Memory

Dveře lehce zavrzali. ,,Opravdu s tebou musím jít?“ řekl jsem opatrně, bezhlesně přisvědčila .
,,Víš,“ mluvil jsem dále ,,jak mě to mrzí?“ a ona se jen ironicky usmála: ,,Už zase.“
To mě ranilo hluboko a za to jsem jí nenáviděl, ani ne proto že mě nutí, ale proto že má nade mnou takovou moc a to já jen těžko snáším. ,,A víš ,že za tohle tě nenávidím.“ a ona mlčela, jen hluboce vzdychla. Ona skoro pořád mlčela, snad proto jsem k ní cítil takový odpor.  Otočila se a strašidelně ji zasvítily oči já už věděl, co přijde, sprostě jsem zaklel a ona se rozesmála velmi zlověstným smíchem.
 ,,Já už nechci.“ snažil se jí říct ,ale ona znova a znova říká ,,Ale chceš.“  Když mi to říkala po několikáté, přestal jsem ji věřit. A jednou mi v hlavě bleskla myšlenka jako paprsek slunce. Tak jsem jí vážné a zachmuřeně řekl: ,,Není to trochu špatně, že ty rozhoduješ za mě. Po chvilce ticha a mého horečného přemýšlení vyřkla pro mě tak osudová slova :
,,Ale ty jsi špatný.“ a tohle opakovala večer co večer, rok co rok, desetiletí za desetiletím. Když řekla, že jsem špatný po tisícáté, zkusil jsem ji oponovat: ,,A jak víš, že jsem špatný? a ona na mě úkosem pohlédla, pohledem jakým se dívají, lovci na svou kořist a pravila: ,,Protože znám Minulost a z Minulosti vychází Budoucnost a zase mě trápila. Zase jsem musel vypít ten pohár hořkostí až do dna, pohár trpkých vzpomínek a vin. A ona se dívala vždy tím pohledem, plným krvelačného pobavení. A také přidávala hojně toho moku, takže z jednoho poháru byli tři a ze třech čtyři, a z obrazů se stávaly scény a z nich se sestávali celé příběhy, a k nim se přidával zvuk pláče a chaosu.
,,Já tě tak nenávidím“vydávil jsem ze sebe.
a ona na to : ,,To já tebe miluji.“
Až zase za dlouho jsem se jí zeptal: ,,Co je to Svoboda?“ a ona mi neochotně odpověděla: ,,To je ,když si tvé Srdce ještě nikdo neomotal provázkem.“ odpověděla teatrálně a škodolibost z ní přímo čišela. Její slova uměla uštknout jako had.
,,A jsem svobodný já?“ zeptal jsem se nesměle.
,,Ano i ne. Tvé Srdce nemá nikdo na provázku, ale já ti vládnu a rozhoduji za tebe.“ odpověděla mi příkře a já se zase hluboce zamyslel a na konci našeho každodenního setkání jsem zase řekl: ,,Ale mě říkali něco jiného.“
,,Kdo? vyprskla
,,Já-já nevím asi jsem to zapomněl.“ Řekl jsem pomalu, ale s vnitřním klidem.
,,Cože?“ zařvala hlasem, který byl ledovější než země obrů a zlověstnější než sám Loki.
V ten okamžik jsem se začal svíjet v křečích na podlaze a upadl do mdlob. Když jsem se pak probudil, byla otočená zády a kdybych nevěděl, že je fakt tvrdá ženská, myslel bych si, že pláče.
Tak jsem vstal a šel k ní. Evidentně si mé přítomnosti nevšimla a tak jsem ji objal ,ale tím opravdovým obětím, kterým můžete obejmout jen několikrát za život. Ona ke mně vzhlédla, ale mnohem mladší a bez mnoha vrásek, avšak se stejnými dobře známými ostře řezanými rysy.
,,Tvé kouzlo pominulo.“ pošeptal jsem jí a ona jen klidně přikývla.
,,Proč?“ zeptal jsem se.
,,Protože ty jsi to tak chtěl, jak už jsem říkala.“ odpověděla tiše se zavřenýma očima.
,,Už víš ,jak se jmenuji?“ zeptala se po chvilce téměř bezhlesně.
,,Ano a ty víš, že tě mám rád?“ odpověděl jsem jí otázkou s troškou sarkasmu.
,,Jistě, tak tomu bylo vždycky a vždycky tomu tak bude.“ Řekla již hlasitěji.Vracela se jí síla.
,,Tak to si fandíš.“ odpověděl jsem ji s ironickým úsměvem na rtech.
 A ona se jen lišácky usmála, otevřela oči a vážně řekla: ,,Nefandím, já jsem totiž tvá Paměť.
 Já jsem jen beze slov přisvědčil.
,,A dobře mi tak, vždyť jsem byl zlý.“ rozloučil jsem se s ní, políbil ji na čelo a odešel vstříc novým Zítřkům. Ale každý večer ve stejnou dobu, chodím za ní společně vzpomínat.

---