s poznámkového bloku.
                „Jasný Mr. … Mr. …“
                „Bloud. Jiří Bloud.“
                „Jasný. Protože máme málo času, tak tam hned pošleme naše bedňáky s aparaturou a my se jdem připravit, jo? Pojďte nám ukázat naše šatny a zázemí…“
                „Ale jistě, jistě…“ Jiří Bloud spěšně vstával a ze samého nadšení dokonce podržel muzikantům dveře. Nejen, že dokázal najít kapelu, ale jsou to dokonce slušní, spolehlivý a pracovití lidé! Hned k jádru věci, žádné průtahy… Dokonce mají vlastní aparaturu i s personálem! Krucinál… když se daří, tak se daří.
                Asi minutu potom, co šťastný Bloud i s muzikanty odešli, vstoupili do lokálu čtyři muži ve slušivých tmavých oblecích. Jeden z nich měl na hlavě dredy.
                „Bylo nutné, abysme si brali ty odporný saka, Johny?“ zeptal se jeden z nich muže s dredy.
               „Je to tak lepší. Ten co nás objednával, není majitel rockového klubu, ale člen nějaké charitativní organizace, nebo co. A víte, jak ty prachy potřebujem, ne? Nemůžeme si dovolit na něj nějak blbě zapůsobit. Ale…“ Dredař se rozhlédnul po hospodě. „Vidím, že tady ještě  není. Tak si dáme zatím pivo…“
                „Pivo tady?“ pokrčil obličej jeho společník. Naklonil se k Johnymu. „Já je tu nechci pomlouvat, ale tady maj nejhnusnější pivo v celý Praze. A možná i v celý republice…“   

                          *                                                             *                                                              *

„Tady je to ale malý!“ řekl Zack a trochu zaraženě se rozhlédnul po sále.
               „Mě to nevadí,“ odpověděl Tom. „Když jsme začínali, hráli jsme na mnohem menších místech."
                „To je fakt,“ přisvědčil Timmy. „Pamatujete si na náš první koncert v devadesátém prvním? To jsme hráli v jakémsi obýváku v Los Angeles…“
               „Jo, to byly časy…“ zasnil se Brad, sedící za bicí soupravou. . „Jimmy, hoď mi tam víc odposlechů…“ Zvukař úslužně posunul jakousi páčku na mixpultu a Brad začal energicky tlouct do tom-tomu.
               „To je pravda,“ překřičel Zack Bradovy rány. „Bude to, jako když jsme vystupovali v newyorkských klubech. Ale řeknu vám, tady ten sál je takový… hodně divný na rockový klub. To starobylý štukování všude po stropě… Vypadá to jak zmenšená Carnegie Hall. A jestli se rozjede kotel, tak jak má, tak si o ty sloupy lidi rozmlátěj hlavu.“
               „Hele, to neřeš,“ řekl Tom, štelující si cosi na kytaře. „To je věc té agentury, a ne naše. Koneckonců, šatnu máme docela slušnou, sice malou, ale je tam všechno…  
                Ze zákulisí přiběhl Jiří Bloud. Vypadal uštvaně.
               „Tak co pánové?“ ptal se starostlivě. „Všechno v pořádku? Technika funguje? Nepotřebujete…?“ Zarazil se při pohledu na Tomovu kytaru. Pohoršeně roztáhnul ústa a zase je stáhnul. Jeho dobrý dojem o těchto lidech dostal první ránu. Ten hipísácký symbol, připomínající vertikální linkou přeťatý emblém mercedesu, se mu  nezdál jako vhodná ozdoba pro dnešní večer.
               „Všechno je O.K., kámo,“ mrknul na něj Tom. „Nic nepotřebujem. Akorát na koncert, kdybys pro nás sehnal pár flašek vody, nejlíp neperlivé. Hlavně tady pro zpěváka…“
               „Ehm, voda…, ano.“ Bloud si uvědomil, že pánové odložili obleky a stojí na pódiu jen v džínách a tričkách. Jeho dobré mínění kleslo ještě o něco hlouběji. „Promiňte, že se do toho pletu, ale jste si jistí, že to oblečení, co máte na sobě je vhodné pro… pro…“ začal.
                „Ale jenom klid,“ mávnul rukou Timmy. „Tohle si berem jenom na zvukovku. Na koncert se převlečem.“
                Bloudovi se ulevilo. „Tak,… tak, to je… ehm, v pořádku.“
                Sálem se rozlehlo cvrlikání mobilního telefonu. Bloud s výrazem štvance sáhnul do náprsní kapsy a přiložil si mobil k uchu. „Ano prosím…? Co…? Ale, ano,ano jistě,“ nabyl jeho hlas na servilnosti. „Jistě Jarko, hned tam budu.“
                Mírnou úklonou se kapele omluvil a poklusem zmizel v zákulisí.
                „Chudák,“ politoval ho Zack. „Jak je vidět, i v téhle zemi jsou pracující surově vykořisťovaní…“  

                     *                                                              *                                                                *

Atmosféra byla vskutku slavnostní. Celý sál se naplnil krásnými dívkami v nádherných a drahých plesových šatech, mladými džentlmeny ve slušivých smokinzích a jejich zvláštními hosty, vesměs rodiči a rodinnými příslušníky. Starobylý plesový sál, decentně osvětlený tlumenými lustry, dlouho nezažil tak skvěle vybranou společnost. Byly tu samí báječní, úspěšní a vzdělaní lidé: členové správních rad důležitých podniků, ředitelé bank, topmanažeři, soudci, advokáti, rektoři vysokých škol, ředitelé soukromých gymnázií. A samozřejmě jejich děti, neméně úspěšní studenti prestižních zahraničních univerzit, perspektivní mladí právníci, ekonomové a politici. Zkrátka elita současné mládeže.
                Byla by to radost pohledět i pro Jiřího Blouda, kdyby ho do poslední chvíle nestravovala nervozita. Jarka Nemelka, stojící na parketu vedle své krásné snoubenky, dlouhovlasé blondýnky s nebesky modrýma očima (prý je to dcera šéfa Unibanky!), ho sice osobně pochválil a uznal, že jej zřejmě podcenil a Jindra Hnojer ho dokonce představil svým rodičům, vysoce postaveným členům Bipetrolu, ale přesto, nebo spíš právě proto ho sžíral strach. Strach z toho, že se ještě teď, na poslední chvíli něco pokazí. Strach, že něco praskne, nevyjde, muzikanti se ožerou, vypnou proud, exploduje aparatura… A taky šílený strach z toho, že bude muset za chvíli vyjít před všechny ty významné, krásné, úspěšné lidi a celý ples zahájit.
                 Náhle mu na rameno dopadla čísi ruka. Otočil se… a strnul. Hleděl totiž přímo do souměrné, jasné tváře Miroslava Hlušína.
               „Jirko,“ oslovil ho Předseda „chci ti jen říct, že jsi mě nezklamal. I přes všechny nepříznivé podmínky, přes šibeniční časový termín, přes neoprávněnou nedůvěru některých z nás, ty jsi DOKÁZAL, ŽE TO DOKÁŽEŠ!“ Předseda mírně podstoupil a ukázal na trojici lidí, stojící za ním. „Jirko, kamaráde,chci ti někoho představit. Toto je Jitka, má dívka,“ ukázal na menší, bledou dívenku se špinavě světlými vlasy. „A to jsou její rodiče,“ pokynul směrem k manželskému páru středního věku. „Jejího otce asi znáš z televize.“
               Jiří Bloud byl v extázi. Sám Mirek Hlušín ho nazval svým kamarádem, představil mu svou dívku a samotný obchodní ředitel Supertelu mu podal ruku!
             „Jirko, chci tě o něco požádat,“ řekl skromně Mirek. „Mohu, prosím tě, zahájit tento ples sám? Vím, že ses na to chystal, ale,…, víš… rád bych… je to pro mě osobně důležité.“
              Bloud myslel, že ho šálí sluch. Předseda KMN žádá JEHO, aby mohl místo něj vystoupit na pódiu a mluvit ke všem tady těm lidem! Zmohl se jen na: „A… ano, Mirku…“
             Zatímco Mirek Hlušín stoupal na pódium, přistoupil Bloudovy Jarka Nemelka i se snoubenkou, drcnul mu loktem do ramene a uznale kývnul. Jiří Bloud zapomněl na strach a naopak se octnul v sedmém nebi. Plný rozechvění vystoupal na pódium a postavil se k mikrofónu, přímo pod symbol hnutí namalovaný na oponě – přilbu sv. Václava s křesťanským křížem.
              „Ehm… eh…, dámy…a … eh… pánové,“ začal, zatímco mikrofon odpovídal hvízdající zpětnou vazbou. „Prosím přivítejte předsedu KMN, pana Miroslava Hlušína!“
               Rozezněl se bouřlivý potlesk a několik konvencemi zdravě nevázaných mladých mužů dokonce oslavně zapískalo. Miroslav Hlušín skromně, se skloněnou hlavou přešel k mikrofonu, poplácal Blouda po zádech a postavil se k mikrofonu. Když pozvednul svůj zrak ke shromážděným lidem, jakoby celý sál prozářil svým pohledem. Zejména mladé dívky se neubránily dojemnému aaaach.
               „Vážení kolegové, vážené kolegyně,“ promluvil jistým, pevným hlasem.“ Dovolte, abych zahájil slavnostní ples u příležitosti šestnáctého konferenčního sjezdu našeho občanského hnutí. Vítám tu zástupce jednotlivých regionálních klubů i vzácné hosty. Než začneme s dnešním bohatým programem, dovolte mi, abych jménem svým i jménem celého prezidia vyjádřil poděkování konferenčnímu organizačnímu výboru za vynikající organizaci našeho sjezdu a…“ Předsedova slova přerušil potlesk. „…a zejména za hrdinský výkon jeho druhého místopředsedy, který překonal nenadále překážky a na poslední chvíli zachránil tento ples, na který si všichni těšíme. Jirko, jsi správný a zodpovědný občan. Můžeš být vzorem nám všem!“ Sál opět zabouřil potleskem, prokládaným pískotem a jeden hodně nekonvenční (a již mírně podroušený) mladý muž zvolal „Jirkaaaa!“
               Jiří Bloud cítil, že má knedlík v krku a na tváři se mu perlí slzy dojetí. Něco takového si nepředstavoval ani ve svých nejkrásnějších snech. Tohle stálo za tu trochu stresu, i za nedůvěřivá slova Jarky Nemelky a Jiřího Hnojena. Teď ho čeká možná i rychlý postup v organizaci. Možná to dostane až do prezidia! A tam jsou již vlivní lidé, kteří mohou posunout jeho kariéru nejen uvnitř KMN, ale i v jeho občanském povolání. Zasloužil by si to přece, když je tak zodpovědným a poctivým občanem!
               „Slavnostní ples XVI. Konferenčního sjezdu KMN považuji za zahájený,“ pokračoval Miroslav Hlušín, když se sál utišil. „Jen, ještě než se začneme bavit, dovolte, aby vám pár slov řekl také náš vzácný host, politik a poslanec naši nejsilnější pravicové strany, pan Jaroslav Hlušín.“ V jeho hlase zaznělo tolik upřímné lásky, když skromně dodal: „Můj otec.“
              Lidé v sále opět nadšeně tleskali, když Jaroslav Hlušín, poslanec Strany národnědemokratického občana (SNOB), střídal svého syna u mikrofónu. Byl to štíhlý, elegantní padesátník s prošedivělými skráněmi a jiskrou v oku. Vypadal jako starší a moudřejší verze svého syna.
              „Dámy a pánové,“ oslovil shromážděné. „Vážení hosté, milý přátelé. Je mi velkou ctí, že zde mohu být a že mohu promluvit na tak výjimečném shromáždění. Jen málo lidí a zejména mladých, je ochotno se v dnešní době aktivně zajímat o věci veřejné, jen málo lidí je v dnešní době socialistických experimentů, v době pronikání východního kacířství a pseudofilozofie, v době úpadku rodiny a duchovního života ochotno stát na straně pravých demokratických hodnot – konzervatismu, liberalismu a křesťanského etického kodexu. Je velkou tragédií současnosti, že…“ Pan poslanec Hlušín mluvil dlouho. Mluvil o nutnosti chránit a hýčkat západoevropskou tradici, o jejím ohrožení tolika silami, o občanské zodpovědnosti a vzájemnosti, o vztazích založených na respektu, toleranci a solidaritě, o lásce k Bohu, křesťanské vzájemnosti a tradiční rodině, jediné to záruce harmonického vývoje občana. Mluvil také o všech nepřátelích, které tyto tradiční hodnoty ohrožují, o sexuálních menšinách, které místo toho, aby své deviace léčily, je vydávají za politická práva a snaží se prosadit jejich uzákonění, o záplavě chudých zaostalých přistěhovalců, zejména barevných, kteří mohou vzít českému lidu jak jeho tradiční hodnoty, tak pracovní místa, rozšířit kriminalitu a nakažlivé choroby, o nezodpovědných jedincích v „našich vlastních řadách,“ kteří si neváží výdobytků naší mladé demokracie, místo práce berou sociální dávky, žijí promiskuitním životem a šíří různá pomatená náboženství a filozofie, odmítající Ježíše Krista. „Proti těmto snahám je třeba tvrdě zasáhnout, aby bylo tradiční dědictví naší euroatlantické civilizace ochráněno!“ hřímal Jaroslav Hlušín z pódia jako Hus z tribuny. Jedno oko v sále nezůstalo suché, zejména mladí, zdravě nekonvenční muži, co se po celou dobu projevu posilňovali vínem a značkovou whisky, brečeli jako želvy. Ten, který pobral nejméně konvencí, dokonce nešťastně zašeptal: „Kdy už ten dědek, proboha, dokecá!“
             „Jak jsem říkal začátku,“ ukončoval poslanec svůj projev, „je to čest být mezi tak skvělými lidmi. Proto volám: ať žije KMN. Ať žije KLUB MLADÝCH NEOKONZERVATIVCŮ!“
             Publikum se bouřlivě roztleskalo úlevou.
             Mezitím se za oponou chopil Zack pevně mikrofonu.
             „Tak pánové! Zdá se, že ten běloruský uvaděč už konečně doplácal. Za chvíli to začne! Připraveni to do nich napálit?“
             „Jasně!“ zařval Tom.
            „Jdem na to!“ zavrčel Brad.
            „Nakopem jim prdele!“ přisadil si Timmy.
            „Dámy a pánové, ples začíná, přeji příjemnou zábavu,“ usmíval se Jiří Bloud.
Opona se pomalu rozhrnovala. Nedočkavě šumící publikum postupně utichalo. Mirek Hlušín, konverzující s rodiči zmlknul uprostřed věty. Paní Hlušínová se otočila jeho směrem a vyvalila oči. Panu poslanci vypadl doutník z úst.
             První, co publikum za ustupující oponou spatřilo, byla Bradova bicí souprava. Stála na vyvýšeném místě a na její velký buben, zvaný kopák bylo tím pádem vidět ze všech stran. Všichni zírali na kresbu, vyvedenou na přední bláně. Byla to hlava muže s tváří pokrytou strništěm, dlouhými vlasy a vojenským baretem s jakýmsi červeným znamením nad čelem. Oči muže jakoby prorocky hleděli do dálky. Pan Hlušín tu tvář poznal. Každou chvíli ji totiž nosil nějaký nezvedený puberťák s pokovovanou tváří na svém značkovém tričku. Dávno sice ztratila svůj původní revoluční nádech, ale přesto na něj působila jako hadr na býka. Kdo, kdo se mohl opovážit ji tady…
            „Tatínku, to je Ježíš?“ zeptala se dcera obchodního ředitele Supertelu a snoubenka Jarky Nemelky svého nevěřícně hledícího otce, ale to už k ní rychle přistoupila její matka a chvatně ji zakryla oči. To, když se opona rozhrnula úplně a odhalila celý výjev. Pódium bylo totiž plné podivně vyhlížejících chuligánů a jeden z nich měl na sobě… Ježíši Kristě, tohle nesmí má holčička vidět, měl to NEJPERVERZNĚJŠÍ, NEJZVRHLEJŠÍ, NEJODPORNĚJŠÍ, NEJBEZBOŽNĚJŠÍ ZNAMENÍ, jaké existuje.
          „Yeeeaaah!!“ zařval Zack de la Rocha, pobíhající po pódiu s rudou hvězdou na sepraném zeleném triku. „Ahoj Praho! Jste připravený na nářez?!“
           Publikum jen ztichle a zaraženě zíralo. Kurva, ty jsou nějaký divný, pomyslel si Zack, musíme je rozhýbat. Pokynul pravou rukou…
            …a Tom Morello hrábnul do strun. Sál se naplnil jako břitva ostrým, sekavým, rytmickým zvukem, při kterém popraskalo několik skleniček na rautovém stole. Náhle nebylo slyšet vlastního slova a úctyhodné dámy si šokované zacpávaly uši.
            „Yeaah!“ křičel do mikrofonu. „C´mon! C´mon!“
             Kytara vyrývala svými zvuky rýhy do vzácného štukování.
            „Fuck the goverment! Fuck the capitasm!“ křičel Zack.               
             Na ta slova se nastartovala kanonáda bicích Brada Wilka.
            „Fuck the establishment! Fuck off all rich bastards!“ řval Zack a skákal do rytmu.
            Cosi tvrdého, pevného, neprostupného doplnilo hlukovou kulisu. Byl to Timmy Commerford se svoji baskytarou. V sále nastalo zemětřesení.
          „Yes, thats right!“ Zack se pomalu dostával do extáze. „Rage Against The Machine are back!“ A jeho vysoký, štěkavý hlas přešel v ostře odsekávaný rap:

 Come wit it now!
                 Come wit it now!
                The microphone explodes, shattering the molds
                Either drop tha hits like de la O or get tha fuck off tha commode
                Wit tha sure shot, sure ta make tha bodies drop
                Drop an don't copy yo, don't call this a co-opt
                Terror rains drenchin', quenchin' tha thirst of tha power dons
                That five sided fist-a-gon
                Tha rotten sore on tha face of mother earth gets bigger
                Tha triggers cold empty ya purse Rally round th
               a family! With a pocket full of shells* 
                      

Část lidí v sále se hrnula k východu, zejména dámy vyššího věku a jejich nevinné, slušně vychované dcery. Zbytek publika se nemohl probrat ze šoku. Jen ti nejvíce nekonvenční a alkohol nejvíce popíjející se začali okamžitě vrtět a skákat do rytmu.
                Jarka Nemelka nemohl věřit svým očím a uším. Co to má kurva znamenat?! Co to ten zatracený blb Bloud zase udělal?! Začal křičet: „Zastavte to! Vypněte proud! Ukončete to!“ Ale jeho hlas zanikl v metalové kakofonii. Náhle ucítil  jak si jeho noha sama od sebe podupavá do rytmu. Jako by rytmus té strašné hudby pronikl do jeho těla a začal ho ovládat. A nejen to. Vyvolával v něm cizí, nikdy nepoznané a velmi příjemné pocity. Ohromně se podíval na svou snoubenku, dceru obchodního ředitele Supertelu, jak se ve svých plesových šatech za deset tisíc vlní a mírně háže hlavou. Uvědomil si, jak se ji pře záhyby šatů rýsuje zadeček a jaký mají její šaty velký výstřih…

 Weapons not food, not homes, not shoes
Not need, just feed the war cannibal animal
I walk tha corner to tha rubble that used to be a library
Line up to tha mind cemetary now
What we don't know keeps tha contracts alive an movin'
They don't gotta burn tha books they just remove 'em
While arms warehouses fill as quick as tha cells
Rally round tha family, pockets full of shells**

           
                Mirka Hlušína napadlo takřka ve stejnou chvíli to samé… vypnout proud! Ale kde je tu sakra rozvaděč? Sakra o tohle se má starat technika, já jsem přece právník a navíc předseda KNM, já nemusím vědět kde se vypíná proud! Kdo je za tohle zodpovědný? Bloud! Sakra, kde je ten břídil? Než se však stačil rozhlédnout, chytilo ho kdosi kolem ramen a proti jeho vůli ho roztancoval. Poznal dva nekonvenční členy KNM, ze kterých táhl silný, nasládlý pach. Podobný, jaký vycházel z průzračnou tekutinou naplněné  láhve, kterou mu násilně narvali do úst.

 They rally round tha family! With a pocket full of shells
They rally round tha family! With a pocket full of shells
They rally round tha family! With a pocket full of shells…

Jiřího Blouda momentálně nenapadalo vůbec nic. Stál jako přikovaný, zvukové vlny hřmícího rapmetalu se o něj rozbíjely jako mořský příboj o útes. Konec, uvědomil si, když se vzpamatoval s prvního šoku. Tohle je můj konec. Další myšlenka, která naplnila jeho hlavu, byla představa oprátky a tubičky s prášky. Kdosi do něj vrazil, až upadnul na zem. Netečně zíral na dva mladé konzervativce, jak bez saka a rozepnutou košilí skáčou nahoru dolů a trhají hlavou. 

 Yeaah, fuck the goverment!

Už se to rozjíždí, uvědomil se spokojeně Zack de la Rocha. Začínají se chytat. Tak honem přejít na další kus.
               Morellova kytara náhle přešla na jiný rif, ještě rychlejší a divočejší. Rytmika se hned přizpůsobila. Zack poskakoval na kraji pódia a díval se do publika, kde bylo čím dál víc křepčících a méně těch zaražených. 

The world is my expense
The cost of my desire
Jesus blessed me with its future
And I protect it with fire
So raise your fists
And march around
Just dont take what you need
Ill jail and bury those committed
And smother the rest in greed
Crawl with me into tomorrow
Or Ill drag you to your grave
Im deep inside your children
Theyll betray you in my name***

               Nad pódiem se rozblikaly desítky reflektorů a doplnily kakofonii hluku divokým tancem světel a stínů. A ples Klubu mladých neokonzervativců se definitivně měnil v chaos.

 Hey, Hey
Sleep now in the fire
Hey, Hey
Sleep now in the fire****

Mladí nekonzervativci, tedy ti, kteří ještě v sále zbyli, neměli čas ani žasnout nad tím, co se to zmocňuje jejich těl i myslí. Ta nádherná divokost, nespoutanost! Ten pocit, když odhazovali svá saka a trhali plesové šaty… Tancovali, křičeli a zdvihali ruce, objímali náhodné partnery a partnerky, tak jako to dělali jiní lidé, podobného věku, ale v jiném oblečení, a s jinými ideály a myšlenkami v hlavách… Tak jako se to dělo v Monterey a ve Woodstocku, na Live Aid, Lollapalooze a v Gladstonebury, tak jako tancovali, křičeli a šíleli lidé v Trutnově, na Rock for People, na CzechTeku… Něco takového mnozí z nich nikdy necítili. Jakoby v nich ta divoká hudba byla tak jiné než to, co si mnozí z nich doma pouštěli. Obsahovala cosi nepojmenovatelného, neuchopitelného, něco, co nebylo ani v hudbě, ani v textech, ani v nástrojích, něco, co bylo v hudebnících a hudbě samé. Tady nebyl čas na projevy, obleky, šperky a parfémy, na vysokoškolské tituly, prestižní místa, na ostré lokty a úspěšné kariéry. To vše se ztratilo, zapomnělo. Zůstala jen čistá radost z hudby, rytmu, sexu, sounáležitosti, ze života; ta nejčistší, nejdivočejší, nejživočišnější, nejlidštější energie!
                 Mladí neokonzervativci poprvé v životě DOOPRAVDY pařili! 

 The lie is my expense
The scope of my desire
The party blessed me with its future
And I protect it with fire
I am the Nina The Pinta The Santa Maria
The noose and the rapist
The fields overseer
The agents of orange
The priests of Hiroshima
The cost of my desire
Sleep now in the fire*****

Bylo velké štěstí, že nerozuměli tomu, co Zack de la Rocha křičel…

 Yeaaaaaah
Sleep now in the fire
Sleep now in the fire
Sleep now in the fire
Sleep now in the fire

               *                                                             *                                                                       *    

Na plese KNM musela zasahovat policie

Nečekanou sérií výtržností skončil v noci na dnešek  ples, pořádaný občanským sdružením Klub mladých neokonzervativců (KMN). Rozjívení a opilí účastníci akce, která měla slavnostně ukončit týden probíhající konferenci sdružení, poničili nejen vnitřní vybavení sálu, ale několik jich vyběhlo věn a dopustilo se výtržností při ničení popelnic a okolo stojících aut. Podle svých pozdějších výpovědí je k podobným činům inspirovala „nečekaně kvalitní a odvazová muzika,“ která na plese údajně hrála. Pro tuto verzi svědčí i fakt, že policii na ples přivolali sousedé, stěžující si na příliš hlasitou hudbu.  Předseda KNM Miroslav Hlušín se k celému incidentu odmítl vyjádřit s odůvodněním, že se cítí po včerejší akci zdravotně indisponován…     

                                                           Večerník Praha 20. 3 200…

Záhady kolem RATM 

Koncert americké rapmetalové legendy Rage Against The Machine (Sportovní hala 19. 3 200…, ), jež se dala znovu  dohromady po téměř sedmileté pauze,  se nekonal s velmi podivného důvodu. Kapela, známá svými radikálně levicovými názory a nekompromisními protispolečenskými texty se po svém příletu záhadně ztratila. Její přílet do Prahy potvrzovalo pouze jejich soukromé letadlo v hangáru na letišti v Ruzyni. Do začátku koncertu se však nepodařilo kontaktovat žádného člena kapely, ani manažera jejich turné Mika „Monkey“Newmana, jehož mobilní telefon zůstal němý. Natěšené publikum tak na své miláčky čekalo marně a muselo se spokojit pouze s  českou předkapelou Gaia Mesiah.
            Ještě záhadnější je ale fakt, že se kapela objevila v kompletní sestavě na tiskové konferenci den po koncertě a na dotazy typu „kam se poděla?“ a „proč neodehrála domluvený koncert?“ odpovídala nechápavým kroucení hlavy.
            „Vždyť my jsme přece hráli!“ tvrdil kytarista Tom Morello. „Odehráli jsme ten nejlepší koncert naší kariéry! Zdejší publikum je sice trochu zvláštní, ale naprosto úžasné! Takovou divokost, nespoutanost a tak skvělé reakce na naší hudbu jsme naposled zažili, když jsme začínali.“
           „ Jakoby nás ti lidi nikdy před tím neslyšeli,“ doplnil Morella zpěvák Zack de la Rocha.
           Známý český záhadolog Arnošt Košíček přišel s originální teorií, že se RATM dostali po svém příletu  nějakým tajemným způsobem do jiné dimenze, nebo alternativního světa, kde hráli zcela cizím entitám, pro které mohla být jejich hudba doslova šokujícím zážitkem.Tuto teorií přijímá Tom Morello se smíchem.
            „No, je to možné,“ připouští. „Ty lidi pod náma opravdu vypadali, že o životě v tomhle světě vědí velký hovno.“ 

                                                                       RockReport, 4 200…

    Zlín, duben 2006.

Úryvky pocházejí z textů k písním Bulls On Parade a Sleep Now In Tthe Fire skupiny Rage Against The Machine, pocházejících z alb Evil Empire (1997) a The Battle Of Los Angeles (1999). Jejich české překlady na serveru SuperMusic.cz publikoval haaarosak.  

*tak s tím přijď teď
 tak s tím přijď teď
mikrofon vybuchuje, roztříšťuje zem
buď si dávej ty rány jako de la O, nebo kurva dostaň ten prádelník
s jistou střelou, buď si jistej že ty těla upadla
dostaň je a nekopíruj, nevolej si komplice
strach na nás prší proudy, zahání žízeň mocipánů
pětistranný Pěsti-gon [Pentagon]
shnilý vřed na tváři Matky Země se zvětšuje
chladný spouště ti vyprazdňujou peněženku

Pořád hrotí rodinu! S kapsama plnejma nábojnic

** zbraně ne jídlo, domy nebo boty
žádný potřeby, jenom nakrmit válku to kanibalský zvíře
za rohem, kde stávala knihovna, tam dneska je jenom sutě
seřazený do myšlenkového hřbitova
naše nevědomost umožňuje přežívat tomu kontraktu
nemusí pálit knihy stačí když je jenom odstraní
když se sklady zbraní plní stejně rychle jako nábojnice kulkama
pořád hrotí rodinu!! s kapsama plnejma nábojnic!!

***Svět je můj výdaj
Cena mé touhy
Ježíš mi požehnal s onou budoucnosti
a já ji chráním ohněm
tak pozvednete svý pěsti
a pochodujte dokola
neberte si jen to co potřebujete
uvězním a pohřbím všechny co spáchali
a zbytek porazím mou nenasytnosti
proplaz se se mnou do zítřku
nebo tě odtáhnu do hrobu
sem hluboko uvnitř tvejch dětí
oni tě zradí v mém jménu

****  hej, hej
spi v ohni
hej, hej
spi v ohni

***** lež je můj výdaj
rozsah moji touhy
strana mi požehnala s onou budouctností
a já ji chráním ohněm
jsem Nina, Pinta, Santa Maria
oprátka a znásilňovač
polní dozorce
agent pomeranče
kněz Hirošimy
cena mojí touhy