ve skutečném snu se musíš bát

už každou chvíli bude jarove skutečném snu se musíš bátžemohli bychom spoustu věcí(když na mne sálá něžná vřelost a touha po dotyku)(když oba víme)mohli bychom spoustu věcí ale jako ta chvíle jednou zjistímeže vlastně nejsou žádné hranice.

opožděné přání

smíšeně smát se do krajůkde nalezeno bylokde se stalože žijeme a bůhví kolik dnísi ještě tohle budem říkatmít svůj cíl a bolet málosnažit se aby nepraskalonebo to zavčas zarazitdívat se méně do minulajinam či vůbecsnažit se aby rozplynulase každá chvílekterá ještě nemá býtnedoufat zase v napořáddomýšlet tahy černým koněmdýchat a ještě trochu přátstudem si občas zakrýt lícea jednou ráno probudit sesnad.

zdánlivá

až teď si trochu vzpomínám. očima vzadu v kříži z ramenmrkala slepě do zvukůkteré si hrályhlasitěkdyž nejsme ani tolik blízkona pousmání zažíhámesněženky brzy, v rozpukuslyšívám někdy slova ve snecha taky sněžído vlasů

a pak ze jsme tam nebyli

urcite spatrite medveda na ceste do hornezapomente si vzit fotoaparat(medved pry nema dusirikaji evropanevyblejsknete ho kdyz zere boruvky nebo rybua nezapomente se pochvalitvsem svym pratelum
uz dlouho jsem sedel na parezu a premyslel jestli jsme prisli od vychodu nebo od zapadu
nemame prilis na vyber,a kdekdo se ti rozpada pred ocimajen rici slovo muze byt tezsipokud jsi mluvil prilis dlouho
jeste ze neznas arasidove maslonekdo tomu rika konsekvenceale nemusisnic delatpokud nevis co to znamenanarodil jsem se v lese a neumim s vami mluvitpresto vsechno nechci byt negativni a ucim se hrat na pianodokud jej nevyhodis z okna(nekde se to smi)

už zase bych rád slyšel džez

už zase bych rád slyšel džezkde by na klarinet hrála holkapřestože vůbec nerozumím souvislostem hudby. to děvče, jednou, podruhé a postémiloval bych za oponou bicíchuž zase chci slyšet džezačkoliv další den sina nic nevzpomenu - a jen ve snechmi hudba skryje nahotu a studta našedžezová holka si kašle na publikumpřed vrcholem jen trochu povyrostesólo pakpauza když chce potlesk. zamrazí v kostech jak je troufalá(a přesto pořád cizí zůstala)teď chci vychutnat chvílichci se vybrečetnež miv další pauze na potleskuteče

tam, kde na konci já jsi ty..

cizím tužbám snad už dále nechci odpovídat nehlasemšepoty zanedbaléskončily píseň o krásea chvílí běží rozhovor. prý snad o Bohukterý zůstal za námikterému nedochází dech. mám dílo někde nad slovyutkvělé trochu ve snechpo rozbřeskutrochu jen tak v pohybuočí. dokořána zůstanu ještě se svým citem,který zůstal za námikterý táhnu s sebousám.

povzbudivá

aži ve vlasech bude cítit štěstí(když spíš už jenom pro spánek a tikot hodin z antiků kde každý úder znamená hlavní slovo)po ulicích rozlité křížeseberou lidem to co chybí(nebudou žádné peníze a to lidské bude chvíli rybí(nespojení ale jsi tu)zabudnem jednou provždy kdybya spolu s tím pak zase přijde oživení citů.

ty vlasy

ve spánku si koušu nehty slza semtam skanez heřmánku až po nás mnoho nezůstanežhavé, ztracené jsou sny a ošívám se právemkdyž na seně ty vlasy vůbec nejsou plavé.

tradičně nerozhodnutá

jen kroutit prstem ve vzduchumalovat krysí ocáskysurfovatna suchu (bez lásky či touhy po sněhu,když zimá bývá krutá)-jako už tradičně, . nerozhodnutá-syčíme kruhy do obličejů nocipadáme do břehu neumíme myslet bez hnutípocitů a vláken štědrých jednou ročněkdyž rozehrávám koncert. skrytých zvonců. tak jako všechno i dnes(bez koncekonců).

protože byl jsem dlouho pryč

protože byl jsem dlouho pryčmám touhu říct to všechno na rovinu /a to jsem nikdy neuměl/pamatuješ. už jednou jsi tu byla(nesmělá. a přiopilá) vracíš mě zpět dochtěné hloupostia to, že vůbec nevím kdo že jsme a čím jsme byli předtímto tajemství jímž obestíráš slova mě dnes už vůbec neničíó jak vyspělý. /a přesto vím, že nejsi snová.

jen ty víš, co bylo nalezeno

Jen ty víš co bylo nalezenoa co zadupáno do paměti slov
na třetí dobu hraje saxofonzakusuje dávku touhy v muziku. bez dechu si koušeš nehtyšílená, vždyť jen ty víšco jsi nalezla
jenzměněné stavy vědomípři milováníukazují cestu nepoznamenaným
zbývá si ubalit cigaretua jítkdyž jste byl osloven dívkou

z milosti

za mokrou stěnou tušímezpětné vazbya každé slovo je tu navíckteré se bojí zaznítpřemýšlím co kdyžnebylas by
než kránu usínám a tvrdne mi stesk vočích

zapomínám svého člověka a on mi to vyčetl už mnohokrát

já fakt měl šťastné dětství a takové ty věcitakže všechny ty svoje současné úchylky beru jako něco, co jsem našel až po cestějakože jsem toho teda mnohem víc ztratil. zapomínám svého člověka a on mi to vyčetl už mnohokrátkdyž se musel brodit kalužemi, blátem a zpívat staré zapomenuté ukolébavkyjen abych se mu zase ukázalprotože můj člověk chce být se mnou, narozdíl od mnohých jinýchtřeba člověk velkého Huga Cháveze se na to vykváknuluž před nějakým tím rokem, protože, ačkoliv to možná hodně lidí nevítak většina člověčiny se skrývá uprostřed emerického státujenžto se rozhodl ji ukrýt před těmi nenasyty-- neměla rozpuštěné vlasy a snad i pro to jsem ji nepoznal ihned jen lehký úsměv od hroznů a průstřel od očí mi připoměl cos zažil -- přišla si pro mé dvojče, a já, přestože jsem v boha věřil jen když se to hodilo jsem pokleknul a pateticky, jak je mým dobrým zvykem, začal mumlat neznámou motlitbujá totiž nikdy neznal žádné oficiální motlitby a tak si vymýšlel svojeale tohle stvoření mi, narozdíl od mého občasného boha, nevěřilo ani slovoa beze slova smíření odešlo protože někdy se nejde usmiřovat, a to ani s ženou tvého boha, ani s jeho děvkou.

pohledy očí

pořád znám pohledy očítázavé ztracené v nása jen básník by uměl řícijen básník by uměl odpovídatna všechny tvé otázkybože . zatrať básníka . odpověď by tě skončilalásko

mnohokrát rozbitý

ospalý měsíc spolykalbolavé zbytky tajných přání
(při pádu střemhlav do nikamdoprostřed ticha mezi námi)
a tohle ráno končí brzynechám se ještě utrápit cizími pocity než mít na rukou něčí slzykteré už nikdy nechceš smýta mnohokrát rozbitý skorocit.

nicněná

Nikoho jsem se neptal a mnozí myslí,že právě protonic nevímNikdo se mne neptá a oni tvrdí,že proto snadnemám co říci(Nemám žádnou svou pravdu, ačkoliv se to prý dělává)Udržet krok s koňmi bývá o to těžší, jsou-li okovaní.

propitá

pro slunce ticho půlí časvšem smutkům jejich putování malinkou pýchou uvnitř následový cirkus zbohatneprosívá rozum v černých dlaníchmy - lotři zpití pod obraz navěky v kastě pro špatné. to je pechkdyž tvé ruce visí na mýchramenech.

ulítám do vesmíru a ty mi držíš nohy, to je nesmysl, shoříme oba

lidské jemilování nad rozbitými stromykalužíprosycená kapka letí zpětbyl - omyl pod kůží(dnes večer naposledjsme) zas dráždí mne kouskem pokánímá nesmrtelná milenkaděvka – touha jen hořet pro sebe
pod kůrou ohněm rozpraskanouzapínám . snad . (je pozdě) horkou ránouTě
bolímrád.

(ne)ukončená romance na palubě kosmické lodi

fasáda slov tu dneškem zase stojípřehnaná lítost kdyžusínáme každý zpět ve svékójiznáméa přes tlusté bílé sklotě posunky - snad líbám. po změně tlaku vesmíruse v koutku oka zastesklokdyž upjalo se na víru že odpouští se chybám.

napodobuji se

ve stěnách zrcadlabez rámuslovy, jedním dechem řeknupravdu&ležjenže to mi nestačíjim to nestačíspiknutínapodobují mne

ho ucciso mio padre, ho mangiato carne umana, tremo di gioia*

dnes večer umírám zevnitřa ještě jsem nenašel nikohokomu bych se mohlobětovatpro koho to tady skončituž dlouho přemýšlímza čí hříchy asi umřel Ježíšpro ty mé určitě neon nemohl vědět kolik lidí na něj skutečně serenikdy jsem neměl ovcea možná právě protojsem ještě tady.

milenci

a oni tu ještě jsou. v přítmí borovic se zaprodali jeden druhémualespoň pro tu dnešní drahou nocuž zítra půjdou každý po své vytyčené cestěon s legračním úsměvem na rtecha otázkou proč spolu nemohou zůstata proč se osud usmál vždykdyž nedíval se na nějale na niona bez otázekvždyť přecispolu musí zůstat i kdyžvěří už zase jiným očíma ty. jen je nech. víš, že se stejně směješ pokaždéstejně falešně

nemám svůj den...

občas chcibýt vyrovnanýznát správnou pózu když tě holka pošle do hajzlunebo ty jinebo když se usměje a zamrkáprotože všechno je jen póza&hodně strachu ze skutečného jáschovaného pod narezlým hárem a tunou alter-egobkreslených z filmů Woodyho Allena(nikdo totiž nechce vidět tvý skutečný já)nepřemýšlet toliknad důvodem všech ženskýchco mají chlapů víc než bot-vždyť takovou ty nehledáš-naučit se poznávat hvězdypři nočních procházkách s pár promilema &spoustou snůa přestat myslet na očico vlastně nejsou modrý.

mám dar vidět krásné věci nesmírně pesimisticky, například dneska svítí hvězdy, ale já je vůbec nechci vidět.

včera jsem spálil své nejlepší kresby

včera jsem spálil své nejlepší kresbyrozsypal popel po ulicíchneměl jsem svůj denaž půjdeš dneska spát
nech roztažené záclonyuvidíš naši hvězdupadat--co by asi udělal Brautigan. --
ptal jsem se sám sebeprotože lidí jsem se zeptat nemohlzapomněl jsem totiž své slušné vychování domaa ti chlapíci co stáli vedle mne vautobuse
děsně smrděli chlastema špínoumusel bych jim to plivnout do obličejů

pro tu slečnu

až se neposedné slunko schovározlije červěň do mrakůa potom usne v podzemíjak zloděj sprostě ukradnu- pro tu slečnu beze slovaměsíc i s celým hvězdným chórema se spálenými dlaněmi poběžím vítat nový den

dies irae

. čísla jsou dávno jenom liché a poznáváme dies irae zbývá nám ticho za tichem.
zvoníci vykrádají kostel u kopce leží duhaza domem nám začínají pouště a očička plná písku velbloudi se koupou ve vlnách koukají smutně a dlouze jako kamenný farář z vesnice kloužou se po duze sem a tam a oblizují fialovou
rozpustilé bílé myšky sny utíkají rychleji a den je čím dál kratší na slunci vídáváme skvrnu je malá ale nenasytná má plné břicho písku z naší pouštějeden z bloudů pláče nezbyla na něj fialová ti kluci už ji zbaštili myši mi lezou do uší jedna mi hryže bolteca farářovu sochu hodili do řeky
dál plujeme na dni z korálků a barev a na dně leží zbitá sochaplné podpalubí velbloudů a jeden tučňák k tomu (černý pasažér) myši ho propašovaly v kapse od sakasbíráme slzy do dlaní došla voda myšky ji všechnu vypilyvelbloudi mají splasklé hrbya k ránu se narodilo veblouďátko

kousky hvězd

Kousky hvězd už zase lítaly nad lesem, utíkaly od vysmátého Měsíce a padaly někam daleko do polí. A on si zaboha nemohl vzpomenout ani na jedno přání. Ani na jedno pitomé přání, které se stejně nikdy nesplní, ale ještě aspoň týden na něj bude večer myslet, sledovat oblohu a hledat, jestli tam ta hvězdička nevyšplhala zpátky. Naposledy to byla pusa.

obhajoba ex offo od sebe sama

jsem svědomí kluků co kouří trávutrojitá porce středně propečeného biftekupořád v hádce, vždycky v právuurvaná kapsa tátovýho oblekujsem kluk co nemá na vybranoustrom ve větru, ohnutý až k zemiohraná deska, vždycky trošku stranouhraju šachy jenom s těmi kteří prohrávajíjsem tvoje dávka neštěstítrochu v pekle trochu v rájisamopal bez hlavně, zatnutý pěstivlasaté ego bez citůoheň, který neumí plátvyhulený Manitoublbé dítěnapořádjsem křik lidí kteří umí řvátjsem rozbuška pro teroristulíbám nohy AntikristuAdam, Eva, bez listů v mezinožíbakterie co se množírychleji než krysyjsem přesně to, co ty jsi před nedávnem také bylajsem tvoje malé "kdysi"pravý opak Karla Krylajsem špatná strana barikádypořád jen tam a nikdy tadypostrach pro vaši sebeúctuta sedmá karta do půltucturozmazlená princezna na věžijsem zima, které nesněžíopačná strana od dveřívysmátá rána na plná droglondýnský každodenní smogrozepsaný nekrologjsem ten, kdo má v rukou sebe sámobraz který nemá rámšpatný milovník dvou damvyvanulý sebeklam.

smutkům v polích

narezlá kosa s rakovinouobilí zapomělo lžíma černí mravenci si to šinounavzdory černým kalužím***tam v horách nebo ještě výšejsme sami sebou ale přecikdyž pokloníš se před pšenicíspatříš jak nepatrně dýše***pokryté slepou přítomnostíoči si zvykly tmy už je denpotřísněný ke tvé zlosti černočerným pocitem***pojď cestou ještě o kus blížopilým den se nestmívápšenice mění chuť pivaa mezi klasy prchá myš***pohaslé trny země vadneukájí se v loužích stínua oči pořád ještě chladné volají zpátky zimu

hloupější

a dřív aby bylo slitovánojsme věděli co říct, a dnesmáš jazyk ostřejší než dřívve dvou mi to bylo těžké
a směji se těm co našliúlomek štěstími spadl do okarozbitá láhev ty střepy jsou pro smůluvěřícím
ale tohle není životten skončil před nípotrhlýprokřehlý
a ticho v zákrutech špinavých prostěradelmi křičí o pomoclepší nicslepý havran

de quatre vers

I.
bylo nás mnoho    více budena pólech začly ledy táta nezbývá než počítatmezi lidi          jen ty sudé
II.
je píseň navždy beze jménajako jsou lidé bez láskya když ji někdo někdy zpívátaková píseň tiše sténá

zimní interludium

narozdíl od zvířat, lidé se umí smáta na tom staví svoje bytíkaždý Člověk
I.
spatřil jsem oči, které chtěly líbatústa co zpívaly o ztracenuvlaštovky ze sna ulétly do světa si hrátspatřil jsem ženu(nemiluji. jen mám rád)
i nebe se tehdy usmálo, měl pocit a něco vzadu řeklo stop, dál jen bohové a člověk - nenasyta - neposlouchal

něco si přej

něco si přej     už spadl sen
na konci světla kdosi stál
a neúprosným pohledem
ty spadlé hvězdy     počítal

miniaturní miniatura

jsou
znavené květy vprostřed dneška
a úsměv na příděl
diagnóza - neznámá

ne vždycky radost klepává

...muzikanti v přívalech vody

koncert pro elektrický dráty
pár kapek deště
  potrhlých blesků
bouřka je na pochodu

vždyť tohle není žádný konec

už nejsem tvůj šálek ranní kávy
dáme si raděj z automatu
co nikdy nevracel zpátky
vyleštit střípky zašlé slávy

...faraway...

vyspim se na seně, dříve než půjdu dál
naposled políbím rozkošnou děvku
- na čelo, kam jinam -
beze strachu, že bych miloval

kousavá deka

jsou to těžké chvíle
noc bledá stařena
okapy mluví, plné deště chtějí spát
a dvěře k slunci jsou už napořád

měl jsem ji poznat lépe

měl jsem tě poznat více
maličká slečno z tramvaje
v Bubeneči
čaj, med a slivovice

--chci--

chci zůstat sám s tebou chci být
chci jméno Leoš a ne Leonid
mám radši steak a pívo
než vodku

kluk na ulici nebrečel

kluk na ulici nebrečel
spad z kola. a píchl duši
měl křídla z alkoholu
a obrázek, co si maloval

vrány k nám dávno nelítají

rampouchy za oknem už od neděle tají
žereme zmrzlé kousky
společného bytu
a vrány - ty k nám dávno nelétají

neumím říkat sladká slůvka

neumím říkat sladká slůvka
nejsem Romeo a ani jsem jím nechtěl být
rozpustím svět
a pak i sebe sama

odjíždím

zítra ti odjedu zpátky do dřívějška
půlnočním vlakem
opilý strojvůdce
prý nikdy nemešká

Zenový rybář

na břehu řeky zkameněl v čase
v holinkách a s prutem v ruce
nebyl to rybář. byl to blázen
a trošku dítě revoluce

meditativní

tu tíhu svobody už neunesu.
těch pár dní mi vrylo vroubek
-nožem ostrým, a přece jemným-
do srdce, kamarádi

Dneska mi sněží

dneska mi sněží
zapadl jsem až po hlavu
je zima
dneska mi sněží

Limonáda

až zase jednou vzlítneš vzhůru
upadnu. a zas, a znovu
na pomačkanou partituru
napsanou pro něj. do okovů

Neumím plavat

občas mívám nepříjemné sny
ráno se probouzím
zase někde jinde
než vedle tebe

Dneska se půjdem opít

ticho je ta tam
dneska se půjdem opít,
ano Lásko.
svlíkl jsem se donaha

Blázen

není lehké být blázen
ale dá se to zvládnout
s někým
komu to můžete všechno říct

Nemusíš mne milovat

po dlouhém dni
ležím tu vedle tebe
poslouchám tvůj dech
držím tě za ruku

Bezejmenná

roztáhni ruce
- ne, neobjímej mne -
dnes tě chci naučit
lítat

Dopis II

stmívá se dřív
lidi bourají na silnicích častěj než dřív
zvířata spí
a vůbec celý svět se zdá