Why

Jeden polibek dokáže změnit svět. Jeden polibek má strašnou moc, takovou jakou nikdy nikdo nenajde. Polibek se může stát pátou silou ve Vesmíru, může být vaším osudem, ale i vaší zkázou a hrobníkem.

Vítr ukazoval svoji moc v plné kráse a narážel do ohromných hřebenů hor. Sníh tančil tu svoji zabijáckou. Slunce se mezi tím mlátilo s mraky o lidskou pozornost. O pět vln citů západně si to vysoké jehličnany rozdávaly s mladými rameny plamenů. Jehličnany věděli, že nemají šanci, přesto se do toho boje pustily. Stejně jako já... Bylo slyšet smích červeno žlutých šlahounů, které objímali jeden strom za druhým. Červená proti modré, bílá proti černé... Tenhle boj nikdy neskončí, nikdy skončit nemůže. Vždycky bude běhat po tom zatracenym kruhu nahoru a dolů, podle toho, kdo jak bude vyhrávat. Nikdy se z toho kruhu nikdo nedostane, vždycky bude láska a bolest stejně jako štěstí a smůla.

Tak proč se na mě musela tak blbě koukat, jak to lidi dělaj. Proč mi musela otevřít dveře do svého srdce, když věděla, že je zabouchne, až budu těsně u nich. Musela vědět, jakou má moc, jenom když se podívá. Proč se musela sakra usmát a proč jsem se já musel o něco víc přiblížit a obejmout ji? Toužil jsem tak po lidském pohlazení, až jsem její ruku musel chytit. Já strašně moc chtěl cítit zase ty propletené prsty. Co na tom, že je noc a že všude kolem hraje ta debilní disko muzika, říkal jsem si. Krok co krok, ruku v ruce, pro mě byl dalším přiblížením k těm dveřím, které mě s ní mohly spojit. V tu dobu se někde daleko, kam nikdo nemůže – asi na vlákně našeho krátkého pouta – začaly vytvářet velké kapky podobné slzám. Jaká síla mi dala impuls k tomu, abych se přiblížil k jejímu obličeji? Ukažte mi ji a já ji vlastnoručně zničim, až z ni žádná síla nebude. Pak už nebude ničit lidskou radost a štěstí pod záštitou falešné naděje.

Naše rty se spojily a v tu chvíli se na malý okamžik bouře mezi větrem a horami ustálila. Černá pohladila bílou... Jediná láska dostala krvavou ránu do srdce od bolesti. To jsem měl za chvíli pocítit... Byl to sladký polibek, ale nějakou náhodou v něm proběhla část mých citů, tak dlouho skrývaných a tajených. Kousek duše se mi ulomil a přešel na druhou stranu. Asi už nemohl tak dlouho nést tíhu úzkosti sám... Potom jsem ji už jenom držel za ruku a díval se nikam. Blížila se ke mně...
Láska a bolest jsou dvě sestry, jedna bílá druhá černá. Láska chce bolesti pomoct a ukázat ji, co je to být šťastná, ale v tu chvíli přiletí z černa nůž a začne řezat. Přeřeže všechny pevná pouta, pak začne dokrajovat, co zbylo, a nakonec se zabodne přímo do lásky samotné. To bolí... zatraceně to bolí...

Proč mě musela pouštět a pak brát ten telefon. Věděla přece, že tím ukazuje další místo pro zabodnutí. Všechno to věděla a nechala do mě řezat.

Sakra. Pár slov o tom, jak ne, protože ne, dolehlo k mým uším z úst její kamarádky. Moje poloviční duše se tou dobou potopila a dlouho se nechtěla vynořit. Utíkala před tím vším a snažila se neslyšet, protože věděla, že její druhá půlka je v té, která nůž drží. Tou dobou velké kapky slaných slz dopadly na tvrdou zem a stékaly dolů až do závěje ledového sněhu. Jedna kapka za druhou a pořád dál. Kruh se natočil tak, až jsem spadnul naprosto dolů. Slečna bolest se z plna hrdla smála... Vločky tancující smrt se ještě více rozvířili, když vítr zchodil horu, když mraky padly ještě níže k zemi a černá obstoupila bílou a pohltila ji.

To totiž ten polibek, který má moc budovat, ale i ničit. Když to umíte, tu moc mu dáte, ale je jenom na něm, jak ji využije.

Už jenom slzy a lásky sestra.