Človíček a anděl

 

Zase sedí u postele,

nad osudu zásahem

smrt se směje,

dříve než srdce smutkem ojíněné

temnotou sebe pokryje,

jak na půlnoční orgie

hnusně, odporně, však skvěle.

 

Mocný, černý jako upír,

jako zhoubný noční mor

blíží se, živíce se krví

strašlivý a velký tvor.

 

Noc se plíží stále blíž,

rakev víko otvírá,

otevírá svoji skrýš

a človíček umírá.

 

V propast hlubokou se řítí

jak v bezednou tůň,

jak v temný sen,

hrůzou z umírání roztřesen

prosí, by se mohl vrátit v žití.

 

Však jeho prosba zoufalá

dojde odmítnutí,

když vazalové krutí

v rudou káp se odějí

a zbaví jej všech nadějí,

že jeho duše malá

by se nazpět dostala.

 

Přicházejí ze všech stran,

však náhle anděl objeví se

jako socha krásná v Pise,

jeho rty mocně zapějí

píseň silnou o naději,

že vše ještě ztraceno není.

 

Pochopové zla vřískají

na posla světla,

kterého sám Bůh seslal,

zlostně dotírají

a pokoje mu nedají,

trhajíce znak,

jež má vyšit zlatou nití

tenkou, že sotva ji zrak zachytí,

sápajíce se po nebeské livreji.

 

Tu náhle krásného anděla

posedla strašná touha

říct: „Tohle se nedělá,

táhněte vy krutí.“

A ďáblové jej nedbajíce

bijí silně v sličné líce,

že až úpí bolestí,

zahazujíc to štěstí,

jenž  přinesl človíčku

pro bezmocnou dušičku,

která pod údery biče padá,

zvedá se však a jako květ uvadá.

 

Tu Bílý náhle zjišťuje,

že na Peklo sám je sláb,

jak jen Bůh mu mohl dát

úkol v tak strašné beznaději,

že kdyby jich byly tisíce,

sotva, sotva uspějí,

dostávajíc od ďáblů stále více

ran ve své čisté líce

a nastavujíc druhou tvář

ten hrdý Nebe hodnostář

nad tou strašnou krutostí,

temnou písní o násilí a marnosti,

kterou ďábli prozpěvují,

když táhnou duši do svých slují,

pláče.

 

Jeho slz se zloba bojí,

naráz čerty pracky bolí,

když si uvědomí docela

moc a sílu anděla,

ale ten když vidí

ďáblů utrpení,

klidně dodá Peklu

Nebe odpuštění

A již nepláče jen on,

nýbrž celý ten strašlivý shon

žalem vzlyká, bolestí,

pálí ruce od slz mokré,

pálí hrozně do kosti

a cejchy zlu zůstávají

na ještě temnější dlani,

však ďábli zvyklí námaze

a pekelné odvaze

bijí posla vidlemi,

bodají jej v krásnou skráň

a ten jest hrůzou udolán.

 

Utíká on z temných slují,

kde jen zlo a neřest bují,

zkrvaven a plačíce

od satanské stolice,

k Nebi bráně za Petrem

tím, jež klíčem zachřestí,

když duše plná bolesti

kolem něj prochází,

do Ráje v marné naději vchází,

že dojde zde pokoje,

však teď poslouchá ve stoje

hrůzné řeči anděla

v potrhané sutaně

a pranic si nedělá

ze strázně, strachu, slz

když ale vidí,

že je anděl sám, že nepřivedl toho, kdo

byl mu Nejvyšším přikázán,

strašlivě se rozeřve

a posel celý třese se

jak při strašném deliriu.

Bílý více nevrátí se v ráj,

kde u Soudné stolice

dříve sedával.

Bůh jej totiž potrestal,

že ve svém úkolu neobstál.

 

Co však se stalo s človíčkem?

Smrt jej do temnoty svedla,

v pláči pod ranami biče

do pekelné síně,

radostně jej zavedla.

Osůbka ta malá

strachy roztřepaná,

bojí se jen slůvko užít

na svou obranu

ďáblům v zábranu,

jenž by mohla zachránit.

Od Stolice odvádí ji v nový byt,

jímž je kotel síru dštící

a človíčku na lících

skanul z hrůzy, strachu pot,

když ponoří jej ďáblové

do kotle směle

jako dítě do postele,

vřískajíce zábavou nad

skvostnou podívanou,

kterou jim uchystala

duše za nic trpící,

v bolesti se svíjející,

jíž anděl nezachránil

a človíček naposledy zvolá:

„Satan Boha mocnější byl.“

 

Anděl odešel a v samotě

nad osudem svým

Bohem předurčeným

přemýšlel.

Však nakonec se v Satanův spár

vrhá strachem udolán,

ze samoty a zapomnění

nad něž nic horší není

a nevrátí se nikdy více

do své nebeské světnice,

z dobra zlem je lehké

se státi,

činy Ďáblu vesele

se srdcem černým konati,

jenž neschopno je odpuštění

a pro něž už léku není.

Tak přišel Bůh o anděla,

kterého prostě zvesela

ke zlým skutkům odsoudil,

což si však nezasloužil,

neb anděl jej jen malý pán

proti pekelnému pánu,

čertů strašných uragánu,

jichž tisíce mu stály v cestě,

špiníce znak na jeho vestě,

zostuzujíce lilii.

 

On řekl: „Kéž mne zabijí.“

Však zemřít hrdě nemohl

a Pán jím přesto pohrdl

a rozšířil tak černé řady,

pro ten čin, ze nějž mladý

anděl zůstal zatracen.