Bouřka

Bouřka

         Dešťové mraky se líně valily po obloze a vypadalo to, jako by měly každou chvíli spadnout do údolí, které se začínalo pomaloučku zelenat. Jarní vzduch byl ještě chladný, ale bouřkové dusno dráždilo smysly. Alice spěchala údolím, hopsala přes kaluže a dávala pozor, aby nezahučela do bláta. Nervózně se rozhlížela kolem sebe, ke své nelibosti a zároveň spokojenosti, že jde údolím sama. Bála se těch mraků, které se na ni měly každou chvíli zřítit, ale ta zvláštní síla v nebi jí rozechvívala nejniternější části duše. Chvatně přidala do kroku. Podívala se na hodinky, k čertu, už jsem tam dávno měla být, ale když cesta přes údolí je kratší! I když teď trochu  litovala, že nebyla více zhýčkaná, že si mohla dopřávat rovného a nudného asfaltu a mohla mít sucho v botách, ale zas na druhou stranu ten krásný pocit, jít sama údolím, to bylo něco. Spěchala, začala utíkat, a jak běžela, tak kousíčky bláta poletovaly okolo ní. Přeběhla údolím, silnici a celá zablácená dorazila až k místní školce. Uklizečka, která poctivě stírala každičký kousíček podlahy se na ní vzteky podívala se slovy, jestli to myslí vážně, ji vyprovodila. Alice se rozčílila, že to teda vážně myslí, že co má podle ní teď jako dělat, ale že jde dovnitř. Alice pokrčila rameny, před vchodem si sundala boty i ponožky a psím pohledem se podívala na uklizečku, ta souhlasně přikývla. A s tichými nadávkami jí Alice obešla.

         Líbilo se jí, jak je tady všechno maličké, jako pro trpaslíky. Dveře byly otevřené, lehounce vklouzla do místnosti. Uvnitř byl klid, bylo zvláštní vidět tu kupu hraček a nikoho u nich. Dětský křik byl slyšet ze zahrady. Alice opatrně přistoupila k obrovskému otevřenému oknu a jemné záclony jí hladily po tváři. Byla tiše přitiská ke stěně a se zatajeným dechem pozorovala Naty. Drobná, téměř průhledná blondýnka seděla na staré dřevěné lavičce, nehybně, jako kamenná socha. Vyzařoval z ní klid, jemné zlatavé vlasy jí klidně vlály okolo hlavy a pouze chvilkami nervózně cukla hlavou, když nějaké dítě udělalo prudký pohyb. Alice obdivovala tem klid. Najednou se Naty otočila a zamávala na Alici, ta zrudla a šla k ní. Naty vytřeštila azurově modré oči a Alice jenom pokrčila rameny( jak to měla ve zvyku).

„Neptej se,“ řekla Alice a mlčky usedla vedle Naty. Vřeštící děti, které připomínaly neposedné ještěrky se začaly smát a dělat všelijaké obličejíčky na zablácenou Alici. Ta na ně s chutí vyplázla jazyk.

„Ale no tak!“ napomenula ji Naty a Alice zase jenom pokrčila rameny.

„Něco se sem žene, děti jsou neklidné“ řekla Naty, podívala se na nebe a lehce se zatřásla. Alice přikývla a snažila se co nejhlouběji zachumlat do huňatého svetru. Děti neskutečně zlobily a Alice viděla rozpaky v té křehké tváři, která nechtěla zvedat hlas.

„Ale už, jestli toho nenecháte, tak půjdete..půjdete spát vy..vy..“ řekla s chutí za ní Alice, v tom Naty otočila prudce hlavou, jen aby nedořekla to vy.

         Jen tak seděl, tlachaly o všelijakých věcech a čekaly na bouřku. Alice jí vyprávěla o svých prapodivných snech a Naty poslouchala, přikyvovala hlavou a utěšovala ji.

„Věříš na osud?“ zeptala se z ničeho nic Alice a obrátila temně hnědé oči na Naty.

„Nevím,“ odpověděla zamyšleně, „ale někdy se  dějí zvláštní věci, takové, nad kterými zdravý rozum zůstává stát.“

         Najednou začal foukat divoký vítr a obě dvě se zatřásly zimou. Děcka začala pištět a všelijak poskakovat. Naty je uklidňovala, ale dovnitř se jim ještě nechtělo, bouřka byla ještě daleko.

„Přesně tohle je v mým snu,“ řekla Alice a koukla na mraky, které se valily po obloze.

„Co prosím?“ koukala na ni udiveně Naty.

„No ten sen,“ řekla mrzutě Alice.

„Tak povídej,“ vyzvala ji Naty a trochu ze zastyděla.

Alice nadšeně přikývla.

         „Ale je to celý příběh, který se pořád dokola a dokola opakuje…. Běžím údolím, které je celé spálené po zimním mrazu, cítím bolest Země, jak pláče a prosí o pomoc, ale já nevím, co mám dělat. Z ničeho nic koukám na nebe, je celé šedivé, stejné jako dnes, mraky se divoce honí a fouká studený vítr, který mě štípe do tváří. Mám strach, že na mě spadne nebe. Běžím krajinou, která se pod mými chodidly začíná zelenat, běžím bosá. Najednou jsem tady, ve školce, a je tu děsivé ticho.  Ten klid, vítr a pak někdo zatleská...“ najednou se Alice odmlčela a její oči posmutněly.

„Pokračuj,“ naléhala Naty, její zvědavost rostla. Alice se na ni podívala, ale ty oči, ty snad nepatřily Alici…

„Otočím se, stojí přede mnou  nějaký muž, ukazuje na mě rukou, láká mě k sobě blíž, ale já se ho bojím. Je zvláštní, vysoký a má oči barvy bouřky. Jeho chůze je klidná, kolébá se jako šelma, která se přibližuje ke kořisti, aby ji dorazila.. Je  dokonalý muž, ale když k němu natáhnu ruku, tak se zamračí a zmizí. A tohle se pořád dokola opakuje, pořád ho chci, víc a víc a nemůžu ho mít, vždycky zmizí, je divoký, jako ta bouřka.

         Naty se zatajeným dechem poslouchala, zajímal jí ten nesmyslný příběh

 „Co si o tom myslíš?“ řekla smutně Alice. Naty bylo líto těch prázdných očí. Alice vypadala zrovna jako jedno z Natašiných  dětí, jako dítě, kterému  vzali hračku a ono teď trpí.

„No, co si mám o tom myslet? Že asi chceš někoho, koho mít nemůžeš,“ řekla prostě.

„Ale proč ta spálená Zem? To nebe? A ta krajina, kterou jsem nikdy neviděla, ale přece k ní cítím lásku? Ten muž? Nikdy jsem ho neviděla. Je to jako z blbýho dívčího románu,“ vyprskla vzteky… „Já už nechci jít spát, nechci snít, nechci být odmítnuta,“ řekla smutně a schoulila se do jakého si klubíčka a ze svých myšlenek, udělala okolo sebe obrovskou bublinu, přes kterou nikdo nemohl, ani Nataša. Naty ji přátelsky objala a se slovy, že to bude dobré, ji utěšovala.

„Něco se stane, Naty, já to vím, ten sen, něco znamená.“

„Ale kuš, neplaš,“ chlácholila ji Nataša.

„Copak to nechápeš? Už se konečně prober, moc dobře víš, že cítím a vidím dosti divný věci!“ vyprskla vzteky Alice a v podtónu jejího hlasu bylo cítit zoufalství.

„To sice vím, ale uznej, že když se ti zdá o chlapovi, tak v tom žádný poselství nebude,“ řekla klidně Nataša, ale uražená přeci jen byla.

„Nic nechápeš,“ vyštěkla Alice a uraženě odešla. Nataša za ni jenom tupě zírala a nechápala, kde se to v Alici vzalo, ale mávla nad tím rukou, že se to samo srovná.

         Alice běžela údolím domů, už jí bylo jedno, jestli přijde jako koule bláta nebo dokonale upravená. Večer stála nahá před zrcadlem, prohlížela si sebe samu. Dívala se na sebe, ale připadala si průhledná, buďto se jí to zdálo, nebo viděla do sebe samé. Koukala na propadlé tváře a únavou opuchlé oči, na zbytky z kdysi hezké tváře. Dlouhé hnědě vlasy měla dokonale uhlazené. Rychle si vjela rukama do vlasů a začala se cuchat, dokonalost se nenosí! Tak se dívala na rozcuchanou holku s pohublým tělem a sama sobě si připadala odporná. Dívala se  sobě do očí a nepoznávala se. Hrůzné zjištění, že se sama sebe bojí a neví, čeho je schopna. Uvařila si uklidňující čaj a usnula. Sen se znova opakoval, ale tentokrát, když stála tváří v tvář onomu muži, tak prosila, prosila ho, aby ji neodmítal a on se na ni usmál, zakroutil hlavou a byl pryč a ona seděla na té spálené Zemi a plakala, ale usmál se.  

         Ráno se probrala celá zpocená a zmatená. Uvařila si silné kafe, dala snídani a vyrazila do školky( do práce už nějakou chvilku nechodila).  Tentokrát šla po silnici,  přemýšlela, ale auta a zkažený vzduch jí nedovoloval ponořit se hluboko do sebe. Nikdy dřív by nevěřila v sílu snu, ale to je snad se vším, člověk uvěří, teprve až sám pozná.

         „Ale, ale, slečinka nezdraví starší lidi? Hm?“ vytrhlo ji z jejího přemýšlení. Stála před uklizečkou ze školky, která se mračila. Vždycky se tvářila tak zatrpkle a Alici nikdy nenapadlo proč, snad teď, na chvilku projevila zájem o zatrpklou uklizečku. Mile se na ni usmála,: „Dobrý den, omlouvám se, ale to víte, člověk někdy myslí a před sebe nevidí,“ uklizečka na ni vyjeveně koukala a milá slova z křehkých dívčích úst ji odzbrojila.

Najednou se ten zatrpklý obličej změnil, jeto docela hezká babička, pomyslila si Alice.

„Jo, jo, to mládí,“ usmála se od srdce stařenka a zasnila se, snad vzpomínala na svůj život.

Alice ji obešla a s dobrou náladou vcházela do školky. S radostí pozdravila Natašu, ta na ni překvapeně koukala.

„No co, mám dobrou náladu, paní uklizečka se na mě usmála,“ vyprskla smíchy Alice. Nataše zajiskřily oči a nechtěla tomu věřit, ta stará uklizečka se mračila i na ni.

„A co? Už  je ti líp?“ zeptala se opatrně Nataša. Alice se na ni vážně podívala a chvilku mlčela… „Ne, ale už sem se rozhodla. Musím vědět, proč se mi to všechno zdá,“ odmlčela se.

„A jak?“ zajímala se Naty. Alice se zvláštně usmála… „Jednoduše, ale asi budu potřebovat tvou pomoc. Potřebuju, abys mi pomohla sehnat tohle,“ a ukázala Nataše kus otrhaného papíru, který vytrhla z novin. Prstíkem ukazovala na bylinu, která roste v povodí amazonky, pomáhá udržet koncentraci ve spánku, nedovoluje, aby se člověk probral dřív, než on sám chce. Problém byl však v tom, že ta bylina jde těžko sehnat a člověk by ji neměl užívat bez dozoru druhé osoby, která by v případě nutnosti spícího probrala. Nataše se protočily panenky… „Nebudu ti pomáhat získat drogu,“ řekla zatvrzele… „Ale tohle není droga, je to jen bylina,“ bránila se Alice, ve které začínal doutnat vztek… „A co je teda marihuana? Taky kytka co?“ zvýšila hlas Nataša….V tom však Alice vyprskla,: „Tak se na mě podívej! Víš kdo jsem? Jo? Protože já to nevím. Potřebuju zjistit, proč se mi to zdá a ta kytka mi k tomu pomůže a získám ji s tvou nebo bez tvé pomoci!“ prudce dýchala, pálilo ji v nose. Nataša si ji prohlížela a musela dát za pravdu Alici, nepoznávala ji. Povzdechla si, pomůžu jí.

         Venku bylo zase dusno, tenhle týden každý den hřmělo a byla bouřka. Nataša slíbila, že jí pomůže a hned druhý den zašla za přítelem, kamarádem ze školy, který měl pravomoc tu bylinu sehnala. Sice ji Nataše rozmlouval, ale ta jenom pokrčila rameny( už byla na Alici tak zvyklá, že ji nevědomky napodobovala), získala tu bylinu, snad to Alici pomůže. Alice skočila Nataše kolem krku a děkovala ji.. „Tak, dnes to uděláme,“ řekla nadšeně. Nataša se lekla, „Nechceš s tím ještě počkat?“… „Nemůžu,“ odpověděla Alice.

         Bylo takové to pošmourno, kdy se člověku chce jenom přemýšlet. Alice ležela u sebe doma v posteli a Nataša připravovala čaj z bylin. Celým bytem se táhla v kouři prazvláštní vůně. Alice s chutí vdechovala ten namodralý kouř a už v tu chvíli jí začal omamovat mysl. V kouři viděla divné věci, bytosti, které se pohybovaly, rychle třásla hlavou a mnula si oči, jen aby by to nebyla pravda.

„Tfuj, tady to teda vypadá, jak v nějaký hašišárně, otevřu okno,“ řekla Nataša a v ruce držela hrníček s čajem. Alice si moc dobře pamatovala ten obrázek, slunce vycházející nad horami, matná čmáranice na hrnku. Oknem proudil chladný vzduch a jemný vánek hladil omámenou Alici po tváři, Nataše se také pletly nohy, ale moc dobře věděla co dělá, prozatím.

         Nataša dala Alici čaj a ta ho s chutí vypila, až do dna. Pomaloučku usínala, ale cítila, jak jí srdce buší až v hlavě, krev jí divoce proudila žilami a mozek začínal pracovat, usnula.

Chlad, jarní vítr a studená Zem. Alice byla tam, kde chtěla být . Zhluboka se nadechla, cítila vodu ve vzduchu. Zaklonila hlavu, roztáhla ruce a rozšířenými zorničkami sledovala mraky, jak se rychle honí po obloze. V několika vrstvách se valily a Alice se bála, že na ni spadnou. Rozběhla se, spálení Země  se pod jejíma nohama zelenala. Moc dobře věděla, co se bude dít. Snila, ale tentokrát to bylo jiné, myslela jako ve skutečnosti, ne jako ve snu.

         Najednou, byla v prázdné školce, opuštěné hračky, ticho. Na dřevěné lavičce, kde sedává Nataša, seděl On. Měla červené tváře a vzrušeně oddechovala. Otočil se a to jediné, co si Alice z těch snů pamatovala byly ty oči. Šedé, jako obloha. Ten pohled se zarýval do nejniternějších kousíčků její duše, byl až tam, kde nikdo nikdy nebyl. Rozechvíval ji zevnitř a s lehkým pobavením sledoval co s ní dělá jeho pohled. V těch  očích se odrážely mraky a ona se třásla. Lehkých krokem, takovým, co chodí šelmy se přibližoval. Alice stála jako omámená, ale dala přednost rozumu, než srdci, díky bylině.

„Kdo jsi? Sen? Moje fantazie?“ nahnula hlavu na stranu a pečlivě si ho prohlížela, ale jeho postava se ztrácela v jeho pohledu. Nic nebylo důležitý, jenom ty oči.

„Záleží na tom? Není to jedno? Jsi tu a já také, tak o co jde?“ příjemný hlas, jako by hladil rány, které jí způsobil svým odmítáním. Alice zatínala pěsti, tak aby to neviděl a říkala: Nepodlehnu!

„Ne, není, dohnal jsi mě až sem, na pokraj vyčerpání. Mluv, prosím!“ přimhouřila oči a zkřivila obličej do podivné grimasy. Prosila ho, zase.

„Někdy je lepší nevědět, třeba jsem tvůj osud,“ odpověděl a začal se k ní nebezpečně přibližovat. Alice couvala, bála se jeho přítomnosti, bála se toho, že se nedokáže udržet. Ty jeho nejasný řeči, ji začaly štvát. Narazila, prudce se otočila, byla nelepená na starém dubu…..

………..Nataša sledovala, jak se Alice kroutí a začala mít obavy. Mám ji zbudit? Ale Alice jí to před tím zakázala, pouze, kdyby se dělo něco divného. Nataša měla pocit, jako by cítila pocity Alice, bylina je jako by propojila v jednu bytost. Ve spící část a v bdící. Na Nataše závisely věci přítomné, Alice byla někde jinde. Chytla ji za ruku a pevně svírala. Nataša seděla sama v temném pokoji, ona tam byla sama, ale Alice byla s tím, po kom tak toužila. Azurově modré oči se nebezpečné přimhouřily a bledé tvář zrudla. Tiše se okolo Nataši začínala vznášet závist. V namodralém kouři se na ni šklebil obličej něčeho, čeho se obávala. Ale v tenhle okamžik jí ten pocit naplnil a vítala ho s chutí….

….. „Přede mnou neutečeš“ řekl jí tichým hlasem a jeho dech byl horký. Byl tak blízko. Alice zrudla rychle oddechovala, nehty zarývala do stromu.

„Nebraň se,“ šeptal jí do ucha a při tom jí položil horké dlaně na boky. Alice prosila samu sebe, aby se ovládla. Nepřestávala opakovat : „Kdo jsi?“

Pevně sevřená víčka, jen  mu nevidět do očí. A své pouhé, prosím, tiše šeptat s otázkou.

Někde z dálky, z těch mraků se jí vracelo: O co prosíš? Ali? A snad Natašiny azurové oči byly tam, v nebi.

         Nemohla se udržet, ruce, které pomaloučku sklouzávaly níž a níž, horký den a chtíč, který se kolem těch dvou vznášel…Její tiché, prosím, umlčily jeho polibky. Objala ho a tichounce, téměř neslyšitelně šeptala: Miláčku.

Čím vášnivěji se líbali, tím víc Nataša byla odhodlána tu křehoučkou nitku štěstí přetrhnout. Položila se vedle Alice, zavřela víčka a usnula…

         Alice mu sedla na klín a zářila štěstím, seděli na staré lavičce a tlachali o všem možném. O věčné lásce, o tom jak budou mít kupu dětí a celý svět jim bude ležet u nohou..Sliboval ji hory a zapadající slunce, sliboval, že ji nikdy neopustí.Alice zapomněla na to, že je to jenom sen.

         Nataša byla v Zemi Alice. Zlehka našlapovala, ale zelená tráva pod jejíma nohama zežloutla…Na neb se objevily blesky. Najednou stála Nataša za obrovským dubem a tiše pozorovala Alice, jak se tulí k těm silným pažím, její blažený úsměv  štěstí, které z ní vyzařovalo. S požitkem si ho prohlížela, jeho tělo a oči, které upíral na Alici. Čistá závist, která šla přímo ze srdce, tady, ve snu byla o tolik silnější. V některých čarodějných knihách se říká: „Proklej toho koho nemáš rád, prokej ho ve snu a on už nikdy víc nebude šťasten..“

         Nataša s ladností kočky vyšla, svůdně pohupovala boky a chtivé oči upírala na něho. Přišla těsně k nim, odstrčila Alici a začala ho líbat. Alice na ni koukala s otevřenou pusou a nevěřila vlastním očím. Šílená bolest, která jí projela srdcem, čisté zoufalství a bezmocnost. Odstrčil Natašu, ta spadla na zem. Rozčílila se a začala ječet. Křičela: „Nepřeju ti to! Nepřeju ti to štěstí! Když nemůžu já, tak nikdo!“ byla jak šílená, ale její slova plná bolesti a zloby byla pro všechny tři konečná.

Nebe hřmělo a Alice plakala..Nic, tma…

Alice se probudila a koukala na brečící Natašu.

„Ali, promiň mi to, prosím“ vzlykala a seděla vedle postele. Alice mlčela, zoufalství a bolest, nedokázala to v sobě skrývat. Postavila se: „Už tě nechci nikdy vidět. Je mi to líto, myslela jsem, že jsi přítelkyně, byla jsi jí.“ Alice se tak ovládala, tak moc chtěla křičet, nadávat jí a nenávidět, ale nejlepší kamarádka z dětství před ní brečela a prosila o odpuštění, nemohla křičet, nemohla ji nenávidět…Nataša ji chytla za ruku a prosila… „Ne, nech mě být, buď šťastná. Tak moc jsi to chtěla, až jsi zničila to moje,“ a odešla…

Alici zbyly jen prázdné vzpomínky. Ne, nebyla blázen, jen milovala někoho, kdo žije někde jinde…Tak doufá, že se někdy s ním zase setká, ale ví, že to nebude teď, Natašiny slova zloby byla moc silná….