Celkem pozdní probouzení

24. 7. 6. l.

Žibřid se probudil a bylo podivné to ráno. Všude kolem mne jen zaslepený svět! A kalné mžitky na všem ulpívající — možnáže způsobující mlčení — A náhle se zajíkl! Tou hrůznou představou, že vše utrpělo zločinem oněmění, polykal sousta viny. Hrůza, kterou cítím, propast, jež halí mou tvář, a vše kolem nedotknutelné a naléhající tísnivě, vše nevyhnutelné stejně tak je nuceno řvát; však: oněmělé jest. A unsnul věčným spánkem, už se neprobudil. Jeho poslední sen je o hledání čehosi potřebného, o uhánění za tím, o snaze uchopit to neviděné bezvládnýma rukama, jež jsou zpocené jako i těžkopádné a z kůže stažené.

---