Sabbat

V odlescích par všemožna,

v korunách stromoví bdí,

Pan svou píšťalou

čarodějky volá...

Temně rudými kmeny stromů

vybízí k necudným tancům,

prameny vod vlasů jejich

plují modře a zlatě

kdesi, v slastném nekonečnu...

Hlasy se plazí po tajných stěnách,

sladkost dusí ty nepoddajné z nich,

tu krásu klenby jejich prsů

vzývá dech travin omamných.

Prsty bílé, měkké jako pěna,

jednoznačné v gestu vulgárním,

tiše a inspirativně,

tak hrubě vyzývá k činu!

Hadí paže a nohy v houští

tančí svatým Vítem,

tak vláčně a bez kontroly,

až hlavu svou již necítím.

Všechny ty oblé tvary, vůně větru,

Teplo tak přirozeně nezvladatelné

v rozkrocích z paprsků,

v pahorcích z doteků,

dýchá...

Měděná záře v očích divých,

stíny ulehají do hrobů,

rozednívá se.

Je čas k návratu,

je čas snít...