Nad ránem...

Dám poslední sbohem své duši
za života tak těžce zkoušené
poslední výdech propůjčím květu
hynoucímu ve váze broušené.

S první tmou hledám v křížích oporu
když v srdci zavládl mrazivý čas
vyčítám ještě křivdy svým láskám
dnes zanechaným napospas.

Zdráhám se pohlédnout nahoru
do míst, kde se mi hlava zatočí
a zářící prameny slaných hvězd
vyvěrají u očí.

Snad dodají vláhu tomu květu
hledícímu trpělivě k nebi
kterým jen komety proletí
za zmuchlanými peřinami mraků
kde hýčkáme svá prokletí.

V zajetí trapných iluzí
mažu rány vzácným balzámem
vonícím po hořkých slibech
že přijdeš zítra
nad ránem...