Marnost

 Marnost

Toho rána se Bětka vzbudila unavená jako by makala celou noc. Usnula pozdě a ještě k tomu půlku večera bulela do polštáře. Poslední dobou byla unavená neustále. Kruhy pod očima umně zakryla makeupem a šourala se do práce. Na snídani neměla ani pomyšlení. Hnusný sny zanechaly pachuť nervozity, takže snídat by nebyl dobrej nápad. Cítila se jako mrtvola. Každodenní cesta do práce pro ni byla obrovským utrpením. Zapnula si do sluchátek rádio a doufala, že nějakej ten módní vál ji dostane z letargie a aspoň trochu ji po ránu nakopne. Dva moderátoři blbě vtipkovali na téma fotbal. „Hm. Tak to je o ničem“, pomyslela si Bětka. Kdy vlasntě naposledy přišla do práce včas? Uvědomila si, že to už budou měsíce. „Bude z toho průser“. No jo no a to teda pořádnej“. V tuto chvíli jí to bylo ale totálně jedno, protože jí záleželo jenom na jediný věci. Lubošek ji už nechce! Nemá ji rád. „Jak je to sakra možný???!!!Vždyť dělám a udělala jsem maximum, aby bylo všechno o.k.“. Oči se jí zalily slzami, ale když se rozhlídla po tramvaji plné nasupených lidí deroucích se na sedadla, došlo jí, že to asi nebude to pravé ořechové. Dneska jdou spolu na oběd. No aspoň něco. Ráno na sebe hodila to nejlepší oblečení, jaké našla doma čisté a vyžehlené. Poslední dobou utácela fůru peněz za oblečení, aby měl Lubošek co obdivovat. Ráda se pro něj dělala hezkou. Těšily ji jeho obdivné poznámky, které trousil.

Nějakým zázrakem se dostala do práce. Teď už jen stačí přetrpět pár hodin a uvidí ho. Lubošek je 23 letý chlapec a právě dokončil vysokou školou. Není moc hezký, ale za to panovačný a nad míru sebevědomý. Bětka nesnášela přehnaně sebevědomé lidi. Měla tu zkušenost, že člověk který opravdu něco věděl nebo dokázal se choval skromně a příjemně. Byl o pět let mladší než ona, což si Bětka dost bolestně uvědomovala. Ten rozdíl byl vážně znát. Ne fyzicky, protože Bětka nevypadala na svých 28 let, ale Lubošek byl ale ještě krapánek naivní co se života týče a hodně nevyzrálej chlapec. Dostávalo se mu prakticky vše, co si zamanul. To, že je mladší než ona ji ze začátku nesmírně svazovalo. Měla pocit, že jejich vztah musejí všichni odsuzovat. Lubošek vždycky říkal, že před rokem, než se spolu poznali byl ještě malý děcko. Byl hrdý na to, že z něho Bětka konečně udělala chlapa. Jak nesmírně se pletl věděla především Bětka.

Cestou na oběd usilovně přemýšlela, jestli právě toto počáteční období jejich vztahu způsobilo všechny jejich následné problémy. Ty holky o který se snažil a vůbec všechno co jí už způsobil. No ale teď nesmí myslet na hlouposti. Předsevzala si, že bude milá a nebude řešit „malichernosti“. Sraz měli v menze. Bětka tady sice jídlo i prostředí nesnášela, ale co Lubošek tam chodí rád. No tak proč to zase jednou nevydržet. Kvůli němu jí nebyla žádná oběť velká. Dorazil celkem včas. 10 munit zpoždění pro něho nebylo nic. Luboš chodil zásadně pozdě a většinou se ani neobtěžoval omluvit se. Na co! On přece má spoustu práce.... Svým energickým klátivým krokem připomínajícím robota se dohoupal až k Bětce. „Čáááááu“. Tak to bylo jeho klasické přivítání. Bětka na něm viděla, že spěchá.

„Musím pohnout. V 13.30 mi jede bus do Jihlavy.“

Bětku polilo horko .... „Hm Ty jedeš domů? Proč jsi mi to neřekl??? Vždyť víš, že jsem tam potřebovala jet taky..“

„ Hele co zas prudíš. Já jsem musel vyřídit takovou spoustu věcí, volal mi otec, musel jsem dodělat jedny webovky, takže jsem prostě neměl čas. Musel jsem taky volat doktorce a vyřídit si poštu.“

„No jo ta jeho pošta“. Napadlo Bětku. Pošta byl jeho pravidelný rituál. Vše v jeho notebooku mělo svůj pevný řád a místo. Nechával si posílat novinky ze všech koutů internetu. Nevynechával ani novinky z internetových stránek pro ženy. Než prošel svou poštu trvalo to nekonečně dlouhou dobu, a to ani většinu těch věcí nečetl.

Ach jo. Čekala to. Poslední dobou nebylo nic v klidu. Proč se k ní chová tak hnusně? Věděl přece, že chtěla jet do Jihlavy taky. Mluvila o tom už týden. „Tak já pojedu s Tebou. Už máš zarezervovajej ten autubus??“

„ No jasně, bylo tam už plno, měl jsem namále.“

„ Hmm... Tak co kdybychom šli k Tobě a já se podívala, jestli je tam ještě místo?“

„Ne. Já musím valit na privát a zabalit si věci. Nemám nic nachystané a chci na to mít klid. Ne s Tebou řešit nějaký Tvoje pytloviny.“

„ No tak jo no.“ Bětce se rázem zhroutila všechna její předsevzetí o milé a bezproblémové slečně.

„Víš já tam ale potřebovala jet. Maj tam super plavky co nikde jinde nejsou k sehnání. Vyrábí je přímo tam. Chtěla jsem spojit příjemné s užitečným a udělat si výlet do Jihlavy. Večer bych se vrátita zptáky domů.“

Viděla na něm, že se mu tato představa vůbec, ale vůbec nezamlouvala. Co přišel, evidentně se mu zkazila jeho dobrá nálada.

Vždycky ji strašlivě mrzelo jeho odtažité chování. Měla ze sebe pocit jako by byla obtížný hmyz, který je potřeba stůj co stůj zašlapat do země.

„Tak co? Zajdeme k Tobě a tam to vyřešíme?“

„o.k. Ale spěchám.“

Zhltnula polévku, kterou si dala a nervózně pokukovala po Luboškovi, až dojí tu hromadu jídla, co si jako obvykle naložil.

„Tak valíme“ zahlásil“ a Bětka za ním „vlála“ až na jeho privát.

Pokračování příště :-)