Reen: pán Cristalisu

„To je nádhera…“ Asar obcházel trůn kolem dokola a nemohl z něj spustit oči.

Stříbrné rytiny odráželi žluté světlo ohňů zapálených v kruhu a bohaté rubínové vykládání vysoko nad hlavou a na područkách, připomínalo obrovské kapky krve, tekoucí z otevřené rány bojovníka.

„Je…“ hlesl Martorius a zvedl oči k nebi. Ani jedna hvězda nesvítila, jen úplněk měsíce zářil jak vševidoucí oko za šedými závěsy.

Najednou se Asar odtrhl od té nádhery. Otupění pohaslo a jemu se opět vrátila zdravá mysl. Rozhlédl se kolem sebe. „Měli bychom jít. Moje žena, mé děti a má země Pretoria čekají.“

„Máš pravdu. Tvůj lid čeká již staletí, ale ne na druhé straně…čeká venku…kam bys šel? Doma jsi tu…

„Doma jsem u své manželky a dcery, syna mám na cestě!

„Teď už ne…brzy vystoupí můj pán.“ Znovu se podíval na oblohu. Jako by ještě víc zčernala a luna vynikla…a pak… měsíc na jedné straně začal mizet.

Když už z poloviny byl pryč, Asar uslyšel tiché vrčení u svých nohou. Pohlédl k nim. Sotva tak udělal, veliké zelené oči se odlepili od země. Šedé stvoření s dlouhými urousanými chlupi přistálo na jeho prsou a začalo mu rozdírat kůži na cáry…vzrušeně oddychovalo a horkým jazykem slízávalo prameny krve… Asar se zmítal v bolestech. V mysli neměl jedinou myšlenku na boj či snad na útěk, nýbrž jen bolest… bolest… bolest…

Stříbrný pán noci byl zakryt zcela. Čas jako by se zastavil. Ohně přestaly hučet, ticho tlačilo na uši. A ze stínu vyšla nová postava. Žena… Nepodobala se žádnému tvorovi, který byl v Ernarii k vidění. Bohaté černé vlasy bez lesku, připomínající havraní křídla plachtící ve větru, jí splývaly do pasu. Na hlavě měla korunu z kostí s lebkou malého živočicha na čele s vyceněnými zuby; tvář měla bílou a oči prázdné bez života, bez radosti, vášně či touhy. Byly bez duhovky. Ústa s plnými rty se pyšnila karmínovou barvu a byla zkřivena do tajemného úsměvu bez upřímnosti; štíhlé, tak řka vychrtlé tělo, jí halil bílý, do slova průhledný, šál, jako byla ona sama. Pod ním se zdvýhaly bohaté křivky ňader se stuhlými bradavkami, útlý pas a oblé boky.

Pomalu vyplula ze tmy. Obešla trůn a přejela rukou, jež se honosila dlouhými nehty, připomínající drápy dravé šelmy, a stříbrnými prsteny, opěradlo. Jak procházela okolo hořících ohňů, plameny za ní měnili barvu ze žluté a rudé na jasně bíloů; na mramorovou. Dokončila obchůzku a zastavila se na místě, kde se právě objevila. Sklopila hlavu i oči a nechala, aby jí tma oblékla do svého temného roucha.

„Vracíš se, Asare z Benarů, ty jenž v sobě nosíš mého pána v nitru: Anymu…“ řekla. Hlas její zněl, jak tříštící se led a byl chladný jako zimy v Borlodilu.

Asarovi se sevřel žaludek. Koutkem oka zahlédl jak Martorius couvá ke stěně a choulí se k ní, jako by snad chtěl zmizet ze světa, jako by si přál být kdekoliv jinde, než v přítomnosti této podivné ženy. A on se mu ani nedivil. Bolest na jeho prsou sice dosud horce tepala a pálila, ale už ji nevnímal. Do srdce se mu vkradl chlad a začal se neovladatelně třást po celém těle….začal se bát. Takový pocit ještě nikdy nezažil.

„Víš, kdo já sem?“ ptala se bez zájmu. Ani nepočkala na to, až Asar vykoktá své ne, a jízlivě zašeptala do ticha panující všude kolem:

Jsem pláň šedého prachu a

jsem suché stéblo v krajině.

Jsem krvavá krůpěj v matčiných očích,

jsem dítě svírající jí hrdlo, jež chrčí.

Jsem poutník jdoucí pod hávem věčné noci,

jsem pták lidské duše lovící,

jak sup nad mrtvolou kroužící

v jeho černé noci.

Jsem temný mrak a stín v něm,

jsem ta, co halí slunce,

jsem tma, co na tebe sahá,

jak studené prsty stařeny.

Jsem holá poušť a mocná paní.

Nejsem láska, ani krása,

nejsem štěstí, nýbrž

morem na tvém těle….

…jsem ta, kdo ti život bere…

Při posledním verši upřela na člověka prázdné oči a zmizela…vzápětí se objevila po Asarově boku, vrazila do jeho hrudi pěst a téměř v tom samém okamžiku v ní držela cosi velkého, mokrého a tepajícího…

…držela v ruce srdce. Srdce, které umíralo…

„Povstaň, Anymo….povstaň…“ syčela a lačně se zakousla do masa. Temna krev jí stékala po bradě a kanula jí na její býlý šat.

Co se však nestalo. S každým jejím novým kousnutím a naléhavém šeptání o tmy se Asarovi rána po ráně na hrudi náhle zavírala, a bolest pomalu ustávala…ne však na dlouho. Pocítil novou a mnohem horší, připadalo mu, jako by měl obličej v jednom ohni. Čalisti se mu protáhly dopředu a zuby narostli do obrovských tesáků…vlasy mu vypadaly a místo nich narostli hadi síjející se mu kolem hlavy…

Probral se na podlaze. Kolem byla tma a zima, ohně v kruhu nehořely. Co tu děla? Napadlo jej, v zápětí se však dostavila odpověď…z jeho samého… seš mým vězněm, jseš já!

„Můj pane, pane Cristalisu!“ ozvalo se. Asar vstal. Nějaký muž k němu hbitě přiskočil a podal mu plášť s kápí. Hlavu měl skloněnou…nesměl se na svého pána podívat. „Váš lid vás očekává, pane.“

„Doveď mě k nim!“ přikázal cizým hlasem.

Prošli temnou spora osvětlenou chodbou a stanuli na skalní římse jasně osvětlenou zářícím sluncem. Pod ním se rozkládalo město s bílými a růžovými krystalovými sloupy… černí lidé stáli na ulicích shromážděni k pozdravu svého navráceného vladaře….

Jakmile se objevil, mnohohlasně začali skandovat: „Reen….reen…REEN!!!“

Anyma, bývalý Asar z  rodu benarů, se sípavě nadechl. „Mé město mi leží u nohou…“