Fialoví ptáci

Fialoví ptáci

Klížily se jí oči a sotva vnímala okolní přírodu. Ležela v trávě, ve vlasech jí bloudili mravenci a slunci se už chtělo také spát. Po tvářích jí utekl pár slz. Dva slaní a prokletí milenci. Bázlivě zvedla dlaň. Chtěla se dotknout mraků a vymazat je. Chtěla se dotknout slunce a něco změnit. Další pár slz se vsakoval do hlíny. Byla tak hrozně unavená. A svět se nestaral. Nikdo se nestaral. Proč vzali andělé lidem křídla?

Zavřela oči a zaslechla klavír. Klavír, který nikdy nebyl. Slzy si na její kůži vytvořily cestičku a tiše putovaly do tmy, ze které vzešly. „Do nebe nevedou schody,“ křičeli na ni. „Smích se nedá schovat do lastury.“ „Přestaň snít a per se, svět je zlej.“ Zlej? Po nebi kroužili fialoví ptáci. Ptáci, co nikdy nebyli. Ale ona je vidí. Vidí je a jsou nádherní. Jako pohádka…jako láska. Křičeli na ní, že láska je jen slovo. Křičeli…protože si mysleli, že tak se říká pravda.

Hřbetem ruky si utřela obličej a všimla si léků, co jí dali ti v těch bílých pláštích. Ti s klíči. Udiveně hleděla na světle šedé pilulky. „To Ti pomůže vidět pravdu,“ říkali. Zamračila se. Pravdu? Na co je taková věc dobrá? Proč by měla vidět pravdu, když fialoví ptáci a klavír nikomu neublíží. Když láska neublíží. Když se po schodech dá dojít až k Bohu…

Běžela ulicí a smála se. Pilulky vyhodila hned do prvního koše. Smála se a radovala se, dostala od Boha pár křídel. Krásných obrovských bílých křídel. Křídel, která nikdy nebyla.

08.06.06