Temný dar

Když si teď vzpomínám, jak to začínalo, sotva se mohu ubránit podivu nad svou tehdejší pošetilostí. Často jsem si kladl otázku, jestli jsem neměl raději pojít v lese jako divoké zvíře, než se propůjčit temnému daru. Ale raději začnu od začátku.

            Psalo se tehdy čtrnácté století, rok 1379. Já žil v malé vesničce, její jméno odplavily proudy času. Jako syn nevolníka jsem neměl šanci na lepší budoucnost, než nechat se vrchností udřít k smrti, být zabit loupežníky nebo zemřít na nějakou nemoc. Můj život měl být temný a plný strachu ze zítřka. Ale nebylo tomu tak.

Temnotu mého života prozářilo světlo. Světlo lásky k dívce mých snů Jmenovala se Viktoria a byla krásná jako sen. Kdybych tehdy býval uměl tehdy psát, inspirovala by mě k nejkrásnějším milostným dílům, jaké může stvořit jen zamilovaný. Psal bych o očích, černé jako hlubiny pekla. Vlasy linoucí se jako prameny černé řeky spadající na útlá ramena. Nohy laně, když o půlnoci přichází k lesnímu jezírku. Miloval jsem ji. A to nejlepší na ní bylo to, že milovala i ona mě. Alespoň jsem si to myslel.

I dopustil Hospodin na jaře roku třinácti stého sedmdesátého devátého rozšíření nemoci, s níž si největší felčaři ni učenci rady nevědí. Nemocní nejdříve si stěžují, že mají těžký krok a bolesti hlavy. Asi za dva dny dostaví se horkost a nemocný do týdne zemře. Král ve své nekonečné moudrosti vydal nařízení, aby nemocní z měst i vesnic byli vyhoštěni a předešlo se tak šíření. I v naší obci se vyskytl jeden případ a sice syn nevolníka Jandy. Dle nařízení králova bylť vyhoštěn do lesů, by lidé i dobytek klidněji spáti mohli.

Tak to zapsal tehdejší kronikář. Jak jste už možná uhodli, vyhoštěn do lesů jsem byl já. V odstupu času to chápu. Zůstat ve vesnici by znamenalo všechny ohrozit. Ale tehdy jsem cítil hořký vztek bezmocnosti a srdcervoucí smutek. Opouštěl jsem svou matku, otce i svou Vitkorii. Sledovali mě z dálky, když jsem odcházel. Věnoval jsem jim poslední pohled a zmizel v porostu.

            Horečka mě probudila uprostřed noci. Ustal jsem si poblíž vysoké borovice a z klestí jsem si večer zapálil ohníček. Ten už ale zhasnul a mě ledovými pařáty objímala zimnice. Třesoucí se paží jsem sáhl do ranečku pod hlavou a vytáhl kousek chleba. Neměl jsem sice hlad, ale musel jsem jíst. Levou rukou jsem nahmátl kmínek mladého stromku a na něm dva zářezy. Už dvakrát jsem ulehl a ráno se probudil. Tušil jsem že můj čas přichází, že už víc než dvě čárky určitě neudělám. A i kdyby, víc než týden stejně nevydržím. Pak jsem si vzpomněl na pálenku, kterou mi dal otec. Vytáhl jsem čutoru a zhluboka se napil. Silný destilát si propálil cestu mým krkem a trochu mě zahřál.

            Tehdy jsem uslyšel to šustění. V lese to samozřejmě není nic neobvyklého, ale tohle bylo jiné. Nepoznal jsem to hned, ale tohle šustění bylo pravidelné. Po chvíli mi došlo, že je to běh. To už jsem slyšel i praskání větviček. Ten kdosi se blížil a blížil až se zastavil, asi nedaleko. S vypětím všech sil jsem vstal a šel tam, kde jsem ho tušil.

            V lese byla malá rokle, sotva tři metry hluboká. Z jedné strany se postupně svažovala, ale na druhé straně se zvedala do prudce. Právě tam se zastavil. Byla tma a já nerozeznal víc, než temnou postavu na dně rokle. Otočil se a chtěl utéct, ale v tu chvíli ho dohonil jeho pronásledovatel.

            Do rokle vstupoval vlk, větší než jakého jsem kdy viděl. Vrčel tak, že z toho tuhla krev v žilách. Postupoval pomalu a svoji oběť si prohlížel téměř inteligentně. Postava se zoufale rozhlížela kolem a sebrala klacek. Vlk zavrčel, jako by se „usmál“ pomalu se dostával pode mě.

Já jsem se schovával za velkým kamenem a třásl jsem se teď více strachem než zimnicí. Díval jsem se střídavě na postavu, která zaujala bojový postoj, a na vlka, který ve mně vyvolával ty nejhorší noční můry. Asi někdy tehdy, jsem se rozhodl postavě pomoct. Mám-li zemřít, ať aspoň ještě něco vykonám. Opřel jsem se plnou silou do kamene a tlačil. Nebylo to jednoduché, byl těžký a já zesláblý. Ale přesto jsem nakonec ucítil, jak se kámen hýbe a přepadává do rokle. Byl jsem do něj tak opřený, že jsem ho málem následoval, ale naštěstí jsem jenom spadl na okraj propasti.

Jsem příšerně vyčerpaný a dokážu jsem se už jenom dívat. Kámen se odrazí, jednou, dvakrát. Vlk se podívá po zvuku, ale to je všechno. Kámen praští vlka přímo po hřbetě. Zavytí, kterého by se lekl drak. Přesto vlk zůstává stát. Neznámý ale nemarní čas neuvěřitelnou rychlostí vyráží. Vlk se sbírá z úderu a neznámého si nevšímá. Neznámý se odráží a ještě v letu praští vlka klackem. Pak se mu zakousne do krku a přisaje se. Milosrdná temnota obestírá mou mysl.

            Když jsem se probudil, byla ještě noc. Nebo už zase noc? Někdo mě uložil do teplého lůžka ze zvířecích kůží a poblíž zapálil ohníček. I přesto jsem slabě cítil zimnici a horečku. V krku jsem měl jako v peci. Když jsem se rozhlédl, ležel vedle mého lůžka vak na vodu. Hmátl jsem po něm a žíznivě se napil.

„Vidím, že jsi už vzhůru.“ ozvalo se zpoza mě. Neznámý mě obešel a dřepl si ke mně z opačné strany, než byl oheň. „Děkuji ti za záchranu.“ pokračoval.

Zmohl jsem se na zamumlání.

„Ehm, víš,“ začal opatrně „že máš neléčitelnou nemoc? Pokusím se ti pomoct, ale…“V jeho tváři se zračila nepředstíraná obava a starost. Zaznamenal jsem taky, že je nepřirozeně bledý.

„Vím.“ Pořád jsem byl trochu mimo, zvlášť když jsem si vzpomněl na včerejší zážitek.

„Pane,“ pokusil jsem se začít zdvořile „kdo jste?“

Neznámý se mi podíval hluboko do očí a tehdy jsem si uvědomil, že se nadechuje, jenom když chce mluvit. Strach opět pronikl do mé duše a dal bych nevím co za to, abych byl někde jinde, nebo abych se aspoň nezeptal. Ale stalo se.

Neznámý se nadechl a pomalu, jako by mu patřil všechen čas na světě, začal: „Nemá cenu, zvlášť po tom, co jsi včera viděl, tajit že nejsem člověk. Vlastně teď už nejsem člověk. Já jsem totiž zemřel a můj „otec“ mě znovu oživil. Jsem upír, nemrtvý.“ Musel si všimnout, jak jsem se začal třást a pokračoval rychleji.

„Vím co se o nás vypráví, že jsme bestie bez rozumu a tak. Není to vždycky pravda. Kdybych byl bestie, nebyl bys už mezi živými.“ Pár vteřin se odmlčel aby mi dal čas vstřebat informace.

Takže ty historky, co mi jako dítěti vyprávěli, byly pravdivé? Vždycky jsem poslouchal jako u vytržení kdykoli někdo povídal o vlkodlacích, upírech, čarodějích a dracích. Časem jsem z toho samozřejmě vyrostl a věnoval se realitě. Ale tohle byla pro můj rozum opravdu pecka.

Upír pokračoval: „Pochopím, když se mě budeš štítit. Jsem na to zvyklý. Chci ale, abys věděl, že ti vděčím za svůj život a udělám pro tebe cokoliv, co je v mých silách. Budu se o tebe starat až do konce, nebo ti dopřeji rychlý a bezbolestný konec. Jak budeš chtít.“

„Jak se člověk stane upírem?“ Neví, kde se ve mně ta otázka zrodila, ale vyletěla ven a neobtěžovala se při tom projít mozkem. Upír mě podruhé propíchl svým pohledem a začal mi to vysvětlovat. Že upír musí nejdřív své oběti vypít všechnu krev do poslední kapky. Zatímco oběť pomalu umírá, upír se řízne a nechá několik kapek své prokleté krve skanout do úst oběti. To ji odrhne od odchodu do nebe a vrátí její duši do těla. Tak se rodí prokletý.

            Když skončil, spadl jsem zpátky na lůžko. Je to možnost, kterou mi dává bůh? Ďáblovo pokušení? Tehdy jsem byl docela silně věřící a, i když to bude znít divně, později jsem věřil dokonce ještě víc. Tedy že existuje, ale vzhledem k okolnostem jsem se nemohl jako křesťan chovat. Asi je vám už jasné, co se stalo. Často jsem se zamýšlel nad svým motivem, ale chtěl jsem hlavně vidět Viktorii a možná ji vzít sebou, abychom mohli být navždy spolu. Možná to ale byl jen prachobyčejný pud sebezáchovy. Sám nevím.

            „Pane,“ začal jsem pomalu, „mohl byste mi vyplnit mé přání?“

Upír, který až dosud čekal trpělivě a v tichosti vedle mě, přitakal.

Bylo těžké to říct, i když jsem si tehdy ještě plně neuvědomoval důsledky. I přesto jsem se přemohl a řekl: „Pane, chtěl bych se stát upírem“

Upír rychle vstal a zavrtěl hlavou. „Nevíš co říkáš. Nevíš co to znamená, být prokletý.“

„Ale já umírám. Když to neudělám tak toho budu litovat za pár hodin.“

„Když ti nevyhovím, budeš mi ještě vděčný.“ Zdálo se, že je neoblomný.

„Pane, slíbil jste, že mi splníte jakékoliv přání…“

Upír se zarazil. Naposled mě propíchl svým pohledem a já jsem nebyl schopný uhnout. Dlouho se rozmýšlel a později mi řekl, že to udělal jenom kvůli svému slibu.

„Dobrá. Musíš mi ale slíbit, že zůstaneš tady se mnou a necháš mě, abych tě vycvičil. Slib mi to.“

„Slibuji.“

Sklonil se nade mnou a otevřel ústa. Jako zmije při útoku se z horního patra vymrštily dva špičáky. Položil mi ruce na ramena. Jeho stisk byl jemný ale pevný jako ocel. Pomalu se blížil ke krku a v mém srdci křičel příšerný strach. Sebeobviňování, proč jsi do toho šel? Bude to bolet? Bože, ať to nebolí. Křičel bych, ale v krku se mi rozkládala největší poušť na světě. Strach jsem cítil i v žaludku, který stlačil na malou hroudu. Pocítil jsem upírův dotek na rameni, ale ještě žádnou bolest. Ta přišla, ale jenom jako komáří štípnutí.

Utrpení nemoci i vyčerpání náhle zmizela a po dlouhé době jsem se usmál. Tiché šumění lesa pomalu sláblo a ukolébávalo mě do teplého klidného spánku. Spadla mi hlava a viděl jsem jenom oheň. Postupně uhasínal i ten a já jsem se ponořil do tiché, teplé a příjemné tmy všude kolem. Nevím za jak dlouho se přede mnou objevilo to světlo. Bylo to měkké a uklidňující světlo a já pocítil puzení jít za ním.

Cosi mě ale odtrhlo a spláchlo světlo do zapomnění. Tělo zaplavil tekutý oheň bolesti a já křičel. Každá jednotlivá částečka těla byla spálena v nepředstavitelné bolesti. Ale žádné bezvědomí, kóma nebo smrt. Nic nemohlo ukončit mou bolest. Viděl jsem strašnou vizi. Muž se krčí za kamenem. Jiný jde s ovcí na zádech a nevšimne si ho. Ten za kamenem vstane a zároveň sebere kámen. Pár kroků a několik úderů. Ten s ovcí padá k zemi celý od krve a ten druhý utíká pryč. Ještě chvíli sebou ten s ovcí škube, ale pak vše utichne.

Bolest pomalu ustupovala a já si uvědomil, že se mi útroby svírají hlady. Mé smysly začaly znovu fungovat. Nejprve chuť. Cosi hutného a teplého v puse. Je to trochu slané, trošku kořeněné. Chutná to báječně. Teď hmat. Drží něčí paži u svých úst. Její kůže je studená a suchá. Potom čich, který ještě více prohlubuje požitek chuti z té tekutiny, kterou piji a hlad pomalu mizí. Sluch odhaluje zvuky lesa. Jsou jaksi blíže než předtím. Tušil jsem co piji, ale neuměl jsem přestat. Až zrak mi to ale potvrdil. Ležel jsem pořád na lůžku, jenom trochu zvednutý. Upír klečel nade mnou a nabízel mi svou paži jako matka prs novorozenci. Pil jsem jeho krev.

Konečně odtáhl svou paži a olízl si ránu. Krvácení okamžitě přestalo a trhlina se zacelila. Podíval se mi do očí, jak měl ve zvyku a prohlásil: „To, co ti teď řeknu si budeš pamatovat navždy. Jak se jmenuješ?“

„Janda“

„Jsi Janda z desáté generace. Já jsem tvůj otec, John z deváté generace. Můj otec je Agarp z osmé generace.“ Pokračoval dlouho, dokud v nedošel v našem příbuzenstvu až ke Kainovi, třetímu člověkovi, který zabil svého bratra a tak na sebe uvalil boží kletbu. Kletbu nekonečného života a hladu po krvi.

            Nenápadně jsem vykoukl zpoza staré zídky Kovaříkovic chlíva. Po vesnici chodí dráb, a já se mu chci vyhnout. Nikde nevidím světlo jeho lucerny, tak se rozběhnu a zapadnu do křoví u Bartáňkovic chalupy. Náhle spatřím drába skrčím se za velký kámen kousek od kostela.

            Můj pán mi kladl na srdce, abych zůstal a učil se. Teď je to týden od mého „přijetí“, jak tomu říkají. Vlastně říkáme. Řekl mi hodně věcí, ale je fakt, že jsem ne všechno pochopil. Teprve včera jsem měl tu odvahu se zeptat, jak dlouho ten trénink bude trvat. Podíval se na mě, teda spíš do mě, jak to on umí a prohlásil: „Tolik let, kolik bude potřeba.“

            Let, uvědomil jsem si. Než se k Viktorii dostanu, může se vdát nebo třeba odejít. Sice jsem mu slíbil, že zůstanu, dokud mě nevytrénuje, ale tohle je mimořádná situace. Musel jsem jít do vesnice a vidět Viktorii. Mluvit s ní, alespoň na chvíli slyšet její hlas. A snad ji vzít s sebou.

            Dráb prošel kolem kamene. V pravé ruce zarezlá halapartna, kterou měl od mládí a její tupý konec se také používal k postrkování obecního kozla. V levé se houpala lucerna a proměňovala okolní tmu na blikotavé šero, které člověka spíše oslepovalo. Na hlavě zastaralá zrezlá přilba, slabá ochrana i proti dešti. Jako upír jsem si teď všímal všech detailů.

            Dráb konečně odešel a já se rychle a tiše vydal k nedalekému stavení. Přízemí a patro. Její ložnice je v patře. Nedělalo mi problémy najít spáry mezi cihlami, ani předem vytušit uvolněné. Lehce jsem potlačil na okno a vlezl dovnitř.

            Pokoj je temný, přesto však vidím dobře. Naproti oknu se rýsují dveře. Na dřevěném nočním stolku vedle postele stojí dřevěný svícen. Leží v posteli. Má jenom lehkou přikrývku a pod ní se rýsuje tvar jejího těla. Krásný pohled.

            Postoupil jsem kousek kupředu. Spí jako nemluvně. Lehounce jsem se dotknul jejího ramene a zašeptal do noci její jméno. Její oči se otevíraly pomalu. Úsměv se jí rozlil po tváři, jakoby se probudila do příjemného snu. Podívala se mi do očí. Opět mě pohltily ty černé hlubiny, ve kterých jsem se ztratil už tolikrát předtím. Přivinula mě k sobě a něžně mě políbila.

            V tu chvíli asi poznala, že je něco špatně. Odtáhla se a ještě jednou si mě prohlédla. Jako bych slyšel, co si říká: Vždyť jsi mrtvý! Jsou to dva týdny, jsi mrtvý! Nevydala ani hlásku, ani já jsem nedokázal nic říct. Po tváři se jí rozlil vyděšený výraz a začala křičet.

            Kdosi rozrazil dveře vtrhl dovnitř s pochodní. Světlo mě oslnilo a já ho proto hned nepoznal. Prudce jsem vstal od jejího lože pomalu ustupoval k oknu. Ona zakřičela: „Miláčku!“ a běžela k NĚMU! Dva týdny, a ona už má někoho jiného! Já se kvůli ní nechám změnit v upíra, riskuju hněv mého pána a ona má někoho jiného! Nemrtvé útroby se sevřely hladem. Rudý závoj hněvu zahalil mou mysl a změnil mě ve zvíře toužící po krvi.

            Vyrazím kupředu, přímo na něj. Odstrčí ji za sebe a máchá pochodní jako mečem. Nedbám na nebezpečí a útočím. Pochodeň zasyčí na mé kůži, ale bolest necítím. Chytám ho pevně za ramena a zakusuju se do krční tepny. Sladký nápoj mi vystříkne přímo do úst. Tiším hlad, ale jakoby se vztek ještě zvětšoval. Konečně se odtrhnu od pramene krve pohlédnu oběti do očí.

            Honza Doškář! Od dětství jsme byli kamarádi a on mi teď vrazí kudlu do zad! Jeho tvář byla bledá, měl nechápavý výraz. Skácel se k zemi. Podíval jsem se po Viktorii.

            Seděla u dveří, kam ji Honza odstrčil a třásla se jako osika. Rychle dýchala a neznatelně vzlykala. Oči měla strnule upřené na mě, jak mi z úst kapala Honzova krev a v očích mi tančil rudý plamen. Hněv mnou stále cloumal. Pokusil jsem se zadržet se, ale nešlo to. Skočil jsem kupředu a srazil ji na zem. Chtěla zakřičet, ale hlas ji zradil. Srdce jí bušilo jako zvon, tepna skákala jako by říkala: „Vem si mě.“ Kousl jsem a pil.

            Chvíli se snažila bránit. Pak se její pohyby zpomalovaly až ustaly docela. Konečně se rudý závoj zvedl a já jako první ucítil bolest na levém boku. Na místě, kde mě zasáhl se skvěla černá spálenina. Pohlédl jsem pod sebe a uvědomil si co se stalo. Její tělo tam leželo, z tepny vytékal líně malý pramínek krve a za chvíli ustal docela. Nejprve jsem cítil prázdnotu. Jako bych sem ani nepatřil, jako by se to stalo někde jinde. Slepé Viktoriiny oči upíraly pohled až na dno mé duše a obviňovaly.

            Co jsem to udělal? Proč jsem to udělal? To jsem nechtěl. Změnil jsem se, abych mohl být s ní. Teď tady leží v krvavé louži a umírá. Kvůli mně. Já ji zabil. Klekl jsem na zem a brečel. Černý mrak obestřel mou duši a snad bych se nikdy nezvedl, kdybych na rameni neucítil tvrdé sevření.

            Zdvihl jsem hlavu a spatřil svého pána. Tvrdý výraz dával tušit, že trest bude krutý.

„Varoval jsem tě. Nechtěl jsem aby tě ovládla bestie, touha po krvi. Chtěl jsem tě vycvičit, abys odolal. Vybral sis sám. Tvým trestem budou výčitky za to, že jsi zabil své milované.“

Měl pravdu. Teď je to už přes 600 let, co jsem se stal upírem. Zabil jsem už několik dalších lidí, úmyslně i neúmyslně. Ale nic si nepamatuju tak živě, jako tu noc. Je to příšerný trest.