"Usměj se, bude hůř "

Dnes na chodbě jsem stál,
tys šla kolem - kdo by to byl čekal -
já chtěl něco říci, tys však byla rychlejší,
ten krásný hlas:"Usměj se, bude hůř",
já nezmohl se ani na chabou odpověď.

Tímto přál bych si, říci ti,
že hůř snad již býti nemůže,
ale říci ti to není zrovna nejsnadnější.
Stále přemýšlím nad větou:"Usměj se, bude hůř",
přemýšlím, přitom hlavou mlátim o zeď.

Snad mohl bych si porozumět přát,
znepokojující věta:"Usměj se, bude hůř".
teď nedá mi nikdy více spát.

Proč mi nedá spát, proč mi nedopřeje klidu,
pozoruji na sobě, že jsem zcela zmaten,
co říci vždy, když do tvé přitomnosti přijdu?

Tak vzal sem si k srdci, beru na pamnět,
překrásným hlasem větu vyslovenou:"Usměj se, bude hůř"
nemohu a snad ani nechci, zapomenout.

Chyby, které jsem nadělal, měl bych napraviti,
však žádnou odpověď bych nečekal.
"Usměj se, bude hůř" je věta, jenž se snažím pochopit,
když podaří se mi v dumání utopit, pak budeš mít odemne klid.