Zamřížovaná planeta

          Zamřížovaná planeta  

Před málem třiceti léty jsem se přestěhoval na

polosamotu do Jeseníků. Mír a klid a sousedské vztahy s přírodou a její florou a faunou. Mloci a hadi na zápraží, vysoká u plotu.  Ptáci, které městští znají jen z knih, na stromech a v keřích v okolí.  A ticho bez hranic. Jen přírodní zvuky – hromové hrozby blesků a vítr. Nic nádhernějšího nebylo nikdy částí mého života. Za nocí myriády hvězd, za dnů, nebylo–li podmračně, sametový safír, jaký jsem nikde nevídal.

Jak je teď všechno jinačí. Nahoře v zenitu vznikla křižovatka dvou leteckých tras – jedna  západně-východní, druhá severně-jižní. Od božího rána do božího rána temný hukot smrdutých rour (tak vnímám ty obrovské eroplány) napěchovaných  kerosínem a poživačnými lidmi  (převážně asi turisty), kteří se rozmarně přesunují tam a zpět po planetě Zemi. Když se v noci chcete podívat na hvězdné memento světů, pableskuje mezi nimi blikající signalizace letadel, když pohlednete vzhůru za dne, není k rozlišení, co jsou mraky a co hnusné zplodiny motorů. Ondy nádherně modré nebe je  od severu na jih a od východu k západu naštrajchované šedobílými kouři. Druhdy jsem o páté vyšel na zápraží, abych se podíval na poetický východ slunce a depresivně žasnul, jak nebe nad hlavou  a to nové sluníčko s ním, je za mříži – ano ty čmouhy eroplánů byly uspořádány do pravidelné mříže. Panenské horské okolí včetně mé starobylé chalupy se jakoby rázem ocitlo za katrem planetární kobky. 

Všímám si, že začínám být z té další ničivé stopy civilizace depresivní. Tlumený hluk smrdutých letadel se mi rozléhá v hlavě i v čase, když náhodou právě nic nahoře neletí, bezděčně prohlížím oblaka  velkých výšek a přemítám, co jsou výměty eroplánů a co vodní páry přirozených dějů přírodních.

Podnětem k tomuto zamyšlení byla nedávná rádiová rozprava  mluvčích leteckých společností, které tam redaktorovi namyšleně slibovaly zdvojnásobnění letecké přepravy v krátkém čase.

Beznaděj obestírá mé smysly. Já nikam nemusím a ani bych nemohl i proto, že žiji z drobných, které mi byly vyměřeny za více než čtyřicet let práce. Stejně jako převážně chudí lidé z okolí nelétám za požitky v jiných částech planety a nejím banány a jiné plodiny ze subtropů a  od rovníku, neboť si vystačím s bramborem, nějakou košťálovinou, skývou a krajáčem mléka.  Prostá krása místní je mi nadevše

Nerovnost a útlak je zhoubným principem bytí lidí na této planetě. Tryskové pšouky z nebeských kočárů rozmařilých bohatců jsou jednou z jeho nápadných podob.