Moje bábinky

Moje bábinky

      Jsem Franta a svý jméno nosím po babičce, kterou jsem měl nejraději…

      Jedna babička s romantickým jménem Julie bydlela v Žabinách v kopci. Babička Julie i její jméno mi voněly po italské Veroně… Jako kluk jsem se u ní stavoval vždycky cestou od školního zubaře, co sídlil ve škole pod Kauničkama. Bábinka měla doma naklizeno a všechno to tam vonělo. Když kolem baráku zaduněla projíždějící šalina, z kredence se ozvala zvonkohra, jak tam cinkaly všecky nádherný starý skleničky, co pamatovaly ještě první republiku.

      "Chceš kóštěk teteho? Dé si!" naléhala a dávala mi ochutnávat svých gurmánských výtvorů. Jenom její štrůdl byl ten pravej -  parádně tenkej, s jabkama a makem.

      "Alé nérači mám huso…" říkávala se zasněným pohledem.

      Byla z devatenácti dětí a když měli v neděli maso, dostali každej jen tak mrňavej kousínek, že ona ten svůj na znamení protestu raději hodila slepicím...

      Když jsem pak před 30 lety svépomocí dostavěl kvartýr, babička Julie se pokoušela ke mně dostat, ale po kolena zapadla do bláta, ve kterém se tehdy topilo celé fungl nové sídliště. Vyprávěl mi to řidič tatrovky, jak ji, lehoučkou a průsvitnou, jako dítě vzal do náruče a osvobodil ji z toho bahna. Už nikdy se sem pak nedostala a zůstal mi po ní jen černý kastrólek od zelí...

      A dědečkové? Žádnýho ze svých dódynků si nepamatuju. Jednoho, kterej se jmenoval křestním Emerich, si prý vzala má voňavá babička Julie ze Žabin jenom proto, že měl zdědit mlejn u Žebětína. Nezdědil. Po druhým dědovi zůstala kdesi v šuflíku jen vojenská vyznamenání a řády od císaře pána…

      Druhá bábinka se jmenovala Františka a po ní mi dali mý jméno. Znával jsem ji jako sporou, věčně shrbenou, když dobrý tři kiláky tahala na zádech v dřevěné putně ovoce až z vinohradu na Juránce. Na snědém obličeji měla tisíce droboučkých vrásek a v kapse zástěry mívala vždycky sáček s tvrdýma červenýma bonbónama. Byl jsem docela malej prcek a když jsem jí svejma malinkejma ručičkama pomáhal krmit husy, slepice a králíky, vždycky se jenom  šťastně uculovala.

      Jako dneska si pamatuju den, kdy mi bábinka umřela. Po mozkové mrtvici byla už pár měsíců připoutána na lůžko a vůbec s nikým nekomunikovala. To nedělní ráno maminka někde vzadu za barákem zalívala zahrádku a my děcka jsme se placatily ve dvoulůžkové posteli našich rodičů. Řvali jsme jako pardáli a vychutnávali si, že nemusíme vstávat do školy. Na skříni z černýho bakelitovýho rádia řvala Vídeň nějakou muziku a tatínek tancoval kankán. Chechtali jsme se jako pominutí, jak mu v obrovských trenclách nadskakovalo to jeho srandovní kulatý bříško. Pak odešel dát babičce najíst.

      Když se po chvíli vrátil, vypnul rádio a v nastalém tichu se na nás krátce podíval. Byl bílý jako křída a na ty jeho oči nikdy nezapomenu. To ráno jsem se naučil číst v lidských tvářích. Sevřelo se mi hrdlo a dřív, než to tatínek stačil vyslovit, se moje ramena rozechvěla pláčem.

      "Babička umřela..."

      V kostele, plným lidí ve smutečním, jsem tehdy byl poprvé v životě. Jako malej kluk jsem sahal všem těm černě oblečeným lidem jen něco málo nad pás a v těch shora burácejících varhanech jsem klekal a vstával podle ostatních lidí, přesně jak mi to moje maminka doma řekla. Pak přišlo už jen smutný zvonění kostelních zvonů, černej kůň a cesta v dešti po ujeté, mokře se svítivě lesknoucí polňačce na hřbitov. A studená ruka, nabízející mi lopatičku, abych hodil hrst hlíny tam dolů, do té otevřené zívající černé země k nohám mé babičky, kterou jsem měl tolik rád...

      A hned po funusu nás vzal tatínek do hospody, co byla přímo naproti zmoklýmu krchovu a seděli jsme tam u stolu, plnýho nějakých pánů v černým, který jsem ani neznal. Všem nám děckám tatínek koupil žlutou limču za padoš a s těma pánama tam pili pivo a povídali si, jako kdyby se nic nebylo stalo. Nemohl jsem to tehdy pochopit, že už nejsou smutní, jenom já jsem měl svý oči zalitý slzama, který se jako hrachy kutálely po mé dětské tváři kamsi dolů. Vždyť přece umřela babička! Ta nejlepší babička na celým světě! Tu sodovku jsem tehdy nechal na stole netknutou…