War! War never changes!

War! War never changes!

 Desátník Taylor se plížil vysokou trávou a snažil se netřást zimou. Byla noc. Chladná noc. V dálce slyšel tiše zpívat moře. Snažil se ten zvuk vytěsnit z mysli. Musí se soustředit na něco jiného. Musí přežít. Každé křupnutí větvičky, které přeslechne, každá rudá tečka odstřelovačů, které si nevšimne včas, vše může rozhodnout o jeho životě. Každá vteřina je důležitá. Zatnul zuby a tiše pokračoval vpřed.   

  Necelý kilometr před ním ležel jeho cíl. Nepřátelská vojenská základna. Strategické místo, které bylo jeho velitelům pořádným trnem v oku. Však díky ní také přicházeli každým dnem o spoustu vojenské techniky,  o lidských ztrátách ani nemluvě. I když lidé se dají naproti kvalitnímu tanku lehce nahradit. Naverbovat se dneska nechá kdekdo. Z přemýšlení ho vytrhlo jemné zavibrování komunikátoru v náprsní kapse a po chvíli již z displeje četl zprávu z velení. „Zaujměte pozice a čekejte na posily. Hodně štěstí, kluci. War! war never changes!“. Poslední slova v duchu zopakoval. Byla mu vtloukána do hlavy každý den jeho výcviku a on je uctíval. Byl přesvědčen, že žije pro válku.

   Po chvíli je uslyšel. Bombardéry, Vzdušné koráby, Letecké pevnosti – říkalo se jim různě, ale účel měly jediný. Zničit vše, co lze. Tiché vrnění motorů kdesi na obloze přerušil ostrý zvuk sirén. Během chvilky se celý komplex budov ponořil do červené barvy, kterou vydávaly blikající alarmy. Rozštěkaly se kulomety a stovky projektilů vzlétly k nebi.

   Většina posádky byla ještě na ubikacích, když jejich těla začaly rvát na kusy výbuchy z dopadajících bomb. Kulomety postupně utichaly a obranné věže, na kterých stály, se v mohutných explozích hroutily. Z hořících budov vybíhali ještě polonazí muži, ale i přes své nedostačující ošacení měli v rukou zbraně. K tomu je vycvičila vojna. Nebylo však již na co střílet, protože aktéři této zkázy zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

   Nyní byla řada na pěchotě a on to věděl – není tu přeci poprvé. Všude kolem se z trávy vynořovaly obrysy postav a běžely směrem k hořícím troskám. „War! War never changes!“ špitl a vyrazil.

   Po chvíli proběhli probořenou zdí a ocitli se uprostřed chaosu. Všude kolem se válela ohořelá těla - ne vždy v celku. Přeživší se snažili hasit lidské pochodně, které se v agónii zmítaly na zemi. Do toho všeho vtrhli elitně vycvičení vojáci. Vojáci, kteří znali jen boj bez slitování. První kulky se zavrtaly do svých cílů. Do bezbranných cílů. 

   Než se obránci zmohli na sebemenší reakci, byla většina z nich postřílena. Teď už zbývalo jen pár posledních cílů zabarikádovaných v nedaleké budově. Ano, „cílů“, již dávno o nich neuvažoval jako o lidech. Každý nepřátelský voják byl jen cíl. Cíl, který musí být zničen.

   Přeměřil si vzdálenost mezi svou pozicí a oknem vedoucím do místnosti, ve které se nepřítel ukrýval. Vytáhl granát, automatickým pohybem ho odjistil a připravil se k hodu. V poslední milisekundě nápřahu mu zápěstím projela ostrá bolest. Vykřikl a chytil se za zakrvácenou paži. Pohled mu sjel na granát ležící necelý metr od něj.

„Do prdele!“ zařvala Jitka a beznadějně praštila do klávesnice.

Mission failed! Game over! 

Dívka nevěřícně četla stále dokola zprávu na monitoru. „Byla jsem tak blízko. Tak blízko!“ špitla a zoufale se podívala na hodinky. Půl páté ráno. Škola začíná až za tři a půl hodiny… ještě si chvíli zahraje. 

***

   „Jituško, prober se..“ lomcoval s dívčím tělem jemně otec.

„No tak… je teprve půl šestý večer... co to, že už spíš?“ V jeho hlase se mísilo překvapení s mírnou dávkou podezření.

Jitka sebou trhla… „Eh… ahoj tati“ Zmateně se rozhlížela kolem sebe… „Mission failed!“ na monitoru byl opět ten nápis…. jak ona ho nenáviděla. Co ale teď říci otci? Že nebyla ve škole kvůli hře, by nepochopil… on neví, jak je ta hra skvělá, nevzal by to jako výmluvu. Bude muset lhát.

„Víš, měli jsme dneska ve škole tělocvik a já jsem hrozně utahaná. Chtěla jsem si zahrát jen chvilku na počítači, ale nějak jsem tu usnula,“ usmála se na něj tím svým nevinným sladkým úsměvem a otec jí na něj skočil. Tak málo ji znal.

„Nic se neděje zlatíčko, tak si tu chvíli zahraj a za půl hodinky přijď nahoru. Udělám něco dobrého k večeři,“ pohladil ji po vlasech a s pocitem, že je vše v pořádku, šel o patro výš udělat palačinky.

   Jitka vstala od  počítače až poté, co si pro ni otec dolů přišel. „Tak to můžeš snad dohrát jindy, ne? Už čtvrt hodiny tě volám k večeři. Budeš to mít studený!“ Dívka stiskla klávesu pro pauzu a vyběhla schody nahoru s jedinou myšlenkou – musí to sníst co nejrychleji.

   Dvě palačinky s marmeládou zhltla během chvilky a už chtěla odejít z kuchyně, když ji otec zastavil otázkou.

„A co věci do školy?“

„Z ničeho nepíšeme,“ odsekla stručně dívka a brala za kliku.

„Počkej chvíli a sedni si,“ zvážněl otec a ukázal dceři místo na sedačce. Zdálo se mu, jako by váhala, zdali ho poslechnout, a nebo odejít. Jak absurdní se mu to tehdy zdálo.

„No, co je tati? Ale rychle prosím tě, mám tam dole něco rozehranýho“ uvelebila se v sedačce a nervózně poklepávala prsty po stehně.

„A v tom je právě ten problém. S mamkou se nám zdá, že na tom počítači trávíš až moc času a na školu kašleš.“ Nevěděla, co na to říct, samozřejmě, že měl otec pravdu. Vždyť je tam dole furt, ale nedá se nic dělat. Musí hrát. Je to skvělá hra, tak se přece místo ní nebude učit, ne? Ale tohle by táta slyšet nechtěl. Musí lhát. Zase lhát.

„Ale tati, vždyť tohle už jsme tolikrát řešili. Já se učím. Jen to prostě nevidíš, protože jsi pořád pryč. Já za to nemůžu.“ zkusila přejít do protiútoku. Někdy to zabírá.

„Já do tý práce nechodím proto, že mě to baví,“ smutně se na ni podíval. Neuměl se na ni zlobit. A ona to věděla.

„Poradím se o tom s mamkou a pak si o tom společně promluvíme, dobrá?“ Byl na sebe naštvaný… zase jí ustupuje.

„Fajn, tati, mám tě ráda.“ Věděla, že tohle na něj vždycky platilo.

„Já tebe taky, dceruško. A zítra ráno tě vezmu do školy, jedu tak kolem sedmý.“ Poslední slova slyšela už pouze přes zavřené dveře.

***

   „Ach jo, Jitko, co se to s tebou poslední dobou děje? Jestli to takhle půjde dál…“ řekl si pro sebe učitel a zapsal si u ní další nedostatečnou.

Žačka jen lhostejně pokrčila rameny a klopýtla o nohu, kterou jí nastavil ten kretén Patera. Jak ona ho nesnášela. A tu jeho partu taky. Byla to jen banda vypatlanců, co jí ničili život snad od první třídy.  

„Ale copak, Jitko blitko? Snad bys nám tu neupadla.“ zlomyslně se ušklíbl a dal zvláštní důraz na Jitčino přízvisko, které jí uštědřil ve čtvrté třídě. Poté, co jí s partou nalili do pití zkaženou vodu a přišlo jim děsně srandovní, že Jitce bylo celý den zle a zvracela. 

   Nesnášela je. Celou třídu, celou školu, celý svět. Vždycky se k ní choval jen hnusně. A to jen proto, že se nenarodila jako hezká a chytrá holka. Copak za to může, že je holt tlustá, nosí rovnátka a bez brejlí nevidí na krok? Copak může za to, že jí to nemyslí zrovna jako těm jedničkářům všude kolem? Copak může za to, že je jiná? Ona si takovou cestu nevybrala. A sejít z ní nejde.

   Hrozně dlouho si myslela, že život nemá cenu. Že svět je jen samé utrpení. Mockrát už to chtěla vzdát, utéct pryč, ale jediné co si z toho odnesla, je fakt, že i v létě nosí trička s pořádně dlouhým rukávem. Všechen volný čas trávila doma, zavřená před okolním světem a nejraději si četla. Naučila se všechny ty příběhy, jenž jsou napsány v knihách, prožívat co nejsilněji. Utíkat s hrdiny do jejich světů, kde všechno končí dobře a kde není taková, jaká v realitě. Kde je krásná, štíhlá, chytrá, dokonalá. Vždycky taková chtěla být.

  Když si její starší bratr před několika lety vydupal u rodičů počítač, nepřikládala tomu žádný význam. Ona měla své knížky, své příběhy, své světy. Brácha ale patřil k těm úspěšnějším a tak nedávno odletěl studovat do ciziny a počítač si vzala ona. A tehdy se naučila utíkat do úplně jiných světů. Do světů, které jsou reálnější než v knížce. Do světů, které může vidět a prožívat mnohem intenzivněji. Do světů, kde něco znamená. 

***

   „To snad nemyslíš vážně?! Jitko! Okamžitě pojď nahoru!“ Takhle naštvaný tón hlasu od matky již dlouho neslyšela… naposled snad když…

„Jitko!!!“ Ne, takhle naštvanou matku neslyšela nikdy. Stejně ale postřílela ještě pár nepřátel a hru pozastavila teprve tehdy, když matka začínala být již opravdu nepříčetná.

Matka s otcem již tiše seděli v obývaku na křeslech. Bez jediného slova přivítání vypálili na Jitku ihned otázku, která je svrběla na jazyku zřejmě od chvíle, kdy jim ředitelka oznámila, že jejich dceru podmínečně vyloučila kvůli neomluveným hodinám.

„Kde jsi byla před týdnem v pondělí? A kde týden před tím? Kde jsi sakra byla všechny tyhle dny?“ hodila po dívce bloček s naškrábaným seznamem asi deseti dat.

Jitku polil pot a zatmělo se jí před očima. V mysli jí vyskočil starý známý text „Mission failed! Game over!“. Jak ona ho jen nenáviděla.

„Já… Já jsem zaspala.“ vykoktala ze sebe Jitka a upřeně hleděla na špičky chodidel.

„Zaspala? Celou školu? A proč jsi nám to neřekla?“ vypadalo to, že se matka pomalu uklidňuje.

„Nevím… vážně nevím. Bála jsem se, že byste se zlobili.“ Jitka nebyla dobrá lhářka, neměla to ráda. Ale přece jim nemohla říct, že zaspala jen proto, že do rána hrála na počítači. A že když se vzbudila, ani ji tak nezajímalo, jestli to ještě stihne do školy, jako spíš fakt, že má celý volný den na hraní. Všechno se najednou zhroutilo. Ale copak čekala, že jí to bude procházet věčně? Ne, ale musela hrát. 

„Takže aby bylo jasno, ode dneška žádný počítač, žádné vycházky ven, nic! Ráno tě vezmeme do školy a po škole přijdeš a budeš se učit! A tohle pořád dokola, dokud si nevytáhneš ty svoje pětky, co sis tam teď nadělala. Jasný?“ Nejhorší na tom všem bylo, že matka tohle myslela doopravdy vážně.

Jitka se rozplakala.

„Ale mami…. Prosím tě, tohle mi nemůžeš udělat!“ vzlykala dívka.

Rodiče čekali hodně, ale ne, že se jim dcera takhle zhroutí. Vždyť přece nic tak strašného neudělali. Mohli ji potrestat mnohem hůře.

„Nedělej tady scény! Tohle na nás ode dneška neplatí.“ Matka si myslela, že to dcera všechno hraje. Jak jen se spletla.

Dívka se ovládla a přestala ronit slzy. Zatnula ruce v pěst a upřeně hleděla do země. Kéž by tady měla svůj samopal. Však ona by ukázala matce, že se nenechá takhle omezovat.

„Jdi do pokoje, Jitko. Nauč se věci na zítřek a o tom počítači si promluvíme později.“ pokusil se o smířlivý tón otec.

V Jitce se hromadil vztek. Jak jí to mohli udělat? Později? Co to znamená později? Ona musí hrát hned! Má přece rozehranou misi! Třískla dveřmi, jak jen dokázala, a v pokoji se zhroutila do peřin.

***

   Je to teprve dva dny, co jí rodiče zakázali hrát na počítači, ale pro Jitku to byla nepředstavitelně dlouhá doba. Cítila se jako vězeň. Ona přeci byla ten voják, kterého se všichni bojí a který nemá problém provrtat nepřítele olovem. To byla ona! Taková vždycky chtěla být. Ne ustrašená malá holka, co se bojí vlastních rodičů. Nenáviděla se za to, že se jim nedokáže postavit. Nedokázala pochopit, jak snadné bylo ji vytrhnout z jejího světa zpět do téhle zkurvené reality. Chtěla zpátky, ale nemohla.

   Byla úplně na dně. Chyběl jí ten pocit, že něco znamená, že něco dokáže. Že je „někdo“! Hodiny dokázala ležet v posteli a za uslzenýma očima plnýma zoufalství se jí odehrávaly příběhy, ve kterých se jí všichni báli. Příběhy, ve kterých pro ni nebyl problém jednou provždy sejmout toho idiota Pateru. Příběhy, ve kterých by se postavila svým rodičům a dokázala jim, že ona je voják. Elitní voják vycvičený k zabíjení. Ne nějaká ušlápnutá holka, za kterou ji všichni mají. A v čem je vlastně ta jejich „realita“ lepší? V čem je jiná? Co když je to taky jen hra? Co když je jen součástí hry? Co se stane, když tahle hra skončí? Co když se ocitne v jiném, lepším světě? Ve světě, ve kterém bude tou, kterou chce být? Spousta otázek, na které neznala odpověď. Byla z nich zmatená. Nepředstavitelně zmatená.  

   A dny ubíhaly. Jitka přestala úplně komunikovat s rodiči a celé dny ležela zavřená v pokoji. Nenáviděla je jako nikoho na světe. Oni ho prodali. Prodali její počítač. Její svět. Jak jí to mohli udělat? Byla ztracená. Uvězněná v realitě, ve které nedokázala už dál žít. Nevěděla, co dělat. Až se nakonec rozhodla. Divila se, že ji to nenapadlo dřív. Udělá si z reality svůj vlastní svět. Protože ona JE voják.

***

   Všichni na ni koukali jako na blázna. Právem. Ani ne patnáctiletá holka naskočila do tramvaje a skrčila se za sedadlo tak, aby ji nemohl zasáhnout střelec skrz okno. Lidi se jí smáli, ale ona je nevnímala. Věděla, že se musí plně soustředit na svou misi. Jinak nepřežije.

  Před školou tramvaj zastavila a Jitka se rozběhla přikrčená podél zdi. A konečně ho uviděla. Hajzla, který jí znepříjemňoval život od té doby, co se stal jeho součástí. Pavel Patera. Cíl.

   Opatrně se rozhlédla kolem sebe a sedla si na lavičku. Měla na něj krásný výhled. Baví se zrovna s tou svou partičkou. Určitě ji zase pomlouvají. Vždycky to dělají. Pomalu otevřela batoh a nahmatala chladný kov. Stiskla pevně ocel a najednou si připadala silnější. Nejsilnější na celé škole. Nejsilnější na celém světě. Měla v ruce zbraň. S rukou zasunutou do batohu vstala a šla směrem k cíli. Již dávno si u táty v šuplíku nastudovala, jak se s pistolí skutečně zachází. Byla připravená. Připravená pomstít se za ta léta šikanování. Je přeci voják, co po sobě nenechá jen tak šlapat. Voják, co už nezná slitování.

   Přistoupila ke klukovi a zpříma se mu zahleděla do očí.

„Klekni si!“ promluvila tiše, velice tiše, ale přesto z ní šel strach. Pavel se ale nenechal jen tak zaskočit.

„Copak, Jitko blitko? Proč bych si měl klekat? A zrovna před tebou?“ ušklíbl se na ni a zjednával si mezi ostatními v partě pozornost. To aby všichni viděli, jak ji v následujícím rozhovoru totálně znemožní.

„Protože nechci, abys umřel vestoje“ pustila batoh na zem a v ruce jí zůstala jen pistole. Pistole s osmi náboji. Namířila cíli na hlavu.

V okolí se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo si nebyl jistý, jestli to má být nějaká sranda nebo o co jde. Všichni čekali, co se bude dít dál.

„Jak chceš“ zašeptala Jitka, sklonila hlaveň a zmáčkla spoušť.

Sedm.

Pavel zařval, padl k zemi a chytil se za stehno. Začal hystericky řvát a plazil se od Jitky nechávaje za sebou rudou kaluž. Na prostranství před budovou školy zavládla panika. Všichni utíkali co nejdál od té hrozné scény. Stejně tak se zachovala většina z Pavlovi party.

Šest.

Pět.

Čtyři.

Tři.

Dva.

Jitka byla střelec-začátečník, a tak jen dvě kulky našly cíl. Michal a Lukáš padli k zemi. Byla spokojená. Čistě sestřelené cíle na jednu ránu měla vždycky ráda.

   Otočila se po směru sténání. Patera seděl opřený o nízkou zídku a bylo poznat, že vnímá již jen s obtížemi. Jitka bez jediného slova přistoupila k němu. Ten vztek se v ní hromadil už skoro devět let. Devět let se nechala od téhle hromady vzlykajících sraček šikanovat. Jak jen mohla. Proč to už neudělala dřív? Nechápala se. Bylo to přeci tak snadné. Před necelou minutou se jí chtěl vysmívat a znovu ji ponižovat a teď tady sedí a jeho oči prosí o život. Ale ten mu nedá. On ji taky nenechal v klidu žít.

   Levou rukou ho chytla za vlasy a prudce doklekla na prostřelené stehno. Zavyl bolestí. Na to čekala. Prudkým pohybem mu vrazila hlaveň hluboko do pusy. Naposledy se zadívala do těch očí. Do očí, které se jí celý život smály, a teď tu v panické hrůze prosí o milost. Ale elitní voják nezná slitování. Stiskla spoušť.

Jedna.

Poslední kulka. Jitka to věděla. Věděla taky, co se v takových situací dělá. Voják se nesmí nechat zajmout…

Mission failed! Game over!