Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Před nedávnem jsem si v novinách přečetl názor jednoho člověka. Budu na něj slušný, napíšu o něm pouze, že je katolický fundamentalista. Tento člověk se silou mocí zaklínal tím, že jedině katolické křesťanství je tou pravou cestou ke spáse, neboť prý nejpřesněji popisuje historii světa od jeho stvoření. Nebo tak nějak. Mírně zahanben přiznávám, že si ze článku vybavuji přesně jen to, že katolické křesťanství prý pomocí své interpretace Bible nejdokonaleji dokumentuje lidskou historii. Jak to? Nejnovější průzkumy údajně prokazují, že za celou lidskou rasou skutečně stojí pouze 2, slovy dva předkové. Muž a žena.
S tím asi nic nenadělám. Sice se domnívám, že ještě nedávno se psalo a vykládalo o nejméně sedmi předcích, ale nešť. Zato mohu, a také to udělám, napsat své pojetí vyhnání(?) z Ráje. A aby věřící věrouk založených na restriktivním židovském jednobožství nebyli ošizeni, budou za tím stát choutky. (Můžete hádat, jaké.)
V jedné oblasti kontinentu, který bude za pár set tisíc let nazýván Afrikou, přebývala tlupa neobvyklých tvorů. Žili v uzavřené oblasti a neměli to lehké. Příroda se pokusila natvarovat jejich těla na nejvhodnější funkci v určitém prostředí a moc se jí to nepovedlo. Drápy na končetinách nestály za řeč, zuby se hodily jenom na chroupání ovoce. Podnebí, pro které byli takto stvořeni, se trochu změnilo a oni uvízli v pasti. Z jednoho směru je tísnila postupující poušť a na druhé straně bylo údolí plné strašlivých šelem. Dokázali si najít jen tolik jídla, že tak tak živořili a na rozšíření nemohli ani pomyslet. Jestli tedy mysleli. I když, třeba ano, když na sebe dokázali pokřikovat něčím jako jmény.
Tak tedy, samicím oné tlupy se jednoho roku narodila mláďata, sameček a samička, která postupem času dostala něco jako jména. A’m a Íif. Jakoby jejich narození přineslo tlupě štěstí. Příroda jim přála. Dravci se drželi ve svém údolí, deště udržovali poušť v odstupu a ovoce, malých obratlovců a hmyzu bylo dost pro všechny. Mláďata rostla a rostla, stejně jako jejich sourozenci z příštích vrhů. Když byly A‘movi a Íif tři roky, dotlačila před ně příroda povinnost pářit se. Tedy, pouze na Íif. A’m, jako sotva odrostlý puberťák, neměl v konkurenci starších samců nárok. Jenže právě pro své mládí byl plnější divokých hormonů a touhy na něj přišly o něco dřív. Celou noc nespal a jenom přemýšlel o Íif a tom jednom.
Pak, těsně nad ránem, se už neudržel. Vyhrabal se z kupy větví, v níž měl pelech a zamířil ke spící samičce. Sklonil se k ní, začal ji očichávat a tiše chroptěl touhou. Jakmile se však pokusil o spojení, Íif se probudila, lekla se a po krátké rvačce utekla. Vrhl se za ní a pronásledoval ji, daleko, předaleko. Minula noc, začal den. Konečně se vyčerpaná Íif zhroutila vedle velkého balvanu a nechala A’ma, ať si tedy dělá, co uzná za vhodné. A’m hrdě vykřičel své vítězství celému světu na vědomí a šel na věc.
Byl však, aniž by to tušil, ve hrozném nebezpečí. Oba, aby to nebylo jenom na něj. Jejich dlouhá cesta proťala území dravců a jedna strašlivá kočka se vydala po jejich stopách. Přiblížila se, žlutavé oči s proužkovými zornicemi se zaměřily na kopulující pár a mocné svaly silně odrápovaných nohou se napjaly ke skoku, když tu se z oblohy ozvalo něco podivného. Táhlý svist, měnící se v jekot. Bezmračné nebe proťaly šedočerné pruhy. Země se začala třást. Na všech stranách padalo kamení a oheň.
A’m ležel tam, kde ho kalamita zastihla, tedy na Íif, kryl si hlavu a ječel strachy.
Pak bylo náhle ticho. Vyděšený samec se však ještě dlouho neodvažoval ani pohnout. Konečně to Íif přestalo bavit, odstrčila ho a posadila se. Na několik délek těla od nich hořela savana a v plamenech se škvířilo cosi, čemu by možná říkala dravec, kdyby tomu nechyběly zadní nohy a vůbec tělo od žeber dál.
Hořelo i jinde. I řídkou trávu živořící mezi kamením pod jejich nohama oheň navštívil, sotva že stačili ustupovat před spalujícími zářivými jazýčky.
Konečně se celý svět přebarvil na černou, která už nepálí a oni se mohli vydat k rodným končinám. Údolí dravců se změnilo k nepoznání. Po trávě a keřích nezbylo ani stopy. Občas zahlédli dýmající beztvarou hromádku, z níž svítily kosti a na jejich nosy útočily podivné vůně. Rychle místem zkázy proběhli, jen aby našli ještě horší. Na místě, kde tábořil zbytek tlupy, nenašli nikoho naživu. Jen hluboké krátery v zemi a roztrhaná těla. Z vůdčího samce zůstala pouze hlava. Ten už Íif žádat nebude. A nikdo jiný také ne. Takové, nebo jednodušší myšlenky, dovolily A’movi prožít náznak úlevy.
Ale tady žít nemohou. Ve spálené pustině se nenajde ani ovoce, ani brouci. Maso na zemi začne brzy smrdět a pak bude k jídlu jen pro ptáky. Ale teď je ještě dobré, připoměl si a sklonil se pro utrženou ruku sestry Ea.
Nasycenému se mu svět nezdál tak hrozný a před očima mu vytanula představa zelené země plné vody, ovoce a dalších dobrých věcí za údolím dravců. Zachrčel na Íif a ukázal jí, kam jde. Chvíli váhala. Příliš dlouho však ne, brzy se k němu připojila.
Cesta spáleništěm byla zlá. Trvala několik dní a oni neměli žádné zásoby. Vždyť ani nevěděli, co to zásoby jsou. Naštěstí se tu a tam válela spálená těla dravců, či jiných zvířat a ptáci nesežrali vše. Jen s vodou to bylo zlé. Jezírka byla plná popela a kapalina z nich měla podivnou chuť.
Přes všechny překážky se však nakonec šťastně dostali do přesně takové země, jaké se jednou bude říkat zaslíbená. Plno jídla a málo nebezpečí.
A jakmile má nějaký živý druh takové podmínky, tak se množí. Když šedivá stařenka Íif umřela, jako dvacetiletá, dva roky po A’movi, měla již tlupa jejich dětí tolik členů, že se dokázala vítězně postavit i veliké kočce a proměnit ji na maso pro všechny. A děti jejich dětí se pak za jídlem vydávaly stále dál, až se některým přestával vyplácet návrat a ony zakládaly nové skupiny.
Pak běžely roky, z roků se stala historická období a ze skupinek se staly národy. Některé z těch národů pak začaly prohlašovat, že to všechno bylo úplně jinak. Říkaly to tak hlasitě, že jiným nezbylo nic jiného, než těm křiklounům dát po ... ústech. Pokud možno důsledně. Mrtvý křikloun vás už rušit nebude.
No, ono to nebylo jen kvůli křiku špatných pověstí, ale taky kvůli sexu a hezkým kamínkům a lesklým věcičkám vůbec. A vůbec, nějaký důvod ke křiku se najde vždycky.
Hlavně když jde o pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra-babičku.
Nebo o její pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra- pra-pra-vnučku.
Nemluvě o vnukovi, o kterém se neví, na koho asi tak je podobný, když po matce rozhodně není a po otci... Pst, vážně o tom před Josefem raději nemluvte.
Dobrou noc, děti.
jo jo, imbrední křížení......degenerace a tak...však se taky podívej, jak jsme dopadli... :-)))))
povídka líbí! (asi je to také dáno tím, že nemám ráda katolické fundamentalisty... :-) )
Hmmmmm! :o)
Jen tak na okraj: nebyl to náhodou incest, když se ta dítka množila mezi sebou? Nejsem sice biolog, ale myslím, že by muselo dojít k degeneraci genofondu (či jak se tomu nadává)... :o)
Písmák