NOČNÍ

Ještě nespím…

Nad mraky se vznáší splín černých nocí. Jsou tak těžké až záda nebe musí bolet. Pod tou tíhou se prohýbá. A mě hladí noční samet, noční zář. Schoulená se schovávám. Tam, kde mě nikdo nevidí, za rohem co se špičatí. A ostří se zlomyslně leskne. Noční samet mě hladí po vlasech a naděje mi zpívá…

     Koukám na hodiny, zastavily se. Proč stále tikají? Cítím horký asfalt, jehož vůni přiválo nebe. A ve vzduchu se třpytí ručičky. Hodiny tak ve své samotě visí na zdi. Jen krůček k dokonalosti. Na nebi se objeví blesk a slyším hřmění. Je tak blízko. Hodiny puknou a bílá zeď se drolí. Dokonalost sama.
     Ještě nespím! Vstanu a podívám se dolů. Přede mnou se rozprostírá prázdno. Parkoviště našich životů. Skloním se a doufám, že do něj nevkročím. Hodím dolů kus toulající se látky, co se houpe v bocích a přes padlý cíp, jenž se rozprostřel, udělám krok. Stále hřmí. Po bílé střeše mířím zpět domů. Černá kočka točí se do klubíčka a ve skleněném akváriu se odráží pouliční lampa, kterou někdo začernil fixem. Ze strachu, že noc brzy skončí.

     Černá opona, ze které padají hvězdy, se zavírá a já padám skulinou v prknech a cítím dech nevšedních dnů. Usínám…