Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeobyčejný příběh obyčejné popelnice
06. 06. 2006
3
1
767
Autor
Vranitko
Už Vás někdy napadlo, co vše asi prožívají popelnice, tedy vlastně dneska jsou to kontejnery, na ulicích? Když do nich sypeme odpad a dennodenně kolem nich chodíme?
„Ahoj, já jsem tu novej, ve fabrice mi říkali Karlík a co Ty?“
Takhle se pokusil nový kontejner typu 1231 se zabudovaným čipem pro stav naplněnosti navázat hovor se starším společníkem, vedle kteréhož ho právě uložili z nákladního vozu. Karlík 1231 byl právě dovezen na místo svého působiště, aby tak vystřídal svého dosluhujícího předchůdce, standartní kontejner na odpadky typu 1031 na 1100 litrů odpadu. Karlík ještě voněl desinfekčními prostředky a krásně se blyštěl novou barvou.
„Už se těším, až konečně přijde první člověk a použije mne, tak jsem se těšil na svou službu,“ provokoval zase Karlík. To už sousední kontejner typu 1031 nevydržel.
„Hmm… mlaďas, to jsou oni, těší se a pak jako první řvou, že chtěj namazat, opravit, čerstvě natřít. Jo, mimochodem, jsem Matylda.“
„Takže dáma, to mě obzvlášť těší, co jste myslela tím opravit atd..?“
„Tak mladej, zaprvé mi laskavě tykej, budem tu pár měsíců, když rez nebo vandalové nedopustí, tak i let stát a sloužit vedle sebe…“
„Vandalové???“ Přerušil Karlík typu 1231 Matyldu typu 1031.
„Jo vandalové mladej, to si myslíš, že ty boule mám od konzerv? Ne, to mam od těch naducanejch náctiletejch, co si čuchli k zátce od piva a myslí, že jsou nesmrtelný!!!“
Matylda typ 1031 sloužila v ulici už nějakých deset let, vlastně to byla zasloužilá babička mezi ostatními, málo která popelnice tak dlouho vydržela. Byla však už značně orezlá a pomlácená, měla už asi třetí kolečka, protože právě ty se stávaly nejčastějším terčem pouliční mládeže.
Vzhledem k tomu, že se právě blížil člověk s odpadkovým košem v ruce, oba kontejnery na chvilku ztichly. Pro Karlíka nastala výjimečná chvíle, na kterou se těšil tolik dní od okamžiku, kdy ho vyrobili. Moc se těšil a trochu se i bál, nevěděl dost dobře jaké to bude, přeci jen, bude to poprvé. Bude to příjemné, nebo to bude bolet? Co když něco pokazí, taková velká chvíle… poprvé je to přeci jen jednou. Nic méně právě přicházející muž si s tím nedělal starosti, prostě odklopil víko, vysypal obsah svého koše, zavřel víko a zase šel. Karlík byl zklamaný, takovouhle rychlovku nečekal. Žádná obřadnost, nic, prostě jen vysypat a jít. Matylda se rozchechtala.
„Čemu se jako směješ?“ Vzlykl Karlík
„Jenom mi to něco připomnělo“ odvětila Matylda a začala vyprávět svůj dávný příběh…
* * * * * * *
Mohlo být tak něco po dvou tisícím roku po Kristu, když z výrobní linky jedné lisovny sjela úplně nová popelnice – teda vlastně kontejner na 1100 litrů domácího netříděného odpadu typ 1031. Svítila novotou a pozinkem a po kontrole šla na nějakou dobu odpočívat do skladu, kde stály ostatní popelnice a kontejnery. Ty co se vrátily z ulice vyprávěly zážitky, mnohdy hrůzostrašné, a radily svým mladším kolegům a kolegyním, jak se na ulici chovat. Každý večer skladištěm procházel skladník, moc milý člověk, který na popelnice dohlížel a určoval, kdy se která dostane do terénu.
Asi po týdnu procházel kol Matyldy, zastavil se u ní a povídá: „Tak vidíš holka, taky se dočkáš.“ Matylda se zaradovala, ale vedle stojící kontejner typu UH na 1100 litrů s plastovým víkem jí okřikl: „Moc se neraduj, venku je to spíš jak na bojové frontě, buď ráda, že jsi v teple a suchu skladu.“
Ale přeci se naše Matylda typ 1031 dočkala, jednoho dne na jaře se u ní zase zastavil skladník, modrou barvou jí vymaloval číslo a nalepil krásnou svítivě oranžovou nálepku „OB DEN“. Matylda se naparovala a byla pyšná. Pak jí skladník s láskou odtáhl na ložnou plochu nákladního vozu mezi ostatní a rozloučil se s nimi mávnutím.
Auto se s kodrcáním rozjelo, vyjelo ze závodu a Matylda mohla poprvé vidět krajinu. Moc se těšila, jak bude lidem prospěšná, jak přispěje k čistotě ulic a jak jí budou mít lidé rádi. Kochala se pohledem do kraje, kterým projížděli, až přijeli do města. Dokud jeli po hlavních silnicích, neviděla jedinou kamarádku, nebo kamaráda, jen malé odpadkové koše, které byly pod její úroveň. Pak ale auto zabočilo do postraních uliček a Matyldě se protočila kolečka. Viděla nepořádek v ulicích, kontejnery zavalené nejrůznějším harampádím a obsypané odpadky, rezavé, s nalomenými kolečky, nebo nefunkčními víky. Udělalo se jí špatně a dostala strach. Spousta z těch, co už tam stály déle, sípaly, nebo volaly o pomoc, jedna dokonce ležela na boku a byla proražená od auta.
Náhle nákladní auto zastavilo a vylezl řidič. Otevřel nákladní prostor a kontejnery se začaly třást strachy: „Ne, ne teď a tady, prosíme!!“ Úpěnlivě volaly – nic jim to ale nebylo platné, prostě jednu shodil z korby, zavřel a jel dál a ona tam zůstala úplně sama. Matyldě se strachy klepalo víko.
A pak to přišlo, auto zase zastavilo a ona byla shozena dolů. Řidič ji zastrčil mezi starší dva kontejnery stejného typu a odjel. …
Časem se skamarádila a tvrdě sloužila, její kamarádi se vyměnili za nové, několikrát se vrátila k opravě, ale už nikdy nezářila novotou tak jako kdysi, i když jí dvakrát do roka měnily štítky a občas přetřeli číslo kam patří.
Její nejhumornější zážitek byl, když k ní přišel muž s dítětem. Muž se v ní začal přehrabovat, Matyldu to lochtalo a moc se jí to nelíbilo. Pak pomohl dítěti a to šup do popelnice, tak Matylda zaklapla víko a společně se dvěma kamarády se začala hlasitě chechtat. Muž se snažil víko otevřít ale Matylda trvala na svém: „Co do mě kdo hodí, to dám jen popelářskému vozu!!“ a zase se chechtaly. Nakonec muž zavolal na technické služby a ti dítě osvobodili.
A její nejhorší, to když se ve městě hrál fotbal a „fanoušci“ po prohraném zápasu táhli městem a ničili vše, na co přišli. Matyldu povalili na zem, mlátili do ní železnou tyčí, ukopali jí všechna čtyři kolečka a poničili víko. Myslela tehdy, že to nepřežije a půjde do starého železa, naštěstí jí opravili a ona mohla sloužit dál.
Viděla i spoustu lidských příběhů, kdy se do sebe zamilovali kluk a holka oba s košem na odpadky v ruce, i jak se manželé pohádali, když on šel vysypat koš, zapovídal se s kamarádem a žena mu mezitím začala nadávat z okna. A spousty dalších příběhů ulice.
Matylda sloužila ve dne v noci, v zimě v létě. Viděla jak o pár míst vedle zapálili chuligáni kontejner na tříděný odpad, pomoci se chudák nedovolal, shořel dřív, než ho stihl kdo uhasit. Tři dny se potom všechny kontejnery z protestu zasekávaly a nešly otvírat, nebo zavírat. Na půl roku se jednou schovala do přístřešku u jednoho domu, dva měsíce trávila na soukromém pozemku v garáži, tam jí bylo dobře, ale pak zase na frontu do ulice.
A roky ubíhaly…
* * * * * * *
Matyldu z vyprávění vyrušilo nákladní auto, zastavilo u nich a vystoupil mladý řidič. Obhlídl kontejnery a vyměnil Matyldě nálepku, promazal jí panty a kolečka, zkontroloval čip Karlíka a zase odjel.
„No a teď ses tu objevil Ty, a tím vlastně můj příběh momentálně končí, snad Tě čekaj lepší zážitky než mě,“ dokončila Matylda své vyprávění. „ A teď dobrou noc a ať jí přežijem ve zdraví. A snad ještě spoustu dalších.“
"Dobrou" odvětil Karlík, přiklapl víko na doraz a zasnil se o době, kdy se lidé budou i k popelnicím chovat s úctou a láskou, vždyť by si to zasloužily, za jejich tvrdou službu.
1 názor
Arnošt Petr
09. 05. 2007
Ten námět mě zaujal. Že mám úplně jinou představu je zaviněno nejspíš tím, že můj syn dělá na tohle téma fotografický seriál. Kontejnery v různém ročním období a růžném osvětlení. Na jedné z těch fotek opravdu vypadají, jako když si povídají. A jména jim taky dal. A já teď ty 'piksly' vidím víc poeticky.
Víš co? Dám Ti TiP, počkám, až na tuhle povídku vsichni zapomenou, a pak Ti ten nápad ukradnu a napíšu to znova, posvém. A dám vědět, stane-li se, čím hrozím.