Plánek naší cesty

V ladné travné pláně vyrazíš bez obav,

rukama laskáš lesklé lokny...

nespěcháš.

Dvě jezírka,

blankyt bydlí v nich.

Vchod do duše,

vstup! Vítá tě země nezemě.

Nepiješ.

Kocháš se pohledem...

Před zraky tvými tyčí se,

hora dechu,

vůně paní,

co mužské jméno nese,

ač patří té nejkrásnější...

Políbíš ji, polechtáš vánkem rtů

a jdeš dál.

Oslněn.

Dvě okvětí růžového poupěte.

Touha.

Údery srdce pod tenkou kůží,

touha.

Polibky v keři šípku.

Útoky beroucí cudnost tvou.

Malichernou...

Na půli cesty, pod údolím...

Dekolt mlhy ve tmě matouc,

to cos chtěl,

pro co žiješ...

Nejhebčí sametový pár,

plné ruce máš,

laskáš je za svitu luny,

překvapivě.

To, co zrychlený tep káže,

nestydatě za hlavu hážeš,

oddán půlnoci.

Rozednívá se.

Spěchej cestou dolů.

Přes Venuščin pahorek,

provázen a doprovázen hudbou vášně polibků.

Bubny a pár saxofonů k tomu.

Melodie hrajíc v nitru, tam kdes ve dvou vybuchl,

jak ohňostroj věčné oddanosti.

Je ráno,

cvrlikot křidýlek na větvích,

rosa na stráních

a konec.

Dlouhý konec,

nesouc její tělo přes svůj práh,

nohy utíkajíc dál...další plánek cesty,

další noční pták.

e