Cesty za hranice sluneční soustavy

 

Bylo to jako ve středověku když se evropská civilizace začala na lodích rozlévat po celém světě a objevovat nové světy. Tak jako tenkrát lepší plachetnice, kompas a mapy k tomu přispěly i tentokrát nové vynálezy, byla technika i v pozadí boomu cestování do vesmíru mimo planetární soustavu; nejdůležitějším vynálezem nebyl kupodivu nový raketový pohon ale kryogenika; kosmonaut nastavil směr a uložil se do kryogenické komory. Dalším důležitým momentem vesmírné revoluce byla sériová výroba většinou jednomístných vesmírných lodí. Než se objevily silnější motory byl už daleký vesmír plný lodí směřujících od země do všech směrů tmavého vesmíru.

Nové technologie dopravy vesmírem pomohly člověku překonat a uletět gravitaci rodné sluneční soustavy a plavit se i mnohem dál, do míst o kterých se toho zatím moc nevědělo. Jak se na středověkých pergamenech prázdná místa osídlovala lvy, čekaly i elektronické mapy na to až je vesmírní pionýři doplní a nahradí tak prostor v lidské mysli který dosud zabydlovaly fantaskní bytosti a neznámé planety prázdnotou, kamením a ledem.  

Čas který vesmírné lodi potřebovaly aby se dostaly na vzdálená míst byl velmi dlouhý, palubním prostorem se velmi šetřilo a než bylo možné vyrobit přístroje na recyklování všech k životu nutných surovin trávili vesmírní dobrodruzi většinu času v kriogenických komorách. Probouzeli se jenom občas aby zkontrolovali stav lodi,  se zvědavostí nahlédli do vesmíru který je obklopoval nebo se pokusili z nekonečného oceánu který je obklopoval vylovit zprávy o svých blízkých které za nimi Země posílala jako pupeční šňůru která občas byla velmi tenká - stačilo i jenom zaslechnout na rádiových vlnách lidský hlas který kosmonauty dokázal vytrhnou z vesmírné pustiny a naplnit sametovou čerň vně rakety i uvnitř mozku slaboučkým světlem příslušnosti k modré planetě.

Cestovatel si nastavoval intervaly buzení podle vlastní potřeby a potřeby lodní techniky která ho chránila před ledovým vesmírem a kterou on musel chránit a opečovávat stejnou intenzitou.

Pokud byly mezery v buzení delší měli plavci vesmírem pocit jakoby žili na stroji času, jedna jejich noc mohla představovat pro lidi na světě i několik let. Navíc vzájemná komunikace se zemí se se vzrůstající vzdáleností natolik prodlužovala a komplikovala až byla na hranici únosnosti.

To vše dělalo z cestování vesmírem psychicky náročnou záležitost, nehledě k tomu že ani cíl cesty byla většinou velmi nejistý a tak se strach, osamění a snová komunikace se světem který nechával cestovatel za svými zády stávaly těžkou zkouškou pilotů průkopníků. Avšak tak jako v době velkých zámořských objevů pomáhaly přežít touha po poznání nových světů a dobrodružný duch.

Uložení k ledu dělalo z cestování prostorem zároveň cestování časem, a tak k velkému psychickému tlaku přidávalo cestovatelům ještě břímě pocitu (faktu) že se svým blýzkým vzdalují nejen v prostoru ale i v čase.

Jejich čas jakoby zamrz s nimi v komorách pokrytých kristalky ledu.

Všechna tíha která doléhala na piloty dělala z vesmírných letů jeden z nejtěžších prubířských kamenů které byl člověk schopen podstoupit.

Dobrodružný duch byl hnací silou pilotů, jejich téměř jedinou oporou a jistotou když jim ostatní jistoty protékaly mezi prsty jedna za druhou se vzdalující se zemí.

Jejich místo pomáhala zaplnit touha po poznání nového a ta byla zkoušena nejtěžším kalibrem, strachem ze ztráty psychické rovnováhy, z prázdnoty a strachem ze smrti. "Vzdej se všech nadějí kdož sem vstupuješ" platilo právě až na zmiňovanou touhu po poznání téměř do písmene. A právě tato touha musela být tím silnější čím všechny ostatní touhy ztrácely na síle a stávaly se z předmětů naděje těžkými závažími jež bylo nejrozumnější odložit dobrovolně než se vysmekly samy za mnohem větší bolesti. Nebylo na vybranou, nebylo jiné cesty, bylo jen buď a nebo.

Bylo zvláštní že komu se podařilo odložit všechna břímě která nosil a udržet si duševní vyrovnanost toho naplnil nečekaně zvláštní pocit odpoutanosti a svobody který se dal jen velmi těžce srovnávat s tím co člověk běžně cítí. Byl to svobodný let ptáka jenž nic nenese a nevlastní, jehož nic netíží a jemuž zůstává opojný pocit svobodného letu. Pocit tak silný že dokázal nést nad skalnatou krajinou duše ale také strhnout do nejhlubší propasti pokud sám o sobě člověku nestačil.