Až na okraj mléčné dráhy

Den za dnem se obnažují rány    

s moderním rozumem,

vtěleným do únavy

 

A něžnými výtkami

se muchlují staré dámy

s mladými koketami

 

A lze se potýkat

se slibnými reky

a s nimi se radovat i bát

 

na život v jeskyni

a krásné stíny

vesele s dušemi vzpomínat

 

Ach Menóne,

svědku vzpomínek

dokáže v zásvětí,

či u Matek faustovských  

zachytit Aithér či vody Styx

každý vzdech –

i kdyby dávno ztich?

 

A co vlna s vlnkou,

pod níž si další jen hrají

a ze stínu v koruně vod

se z hrdla příboje hbitě vykloktají

 

Ztratí i ty snad své čerstvé rysy,

když pobřeží vrací jim jejich sílu

jako hradbám mohutný prak

či s burácením

zchváceny na cestách úbytěmi  

vichry spoutány kdysi

a skalisky podmaněny

 

si tvary jiné a přátelské

sloučením hledají  

a za průnik s nimi

své bytí zaprodají

záhy 

 

I hvězdné

by mohly být střety

a vzpomínka na Uran

zaváta s družicí

 

až na okraj

mléčné

dráhy

---