16 drobných sofizmat

Dnešní večer vypadá jako perfektní počítačová animace. Kloužu po černých úhlech paranoidního světa šedobíle namodralých stromů. Stínovým lesem pokřivení. Bolelo to až na sítnici. Byl to začátek úžasné cesty po možnostech vědomí. Jenom tím, že jsem uhasil cigaretu, jsem zabil démony ohně a kouře. Načervenalé světlo pálilo v očích a biorytmy se nemohly zpomalit - mozek je měl dostatečně zkrocené. Vzpoměl jsem si na zelené a průzračně světelné přízraky bukových lesů a vzpoměl jsem si i na třpytivé azurové vlnky na hladině. Dýchal jsem. Smyčka se přetočila. Zpětný chod ji vrátil znovu do stejného okamžiku jako už tolikrát předtím. „…chtěla jsem ti to říct, ale nevěděla jsem jak…“ Jediná utkvělá myšlenka. Smyčka se stáhla a ovinula se kolem mého krku. Už to není celuloidový pásek se záznamem dávno passé chvíle – teď je to lýkové lano. Ať hlava pozná, oč je zadek těžší! Slzami vymývám pramínek zaschlé krve z koutku úst. Zvoní mi mobil. Volání zpátky. Já. A říkám: „Prosím, nedělej to, nevíš…!“ Už jen přerušovaný tón. Time out. Nevím nic. Hovor v toku času byl přerušen, poselství je neúplné. Zbytečné. Bezzubý smích rozbil prostorovou kontinuitu tváře, sivost nahradila černá barva smutku, smích se rozlil a vosková lebka skapala, spirálovitě se slila a shnila v šedomodrou kaluž kalu. Oči děsu roztály v Archangelsk slz. Bylo to povědomé. Vzpomínky jsou ukončeny - démon obětoval svou paměť. Je to už dávno. Nebo ne? Hrst plná roztrhaných papírů. Uzavírám dlaně, napínám svaly a ruce se rozlétají jako holubice. Déšť a vítr víří sněhovými vločkami. Bílé papírky s tvým rukopisem, cáry tvých myšlenek. Trochu mi to připomíná ten první večer s ní. Tehdy ještě neměla vlčí profil - moc si toho stejně nepamatuju. Polibky, obětí, něha - ne, nic z toho. Nebylo, ne že bych si nevzpomněl. Kdybych si nebyl jistý prosincem 2001, nevěděl bych, jestli to bylo minulý měsíc nebo před patnácti lety. Moc se toho změnilo a moc zůstalo stejného. Déšť mi vymývá šedé stíny pod očima. Když jsem se naposledy díval do zrcadla (jak je to dávno?), měl jsem tvář mrtvoly. Rozmočený papír je splaven do trávy. Konec. Hotovo. Pavučinka krve ovinula mojí tvář, zuboženou hladem a šílenstvím. Dnes se to zase stalo! Ohlédl jsem se a v periferním vidění jsem zahlédl poloprázdnou láhev piva. Neměla hrdlo. Místo něj jsem viděl jen rozevřenou růžici střepů. Byly všude. V mém pivu, měl jsem je ve střevech, v žaludku i v krku. Bylo to děsivé. Iluze skončila brzo. Procházel jsem říší snů. Naslouchal, pozoroval a ochutnával jsem její atmosféru. Zastavil jsem se před plotem a nade mnou byly větve borovic. V obklíčení černých stínů. Trochu jako v kleci. Viděl jsem vítr v rumištích. Viděl jsem světlo jediné vzdálené xenonové lampy. Viděl jsem, ubohost, zchátralost a depresivitu toho podmáčeného místa. Boty se mi bořily do zledovatělého bahna. Propadal jsem se stále blíž větru na pláni. A pak to nebe! Hvězdy... V životě jsem jich neviděl tolik a tak jasných. Zornice se zužují, oči sklovatí. Obloha je starobylé sklo - černé, odřené a pórovité. A na něm bílá, jiskrně bílá, mrazivě bílá - tak mrazivá, že by mne spálily jako slunce Ikara - světla. Závoj nad hrobem básníka. Dojala mě opuštěnost. Moje vlastní opuštěnost. Machiaveli, rozděl a panuj! Růž v očích pohasla, poslední známka citu vyprchala. Teď už jsme byli každý na jedné straně můstku. Nedokázal jsem vzdorovat, ale nebránit se by znamenalo zahodit všechno, co jsem doteď dokázal, a začít znovu. "Pojď blíž. Bojíš se mě?" Zašeptala. Zasmál jsem se a srazil ji do propasti. Zároveň jsem ji utopil v oceánu mrtvých vzpomínek za Nekončícím snem. Najednou bylo tak krásně! Neznat nikoho, kdo by mě plnil zanícením, hořkostí a bolestí - o kolik víc jsem toho mohl chtít? Hodil mi k nohám rukavici, pocákanou vlastní krví, která mu kapala z rozbitých úst. Ukročil jsem zpátky a pokusil se vyrovnat závrať vlnek v křivém zrcadle. Prsty se dotkly chladivého skla. Byl jsem za zrcadlem. Jenže ze které strany? Ve tmě, objímající se a souložící s prostorem, se ve frenetické heksi rozlévaly a rozbíhaly barvy. Barevný příboj na plážích hradů z písku. Vědomí, stíhující kůň, roztříštilo jeden svět na miliardy zlomků. Miliardy malých zázraků ke zkoumání. Po setmění se žlutý a černý kontrast proměnil v útěk chorobnou tepnou v těle Města. Jako vir, parazitující na poloplísni z kovů, skla, betonu a plastů - na sněti ve tváři planety. Smál jsem se! Odešel, ale jeho nevyslyšená hrozba zůstala. Měl jsem se bát, ale smál jsem se jako malé dítě rozkošnému motýlovi. Pochyby vždycky smyje déšť a rozfouká čas! Tekuté písky zesmaragdovatěly a já jsem s fascinovaným zaujetím čekal, jaká pitvornost, jaký výsměch normalitě se vyplazí ze svého groteskně nasvíceného peklíčka hrůzy. Světlo se změnilo - znachovělo a zrůžovělo. Jako neony na Red Light District, které se snaží probudit v lidech touhu. Písek změkl, slil se, zvláčněl a rozevřel se jako perfektně vyholená vulva. Dokonce bylo slyšet šplouchnutí sliznic, když se oddělovaly jako dva plátky syrového masa. Žlutá navrátila tmě laskavost důvěrně známého světa, ale ten se pak propadl do mrazivě modré hlubiny. Hloubka implodující roviny ad absurdum. Černobílé obrazce na chaotické Möbiově pásce se rozpustili do síťkování časoprostorového kontinua. Zatmívačka, klapka, epilog. Unavené vědomí o ... chab ... uje - e - e - e - e ... e - e ... e ... e ... e ..... e ... ! "Nepokračuj, chlapče, nepokračuj," zazpíval asfalt. "Tvoje cesta uhýbá ti pod nohama, ale ty stále kráčíš zpříma." Padnul jsem na mokrou silnici a tváře, rozmočené zoufalými slzami, jsem rozedíral o její povrch. Krev dala zjevení nádech grotesknosti brakových filmů. Sáhl jsem do bránice, protrhl ji prsty, odsunul žebra a plíce odchlípnul jako panenské pysky a vyndal jsem tepající věc, která dávala světu pohyb, krystalické otřesy a šílenství, rozváděné krevním oběhem. Zmáčkl jsem je a dal ti olízat prsty od rumělky. Slíbala jsi z nich jitro červánků a pak jsi mě kousala do tváře. Tisknul jsem zuby tvůj jazyk. Bolelo to, vzpomínáš? Rozbřesk karmínu, azuru, tekoucího zlata, rumělky a zeleni - opojné sluneční paprsky nalévají pro bdící sklenky sladce vlahé únavy. Stíny vymizely, odtáhly k západu, zbledly, změkly a rozbředly, až zbyly jen nachové flíčky v lišejníku na sténajících torzech stromů. Alej výkřiků. Kresba tužkou. Smysl vědění a chápání se vytratil. Žluté kreslené vlny omývají nekončící tok myšlenek. Pláž zaplnily vyplavené velké trosky, ty menší plavou v příboji papírového moře. A ty nejdůležitější, ale nejmenší, zapadly do bahna na temném a hlubokém dně. To moře je Paměť. Dívám se a propadám se do bledého okrouhlého otvoru v temných šedomodrých mracích. Mysl se otvírá a rozvíjí jako sirný narkotický květ. Bolí mě srdce, ale myšlenkami na Tebe plesá. Stála v horkém odpoledni a vítr jí hladil tvář jejími vlasy a zakrýval jí víčka svou dlaní. Stál tam, dotýkal se jí a šeptal jenom pro ní. Šeptal jí její opojné myšlenky. Cítila teď znovu celé své tělo a připomělo jí to prožitky nejútlejšího mládí. Dávala jeho polibkům své vlahé rty. Stovky tisíc parsecků od sebe dělí galaxie uvnitř nejníž a nejvýš položených atomů mého těla. Mozek tvoří myriády prolínajících se rovin a v tisícinách vteřiny průběhu jedné nervové synapsa uběhnou celé dekády a tisíciletí. Jsem (zatím) neukončená myšlenka Vesmíru. Každá lidská generace je jedna synapse v elektromagnetickém poli nervové sítě naší galaxie.