Curriculum pařanus - aneb kdo si hraje nezlobí

 

Když jsem hrála Icewind Dále, zasekla jsem se hned ze startu. Tyhle hry se spoustou úkolů a mojí chabou angličtinou jsou na mě mor, bída a utrpení. Když nevím kudy kam, což je víc než často, zbaběle šahám po návodu. Kdyby opravdu platilo heslo „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“, tak vlastně neexistuji. Mezery mám i v jazyce rodném. Mám ovšem dvě maturity z jazyka ruského. Což je pro mě málo, neboť i přes tuto skutečnost, znalost tohoto jazyka začíná a končí slovem „zdrástvujtě“. Zápočet z angličtiny jsem dostala jenom proto, že pan profesor byl na hubený holky. Prostě jazyky nejsou moje parketa. Prohrabala jsem na českých herních stránkách co se dalo. Hledala jsem dlouho, usilovně a nic.

A tak jsem šla do světa a našla ! Bezva www - walkthrough a mapy, prostě BINGO. Tyhle stránky měly ovšem jedinou vadu na kráse - byly v angličtině. Na druhé straně klika, mohla jsem taky narazit na arabštinu nebo japonštinu. Abych mohla hrát pustila jsem se do překladu. O tom, že tuto moji činnost vazba mého slovníku nepřežila se tady nebudu rozšiřovat. Ale povedlo se. A protože jsem děvče hodné, tak jsem si řekla, že by to třeba pomohlo pár zoufalcům, kteří se nemohou pohnout z místa.  Napsala jsem svůj první, zcela vyčerpávají návod na hru. Poslala ho na Doupě, tehdy docela fajn tzv. „pařanský servr“. 

Pan redaktor byl nadšen.  Laskavě odstranil překlepy a chyby (červenám se ještě dnes) a dostal nápad udělat povídání o českých pařankách. Musím říci, že se mi jeho nápad jevil jako docela dobrý počin. Nejsem žádná feministka, ale je neoddiskutovatelnou pravdou, že my ženské, jsme na Internetu a co se hraní her týká, jaksi občany druhé kategorie. O tom, že by nás někdo bral vážně si iluze neděláme. To jen na vysvětlenou proč vlastně tohle píši. Ne, že bych chtěla aby mě někdo bral vážně, ale proto, abych nám trochu vylepšila renomé. Průšvih ovšem bude, když po tomhle tomu bude právě naopak.

No dobře. První jeho otázka byla na můj věk … dáma nikdy o svém věku nemluví, říkala moje maminka. Pokud jí není do 30-ti. Ty jí pak zůstanou už napořád. Takže něco přes 30. Vdaná dvakrát a pokaždé šťastně, čtyři děti (dvě jsem vyvdala, dvě vlastní) všechny báječné. Nějaká ta vnoučata … kdyby někdo potřeboval demoliční četu, levně pronajmu. Trvalé bydliště u nás mají dva psi, jeden papouch, čtyři andulky a přechodné asi tři až čtyři kočky. V zimě nějaký ten ježek (od jednoho po x kousků). Dvacet let hraji golf – mizerně, čtyřicet lyžuji – dobře, patnáct let pařím – střídavě. Funguji i jako normální ženská, vařím, peču, smažím, uklízím a udržuji dům i muže v čistotě.

            Moje paření - to je asi to o čem by tu hlavně měla být řeč. Pamatuji dřevné doby PC, kdy jsem na svém prvním počítadle 286 s 40 Mg HD objevila počítačové hry. První takovou u které jsem trávila čas do ranního kuropění byl Sokoban. Šoupala bedýnkami až se z HD kouřilo. Pak přišla grafická bomba Logical…to už jsem si polepšila na 386 a celých 420 Mg HD. O těch kuličkách jsem mívala i sny. Pak přišel Wolfstein, Lemmning´s a s nimi Windows. Bože, jak já je nesnášela. S každou novou verzí čím dál tím víc. Ale je pravda, že hry byly čím dál tím lepší graficky i herně. Doom hrála celá rodina, ovšem mimo mého muže, pro toho jsme byli a zůstali bandou cvoků, vraždících trpajzlíčky. „Oni chudinky tak naříkají,“ je jeho oblíbené rčení, když se ventiluje mé paření ve společnosti. A ventiluje ho často, vlastně vždy.

            Pro něj skončila počítačová kariéra v momentě, kdy jsem mu odinstalovala T602, jeho oblíbený textový editor a PC Shell, jeho oblíbený operační systém. Že jsem si tím na sebe upletla bič nemusím podotýkat. Stala se ze mě, tímto hnusným činem, jeho osobní korespondentka. Bez nároku na odměnu - jakoukoliv. Na druhé straně jeho životní motto „Žij a nech žít“ mu nedovoluje na mé hraní příliš vrčet. 

            Vždy jsem měla ráda logické hry, ale doba je taková jaká je, prostě nejsou. Lid chce krev a hernímu průmyslu nezbývá nic jiného, než vox populi vyslyšet.

 Deathmatche jako Doom, Quake, Duke Nukem, Diablo jsem odehrála, ale jen proto, že prostě nic lepšího nebylo. Strategie – ty mě neberou. Budovatelskou éru mám (a pevně věřím, že my všichni) definitivně za sebou. Simulátory – snad akorát autíčka, žádné letadlo se mi nepodařilo zvednout a když ano, tak jen proto, abych ho vzápětí poslala k zemi. Sport – na PC nemusím.

Takže takový optimální střed jsem našla ve hrách, jako Albion, Mind and Magick, Baldurs Gate, Morrowind - tedy tak zvané RPG. Pravda, taky tady teče krev, ale mezitím musí jeden myslet. Budování si postavy – tedy sebe – v hrdinu bez bázně a hany, který smete každé zlo které potká i to co nepotká. Najít, nakoupit, prodat vybavení chce obchodního ducha. Tady si můžu nakupovat bez obav, že svého muže uvedu do stavu naprostého zoufalství a nacvičování si bydlení pod mostem. Jistě, mají svá úskalí. Toho šlapání z kraje do kraje, cestování, vracení se na místa činů a zločinů.

Jo, v tomhle byl Diablo se svým Town Portalem geniální. Jenže toho jsem projela za týden a nic. Když ho člověk dohraje, tak místo pocitu uspokojení, že něco vyřešil … nic. Ještěrka je mrtvá, no a co ? Už předem cítím co se na mě po tomhle rouhačském prohlášení sesype od příznivců Diabla. Ale tak to prostě je a nic s tím neudělám.

V létě jsou mé herní aktivity poněkud utlumeny. Chodím domů skoro denně zmlácená z golfu, zdeprimovaná, že jsem zase hrála koks, ovšem s nadějí, že zítra to bude to pravé ořechové. Zkuste ujít osm až deset kilometrů, táhnou za sebou patnácti kilovou káru plnou železa, kopec nekopec, a ještě bušit do balonu. Pak prý sport pro důchodce. Pokud má zatraceně dobrou kondici, tak ano. Ale to je jiný příběh, takže zpět.

Můj čas hraní her přichází s každým novým titulem. A když je hra dobrá a chytí, tak od večera do rána. Ale fakt je, že mě a Edisonovi, stačí spát čtyři hodiny denně. Je to dar od Boha, čtyři hodiny života denně navíc. On už tedy chrní delší dobu non-stop, no a já už mám taky blíž do hrobu než do kolébky. 

Mnohdy hodiny ukazují tři ráno. Dobrá ještě hodinku a vypínám. Z hodinky jsou dvě, na což mě upozorní sousedův kohout. Kam se na něj hrabou atomové hodiny. Přesně v pět svolává slípky k ranním radovánkám, a dokud nejsou všechny holky na place nepřestane. To už to fakt vypnu. Vyhnu se tím starostlivému pohledu mého muže a poznámkám typu „ chtělo by to cvokaře“, „do hajan Hapko ?“. Já si ovšem myslím, že hrát si neškodí v žádném věku, v žádné době.

Báječně se bavím. Neotravuji svého muže, když se vrátí po celodenní „dřině“, aby si se mnou povídal, aby se mi věnoval, neb sama doma lidské tváře nevidím a samotou trpím. Netrpím, naopak. Zvládám domácí práce rychlostí tornáda, protože nahoře mám rozpařenou bezva hru. Přišedší (sakra to je slovo) udřený manžel se v klidu může nabaštit, číst si noviny, dívat se na kopanou či hokej a kontrolovat na svých dvou satelitech jestli má všech pět set programů v barvě. Já si hraji a nezlobím.

Se synem si občas zahrajeme po síti. Mé reflexy zabijáka (jeho slova) využívá, když se mu opije nebo zamiluje kamarád a místo pařby ho hormony vyženou od počítače nebo kocovina do pelechu. Díky Bohu, že ty srdeční záležitosti je potkávají častěji. Vyhráváme. Když prohlásí „pánové, nechci vám srážet sebevědomí, ale právě vás sejmula moje stará matka“, je to přímo balzám pro srdce matčino.

Hraní není v žádném případě středobodem mého života. Vyplňuje ty mezery, kdy je vše hotovo a není co dělat. Co bych ještě v budoucnu chtěla ? Udělat opravdu hezkou, zajímavý a pochopitelně nejnavštěvovanější web, který se bude věnovat  RPG a ADaD hrám. Moc mě mrzí, když nějakou takovou stránku najdu a po čase zjistím, že umřela na úbytě. Asi autoři dostudovali, nebo mají jiné starosti.

Takže shrnuto, podtrženo, sečteno : starostlivá matka, báječná manželka, nemožná babička (vnoučata k nám smějí v úterý a v březnu), sportovec a pařan tělem i duší. Jinak snad skoro normální a hlavně nezlobím.