Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKarl Marx na Ukrajine
Výběr: rebecca13, paranoid_android
01. 07. 2006
6
0
2014
Autor
m11
hardcore
Vyjet na Ukrajinu by mě ani ve snu nenapadlo. Byť jde o největší zemi v Evropě, nebylo nic co by mě tímto směrem kdy lákalo. Podobně na tom byli zbylí comrades z Karl Marx. Nicméně. Ozvali se kámoši z If There Is A Hope, jestli bysme jim nepronajali dodávku, že mají rozjednaný turné…či jestli bysme nechtěli jet s nima. Jednoduchou matematikou mi vyšlo, že Thema Eleven by se i s nima do naší dodávky nevešla, tak jsem navrhl adekvátní alternativu - Karl Marx. Bylo přijato téměř bez výhrad. Velkej plus bylo, že o kompletní organizaci se postarali naši slovenští bratia – za což děkuju, perfektní práce! Takže na nás nebylo nic jinýho, než si výzt zadky a užívat života kapely na turné.
Krátce před výjezdem byla dočasně zrušená vízová povinnost (později zrušená na neurčito), takže nebyl důvod zůstat doma. Obzvláště vidina ukrajinský láce v podobě cigaret za 6kč, benzínu za 16, luxus vodky za 36, prostě všeho, co je pro kapelu na výjezdu životně důležitý. Takže den D nastal. Pro mě nic moc příjemně. Podařilo se mi někde chytnout salmonelózu, takže v den odjezdu jsem se probudil ve čtyry ráno a zcela důvěrně jsem se skamarádil se svojí záchodovou mísou. Ještě v osum jsem zvesela střídavě blil a průjmoval v onen keramický zázrak. Celou dobu jsem držel výhrůžně v ruce mobila, že zavolám zbytku, že prostě nikam nejedem. Jako zázrakem jsem byl deset minut před příjezdem naprosto v cajku, že jsem byl schopen usednout na místo navigátora – byť zcela dehydrován - a hurá na východ. Ano, ponechám stranou vtipné komentáře stran mého zvracení mezi čerpacíma stojanama na první benzíně za Hradcem, nešlo hold jinak. Můžou bejt rádi, že jsem si stačil zjistit, že nikoho nemůžu nakazit budu-li si pravidelně umývat ruce vlažnou vodou a nebudu-li provádět anální styk. To první sem zaručit nemohl, to druhé asi ano, kdyby ne, kondomy tam budou mít taky levný.
Vyjeli jsme. Nudnej dlouhej přejezd. Kdysi mi někdo říkal, že pro kapelu je ideální přejezd na turné čtyři sta kilometrů. Že se prostě nenudíš celej den hnitím kdesi, ale že ani nejseš unavenej po dlouhý jízdě. Takže asi teda v pohodě. Slovensko, první koncert Žiar nad Hronom, Skandál club. Už jsme tady kdysi hráli s t11, společně s Vialkou a Jmenfous. Vcelku příjemnej klub, i když cejtíš, že majitel holduje spíše kloboukům s třásněma a motorkám v mezinoží. ITIAH jako správný pankáči dojeli i s basovým kombem vlakem asi deset minut před vlastním hraním, evidentně nezrelaxovaní, takže roztomile roztržití. Jinak ITIAH, v současnosti ve věčných lovištích (doufám že NE definitivně), je asi to nejlepší co sem na Slovensku kdy slyšel. Intenzivní emo po staru, s extrémně uječeným ženským vokálem, přesně tak jak to mám rád.
Po koncertě spaní v nedaleký zkušebně Sangre de Cristo, doladění dalších detajlů turné v podobě hádky o koncert v Huhlaj Poli - kterej by měl bejt až někde u Černýho moře. Z levičáků ITIAH vypadlo, že tam chtěj víceméně navštívit muzeum anarchorebela Nestora Ivanovica Machna - nakonec zvítězil náš stařecký nadhled a zvolili kratší variantu tour, rebel nerebel – což se později ukázalo zcela funkční a předvídavé.
Vstali jsme a táhli do polskýho Jasla, přejezd přes tehdy ještě stromy porostlé Tatry poměrně ucházející….Amigo club. Opět s t11 jsme zde loni odehráli super gig. No a tenhle byl ještě lepší. Totální nářez. Krom kapel bylo na pořadu večera taky vcelku vydařený feministický divadlo plus výstava fotek z uplynulejch koncertů. Šlo o výroční koncert v tomhle klubu, a bylo to znát. Výborně energičtí ITIAH strhli k tanci snad i barmanku, Peťan skončil pod kupou lidí, se zlomeným palcem na noze a rozkopnutým nosem, nicméně statečně chrlil dál krev do mikrofónu. Ten člověk se jednou na stejdži zabije. Cestou na nocleh na chatu dvacet kilometrů od místa dění se nám naskládalo do už tak přeplněnýho auta asi osum dalších úplně cizích lidí. Mladistvá sekce našeho orchestru navázala polsko-český přátelství posílený vydatným popíjením 22 stupňovýho píva balenýho v petflaškách, zatímco my starší jsme se po očku poohlíželi po spánku spravedlivých. Pamatuju si, že naposledy se sice spalo někde jinde, nicméně bylo to dost divoký. Po příjezdu už v chatě hodovalo několik desítek špinavců improvizovaný hranolky s kečupem a vodkou. Přemek se pokusil dostat do přízně slečně z Przemyslu, který slíbil další marxáckej koncert v nedaleké budoucnosti (čímž mě vyděsil), prázdný flašky se navršily do nehoráznejch výšin, opilci suverénně zabrali poslední volný místa. Vzhledem k velkolepý párty se spontánní živou sex show uvnitř ona stará sekce radši odešla spát do auta. Což taky nebyla zrovna výhra, protože dodávku řidič zakotvil hnedle vedle močůvky, takže deset minut po zaparkování už nebylo možný rozeznat kde končí auto a začíná močůvka.
Ráno, okolo čtrnáctý hodiny se z útrob chatrče konečně začli linout první zombies, v čele s Mariánem, týpkem Krakowa kterej je vždy všude a vždy v nymlich stejným stavu. S lahváčem v ruce, nezmar. No, naskládali jsme je a jelo se, opět o něco východněji. Po cestě jsme stavěli kvůli focení snad u každý sochy pana mrtvýho papeže, tj. každejch dvacet kilometrů. Příjezd na hranice a opět ten průkopnickej pocit. Před náma tady pokud se nemýlím hráli akorát Malignant Tumour v Kyjevě..nebo po nás? Nevím. Asi hodinová fronta, plná smradu z Žigulů stojících v tříproudový příjezdovce. Nevím, co tam do toho benzínu dávaj, ale zápach to je nelidskej. Celní úředníci nám rozdali papíry v azbuce, kde bylo potřeba vyplnit proč a kam jedem a podobný nesmysly. Evidentně jsme se svejma kérkama a piercingama byli za exoty, nejen týnejdři nás obšťastňovali foťákama a zvídavejma pohledama. Maminky zakrejvaly zraky nezletilejm dcerám a nepokrytě nám zpílaly. Nuž, dostali jsme se na řadu a čekali na odbavení. Ftipnej pan celník nám zabavil pasy z dotazem, jestli nejsme pravicoví extrémisté odběhl a vrátil se s procesím kolegů, kteří byli celí nadržení si nás prohlédnout. Jednoznačným hitem byla patrona vražená v uchu Peťana. Poté přišel nějakej top šéf, rozehnal dav rozrušených celníků a stroze se zeptal: Jste autobus? No jasně, že nejsme autobus, blbe, vidíš že jsme dodávka. Je vás víc než osum, jste autobus, vraťte se do fronty za autobusy. No paráda, je hezký vědět, že jsme kapela, která na turné jezdí vlastním autobusem.. Nicméně kouzelné zaříkadlo European Union zapracovalo, vrátili nám pasy a jelo se. Ukrajina má jen dvě dálnice. Ovšem každej znalec polských dálnic potvrdí, že stojej za hovno…no a ty ukrajinský. Oh my god. Něco tak neuvěřitelně rozmlácenýho nazvat silnicí je poněkud přestřelený. Dojeli jsme do Lvivu, ovšem jaksi nám nedošlo, že tuna mají jiný časový pásmo, takže jedem ne zcela včas. Projíždět tímhle městem bylo horší než ject tankodromem. Jak ty jejich auta zvládaj díry velikosti účinku klasickýho protileteckýho granátu opravdu nechápu. Až po návratu jsme zjistili všechny škody, který jsme na našem do tý doby plně funkčním transitu napáchali…
Klub sme našli celkem rychle, předělanej kulturák, kde v dobách minulých nejeden marxistickoleninskej flák ovládal parket. Mozaika Gagarinova vesmírnýho úspěchu neúspěšně zdobila zeď, na kterou dohlížel plakát zvoucí na příští sobotní technopárty. První kapela už hrála. Příšernost, ke všemu s nacionalistickejma textama. Ale evidentně místní hvězda, protože klub byl narvanej k prasknutí diskotanečkující mládeží. Po nich nastoupili podobný borci, taktéž obstarožní rokeři s lascívně odhalenejma hruďema. Podobný typy před lety hyzdili titulní stránky časopisu pro mladé „Vjesolyje Kartinky“, kterej sme museli na základce povinně objednávat do hodin ruského jazyka. K tomu všemu kýčovitá pyroshow a v pódiu unisono tupej headbanging.
Hrůza. V backstage proběhl incident s místními burany. Týpek přišel, hodil nám pod nohy pětadvaceti kopjejku ať táhnem domů, že Ukrajina na nás není zvědavá. Venku další konflikt, s opilejma čůrákama který hajlovali seč mohli. Jeden kretén se přišel podělit s monologem, kde nenáviděl snad všechny národy který v tu chvíli ze svý mozkovny vypotil – krom Ukrajinců samozřejmě. Co mu kdy udělali například Peršani, netuším. Ani jsem si nevšim, že se všichni moji kolegové postupně vytrácej a že jsem před klubem zůstal sám s touhle bandou nebezpečnejch zmrdů. Tenhle výřečnej se mě ráčil optat, jestli nenávidím víc Židy nebo Rusy. Chtěl jsem mu odpovědět, že v tuhle chvíli jednoznačně Ukrajince, nicméně nejsem žádnej Rambo, tak jsem mu odvětil, že mě to přijde nastejno. Řekl, že jsem správnej chlap, že obojí patří do plynu a z hloubi svý igelitky vytáhl pivo a s patřičnou pompou mi ho věnoval. Pak se ještě svěřil, že má Čechy docela rád, protože jeho táta má v Brně firmu. Zřejmě myslel, že v Brně dělá výkopy, ale radši jsem držel hubu. Bylo to na mě dost silný kafe, tak jsme sdělili pořadatelům, že odmítáme hrát. Pořadatel Dima byl hrozně fajn týpek, naprosto sem nezapadal, evidentně se za svý spoluobčany styděl, nicméně bohužel prej to je u nich naprosto normální. Nakonec jsme byli ukecáni a odehráli krátký sety, ITIAH protože byli znechucení a my protože jsme byli utnutí zvukařem nebo co to bylo. ITIAH přidali ještě docela trefný prohlášení, co si myslej o nacionalismu, ale žádnou odezvu to bohužel nevyvolalo. Stejně tam postávalo jen pár exploited volů a jedna oligofrenní Rumunka, ten s těma kopjejkama měl pravdu, nikdo na nás na Ukrajině není zvědavej.
Po jediným pozitivu minulýho dne, nadkomfortním noclehu u organizátora, se táhlo hnusným ukrajinským venkovem do Rivne. Peťan se asi po dvoustech kilometrem nervózně optal, kde že je to RIVNE, že všude jsou jen cedule na nějaký PIBHO. Což nemělo komentáře. Kovi oznámil, že koncert byl přesunut údajně do nějaký garáže. Ójé, vzhledem k tomu že včerejší honorář byl pouze ve výši oné pětadvacetikopjejky, kterou nám štědře věnoval onen nácek (dodnes ji mám schovanou), byl důvod k obavám. Nálada houstla. Někde na hlavní třídě jsme se měli sejít s organizátorama. Mezitím Hanka z ITIAH usnula opřená o strom, dostali jsme reklamu na balenej chleba (v igelitu byl zatavenej leták, že balenej chleba je hygieničtější) a šli si prohlídnout město. Bejvalý armádní centrum, samý kasárna a vystavená vojenská technika, babky na pseudotržištích prodávající milióny druhů kusovejch cigaret, hnusnej kraj. Pohled na svéráznou architekturu sídlíště v Rivne naší trudomyslnost jen utvrdil. Přijeli organizátoři, omluvili se za změnu místa hraní (důvod: tam co jsme měli hrát dnes hrají Napalm Death – o jej, tahle část světa je opravdovej Absurdistán). Takže hurá na garáže, kdosi vtipně prohlásil, že nejsme v Rivne ale v Caracasu. Velice trefné. Pak hádka jestli veganský paštiky dělaj líp Slováci nebo Češi (Slováci jednoznačně vítězej, ale neříkejte to ITIAH), nákup proviantu a mizernej koncert pro asi dvacítku lidí, kteří vůbec nechápali, o co jde. Naštěstí bylo tohle martýrium předčasně utnuto agresivním dědkem, kterej střežil bezpečnost těhlech garáží. Mávaje holí na všechny strany se snažil zahnat infarkt a zarazit úsměv na nejedné tváři. Domobrana jak prase. Pak mohutná pijatyka, žárlivecká scéna jednoho z organizátorů, kterej se bušením na naší dodávku dožadoval výstup ven jeho konverzace chtivé slečny uvnitř. Ti šťastnější zalehli v autě, já a David jsme oka nezahmouřili a s náladou neveselou hned nad ránem hurá třista kiláků do Kyjeva. Celej zbytek tour s náma jela jakási mlaďoulinká holčina, ovšem při rekapitulaci událostí předešlých si nikdo nemohl vzpomenout, kdo ji vlastně pozval.
Zcela rezignováni jsme dojeli do metropole. Tohle město je naprosto jiný kafe než zbytek Ukrajiny. Evidentně všecky prachy vrážej sem. Nádherný historický město, relativně čistý, paráda. Organizátor Vadim nás už čekal a vzal na byt. Ten byl nymlich stejnej jak ten v Moskvě na jednom z minulejch turné. Vadim je velice schopnej sympatickej tichej týpek, kterej se perfektně vyzná v český scéně (opět obligátní dotaz jestli Lumen hrajou). Potvrdil nám, že na Ukrajině žádná scéna není, žádný pankáči, prostě nic. Okay, vzal nás na místo hraní, na obrovskej ostrov na obrovským Dněpru pod obrovským mostem. Obrovská pláž s umělejma palmama a umělou diskotékou a skateparkem s kvalitníma gráfkama. Tady se mi líbilo. Od časných hodin zvukovka, super sound. Krátce na to dojeli naši tovaryšči z Moskvy, kapely Loa Loa a Marshak. A hnedle bylo veselejc. Vadim donesl časák, obdobu našeho Maxima, kde byla naše fotka z Berlína a poutavá biografie. Začli se trousit lidi – absolutně jiná sorta než na předešlejch štacích, samý modýlci v drahejch hadříkách. Vtipný bylo, že aniž jsme vůbec začli hrát, prodali jsme jen placky asi za 1500 na naše, což je věc nevídaná. (Hehehe, vinyl jsme na celý Ukrajině neprodali ani jedinej). Po dlouhým čekání fesťák začal, lidí několik stovek, odehrála kupa místních kapel z nichž mě nezaujala ani jediná, pak obě skvělý ruský kapely (plánujeme oběma udělat tour v ČR, nepropásněte!), poté naprosto skvělá show ITIAH a pak jsme na stage vylezli my. Přestože byl časovej pres, z nějakýho důvodu bylo možný akci ukončit o hodinku dýl. Jelikož nejsme nejmladší, Davida stihl záchvat zánětu močáku, tak byl rád že to vůbec ustál. Lidí několik stovek, všichni v jednom kole, výbornej koncert s finálem kdy Peťan skočil z pětimetrovýho pódia do davu převážně fanynek (jak to ten parchant dělá) a vykoledoval si strkanici s gorilama z ochranky. Hned po našem setu přijela záchranka, neb kdosi z návštěvníků během našeho hraní dostal epileptickej záchvat. Vadim nám předal bankovky, který defakto zaplatili celej ukrajinskej výlet a oznámil, že zítra namísto zrušenýho koncertu v Charkově bude hraní ve zkušebně jedné z místních kapel, nicméně nemáme to nikde říkat neb by přišlo moc lidí a byl by průser. Zvláštní bylo, že hned po koncertu během deseti minut jakási improvizovaná ochranka dokázala vyhodit takovou kupu lidí. Večer příjemná prohlídka centra, hledání ztracených Marshak, rozbití stroje na vážení zeleniny v jednom marketu a alkorelax na bytě spojenej s vzájemnou ochutnávkou čínských polévek z domácích zásob.
Další den přesun do průmyslový zóny Kyjeva do garáží. Koncert měl začít okolo poledne (!!!), na místě byla asi padesátka punx, a další přicházeli. Opět klasickej ukrajinskej střih garáže (s komínkem o kterým ani místní netuší proč tam je), ITIAH předvedli nejlepší koncert, kterej sem u nich zažil, lidi si dávali hustej stagediving ze střechy, prostě paráda. Náš set byl též povedenej, den ode dne sešlejší Peťan si rozdrápal záda a kolena o okolo ležící asfalt, čímž si publikum získal dokonale (kupodivu opět tu dívčí polovinu, nechápu). Při setu Loa Loa kteří hráli v jakýchsi ufoidních maskách přijela policie – už jsme se obával, že s místním zákonem nebudeme mít co dočinění. Vylezli ze starýho Žigula, v rukách kalašnikovy a že prej se hraje příliš hlasitě. Vzhledem k tomu, že nejbližší obydlenej barák byl asi dvě čtvrti odsud, musel to bejt opravdu rachot. Vadim to nějak uplatil, takže Marshak odehráli, zcela výborně. Jinak, na Karlmarx webu je ke stažení video z tohohle koncertu.
Nicméně my jsme museli frčet opět do Rivne, neb přejezd na Slovensko bysme z Kyjeva nezvládli ani helikoptérou. Opět po starý známý rozbombardovaný dálnici, kde se zcela běžně předjíždí pravou stranou, kde jsou díry v mostech, že je normálně vidět voda, kde pochodujou krávy jakoby se nechumelilo atd atd atd. Cestou bylo omylem natočeno monumentální video – zátiší zemljanky s krocanem, kterej chodí sem a tam – který určitě oficiálně vydáme na DVD.
Po noclehu u Dimova kámoše ve Lvově hurá přes kus Polska na Slovač. Těsně před hranicema nás opět staví patrola, že prej jsme jeli moc rychle. No nevím, myslím že na těch podělanejch dálnicích těžko nějaký auto zvládne jet rychlejš než šedesát, ale oni tu byli páni. Dokonce ukázal jakejsi přístroj na měření rychlosti, kterej vypadal ovšem jak standardní dozimetr. Takže, odstavte auto, do zejtřka počkáte na stanici a pak bude „soudní řízení“. Co tím myslel, jsem opravdu nechápal. Aby dokázal, že nelže, prolistoval mi před obličejem jakýmsi sborníkem velikosti Zlatých stránek. Okay. Průser. Anglicky ty tupci neuměli samozřejmě ani slovo, jediný štěstí bylo umět rusky. Tak sem na ně spustil, že prostě mezinárodní právo je nadřazený místnímu (což asi nebude zas až tak úplně pravda), že musíme bejt zejtra mimo Ukrajinu a že nás nezajímá nějaký překročení rychlosti. Pro jistotu jsem se ofenzívně optal, kolik máme dát „pokutu“ aby nás pustili bez toho jejich soudu. V tu chvíli se zaleskli očíčka i druhýmu, doposud apatickýmu kolegovi. No, kolik byste platili tam u vás za tento zločin? Říkam, hodně hodně, minimálně pět euro. No a tak jak kdysi popisoval podobnou historku Barvák kdesi z Bulharska, lidsky odvětil, no dobře, jsme tu dva, tak dáte deset. Vysolil jsem a s úsměvem od ucha k uchu jsem se hrdinně vrátil ke kolegům, kteří si už balili pyžama a psali smsky maminkám, že končej v ukrajinským žaláři jako odborníci na balení chleba do celofánu. Nicméně, hranice nás ještě čekaly. Velký bloudění, aneb proč v evropskejch MarcoPolo autoatlasech není Ukrajina? Dvouhodinová fronta, hledání lejster který jsme při vstupu obdrželi a museli vrátit při odjezdu, který půlka osazenstva samozřejmě ztratila, milá paní celnice která se dožadovala ať mluvíme ukrajinsky když jsme na Ukrajině, polskej Dj.celník kterej se si nás spletl s jukeboxem a ať mu zahrajeme nějakej ten hardrock, kompletní prohlídka zavazadel a hurá do Polska. Za hranicema evidentně pln navráceného optimismu bubeník ITIAH bavil celé osazenstvo neuvěřitelně vtipnejma historkama o zasebevraždivších se kamarádech z Petržalky. Ten na mě celý turné loudil mojí krásnou novou oranžovoučkou adidas mikinku za 40 kč s ještě krásnější nášivkou From Ashes Rise, kterou jsem až do Rožňavy měl, pak nikoliv. Zajímavé. Pokud na ní někdo narazíte, prosím pošlete, odměna vás nemine.
Přejezd přes Tatry na Slovač proběhl hladce. Stačili jsme navštívit místní pleso, taktéž vesnici Havaj, přes rodnou dědinu Koviho, kterej se slzou v oku ukazoval kde měl první rande, navštívili jeho známýho opraváře aut, aby nám vysvětlil co za divnej zvuk se line z pod našeho drahého auta. Jakýmsi drátem zkušeně zašťoural v útrobách vozidla - tlumiče v hajzlu, ale doject prej půjde. Doma jsme se dozvěděli, že tři ze čtyřech tlumičů prostě vlivem tamních silnic odešly, zrovna tak jako jakási důležitá část celé konstrukce vozu. (Náš tranzitek definitivně dosloužil pár měsíců poté, padesát kiláků před Berlínem). Příjezd do Rožňavy, města kde přes půlku obyvatel mluví jen maďarsky. V klidu klub na náměstí, koncert ale příšernej, obě kapely odehrály fakt špatnej koncert, nám se podařilo odrovnat basovej box, takže opět pokrácenej program. Naštěstí jsme obšťastnili místní oldschool jukebox, kde byl luxusní výběr všeho od Guns n Roses přes Motorhead až po Sepulturu.
Další den krátkej přejezd do Bánskej Bystrice, tj. k Čechám co by kamenem dohodil. Cedule Bánská Vás vítá byla v dohledu, když se ozvala strašná rána a oblaka dýmu zahalily slunce. Upad vejfuk. Promptně zpraven basovou strunou a železnou tyčí uzmutou z podél cesty rostoucího jehličnanu a jelo se dál. Okay, se zvukem alá americký trucky, no ale proč ne. Koncert pro úplně narvanej klub, stagediving a nefalšovaný rocknroll peklo. Večer se poněkud natáhl, nebyli jsme zrovna nejhodnější, jak si matně vzpomínám.
Následoval šílenej nocleh na chatě otce holky organizátora, toho času velvyslance v Keni. Jojo, cesty páně jsou nevyzpytatelné. Před odjezdem se nám podařilo zmocnit se krabičky Viagry kterou tam pan velvyslanec měl a celou cestu do Čech jsme ji jedli. A ono to fakt funguje! Takže inventář auta se po umělohmotným revolveru, golfovým míčku, dejchátek na astma a Ježíška fosforencujowego rozrostl i o tuhle meducínu.
No, co dodat závěrem. Byť bylo tohle turné jedno z nejlepších co jsem kdy jel, i když netuším jestli jen shodou okolností nebo jestli pro nějaký ukvapený neracionální důvody. V každým případě, NIKDY nejezděte na Ukrajinu vlastním autem, pakliže ho nechcete definitivně zlikvidovat. A nebuďte překvapený ukrajinským nacionalismem, kterej tam je fakt na každým kroku.
Taky chci poděkovat všem If There Is A Hope, samozřejmě s přáním KURVA, NE ŽE TO DEFINITIVNĚ ZABALÍTE! Jo, a poslední zpráva je, že Vadimovi, kterej mě ukecává na další tour tam, jsem v dobrém rozpoložení řekl že ano, ale jen v případě hraní v Černobylu. Odpověděl „pokusím se, ale nevím pro koho tam budete hrát, tam žádný mladý lidi nežijou. Ale není to nereálný“. Aj jaj, takže možná nějakej další veselej tour report je na cestě.
Karl Marx: http://karlmarx.czechcore.cz
hehehehe, nene, ten stoletej obytnak je Petanuv byt. Buhuzel se patnact kilaku pred rokycanama urvala hadice od chlazeni, s pomoci struny a stribrny pasky sme sice dojeli, nicmene odsral to motor, takze mila avie je momentalne na spalkach. Takze jiz nezamoriii nic.....
ad fluff: nejlepsi byli SEEINRED, Moenster, AW a Ravelin7..........