Osud

Přicházel ke mně každou noc, a hladil svým jemným slovem, ale pokud jde o mě, nevěřila jsem mu. On, že by mohl být můj osud? Zdálo se to tak podivné.

Když se ohlédnu zpátky a dám průchod svým myšlenkám, přistihnu se, jak pátrám po jeho obličeji, který se mi, nevím proč, ale dosud nevybavil.

Vzpomínám si jen na ten jeho podmanivý a okouzlující hlas. Hlas, který je sametově hebký a každým svým cípem vás halí jako malé batole do zavinovačky.

Ten večer přišel jako obvykle znenadání a nepozván, usedl na kraj mé postele a jeho hlas byl tak vroucí, plný lásky a pochopení.

,,Ukážu Ti tvůj osud, chceš? ´´

Ptal se, pln očekávání na mojí, kladnou odpověď. Ale, i tentokrát jsem nemohla ze sebe vypravit ani hlásku.

Jeho přítomnost mi svazovala hlas i myšlenky, jako by odpluly kamsi do neznáma. Měla jsem pocit, jako když padám z nebeské výšky a nemohu dosáhnout na pevnou zem. Ta propast mezi námi byla tak hluboká, tak intenzivní.

A nohy a ruce jakoby ztěžkly, pod jeho žhavým pohledem mi začalo i rozumu ubývat.

Stále tam seděl a čekal na mou odpověď.

Chtěla jsem se řídit svým citem, ale lze milovat svůj osud? Nejde to. Nemohu.

Ačkoliv mé oči prosili, aby odešel, jen tak mimoděk sem kývla hlavou na znamení souhlasu.

A náhle vše pokryla nepropustná tma a na jejím konci plápolal plamínek svíčky.

,,To je plamen naděje,´´ řekl mi.

A náhle se ozval ostrý hvizd a můj plamínek zhasl.

Zhasl i žár v jeho plamenných očích. A náhle byl jeho hlas tak cizí, plný nenávisti.

,,Já, to já jsem tvůj osud a tvým osudem je kráčet po mém boku ve tmě, v naprostém šílenství.´´

Zasmál se tak nelidským hlasem.

,,Já jsem tvá zkáza, tvá nicota.´´

Odmlčel se.

"Já jsem smrt´´