Nemám co jiného na práci

Nemám co jiného na práci, tak smetu ze skřínky prach a ještě párkrát fouknu, abych ji dokonale očistila. Malá dřevěná skřínka, kterou jsem dnes ráno našla na půdě našeho rodinného domku. Pravděpodobně patřila původním majitelům domu a prostě ji tu zapomněli. Lidé tak často zapomínají na důležité věci... Otevřu ji. Odklopím víko. Ze skřínky se vyvalí další oblak prachu, zřejmě tam ležela pohozená již dlouho. Odfouknu ho a vezmu do ruky malý stoh zaprášených dopisů a pohlednic...

Nemám zrovna co dělat, tak ty zaprášené dopisy donesu k sobě do pokoje a pěkně je rozložím na podlahu. Na všech chybí adresa, což mě velmi zaujme. Ani jméno tu není... Měla bych si to přečíst, pomyslím si, ale hned tu myšlenku zavrhnu. Uschovám tedy dopisy zpět do dřevěné skřínky na bezpečné místo tak, aby je nikdo nenašel.

Od mého posledního zápisku uběhnul týden a já nad těmi podivnými dopisy stále přemýšlím. Už to nevydržím a sundám skřínku z poličky, kam jsem ji uložila za knihy. Rychle ji otevírám a rozhazuji dopisy po zemi. Již minule jsem si všimla, že na každém z nich je datum, tak je tedy setřídím podle data, dobrý nápad.

Teď sedím na zemi, přede mnou jsou dvě řady dopisů a pohledů. Dohromady je to patnáct obálek a pět pohlednic. Už nad ničím neuvažuji a beru první dopis do ruky, abych si jej mohla přečíst...

Dne 25. června 1921
Drahá,
Jsem velmi rád, že se Ti do ruky dostal můj dopis. Jsi mi vším. A ty to víš. Je mi moc líto, že za tebou nemohu přijet, ale zatím to nejde. Prosím, sečkej mého příjezdu do příštího roku.
Má noha se již uzdravuje a brzy budu moci chodit. Již se těším, až se půjdu projít k našemu jezeru. Však víš, tolik společných chvil, co jsme tam strávili v obětí naší lásky!
Teď nemohu již dále psát, prosím, odpusť, že Tě zanechávám samotnou.
Tvůj jediný, Julian

Pod dopisem je naškrábaný podpis. Podívám se z okna směrem k nedalekému jezeru, které se schovává za lesy a vrhnu se ještě do dalších listin. Na všech je něco v podobném smyslu. Jsou psány každý rok ve stejný den. Zvláštní. Všechny obsahují krátkou a stručnou zprávu stejného sdělení. Jen ten poslední. Ten poslední se vymyká. Je jiný než ostatní...

Dne 25. června 1941
Má nejdražší,
Velice se mi po Tobě stýská. Má touha je větší, než kdy dřív. Chtěl bych Tě teď mít tady u sebe. Ne! Nechci, abys byla tady. Strach a hrůza, všude kolem. Již nedokážu déle čekat. Musím za Tebou, má lásko. Prosím, mysli na mne během mé cesty za Tebou.
Tvůj věrný, Julian

Trochu mě to rozhodilo. Vždyť během roku 1941 zde došlo k tolika hrůzným věcem. A ten muž, Julian, on tu žil. Všechno to cítil... Polívá mne horko a chci na vzduch. Uklidím tedy ty rozházené dopisy zpět na místo a půjdu si provětrat hlavu nějakou pěknou procházkou, třeba kolem jezera...

Jdu lesní pěšinou až k čistému jezírku. Slunce, které ještě zcela nezapadlo za špičky vysokých smrků, se odráží od čisté hladiny jako od zrcadla, tak si chvíli sedám do mechu a pozoruji tu krásu přírody. Pak obejdu kolem dokola celé jezero. Procházím se mezi stromy a... a... Něco mě trklo do očí. Něco na kůře jednoho stromu. Nápis? Vždyť jsem ho tu ještě nikdy neviděla... Jsou to dvě písmena vyškrábaná něčím ostrým do kmene, ale již pěkně dávno. Skoro to ani nejde rozluštit. Pořádně se nakloním a čtu: "J+L". 'J'? To by mohl být Julian a co to 'L'? Jeho dívka? Hlavou se mi motá tolik otázek...

Na několik týdnů jsem si dala od dopisních papírů pokoj, ale včera byly Dušičky a já šla s maminkou na místní hřbitov navštívit mé prarodiče. Donesly jsme čerstvé květiny a maminka vyčistila náhrobek. Já si mezitím prohlížela okolní hroby... Na jedné desce bylo napsáno: "Julian Wagner *5. 7. 1889, †26. 6. 1941" a pod tím "Lena Wagnerová *29. 11. 1892, †25. 6. 1920". Přidány byly i fotky, ale ty už dávno vzal čas. Hrob byl neudržovaný a zarostlý plevelem. Ale v tu chvíli mi to všechno došlo. Bylo to, jako by mě něco ozářilo paprskem pochopení a já tam chvíli jen stála, než mne maminka zavolala k sobě a šly jsme domů.

Teď sedím na posteli a držím dopisy, které psal Julian Wagner své ženě plných dvacet let vždy v den výročí jejího úmrtí. Dnes ráno jsem se zašla podívat do místní kroniky, kde jsem zjistila, že Wagnerovi byli Židé. Paní Wagnerová zemřela velmi mladá i s mrtvým dítětem v sobě. Pan Wagner zemřel, den po dopsání a uložení posledního dopisu, rukou jednoho nacisty, který prostě jen nesnesl to, že v jeho městě bydlí starý Žid. Snad tehdy konečně našel pan Wagner svůj klid. Teď odnesu skřínku s dopisy k jejich hrobu, otrhám plevel a zapálím svíčku. Jen prostě nemám co jiného na práci...