Rozmluvy s nicotou

Rozmluvy s nicotou

Jak pták, co zlámal si křídla, v prachu teď ležím.

Přemýšlím nad vlastní nicotou.

Proč jen pýcha ve mně zvítězila?

Proč jsem ji nechala udělat ze svého srdce černou díru?

Tu chladnou trhlinu na místě,

kde kdysi bývalo tepající srdce?

Proč to, co jsem uměla už v mateřské školce, najednou neumím?

Proč hlas, který nechci slyšet, vždycky mluví nahlas?

A ten druhý?

Ten už se ve mně dlouho neozval.

možná ho umlčila moje vlastní ješitnost,

Možná jsem si sama zakryla uši.

Někde hluboko v sobě,

tam,

kde půda ani v zimě nepromrzá,

jsem totiž věděla,

co by mi na to řekl.

Proč neumím jíst, jak to umí i malé děti?

Proč je pro mě tělo důležitější než to, co zůstává očím skryto?

Odkdy je rám důležitější než obraz?

A co teprve Malíř..

může snad být méně než to,

co vytvořil?

Proč ale stále mlčí?

Vždyť přece ví, že už jsem se té číši podívala až na dno!

To už se mnou nikdy nepromluví?

Proč nepoužil svou moc,aby mě ochránil?

Proč, když jsem to pochopila

a přišla před něj prosit o odpuštění,

mi nepomohl vstát?

A proč,

když už se zdálo, že přece jen vzlétnu,

mě nechal znovu padnout?

Slíbil,že mi bude vždycky blízko,

Tak kde tedy je?!

Ptát se vlastní nicoty je jako potmě hledat světlo...