Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHU!!!
02. 06. 2006
1
0
779
Autor
Vranitko
Je první jarní den, poslední sníh roztál už před týdnem a všude ze země nesměle vykukují první květiny a traviny, louky kol měst jsou celé žluté od květů podbělu a pampelišek, všude bzučí první otužilý hmyz a i ti ptáci nějak jakoby ožili. Včera byla k vidění první vlaštovka, jak si hledá staré hnízdo z loňského roku.
Je první jarní den a já zase sedím ve své kanceláři, to co se děje všude kolem měst, v lesích, na polích a loukách, vím spíš jen ze zpráv v televizi a internetu. Dokonce i z oken své kanceláře vidím pouze na dvůr naší mezinárodní korporace pro výrobu nejrůznějších náhdradních dílů do filtrovacích strojů všech druhů. Jsem manažer s poměrně slušným platem, ze kterého bych si mohl dovolit dvakrát do roka zahraniční dovolenou, nebo každý třetí rok nové auto, hezkou vilu, nebo spoustu dalších snobských věcí… ale na to na všechno já kašlu. Bydlím v bytovém domě, auto mám trochu starší ( no i když ne zas moc ) a na dovolené nemám čas… takže se mi na kontě hromadí peníze, a já se je snažím investovat, aby se hromadily ještě rychleji.
Je první jarní den a já ve své kanceláři znuděně přemýšlím o přírodě, o lesích a loukách, které se teď probouzí k životu. A zatím já tu hniju v kanceláři uprostřed „civilizace“ – popravdě, tohle slovo nesnáším. I když mám mluvit se svým šéfem a použít slovo „civilizace“ dám mu takový zvláštní ironický přízvuk. Teď se ale místo plánování večírku zaobírám myšlenkami, kdy jsem vlastně naposled byl v lese. Před očima se mi náhle rozplyne kancelář a já se opět vidím před sedmi roky… jo to byly zlaté časy…
* * * * *
Stojím na nádraží v maskáčích, které už dávno vyšly ze skladů a i mezi trampy a vandráky jsem snad poslední, kdo je ještě nosí. Na zádech mám usárnu ( pro neznalce je to batoh, který taky někdy sloužil někaké armádě, ale v kterém století? ) a na nohou kanady. Jsem tu první, ale ještě přijde asi šest až sedm kluků, chvíli courám po nádraží a už jsou tu. Každý z hlavy hodí do placu místo, kam by se chtěl podívat, a pak se vytáhne stará oprýskaná hrací kostka.
Takže čtyřka, ten hubenej zavýskl… Za chvíli se již soukáme do motorového osobního vlaku, kde luxus je už jen to, že vůbec jede. Chvíli po nás nastupuje skautský oddíl kluků ve věku 12 – 16 let. Snaží se do již přeplněného vozu dostat a Ti co stojí na peróně zatím ještě vtipkují: „Hele, asi jedem na nárazníkách!“ – no však on je ten humor přejde. Tak nepřešel, připojuje se druhý vagonek. Na otázku jestli to taky jede s náma kluci dostávají uštěpačnou odpověď od strojvůdce: „Jo, to abyste nemuseli sedět na těch nárazníkách.“
Za dvě hodiny vystupujeme snad na kraji té „civilizace“, vyrážíme do lesů a cítíme se jak pralidi, kašlem na „civilizaci“…
* * * * *
Sakra to už je hodin, jsem se zamyslel nějak moc! Na hodinách je pět odpoledne, tak beru sako, kufřík a sedám před budovou do svého auta, za půl hodiny jízdy po dálnici jsem doma. Doma vypínám telefon a kašlu na všechnu tu civilizaci, jsem utahanej jako kotě. Jdu si lehnout.
Druhý den mě budí chlad. „Hu“ jediný skřek který jsem ze sebe vyloudil. „Hhhu??“ Rozhlížím se zmateně kolem sebe a nějak to nepoznávám: „Hhhmm hu!!!??!!“ třeštím oči po jeskynních malbách. Tak se tedy posadím – další šok, sedím na tvrdé zemi jen poházené kůžemi. „Ehmmemh hu em ehe hu!“ Slyším jak někdo huláká, nerozumím mu sice ale kupodivu vím, co tím asi myslí. Tak beru svůj kyj (??? Cože já mám kyj???) a jdu k tomu člověku. Další šok – to totiž je „člověk“, spíš pračlověk. Zírám na něho jak mamut spadlej do díry ( nějak mi chybí přirovnání – tele na nový vrata je blbost – vrata neznali a vyvoraná myš je taky blbost, čím by jí kdo vyoral – pozn. autora ). Řve na mě další sérii skřeků a šermuje rukama. Berem kyje a jdem na mamuta. Cože kyjem na mamuta? Asi nečetli statistiky?? Místo toho všeho ze sebe však vydám jen: „Hu“ a vytřeštím oči, všichni zpozornili a ještě že tak, neboť po nás skočil tygr, jestli byl šavlozubý, jsem nestih postřehnout. Dostal ránu od kolegy a lehnul. Teda to čumím: „Huuuu!!!“ Já bych ho maximálně tak polechtal a naštval.
Nicméně to vypadá, že je po lovu, celá tlupa se sbíhá a mlátí do tygra pazourkama a rukama trhaj syrový maso, kterým se cpou. No, musím přiznat, měl jsem hlad a hlad tedy rozhodl za mě, hnus nehnus. Když se tlupa nažere, protože jezení se naší předchozí činnosti fakt říct nedalo, vrhnou se všichni na kůže. Za chvíli mi už kolega rve tygří zub na hlavu a motá mi ho do vlasů… nějak se ani nepokouším se bránit. Pak si celá tlupa sedá k sobě navzájem a vybíraj si blechy. Připojují se ženy a pouští se do zbytků, co se děje pak radši moc nebudu popisovat – ještě nebylo deset, leč místním nevadí ani to, že dělaj další děti před dětmi…
Zůstávám s tlupou, i když spíš z nutnosti přežití, a pomalu si zvykám, jen se děsím večera. Slunce se už ale pomalu sklání a všichni se rozcházejí na svoje místa v jeskyni, každý se zahrabe do kůží a usíná. Hladový, špinavý a totálně utahaný usínám taky.
Další den mě budí pípání budíku. „Uf, to byl sen!“ Oddychnu si: „Hu“ a pousměju se, pak se ale podívám na postel, je špinavá, jak kdyby tu spalo prase, ve vlasech mám zamotaný zub.
Je první letní den, třicet ve stínu, v lesích je cítit smůla a dřevo, louky jsou rozpálené a napůl usušené. I já jsem v kanceláři zpola usušen a když přemýšlím nad svým dnem stráveným s tlupou, je mi chvíli dobře tady v kanclu a chvíli zas lituju, že jsem nemohl zůstat v pravěku. Zase mně seřval šéf, že nemám svou práci hotovou, asi mě vyhodí z práce. No co, aspoň konečně užiju své úspory.
Jenom se stále vracím do toho divného dne ve svých myšlenkách. Nevím, jestli náhodou ti „lidi“ nebyli vlastně mnohem vyspělejší civilizace. A my lidi máme jen „civilizaci“…
PS: ten zub jsem provrtal a nosím ho na krku, i když jsem v obleku v práci. A je to šavlozub!!
„HU!!!!!!“