Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ten co poroučí strojům

01. 06. 2006

2714

Autor

Ferri

<..>-**-<..>

Tuhle mi jeden chlapík přinesl fakt divnou věc. Hodil to na stůl, bylo to zabalený do plesnivějícího jutovýho pytle a když jsem na to hrábl pazourou, vyjel po mě, jako by v tom měl ten nejkřehčí porcelán. Že prej on sám. No tak jsem se stáhl a se sešklebenym ksichtem čekám na ten poklad. Vytáhl z kalhot dýku a začal pomalu odřezávat plátek po plátku, jako když loupete pomeranč - to tropický ovoce, co se mu eště před nedávnem říkalo oranžová fazole. Chvíli to trvalo, to jo, tak jsem zatím roztopil výhně, potily se mi pazoury, horko jako v pekle, teprve když to dopižlal a přizval mě zpátky, začal jsem se mu znovu věnovat.
Povídám, čekal jsem nějakou drahocenost, to co jsem viděl mě přišlo směšný. Zubatý kola a zase zubatý kola, nějaká tyč, ve který jsem pak poznal hřídel, co se mi ztratila minulej tejden, pak řemeny a spousty nejtů. Jako nějakej stroj na měření času, povídám si. Pěkná věc, řek jsem jemu. Bažejo, řek von a už nebyl tak urážlivej, začal to rychtovat a hrabat se v tom, asi aby vypadal důležitě. Pak mi ukázal jedno místo. Tohle sem, pěkně pevně, povídá.
Tohle sem, to by neměl být problém, práce na pár minut. Navíc mě ujistil, že zaplatí dobře, ukazoval nějaký zlato a pár sušenejch žab, tak jsem řekl, že se do toho pustíme hnedka a von že by to bylo přesně akorát jak by to potřeboval. Vodendal jsem ty části, co jsem měl sletovat, koukal po mě prasečíma očkama, jestli to nedělám nějak blbě či co, pořádně je nahřál a zabušil tak, že by je nevoderval ani ten páč z vedlejší vsi. Pěkně jsem to usadil zpátky, zanejtoval a bylo to.
Prachy mi vysázel na ruku, žáby dal do zástěry a tvářil se lišácky, jako by to byla bůhvíjak veliká dyškrece. Koník s vozejkem zmizel někde za kopcem, ta jeho herka se asi rochnila v řece a von se tvářil, že je mu to fuk, roztáhl se na jednu kovadlinu a vrtěl prstama u nohou - to jsem viděl dobře skrze ty rozpadlý holinky, co měl. No, nebyl mi zrovna po chuti, ale co dělat, nechtěl jsem bejt hned po ránu hrubej, tak sem si votřel ruce, pokynul na ten domělej časostroj a prej že, k čemu to slouží, jestli to bude určovat kdy vstávat a kdy jít spát. Nejprve dělal že neví, o čem mluvím, ale pak se rozkecal, čímž si nadělal do svejch už tak špinavejch spodek, protože prasklo, že tu čekal právě na tuhle votázku.
Jo, pane, měřit poledne, chechtal se a pak si říhnul a koukal co já na to. Voči se mu boulili jako by chtěly vylézt z důlků, asi je štvalo, že se zahazujou zrovna s takovýmhle cypem a chtěly zdrhnout. Jen podívej, vyzval mě potom, zalovil v kapse a vytáhl podivnej šutrák, jakej jsem ještě neviděl. Dovolil mi šáhnout a musím říct, že mě z něho brněla pazoura jako když jsem vožralej na mol. Tu brňavku šoupnul k jednomu z těch kol, zrovna tam, kde byla kulička na řetízku, která se divoce rozhejbala a vůbec se celý to zařízení pomalu ale jistě dalo do chodu. Kola se točila, řetězy chrastily, celý se to zrychlovalo a zrychlovalo. Čuměl jsem jak sejc a von se smál, až se z toho zakuckal a děsně mu ruplo v gatích. Pak řek, že dost, vzal kámen a dal ho zpátky. Kola se po chvíli zastavila.
No vrtalo mi to hlavou, von samou radostí pendlil po kovárně a koukal, jestli se mu snad nebudu klanit. V hlavě mi to vrčelo a přišlo mi to divný, podobný věci jsem viděl jen jednou v hospodě a to jsem v sobě měl tolik piva, že jsem pak vydojil menší potůček. Ať jsem se snažil sebevíc, nedocvakávalo mně to. Dyž jsem dlouho nic neřikal, zastavil se a přilezl mi k uchu tak blízko, že sem díky jeho dechu viděl všechny svatý. Je to stroj, co se nikdy nezastaví, řek potichu. A teprve pak mi to docvaklo. Byl to von, ten kerej měl přijít už před tolika rokama.

Trvalo mu tři dny, než chcípnul na kříži, a to měl přeťatý všechny šlachy, jenže jsme mu je přemazali smolou, takže moc nevytek. Bědoval a nadával a pak už jenom chroptěl. Nechal jsem ho rozřezat na malý kousky, vyudit a rozdal sem ho po vsi, lidi měli radost, že je zase jednou tučný maso. Bachor to von měl, to jo.
Jeho stroj sem zamknul do chlívku a střežil ho jako oko v hlavě, šutr sem zakopal do země vedle starý hrušky. Lidem tehdá stačilo říct, že mě chtěl vokrást vo prachy a sušený žáby, kerý jsem měl v zástěře, věřili mi, šak mi taky říkali Rovnej, jako že každýmu dávám po právu. A já si dodnes stojím za svým, zachoval jsem se přesně tak, jak jsem měl. Předci by mě pochválili, byl to právě von, kdo zařídil, že sem kovář a né bohatej měšťan. A že můj otec a jeho otec byli taky chudý.
Zařídil jsem to přesně tak, jak je to psaný v tý knížce, co se dědí víc než sto let a co má rudou pěticípou hvězdu na první stránce.