Písmák Čouwega a Pyramidy
Sousedi
Stojí ve dveřích svých bytů a koulejí sousedskou řeč. Blonďatá holka a středněvěký seladon, oba ze severní Itálie. Chtějí pro své příbuzné doma už klid. A taky slunce chtějí, vždyť už od včerejška prší, a moře by jim taky přišlo vhod.
Digitální (polo)rodina
Digitální (polo)rodina
Výraz nukleární rodina, kterým sociologie postihla přechod od široké rodiny k rodině omezené na rodiče a děti, by bylo lze pomalu nahradit. Z nedostatku fantazie navrhuji pojem digitální rodina: konstelace členů zůstává, zásadně se ale mění praxe: žena odmítá roli matky, stává se konzumentkou volného času, který dotují muž, příbuzní a stát; muž je kromě zaměstnání nucen stále více se podílet na péči o dítě, která se ale omezuje na management spotřeby (koupit oběd v jídelně, mobilní telefon, zájezd; taxikařit mezi kroužky); na výchovu dítěte se rezignuje, stejně jako na tradiční péči: vše zajistí instituce a služby; v závislosti na majetkové situaci žena volí, kdy se s otcem dítěte rozejde a požádá o alimenty (Agáta Prachařová může toto rozhodnutí učinit ihned po narození dítěte, alimenty jí umožní přežít i těžší počátky, obvykle je poločas rozpadu ale v období 4. roku dítěte). Digitální rodina se tak brzy mění v polorodinu.
Zápisník zahraničního zpravodaje
Indočína, 1953
Rozčarováni smrtí pana Stalina v létě roku 1953 jsme se s kamarády Robertem a Mirkem rozhodli k účasti na konfliktu v Indočíně. Na cestě jsme se několikrát ztratili, neboť dojet do Indočíny autem bez navigace není snadný podnik. Měli jsme ale kromě stanu i suchý tenis a hrou v kopací míč jsme si krátili dlouhé chvíle na odpočivadlech a v kempech, kterých je na trase mnoho. Potom co jsme dorazili, přidělil nás jako zkušené vodáky plukovník Tassigny k námořní pěchotě.
Zn.: Ráda cestuji
Zn. : Ráda cestuji
Eva Illouz, velká teoretička proměn moderní lásky, kriticky poznamenala, že "sexualita a láska jsou dnes terénem par excellence pro reprodukci konzumního kapitalismu a zdokonalování dovedností soběstačnosti a autonomie".
Měřítkem "dobrého vztahu" se staly úspěchy v konzumních závodech: čím víc dovolených, luxuriozních večeří, argentinského vína, zážitků, věcí ze švédského obchodního domu se vším, co nepotřebujete, digitálních přístrojů, dyzajnových instafotografií, ale taky hypotečních nemovitostí, suv vozů atp. , tím lepší manželství.
Na hranici bytí
Podzim
Ještě nedávno pod tím stromem čekávali, aby s maskami srdečných volů rozlévali mléčnou smavost příslibů, a přitom jen kypěli ve slabinách. Ach, ti nepozorní čtenáři růžových kronik, té poptávky po nejvulgárnějším spolubytí, již ženy rozsévají v marné naději sklidit alespoň jediný klas života, třebaže napadený námelem šílenství, anebo v hodině nejvyšší ukrást bohu hojnosti z kredence ještě poslední kus žvance, aniž si troufají samy. Nyní v opuštění do posledních pater prohořívají srdce, podobna větvím o podzimu.
Na hranici bytí
V globální jídelně na hranici tarifních pásem povečeřel křemínkový lurd s cesmínou, nadužil opiové léky a vydal se do noční knihovny, posedět u dobrých knih, v tiché společnosti špetky osamělců.
Aktuality
Aktuality
Krnovem plují barely s kofolou, limonádový majitel varuje: kdo barel nevydá, dopustí se rabování. , Lukáš Polert schvaluje sjíždění rozvodněných řek, vodáci vždycky sjeli, co jim přišlo do cesty, říká, má pravdu, boys will be boys, kluci se rádi perou a vůbec dělají nebezpečné věci, když se to vymkne, odjedou s pomocí CIA do Venezuely zastřelit prezidenta, kluci dneska spíš ale sedí u počítačů, v rukách pušku z pixelů, důsledek doby mateřské a digitální, někteří promlouvají k digitálním davům jako prezidenti, o všem co jim přijde na úžinu mysli, je otázkou času, kdy se bez pomoci psychiatra zastřelí, v přímém přenosu neboli streamu, pokojíčkem poplují frontální laloky.
Jak prší dnes
Pamatuju časy, kdy pršelo a pršelo. Už v ráji prý pršelo, pamatoval Otčenášek.
Milenci z Malvazinek
Skončila jí směna, prošla branou kliniky, na oddělení výměny kyčelních kloubů skluzavkou padal Večerníček a primář po obvyklé dávce dolsinu do hlubin opiových snů, z oken domů proletářského Smíchova stoupal k Malvazinkám pach kyselých polévek, slunce ustupovalo, byl konec září, bylo sedm večer. Za branou na ni čekal Černý Tulipán, smíchovský chám, muž, po němž kriminální ústředna vyhlásila pátrání na život a na smrt, už po dvacátépáté. Sešli k nové čtvrti a pivovaru, v jehož varné kádi se právě topil sládek, ale protože se střídaly směny, bez pomoci utonul v staropramenné desítce a jak se ukázalo, šlo o sebevraždu, k níž ho pohnula manželka, na jejíž hypotéku se později v charitativní sbírce složili pražští opilci. Šli až k řece, siluety smavých ptáků ligotaly nad hladinou, schizofrenik z nich četl tajemství dosud nerozluštěného písma, on ale doufal číst klínové písmo lásky.
Na počátku byla cesta do Istrie
Pestrý svět
Je pátek ráno, v barech v Dlouhé už ředí kořalku, tu pak rozlijí do pestrých lahví, do jedněch žlutou, do ostatních čirou, servírka Citronela se ještě nahatá převaluje v saténových peřinách hotelu Mama Shelter, kam byla pozvána bohatým litevským obchodníkem Kaunigasem Pošolstysem předešlou noc, na stolku leží tučná obálka, její náhodný (random) milenec už na pátém nástupišti Florence čeká na autobus do Lagosu, v němž obdobným způsobem svede servírku Adebumi, stráví s ní nechráněnou noc plnou vášně, to už ale Citronela bude dávno vzhůru, šněrovat ňadra a vyrážet do baru v Dlouhé, rozlévat pančovanou kořalku předčasně dementní anglické mládeži a vyhlížet solventní obchodní cestující, s tím pravým pak k ránu vyrazí do hotelu, v luxuriozním apartmá ho potěší obvyklým způsobem, nebude v tom žádná fantazie, jen rutina, vanilková zmrzlina, v tu dobu se v erbíenbí bytě začne probouzet anglická mládež, všichni docela slepí, kořalka byla ještě ze starých zlínských zásob, což nikdo nevěděl, budou se později hájit ctihodní majitelé baru u městského soudu, Angličané budou láteřit, že už nikdy neuvidí na vlastní oči hrát Manchester s Arsenalem, v tu dobu už Kaunigas pojede linkovým autobusem za dobrodružstvím do Manily, kde ho oslní dívka s výrazně chlapeckými rysy, on podlehne, v pokoji si pohrají na způsob ctihodných občanů starověkých Athén, v tu dobu Citronelu začne svědit klín, Někdo na tebe myslí, asi ten Litevec, podotkne kolegyně skloněná nad trychtýřem v pestré lahvi, Nehýbejte se, okřikne ji malíř žánrových výjevů Třešek, jehož si po vzoru velkých renesančních mecenášů objednají ctihodní majitelé baru, aby vymaloval bar velkou freskou s názvem Dívky ředí alkoholy, a vyhrňte si tu sukni výš, poručí servírce, již večer, pod záminkou dopracovat detaily, pozve do ateliéru, aby se i jeho viry a bakterie toulaly světem, Neboť i ony mají základní virobakteriální právo na sebeurčení a neomezenou svobodu pohybu, zašeptá vedoucí katedry ústavního práva profesor Hořčina studentce v kabinetu, v rozkroku již zpola pohotový, a to se v luxuriozním pokoji v Manile bude zrovna probouzet Kaunigas vedle chlapce s dívčími rysy, Protože nahlíženo skrze pestrou láhev, svět je krásný, uzavře básník lyrické orientace Eskider Žůža.
Na počátku byla cesta do Istrie
Potom, co advokáti vystaví zámky z překrásných slov, doufajíce v jejich pevnou stavbu, a soud je vichrem svého rozhodnutí roznese jako domečky z karet, odcházejí ti dobří mužové do ulic, pít surové kofe, kouřit viržinka a komentovat sporé outfity dívek. Jejich klienti zatím využívají dobrodiní vězeňské služby, která je odváží klimatizovanými autobusy do hotelů all inclusive napříč zemí.
Majdě už kyne zadnice
Majdě už kyne zadnice
Zatímco lidé, kteří se o minulé noci proměnili ve vosy přilepené ke kvasu padlin, střízliví a žízní po obyčejné vodě, abstinenti a děti v neděli před polednem obyčejnou vodu plovárny Pepynka berou na paškál.
Mondény v aleji lehátek vystavují střídmě otučnělá stehna, pod kůží obrázky, jsou jako knížky pro děti, analfabety a muže, popíjejí perlivá lulante a nezávazně konverzují na téma příroda jako symbolický kód ve starotamilské milostné poezii.
Jako věkovitý jeseter z hlubin Bytí promlouvá k duhovým rybkám Majdě a její sestřičce děd. Děvčátka trpělivě poslouchají, neboť na konci té promluvy je vidina vanilkové zmrzliny, po které Majdě už docela rozkošně kyne dvanáctiletá zadnice.
Liberecké antikvariáty
Uchránění
Horizont žhne očima hypotečních domů, děti propadají tiktoku, ženy si mydlí cecky v dyzajnových lavorech, muži už byty obývají jen zřídka, vyhnáni přežívají pod mosty nebo na lodi Hermes, podle toho, jak moc je jim v kritické životní situaci oporou alkohol, zličínská betonárna vylévá beton, do nějž brzy zalijí nepohodlné svědky rozporuplných událostí, mají ale štěstí, v Mexiku by je zaživa rozčtvrtili, v Evropské unii i mafie přijala civilizované normy vraždění, zdali to tak zůstane i po posledních volbách, není jisté, nechají se slyšet na ČT24 euroskeptici, kteří bývali eurooptimisty, na hranici tarifních pásem zpívají ptáci, přestože padl zrovna soumrak, dole cinká přejezd, pakliže strojvedoucí nezaspí, několik lidí bude uchráněno.
Bitcoin
Jedu autem s klientem, inženýrem ekonomie, vysvětluje mi praxi obchodování s bitcoinem a jeho "těžbu". V Argentině má přímo v elektrárně několik počítačů výkonných tak, že by rozsvítily Václavské náměstí. Bitcoin prý vzniká pouhým provozem takových počítčů, čím silnější jsou, tím víc vytěží.
List z deníku. 11.6.2024
List z deníku. 11. 6. 2024
Ti, kteří už nemohli dál, skončili na nádraží.
Tak pravil Hayato
Zrození lásky
V letenské ulici u parku oddenku a kultury stojí dívenka Třezalka, v rukách skleničky, čepuje do nich báječnou limonádu slunce, jakmile jsou plné, vrací se do kavárny, pokládá je hostům na stolek, ti do sebe žíznivě obracejí perlivé sluníčko, skrze veliký auslág to pozoruje Eskider Žůža, básník lyrické orientace, směřuje do galerie mladých udat poslední kus své poezie, V prudké kanonádě slunečních paprsků jest osvobozen kraj, vlajko jara, vlaj. čte polohlasem na způsob středověkého čtenáře galerista Metoděj Ryba, poslední výhonek starého pražského rodu, kroutí hlavou, nene, to vzít nemůže, ani jako videoart, Eskider smuten odchází, na ulici ale osloven Třezalkou, Pijte sluníčko, smutný muži, přijme skleničku smíru, pije a vtuchvíli je usmířen se světem, všemi těmi plivanci a políčky, nabírá dech k novému verši, jenže Třezalka jej bere za ruku, běží k parku, proti slunci, do otevřených úst jim teče limonáda sluníčka, Metoděj Ryba zvědavě vykukuje ze dveří galerie mladých, Takový kýč, mumlá si a kroutí hlavou, za ním blikají pokroucené kropicí hadice vystlané halogenkami, dílo Terezie Křikavy, finalistky ceny Jindřicha Chalupeckého, to už ale Třezalka a Eskider padají do trav Oty Janečka, jako ptáčci se k sobě mají, Eskider nabízí Třezalce červíčka, rodí se láska v záplavě už skoro jarního sluníčka.
Tak pravil Hayato
Letenské cikánky v Haškově, vracejí se z lidlu, každá plato vajec a tašku, dvě napřed, třetí, s tučnou zadnicí v těsných džínách, kolébá se jak koráb v moři, tvář markýzy andělů, jinak sprostá, Taková cikánka, když to na ni přijde, dokáže jít na věc zostra, varuje na rohu ulice pan Hayato syna, jemuž se brzy začnou pozdávat ženské, nahoře v bytě zatím cikáni mastí karban, pijí pivo a netrpělivě čekají na ty tři, až jim z třiceti vajec a kila vepřového boku přichystají oběd, markýza andělů se potom jen v kalhotkách tango ohne pro nádobí, jako když koráb propluje okem uragánu, a oni se porvou hůř než divocí psi, snad i z okna do Haškovy se vyházejí, posilněni vejci a bokem, cestou z cukrárny pan Hayato pak synovi nad kaluží černající krve doloží své varování: zase měl pravdu.
Na dno tobolky
Na dno tobolky
Navzdory inflaci luxuriozní kavárničky připomínají mraveniště. V jednom královna Iveta pěla včera plaidoyer na laskonky: cena 189 korun je zcela přiměřená tovaru, umu a úsilí, jež jsou na takové dílo užity. A tak lidé sahají na dno svých tobolek, neboť jakási magie, spíše než nepříliš přesvědčivý projev cukrářky, nutí je vydat za kousek piškotu a karamelizovaného cukru svou hodinovou mzdu.
Až příští podzim ze stromů budou padat nepřirozeně velká jablka svítící do tmy sadu, děti je budou sbírat čtyřma rukama, aby jim maminky v troubě poháněné odštěpkem plutonia upekly štrůdl, nastane čas velikého zklidnění.
Olžino louno
Olžino louno
Olga Lounová se rozhodla stát se babičkou vlastního dítěte. V jedenačtyřiceti přivede na svět robátko, s nepřiznanou asistencí doktora Pištína, primáře vaječné kliniky, který vymodeloval ten veliký zázrak na 3D tiskárně, nasál do pipety a kápnul božsky do Olžina louna. Hop a je tu lidoop.
Agáta
Agáta je šťastná, že už nemusí muži platit půlku nájmu, konečně je její chodící peněženka dostatečně naditá.
Plovárenský kairos
Plovárenský kairos
Z nebe je hadr a ten někdo tam nahoře pěkně ždíme, říká vedoucí kiosku na Pepynce plavčici Terezce, která má o deštivém dni konečně klid vychutnat si pořádně macatý párek.
A taky už dobíhá sedmá, a to je na konci srpna čas konce, Plovárenský kairos, na jehož horizontu jest uzavřen čas plavce, cucaje jegermajstra poučuje zbylce kolem kotelník, který už nemusí přitápět pod vodou, neboť poslední velrybím sádlem natření sportsmeni mizí do šaten. Připomeňme si ale mínění teologa Rahnera, že totiž možnost věčného pokračování dál a dál znamenala by peklo holé nesmyslnosti. Žádný okamžik neměl by svoji váhu, neboť vše dalo by se odsunout do prázdného později, zadívá se prázdnýma očima na Terezku a vedoucího kiosku, otočí v sebe hořčinu a taky odchází.
Paní Eva
Je skoro půlnoc
V 23:24 hodin zaznamenává Zdenko Pavelka na obloze nad Prahou neidentifikovatelný létající objekt, bezprostředně informuje NASA, ve skutečnosti jde o soukromý letoun cesna, v němž cestují Kloe a Joja, přítelkyně z města Andělů, máčejí v šampaňském jahody a tiše rozprávějí o věcech mezi nebem a zemí, letoun se připravuje k přistání, v 23:28 hodin klesá k ranveji, v tu dobu se ve svém dejvickém bytě budí z ošklivého snu Limonela, jde se vyčurat, zatímco letoun dosedá na ranvej, proud moči dopadající na hladinu toalety budí jejího milence, Kloe a Joja zatím vip zónou opouštějí letiště, Limonela se otáčí zády, jak jí poroučí milenec, jemuž poroučí vůle druhu, otevřeným oknem, je tropická noc, opouští ložnici její milostný křik, a zatímco Kloe a Joja už se v hotelové king size posteli tulí nahaté k sobě, Zdenko Pavelka někde ze tmy dejvického dvorku usuzuje na vraždu ženy, informuje bezprostředně kriminální policii, ale Je to jen láska, ujišťuje komisař.
City Beach Life
Obvykle trávili léto v mexickém Cancúnu, toužili ale vyzkoušet něco jiného, a tak odletěli do Jižní Karolíny.
Bambinko
Boří hranice
Boří hranice tito lidé, přechody do chorvatska boří ve svých kombících, naftou voňavoučkých dieselech, vzadu řvou hysterická bambinka, vpředu tatínek a maminka, je-li to poslední dovolená, dozví se tatínek v září od rodinné advokátky Řemdihy, jméno si nechala změnit v dospělosti, aby budila náležitý respekt u tatínků, ještě má ale čas, ještě může jančit v boudě své kanceláře, neukojená lovecká fena, zatím její mandantka dává poslední šanci potenciální protistraně, Moře nadohled, hlásí tatínek, nikdo neposlouchá, děcka opitá pohyblivými obrázky jablečných telefonů, lépe než ožralové čučem, maminka už hledá v guglu "luxusní restauranty v okolí", penězocuc na kešeň, sedmihvězdičkový resort Hvarska zvezda, Željko hosty zve hned do taverny, na peřinách plují labutě, Bože, to je krásný, fotí ona, děcka z únavy chytnou další hysterický záchvat, Ševelín tluče hlavou o zeď a Frederičce asi zapadl jazyk, křičí ona, tak dělej něco. on jde vstříc nekonečnému moři, doufaje na horizontu uzřít ostrou ploutev, mít to rychle za sebou - blízké setkání posledního druhu.
Bambinko
Mají bambino, vyslala ho do parku, je unavená, včera víno z Proseka, spumante pak frizante nakonec lulante, to se roztočí hlava i zkušené pičce (od slova pít), taky chce mít konečně chvilku pro sebe, to je samá kamarádka, chce si prošmejdit ešopy a instáč, tak ten italoargentinský tatínek tedy tlačí kočárek z výtahu, nabízím mu otevřít dveře, s díky odmítá, je zvyklý dělat vše sám, ona je samé víno, ešop, instáč, únava do toho, říká beze slov, pročs jí udělal to zatracené bambino, odpovídám beze slov, otevíraje dveře, už jsou v ulici, kde tyhle tatínky vídám stále častěji, Letná je předvoj, přes týden dřou, aby vydělali na hypotéku, její ešopy a večeře v luxusních restaurantech a osm dovolených do roka, a o víkendu pečují o bambina, zatímco maminky šošmelínky, ještě než usnou nad instáčem, z okna volávají: A nezapomeň bambinku koupit mastné brambůrky v bulvární bageterii. Nevařim.
Papež a kardinál
Papež a kardinál
Osmička jede na Podbabenku, v tramvaji chlap v červeném klouboučku, kardinál, pod sebou kufr na kolečkách, v něm schizofrenické evangelium, které veze papeži, ten sídlí dole u řeky v paláci z větví a igelitu, A vajcas dovezl. A víno. zvedne papež hlas, hned co uzří svého kardinála, ten ale dovezl něco cennějšího - dosud neznámé evangelium, pramen Z, Jednou ho kanonizují, vaše svatosti, koktá nadšením kardinál, Kdes to vyhrabal. bere ho papež na milost a přebírá se v lejstrech, V kontejneru za redakcí časopisu Žena a život u smíchovského nádraží, prozradí naleziště kardinál, Aha, tys byl na lihovaře, čuje papež levárnu, nahlíží do lejster, to budou jakesi chujoviny, háže vzduchem evangelium pro ženy, bere plastovou láhev s jablečným vínem, klopí ji do sebe, sune se ze stolce, usíná.
Jiřinka a František
Jiřinka a FrantišekPežoťák Jirka L. by asi doporučil novější model, ona si ale s tím svým starým hlavu nedělá. Květinářka Jiřinka z Hradčanské právě skládá kytky do auta, otlučeného zvenčí a zevnitř plného hlíny, vyráží na chatičku k Berounce, kde na ni už čeká hejno hladových koček a František, takový lesůpán, přivítá ji kníratým hubanem, s pivíčkem v ruce, ona mu vyčte, jaktože kočky nemají v miskách, on se zastydí, na ohýnku opečou buřty, S ďábelskou a pivíčkem, zatetelí se František, pak dvacet na terase, dolů k řece, vykoupat se jako první lidé v Píšónu, jen tak nahace, on ji pak položí pod rozkvetlou sakuru, do trav nazad, zmazlí ta dvě tučná potěšení, bachratou cestou vydá se k rokli klína, poručí na čtyři, ona neprotestuje, žena, zhluboka se nadechne, to je lepší než ďábelská a pivíčko, a po týdnu zas je dobře.
Jahody za LudmiluNáměstím míru voní jahody.
Apetit
Ráno pod KlárovemMalostranská, to je kvas přestupního místa. Z metra na tramvaj a opačně, tudy už od božího rána, které v Praze zvoní chvíli před devátou, proudí život, točí se nohama, holky u toho stíhají cucat kremito z kelímků, nápisem napřed, aby bylo jasno, že nejsou z laciného kraje, chlapi zas stíhají pozorovat zadky v maximálním kroutivém momentu a přitom i plechovou šťávu řinoucí se z klárovské tepny, aby nezahynuli a manželky pak, jak psáno v detektivkách, v očích umrlců nespatřily důkaz o příčině toho strašného štěstí, jež je potkalo.
Podezřelá láskaZatímco ostatní sem vehnala drahota, ty dvě podezřelá láska. Podzemí pasáže Světozor patří nenáročným jedlíkům, ty dvě ale náročné jsou.
Za pabědu!
Za pabědu. V centru města, už třetí den bez spánku, právě sváděly ostré boje předsunuté jednotky Syřanů, s podporou 54. dělostřelecké brigády usilovaly o vládu nad ulicemi kolem náměstí Míru. Bylo běžné májové ráno roku 2023, na loukách v okolí kvetly zvonky a v tůňkách po pásech tanků plavali čolci.
Salon
Salon"Četlas včera Salon. " vytáhla brunetka pěstěné obočí na kamarádku. Ta polkla doušek báječného kremita a přitakala: "Myslíš ten rozhovor s Budenem. Jasně.
Noční výsadek
Noční výsadekSobota míří k cíli, přesně podle plánu, voní romantikou, jako noční výsadek, jako boj ve městě. Holky na sebe berou masky a polní uniformy, trochu řežou v zadku, svírají v prsou, kluci olejují svaly, zapalují retko, mohlo by být poslední. Zanedlouho se střetnou v ulicích. Jako grupy divokých Syřanů a Ukrajinců, bez slitování půjdou do sebe.
Malý Donbas
RománekJede na Hradčanskou, chvíli po osmé, v devět začíná ofis šichtu. Na širokých stehnech drží knihu, román spisovatelky Julie. Přes špinavé sklo tramvaje opírá se do ní slunce už docela jarní, bere list za listem, vpíjí se do příběhu, je někde v Kalifornii, leží na lehátku u bazénu vily filmového magnáta, její stehna jsou o pár liber lehčí, ne ale zas o tolik, pořádná stehna jsou teď v módě, i zpěvačky taková mají, zlátne z bikin, přistupuje k ní latinský mladík podobný Enrique Iglesiasovi, pokleká před její klín, bere list za listem, propadá touze, ona neříká nic, nechá si to líbit, magnát túruje své žluté porsche do poslední zákruty kopce Mulholland Drive, ona zatím propadá rozkoši, otevírá se latinskému mladíkovi, brána k vile se otevírá, mladík zrychluje jako magnátovo porsche, dobře to Julie vymyslela, už míjí řadu pinií, dva dobrmany, ona křičí, kalifornské slunce žhne, láska se dělá a příběhy vyprávějí. Hradčanská.
Hulán a pižipaži
Sousedův bratrJe to vzorná pražská rodina: šošmelínka drží synka, tatínek krabici s pizzou. Těsně před osmou jedou domů, už je bere hlad, přestupují u Prašné brány, směřují někam do Motola. V jednom z domů malého sídlišťátka bydlel Ladislav Hojer, kousek od něj, u mostku přes motolský potok řečený Kwai, spáchal svou poslední, pátou vraždu. Šeredně se tenkrát zmýlil: posedlý mladými ženami spatřil ve tmě libou siluetu, netušil, že Anna Š.
Mléční milenci
Mléční milenciNastupuje v Levoruční ulici. Japonečka ztracená v překladu. S těmi vlásky by se ztratila i v hejnu kavek, létala by ze střechy na střechu, dloubala červy z hlíny, za komínem čekala na kamaráda, možná by z toho něco bylo, pak větvičky a hnízdo, chvíli dohromady, v létě vyvést mladé a zas nanovo, každý sám. Před trafikou na Strossmayerově náměstí stojí dlouhá fronta - vyšel Salon s esejí Václava Bělohradského o možných příčinách konfliktu na Ukrajině, chybách Západu a jeho podílu na deprivaci Ruska.
Válka v Opletalově
Válka v OpletalověV sukni z pečené kůže jako tatarská válečnice jde Opletalovou a vlnolamem svých boků rozráží zasněné pohledy mužů. Ne. Ať s šourky obtěžkanými bolestí hynou, ta zvířata, říká beze slov. A muži, nedbajíce varování, strašlivé smrti jdou vstříc, civí jí k pasu, sliní hned podvakrát.
Soudný den
Báječný jeřáb rána zvedá slunko nad domy a takové podobné někdo si zrovna háže na talíř, a jiný hned čtyři, do toho šunku, pepř, chleba na krajíčky, pak už honem za prací, a holkám ještě běží pohádky pod cukavými víčky, ty vstávat nemusí, ty živí sny. Devět, soudná hodina, okresní soud v Liberci. Ve veliké předsíni spravedlnosti posedávají před dveřmi dvojice. "Dvacet let sem dřel jak pičus.
Hořká smuténka
Mléko míruNavzdory mrazu, který se nanovo prokousal únorem, jde Václavákem s ňadry docela holými. Žádná holátka to ale nejsou, plnotučně rozkypělá pějí píseň hojnosti. Ta zkojila by pluky napříč Ukrajinou, a že ti chlapi žízní. Chci si malovat takový živý obraz, cosi na způsob Picassovy Guerniky, jen nadějeplný: Stojí tam ta ženská, rozkročená nad Kyjevem, jedním pohybem vysvobozuje ta svá obří ňadra z podprsenky, zvedá je v dlaních vstříc frontě.
Košta kafé
Košta kaféPan Rybina z Velkých Pavlovic, prasyn lovců mamutů, rád dumal. Zvlášť za dlouhých večerů, kdy se na horizontu pálavských vrchů táhl dlouhý knír červánků a víno bralo chvíli. Tehdy pan Rybina, čtenář historických příběhů, vzpomněl vojnu s Turkem. Káva.
Egypťanka
EgypťankaJeště čte papírovou knihu, a už ráno v tramvaji. Vždyť i staří Egypťané psali na papír a ráno cestou do práce, ve vozech tažených dromedáry, ze svitků četli romány o erotických úletech princezny Hatšepsovet. Tak i ona čte erotický román a miluje to šustění, když netrpělivě nasliněný prst vloží mezi listy.
Kamarádky Sešly se v café Pilot ve čtyři.
Eger
Brzy ráno. Na cestěJe půl osmé, ráno už zas mluví do věcí, k nimž se člověk nechce znát, a v Ovenecké v café Pilot se holky chystají k dílu. Pustily si Madonnu a hážou nahými boky v těsných džínách, na chvíli skrze obrovský auslág zasvítí něžní ptáčci, sotva se rozlétnou, už je holka lapí do sítě svetříku, a pak povinnou zástěru, Už by šéf mohl dodělat zázemí, povzdechne si Johanna a upustí páru Hubertovi, strašidelnému stroji na kávu, Hannah jen pokrčí rameny a soustředená na uvazování mašle do vlasů kousne se do rtu lankom ruž kutur. To v třídírně balíků v Bubenči u nádraží směna jede na obrátky, od šesti se tu nezastaví, Maximálně na cigáro, jsou Vánoce, klepe si na hodinky vedoucí směny a propouští Olafa s Gertou na vzduch.
#Prague#ass#kiss
#Prague#ass#kiss#Vlečou se jak procesí proroků pouští, ženské s kufry na kolečkách. Před hodinou přistály a už jsou tu, v srdci města, na kostkách náměstí Padlých hlav, google je vede k hotelu, kam složí noční košilky, krémy na prsa, žádné řízky v chlebíčku, jejich smůla, pulovry, kartáčky, ajpedy, nabíječky, do zimního přezují pičky, přiletěly z dalekého jihu, krásné jak starověké nevěstky, a vyrazí za atrakcemi. Cestou si dopřejí espresní kávu, Se sekaninovým mlékem, dámy. ukloní se ganymédes, jistě že ano, ženy surovou kávu nepijí, jejich ústa jsou jemňounká jak podšívky kabelek Ludvíka Vitona, ještě zákusek, pak už budou mít dost sil kroutit hlavami nad barokní alejí mostu, vystoupat uličkou k Hradu, padnout na kolena v katedrále, kořit se mistrovství německého kameníka, sestoupat zlatavými schody na Klárov k řece, k místu, kde mistr Saudek kdysi vyfotil prdýlku nahé holčičky mezi hejnem labutí a stát se právě takovým hejnem, žíznícím po sladkém pivu a hned si ho taky dají a zamávají nejistě křídly a budou zas v hotelu a jako mistr budou si před velikými zrcadly v pokojích fotit nahé prdýlky a vysílat je na oběžnou dráhu instagramu se vzkazem: #Prague#ass#kiss#
V kadeřnictvíChtějí být na vánočním večírku krásné, a tak se vydaly do kadeřnictví v jedné ze špinavých ulic Smíchova, sedí v řadě, listují lifestyle magazíny, čtou rady do života, jak rychle rozbít vztah a jak jsou muži toxičtí a vůbec bakaní, a čekají na svou chvíli.
Advent ve městě
Advent ve městěDnes jsem byl svědkem události: vyvoněné obchodní centrum v srdci města. Rituals, Boss, Tezenis, Gant i Klein už měli výlohy načančané adventní estetikou. Holky jako do žilnatých údů zatínaly do kelímků s kremitem své nehty dior vernis ruž, seforky, co jim je prodaly, se usmívaly křivkou lankom ruž kutur. Od stropu šla tichá lounge hudba, lehký průvan roznášel vůně opia, vanilky, kouře a pačuli, yvsanloran, barbery, gotie.
Depresivum
DepresivumNěmecká společnost Pharmasofia začala vyrábět depresiva, léky vyvolávající úzkost a depresi. Inspirací jí bylo učení filosofa Martina Heideggera, podle nějž úzkost zjevuje nic, a tím otevírá cestu k pochopení vlastního bytí, na níž teprve člověku jest v krátkých záblescích spatřiti smysl. Tradice německého existencialismu ve spojení s vyspělým farmakoprůmyslem tedy usnadnily naplnit celospolečenskou poptávku po smyslu. V první vlně terapie se očekává stoupající počet sebevražd, varovala Evropská léková agentura, ale to není indikace k jejímu ukončení, protože v lidech je třeba znovu a radikálně zpřítomnit vztah k celku světa, a nikoli prohlubovat pohroužení do světů soukromých.
Czech press photo
Czech press photoStojí před justičním palácem v dalekých Vršovicích, tolik podobných periferii jejich rodného Vladivostoku. Dvě holky, sladké jako bonbonky, jedna v módních teplácích, druhá v těsné džínové soupravičce. První v ruce pivíčko, jistě jahodové, pach chmele je demode, dělají si selfíčko. Možná jim soudce přiznal azyl a možná tučné výživné, tak září štěstím, a to je třeba vyfotit.
O mayské noci
O mayské noci. a víme, že letos už nepřijdou / ty horké noci / za nichž ženy obtěžkány plnotučnými sny / usínají s nohama dokořán . Primář Pištín dopíjel čtvrtou sklenku hennessy a básnil. Snad jednou vydáte sbírku, lichotila mu sestřička Rozárka vždy na úsvitu výplatního termínu.
Zámek
ZámekDorazil jsem jako Kafkův zeměměřič do tajemného městečka s tajemným zámkem na vršku. K desáté večer dročkou ze sousedství, kde končí koleje. Dročkář, třicetiletý otec novorozence, mi svěřil tajemství: včera u stánku s kebabem, byv osloven dívkou, poprvé zapochyboval o své lásce. Snad jeho slabost pro šťavnatou žemli jednou syn pochopí.
Spalovač heroinu
Spalovač heroinuSprávce spalovny heroinu čeká zkrácená směna, v pátek se spaluje jen do dvanácti, pak už spalovač a jeho pomocníci mohou v klidu spát až do nedělního podvečera, kdy se opět připravují pece.
Spalovač heroinu IINejdříve se vám v prostoru břicha rozlije teplo, pak se uvolní každý sval těla, svět se vás přestane týkat, zpomalí se dech, čas a jiné závazné kategorie jako by nebyly. Pohled se zafixuje jedním směrem, aniž by v tom bodě bylo něco skutečně zajímavého. Když chcete, přijdou sny, třebas o lásce, když nechcete, je vám stejně dobře.
Olomoucké zastavení
Slaví Ludvík. Dnes slaví svátek Ludvík Viton. Poděkujte mu za krásné kabelky, které nosíte po bulvárech, kufry, které vozíte na kokosové ostrovy, a peněženky, z kterých to neplatíte. Vypujčte si, jako to děláte vždycky, zlatou kartu manžela, milence, kamaráda, a pošlete Ludvíkovi na San Žermén De Prés kytičku.
Lev Kandaháru
Lev KandaháruPo smrti ikonického vůdce Talibanu Muhammada Umara nebyl kdo by převzal štafetový kulomet a vedl pouštní válku. Ani Američané dodnes přesně nevědí, kdo vlastně mullu Umara nahradil a kdo po jejich odchodu ze země provedl bleskový převrat. Nyní se to dozví. Jistě vám neuniklo, že před necelým rokem odešel z významné světové politické scény muž enormních ambicí, schopností a odvahy.
Podivné teorie
Podivné teorieLeží na břiše, spí a jak dýchá, ohromné břicho ji celou nadzdvihává. Možná to jsou prsa, protože ženy prý dýchají přes prsa a muži přes břicho, říkala nám odporná učitelka biologie na základní škole, měla teorii, že inteligence je otisknuta do bílých měsíčků na nehtech rukou, čím více jsou vidět, tím je člověk inteligentnější a naopak, všichni jsme si pak prohlíželi ruce a někteří možná tehdy vzdali všechny ambice a smiřovali se s tím, že pigment nehtů je předurčil k životu na okraji společnosti, kamarád z lavice měl měsíčky do poloviny nehtů, takové úplňky, a dneska nenapíše souvislou větu, kdoví jaký vynález mohli na svět přivést ti s nehty bezměsíčkovitými, nebýt té babizny. Každopádně na nehty té ženské spící na palouku Petynky nikdo nehledí. Koukají na její zadnici a když se pak probudí a otočí na záda, na její stejně ohromná prsa, která se jí až tlačí k bradě, jak si roztírá po břiše a těch stejně ohromných prsou kokosový olej a ony se lesknou, tmavé dvorce, stejně ohromné jako to břicho a prsa pohledy zvědavců opětují, jako smutné oči Hany Karadžičové, řekla by učitelka literatury.
Bára má Emilku
PařížskáDo Pařížské zrovna zavážejí zboží. Z kabiny vyskočí hromotluk, otevře návěs náklaďáku a pomocí háku vytáhne na chodník modré umělohmotné bedny. Tak, paninko, jsem tu s těma ráčmenama. Pěstěná blondýna, opálená karibským sluncem, vykročí z obchodu Patek Philippe, útlocitně pohlédne k bednám a s povzdechem kývne na livrejovaného dveřníka, aby je odnesl do zákasí.
Nymburský soud
Lehké pepčoDopřávaly si lehké pepčo. Lehké pepčo není žádná jednotlivá věc, abyste rozuměli, je to souhrn životní praxe. Přišly na Petynku po desáté, obě v brazilských plavkách černé barvy, aby jejich bělounké prdýlky svítily dodaleka jako lucerničky touhy. Lehly si na molo, protože to patří manekýnám.
Labuť
LabuťUsnula na sluníčku. Mladičká narkomanka, tulačka, indiánka. Tak sní svůj opiový sen na lavičce poblíž Bílé labutě, kam si po práci lidé chodí kupovat krásné šaty z tesilu. Taky byla jako bílá labuť, dokud nepoznala bídáka Johnyho, který ji naučil jak rozpustit heroin v citronce a pustit si ho rovnou do špagátu.
Letná
LetnáV uličkách kolem Milady, letenské tepny, přibývá kaváren. Lidé posedávají venku, popíjejí kávu, dopřávají si sekaninové dorty a hodně toho napovídají. Kde není kavárna nebo vinárna, je prodejna zeleniny, meruňky svítí jako sluníčka, rozkrojené melouny se smějí a třešně by chtěly k tetovaným hipsterkám za trička. Z přízemního okna se nesou hlasy Rusů krátících si sobotu karbanem.
Ovečky
Ovečky Jako ovečky pohání je z tramvajky. V žlutých vestičkách je nikdo nepřehlédne. Byli na výletě, nejspíš v Šárce, a teď se vracejí zpátky do školičky, obědvat a spinkat. A zatímco budou spinkat, paní učitelka se vydá špacírem jablečným sadem z pixelů, jako by toho neměla dost.
Olašský soud
Olašský soudDlouhá desetiletí byla sídelním městem olašských králů Ostrava. Moc si předávaly rody Stojků a Lipů. Teprve nedávno se králem stal Horvátko zvaný Bobko z Brna; brzy umřel, ale jeho rodu koruna zůstala. K soudu jsem tedy jel právě tam.
Tichý sifon
ŠkoličkaVrátka byla otevřená, tak jsem vešel. Usedl na lavičku pod jablůňku zatím holou, jako hlava pana ředitele. A přestože byly už dvě hodiny, z okna šel hlas paní učitelky, ale z hřiště za rohem plácání míče a dohady dětí. Na parapet přilétal ptáček, aby se ujistil, že paní učitelka, která ho pravidelně krmí, je v bezpečí.
Průvodce po galaxii
Průvodce po galaxiiV téhle zatáčce vypálili na vysokého blondýna s červenou botou, ale stengun se zasekl. Tak vrhli granát, ale vzalo to jen dveře mercedesky. Přesto šrapnel a kus kožené sedačky a otrava krve a dál už to sami znáte. Teď tudy tečou auta ve dvou proudech jako někde na kalifornské hajvej, bez úcty k mrtvému, říká průvodce turistům, tahle země mohla šlapat jako hodinky, podívá se k zápěstí, kopne do koloběžky postavené do cesty, a zavelí sejít dolů do Holešovic, kde točí výbornou vatu.
Moudrý tribunál
Moudrý tribunálZasedl tribunál. Ceremoniář zatloukl holí o zem a vyzval přítomné povstat. Tak se stalo. Do síně vešli soudci v talárech, s parukami na hlavách, každý s nějakou učenou knihou v podpaží.
Jahve a Cardi
Jahve a Cardi Pohoršen světaběhem, jednoho dne Jahve ukázal na zpěvačku Cardi B a řekl: Ty. Od nyní už navždy budeš žít v panelovém domě v Chlumci nad Cidlinou. Cardi B se zrovna slunila u bazénu své kalifornské vily, pila barevný koktajl a poslouchala vlastní hudbu. Jakmile Jahve vyřkl svůj bezlítostný soud, sbalila si své Louis Vutton kufry a vydala se na dlouhou cestu do Chlumce.
Havárie kořalkovodu
ZahrádkaPřed Opletalovou podprsenkárnou už chystají zahrádku. Právě tam, neboť je to hygieničtější, budou ženy zkoušet prádlo. Na trávě pod jablůňkou, do prsou je nebude píchat sluníčko a zůstanou tak bělounká, aby dál mohla svítit ve tmě milencům na cestu.
Dlouhý pochod k májiTohle jaro pajdá na jednu nohu.
Like a chewing gum
Dar kauzyTěhotný ženský rozpáral břicho. A jak koulela očima, vrazil jí do nich nůžky solingen. Prokurátor už na chodbě líčil skutek dětem ze základní školy, které se s paní učitelkou přišly podívat, jak se dělá spravedlnost. No a pak po bytě rozlil benzín a podpálil to.
Rejčka
Taková normální neděleČlenům klubu Spartak Rogallo došla trpělivost. Zatímco parníky s pivníky už mohou brázdit Vltavu, oni musí na rozvolnění čekat. Rozhodli se pro radikální čin. Seřazeni ke kraji letenského profilu nejprve vypijí kořalku z domácích brambor.
Opustíš-li mne...
Opustíš-li mne. Ludlanka se narodila již velmi starým rodičům, mamince bylo třicet a tatínkovi ještě o něco více, a protože takové narození je vlastně zázrak, měli se k Ludlance jako k zázraku. Babička o ní mnoho napovídala sousedkám: že z Ludlanky bude moderátorka zpráv na Nově anebo ředitelka na ministerstvu, a taky jak moc je krásná, takový náš piškůtek, i když vypadala jako uschlé jablíčko. Sousedky už ty sladké řeči nemohly poslouchat, a tak když viděly babičku, utíkaly, mizely, omlouvaly se.
Pozri, kvitnů pupavy
Pozri, kvitnů pupavyBetonové cévy města chrlí auta už od soudného rána. Ta pod Letnou je chlístá neobyčejně zběsile, pravděpodobně bude mít zvláštní úlohu zásobit střed města smrdutými vozy, dvoustopými tromby, překážkami na cestách snivých chodců. Most k Revoluční je vybaven digitálními tachometry, takže když přes něj běžíš, hned víš, jestli s tebou atletický svaz v létě do Tokia může počítat. V Revoluční už dávno nikdo nezapaluje barikády, jen holkám slunce připaluje lýtka, odvážným i stehna.
Mamahotel
MamahotelJako ředitelka mamahotelu Ivana musí vstávat brzy, rozhodně dřív než její dvaatřicetiletý syn. Přichystat kakao, namazat vánočku, kafíčko si dáš. Když odejde do školy nebo za marným výdělkem, ani tehdy Ivana nespočine: umýt nádobí, dojít do krámu, připravit oběd. Jak ses měl, co bylo ve škole.
Šel jsem Miladou
Šel jsem MiladouU Domažlické jizby postávají a "chmelovou paličkou utloukají křehký žal", jak píše básník. Hloučky pivců, opilí jarem poněkud líným, pivem poněkud zbrklým. Miladou klesají a stoupají holky s širokými boky, některé sotva se vyhnou. To pak cinkají tramvaje a ony se vykrucují, že na vině je příliš úzká ulice.
Když soudruh Punin plakal
Cestou k člověkuChodili od domu k domu, hledali člověka dobrého srdce. Ten bydlí snad támhle, říkali jedni a ukazovali na dům v dálce. Když se ptali tam, posílali je místní zas jinam, že možná tam, za humny bydlí člověk dobrého srdce. Ale ani tam ho nenašli.
Včela v hubounově břiše
Určeny k vražděníŠtrádujou si to Vodičkovou. Modrovlásek a děravá punčoška, holky sladké karamelky. Jenže sotva se zasníš, už jde ulicí prsatá Jolka. Je poledne, chystá se u okénka zkrmit svá nadělení.
Sliniví plžnatci
CukrárnaAsi proto že touhle ulicí jezdila první tramvaj, už rána jí korzují holky s modrými a růžovými vlasy a babičky s vlasy bílými. A za rohem, v cukrárně pana Erharta, z dlouhé chvíle, neboť všichni všechno mají, číšník Johan nablýskanou vidličkou píchne cukrářku Emu do zadnice nafouklé od vší té šlehačky a makronků, které musí vyrobit a ochutnat. A ona nadskočí a zalomí obočí a už by láteřila, ale on přiloží prst na ústa, aby nevyrušila holky s modrými a růžovými a babičky s bílými vlasy, protože makronka vzpříčená v krku není žádný med.
VrabečciJsou jako tři vrabečci.
Šmodrchané prdýlky
Odstíny kurev. Cesta ŽižkovemJako mim, co zanevřel na tmu, rozhodl se vstávat brzy a hrát už jen na ulici, když zavřeli divadla, je závozník na rohu Budečské. Ukazuje kamarádovi za volantem dodávky, jak vycouvat z chodníku. K tomu duu komiků vyhrává Prokofjevova Sonáta D-dur, kterou pečlivě, po dlouhé konzultaci s programovým ředitelem, vybrali v nedaleké budově Českého rozhlasu.
Žena za pultem
Žena za pultemSvědí ji dlouhá chvíle. Zatímco vzadu dr. Hauška, starý rutinér, zkušeně míchá diacetylmorfiniumchloratum, ona sedí zapřená koleny do pultu a listuje svým jablečným telefonem. Instáč, fejs, vocap.
Štěpánka
KobylisySem sváželi vlastence, sokoly, skauty a všechny ty pochybné existence. Už je nikdy nikdo neviděl. Tady na rozkaz britských hejterů zákeřně vrhli granát proti svému protektorovi. Tady ve své diskotéce Ivan J.
Učitelům (učitelsky) k svátku
Noční přepadJsou to romantici - trénují noční přepad. To není jako v létě na zahradě schroustat kedluben. Smrdí to střelným prachem a újmou, hodně nábojů padne na buben. Za pár dnů už budou v Mali, v džungli, po pás v řece s krokodýly, a jen co padne soumrak, číhat za sapany, čekat na konvoj s nepřáteli.
Kdo neochutnal...
S křenem na šmakJako pan Svoboda z Hrabalových Slavností sněženek, veliký jedlík a školitel salámů, ta ženská nevěděla, co dřív koupit. Dvacet deka vajíčkového salátu a ještě tamten, pani, to je jakej, aha, tak toho patnáct, a šunkový koleno třicet deka a šest nožek frankfurtských párků. Holka s kšiltem už byla nešťastná, i když by mohla být ráda, že večer nebude muset natírat octem přesčas, u chladicího pultu se štosovala řada a ženská pořád těkala od uzeniny k uzenině, aby na nějakou lahůdku nezapomněla a večer u televize jí to nepřišlo líto. A tak se lidé v řadě seznamovali, pracovali, babička upletla vnučce svetr na příští zimu, známá spisovatelka dopsala poslední tři kapitoly románu o protektorátu, poslední dvě o normalizaci a celý jeden román o velikém břemeni mateřství, soudce vyřešil spletitou kauzu a předepsal si rozsudek včetně odůvodnění, na senát nehledě, řada už se táhla ven na Letenské náměstí, postupovala ke Spartě, zachvíli byla až k Hradčanské, takže dopravní podnik byl nucen ze Špejcharu vypravit přídatné spoje, jenže to nebylo dost a řada sahala až k Hládkovu, to už se věc dostala do regionálního rozhlasu, lidé sahali do Břevnova a Bělohorskou ke kopci, rozhlas hlásil místní kolony, uzavírky a objížďku, nakonec se letenská řada spojila s docela kratičkou řadou břevnovskou u sesterské Billy, takže nikdo nevěděl, do kterého krámu stojí frontu, to zas začly hádky a strkanice, každý chtěl kratším směrem, ale to prr, ozývalo se, zatím vyšly všechny tři romány známé spisovatelky, soudce vyhlásil rozsudek online s ohledem na epidemickou situaci přímo od pultu, a ženská že teda ještě deset deka debrecínky na šmak, s křenem přijde vhod, a to bude asi tak všechno, pani, položila obřadně balíček do koše a kolébala se na vratkých nohách od pultu ke konzervám.
Naučné vyprávění tatínkovo
StrážniceBere si na paškál řidiče dodávky. Strážnice v Revoluční. Vypisuje mu tučnou pokutu a přitom špulí zadek, aby ho náhodný kolemjdoucí zapsal do miniatury. Plácnout ji, bylo by nebezpečné, přece jen má za pasem pistoli a od prezidenta, který je takovou českou královnou, povolení zabíjet.
Zprávařky
Zprávařky "Bylo to i na stěnách," vydechla ženská. "I na stropě. " zeptala se zvědavě druhá. První jen dramaticky pokývala hlavou.
Tichá dohoda
"Ten synek je ganz gupi," obrátil se učitel na asistenta. Zvedl se, vzal kloučka za ucho a vedl ho ke dveřím, "tu nemaš co robit, iď dudum," vystrčil ho a zavřel. Asistent se zvedl, řekl si, že aspoň bude první v jídelně, když je šnytzel a žimjoky, a šel taky. Učitel pokračoval ve zkoušení.
Maloletý faraon
PlovárnaPanovala tu tenkrát božská pohoda. Svět sice hořel svárem, tady ale nikdo do války nemusel. Jen štíhlí, plaví muži, zlátnoucí v dešti slunce, jimž namnoze bylo souzeno později olověnět v dešti střel. Dívky na ně pokukovaly, připraveny hasit jejich žízeň.
Sladký princ
Sladký princSpinkaj môj slaďučký princ, šeptala líbace maminka děťátku do peřinky. A děťátko sálo z cecíku horehronské mĺčko a sílilo v šohaje. Ve třičtvrtě na dospělost princ vydal se odbočkou do dobrodružství. Pořídil si partu, rychlé auto, pištol a perské tygre.
Poslední melta
BikinoměřičDo Zanzibaru si je asi nevezme. Holka, štíhlá, dlouhá bruneta, okukuje kanárkově žluté bikiny za sklem podprsenkárny v Opletalově. Ale vždyť i na Slapech je hezky, říká si, a protože si je nemůže prubnout, odhaduje, jak by jí asi seděly na prsou a v rozkroku. Netuší, že za zády má bikinoměřiče, přes ulici o parapet svého bistra opřený Ital pokuřuje a tiše konstatuje, že ano, ty budou.
V hodině popůlnoční
Raduj se mládenčeRaduj se mládenče v mladosti své, napsal starozákonní Kazatel; a on, jako by jeho knihu četl, raduje se. Raduje se, že směnil jogurt za cigaretu a po dlouhé abstinenci chutnal modrý dým, svěřuje mi po telefonu. Je to málo přes rok, co za podobného večera, taky sněžilo a sníh tál v plískanici, na autobusové zastávce v Kobylisích po předchozí rozepři strhl z invalidního vozíku tuláka a skoro ho utloukl k smrti. Předtím spolu chvíli kouřili a pili kořalku z jedné lahve.
Sedmnáctka
Sedmnáctka jezdí po obou stranách Vltavy. Moc se neví, že tuto výjimečnou věc zavedli na přání prezidenta Husáka, který, sám původem z malého městečka na říčce Duna, byl fascinován městem nahlíženým vodní perspektivou; zvlášť miloval rána, kdy od hladiny stoupala pára, osamělé pramice bral mírný proud a ve vzduchu už byly cítit první stopy jara. Z vděku k tomu velikému šošonovi dopravní podnik zbudoval koleje a nasadil nábřežní spoj, jemuž se přezdívalo "racek". Teď ráno se nikdo z cestujících nechechtá, sedíme v řadách, v hlavách ptákoviny.
Terka a bicykl
Vykuřování dřívkemJe pátek před polednem a paní Lara vykuřuje schodiště vonným dřívkem. Za ten malý rituál jsou jí všichni v domě vděční, protože kanceláře advokátů, notářů, překladatelů a různých poradců přitahují spoustu podivných existencí. Je tak třeba vždy po týdnu zaplašit zlou energii, kterou tu po sobě zanechají. Paní Lara, pověřená správou objektu, starší bělovlasá žena připomínající indiánskou squaw, škrtne sirkou, v plameni smočí vonné dřívko a s výrazem té, která ví, odshora dolů projde schodištěm.
Těžkosti zrození
Vyvrženo na svět z prostředí matčina lůna dítě pláče. Teplo, útulno a bezpečí jsou pryč, kolem chlad a cizí lidé, spousta neznámých věcí a zvuků, nejistot. Vyvrženi ze světa dobře známého - analogického lidé pláčou, vztekají se, hrozí. Kolem digitální prostředí podobné oceánu, v němž se to hemží obrazy, hlasy, sděleními, vše "onlajn".
Daniel Jahja Landa
Daniel Jahja LandaGambijský prezident Jahja svého času vyhnal ze země západní lékaře, kteří pomáhali nakaženým AIDS. Jahja totiž považoval sám sebe za jedině kompetentního v léčbě smrtelné nemoci: dotyčného potřel šťávou z grapefruitu a dal mu sníst banánovou šlupku, tím měl být definitivně vyléčen. I my máme svého Jahju - zpěváka Landu. V boji s covidem radí zanechat všech opatření a nasadit vitamíny a zinek.
Láska do žní
Láska do žníSeznámili se na tancovačce o dožínkách. Jí fascinovala jeho z košile chlupatá hruď, jeho zas mléčná něha jejích ňader. Skončili v sobě a slíbili si pouto. Jako přespolní Knoflíček, tak mu říkala, za ní jezdíval nablýskanou Ladou 1500.
Tomeho way of life
Když v roce dvaapadesát Tome Slanina jako dvacetiletý utíkal do Ameriky, netušil, co všechno ho čeká. Už v Bavorsku se podivnou náhodou připletl do přepadení pošty. Ještě zvládl překročit hranice s Francií, ale nezbylo než se nechat naverbovat k cizinecké legii. A protože svět ještě válkám neřekl konec, čekali ho v Indočíně.
Tonyho snění
Tonyho sněníPepita hrávala na jojo v baru La Luna, v první řadě sedával Tony Hruška, se sklenkou karibského rumu v ruce žvýkal cigarilo a nasával voňavý Pepitin pot, protože v baru bývalo horko a hra na jojo umí být náročná. Když náhodou Pepita zdvihla ruku, nejlépe obě, a barem se náhle prohnala vůně potu ještě intenzivněji a k tomu zasvítily jeden nebo hned dva černočerné chomáčky jejího popdaží, Tony bez ohledu na počet vypitých sklenek rázem býval opilý. A přestože se nikdy neodvážil vyslovit svou náklonnost k líbezným záhybům Pepitina těla, k jejich černavé sedlině a nasládlé vůni, kterou dávaly, tak jako Židé nikdy nevysloví jméno svého boha, ona tušila a nemálokrát se zadívala jeho směrem, přivřela oči a modravou štěrbinou mezi těžkými řasami dior pampnvoljum řekla: Tak už to zkus. Ale Tony to nikdy nezkusil.
Bio Rozmarýna
Bio RozmarýnaDo ulice poněkud špinavé svítí napis: Bio Rozmarýna. Sem nechodí se do kina, nýbrž pro česnek ze zahrádky, mlíčko přímo z vemínka (Takové má jenom maminka, říká muž s vyšpulenými rty, jehož poznamenalo dlouhé kojení a pobývání s matkou) a oříšky z obecní lísky. A ještě pro spoustu dobrých věcí se tam chodí. A kdo se nebojí zeptat, řekne si o živou vodu zpod pultu.
Tramvajový čelindž V
Žádný sloup, kašna nebo socha buditele, Letenskému náměstí dominuje Billa. Rakousku tím děláme lepší službu než mariánským olisbem. Ale všichni se tam denně sejdeme. Bílkova vila.
Tramvajový čelindž III
Letná ještě žije večerem, maminky si vedou děťátka z kroužků, které jsou dnes chronické jako směny v továrně. Ať si děti zvykají. Sparťanský stadion už dlouho nezažil ohně bitek, fanfáry po vsítěném míči a demolice laviček z radosti, ze zoufalství. Bílkova vila v tomhle nečasí působí ještě mysteriózněji.
Tramvajový čelindž II
Sparta. Tady se ze skaliska schodů kutálejí opilci. Vždycky v neděli odpoledne, pak je seberou a odvezou vystřízlivět a uhradit účty. Žijeme v milostivých časech.
Tramvajový čelindž
V sedm Klárov pohasíná. Zapal si děvče retko a rozsviť ho. A ona, možná Klárka, tahá a za chvíli je z ní jen červená tečka ve tmě. Naše tramvaj se vzdaluje.
René, bůh a rybky
René, bůh a rybkyPo pláži běhaly nahé děti, za nimi ladně procházely jejich mladé matky jen o trochu méně nahé, do vlasů se jim opíral větřík a slunce pomalu klesalo v křivce podvečerní únavy. Ve stínu exotických dřevin seděl René Kotyza, jedl slané rybky a kochal se tou scenérií. Když takto jednoho dne zase seděl na břehu oceánu, jedl slané rybky a kochal se výhledem na děti, jejich mladé matky jen o trochu méně nahé a smějící se kokosovými zoubky naokolo, uslyšel hlas: "Nejez ty rybky, René. I ony chtějí žít, právě jako ty.
Maková pole
Byl konec června, léto doutnalo k velikému ohni, slunce dívkám pomalu šisovalo vlasy a v předlouhých polních stráních kvetl mák. Přijeli na tancích, obrněných autech a motocyklech. Některým bylo čerstvých šestnáct, všichni kypěli mládím a dobrou náladou, jen velitelé byli starší a vážnější. Ve strakatých polních uniformách vojáci 3.
Tajemství Etrusků
Adam s Evou, ač středního věku, pracovali na pozici senior lojrs ve velké advokátní kanceláři. A protože už měli všeho akorát, jednoho rána u snídaně v Café Diderot dostali nápad odjet do Říma, hledat nerozluštěná tajemství starých Etrusků.
Do kanceláře už ani nešli, nakoupili pár nutných věcí, chleba v Delmartu, žabky ze Superdraj, pár map v antikváriátu Spálená53, a doma oznámili, že se chystají odjet do Říma, hledat nerozluštěná tajemství starých Etrusků. Manželka Adama se urazila a zamkla v ložnici a přes dveře vyhrožovala, že vezme děti a odjede za maminkou do Malajsie.
Naháč v mýdlových bublinách
Podkrovní apartmán rozdrnčel zvonek. „Haló. “ dole u dveří vinohradského činžáku vyšel z reproduktoru šum a do něj kouřový hlas. „Tady Daniel Stach, z vědecké redakce,“ ozvalo se zas nahoře v apartmánu medově.
Paní učitelka
Zvonila přestávka. Děti se kupily na chodbě, některé zůstaly ve třídě u lavic, sdělovaly si dojmy, tetelily se nad volnou chvílí. Paní učitelka Hanka srovnala desky, dopila zbytek kávy se sekaninou a vstoupila mezi ně. Vzala si ji stranou.
Žena v poušti
Jeden se jmenoval Mandarinek, druhý Nugetek. Zůstali sami, bez tatínka. Oběsil se na stromě hned za domem; sousedi si pak na ně dlouho ukazovali. Snažila se jim nahradit tu ztrátu, které patrně sama byla příčinou, a tak v podzemním baru na rohu ulice hledala muže.
Metací vozítko
Metací vozítkoNa přechodu na Hradčanské, před ambasádami exotických zemí, stojí metací vozítko. Tím bychom dojeli až na kraj světa, říká jí. A ona se ohlíží po řadě mnichovských vozů (ve kterých jezdí jen málokdy mniši) stojících za vozítkem a mlčky říká, že by raději jela něčím takovým, a nemusel by to být kraj světa, ale třeba jen švýcarské Alpy. A jemu taje srdce nad vyslovenou představou a ona to své má jak z ledu.
Hodina mezi piškotem a kávou
Hodina mezi piškotem a kávouBilla už jede na poloviční příkon, žárovky pohasínají, zanedlouho zadním vchodem vynesou změklá rajčata, šunku potřou octem, podlahu savem a půjdou domů. Teď, v neděli po osmé, ale ještě musí držet službu. Už je to ale šlehačka, říká chlap nad bednou jablek Jonathan. Kdo má trochu štěstí, na chvíli zmizí za gumový závěs a dopustí se flirtu mezi paletami piškotů.
Noli me tangere
Noli me tangereSeznámili se na internetu. Domluvili si schůzku v čínském bistru na kraji Vršovic. Magdaléna, zdravotní sestřička z Motola, a Ježíš, vizionář na volné noze. Objednali dvakrát smolný talíř a rýžové víno a do večera se docela zpili.
Paklíč k srdci
V osmé třídě se jim rozvrh rozšířil o pracovní výchovu. Převážně práce s železem u svěráku. Antonín Baština, mistr, jim jednoho dne zadal vyrobit paklíč k dívčím srdcím. Kluci se rozdělili do dvojic a pustili do díla: nejprve si na průsvitný papír narýsovali osu a pak na ni přikládali pravítka a tužkami hardtmuth dělali značky jako Parléřovi kameníci.
Romance
RomanceDvacet let dělal úředníka v bance v malém městě na východním pobřeží. Za celoživotní úspory koupil škuner a tím se plavil mezi Mexikem a Spojenými státy, co dva týdny. Na palubě slunce a pohoda, v podpalubí pytle s heroinem. Po dvou letech v jednom přístavu potkal sladkou zrzku a všeho pro ni zanechal.
Ubytovna Radost
Ubytovna RadostKolem sedmé večer bývá na úmývárně těsno. Odděleni gumovými závěsy chlapi si mydlí pytlíky, ženské dřou černočernou tmu. Jedna po druhé pak postavy vystupují z mlžného oparu, jakým se prostupuje na svět prvního dne. Když správce baráku zavře hlavní uzávěr, zas až ráno, zahalasí, zpod dveří pokojů zavoní játrová paštika, kořalka a láska.
Tramp vs Bájdn
"Tramp versus Bájdn, do jednací síně 323," ozvalo se z reproduktoru. Nato se z pletených sedaček zvedla do staromódního kostýmku ustrojená dívka, koncipientka Zlata Bláhová, a muž ve vlněném svetru, špinavých botaskách a bundě, advokát Tobolek. Zdvořile dal ve dveřích dívce přednost, prokázali se plastovými kartami, usadili do lavic a z kožených kabel začali vytahovat štosy zažloutlých papírů. Soudkyně pak vyzvala dívku k přednesu návrhu.
Policejní hodina
Od milenek budou se plížit jako kočky podél zdí, znalí využijí nejrůznějších zkratek - dvorů, pasáží a průchodů. Bude to dobrodružné a stresující. A tolika nebezpečenství překonají po deváté, aby byli za dveřmi sprostě ubiti válečkem.
Japonérie
Byl už večer, Sasuko seděla na tatami v teplém oblečku myšky, jen z kapuce jí koukala drobná tvářička. Keiko ji vařila horkou čokoládu, na kterou v závěru obřadně položí plátky sekaniny. Z reproduktoru hrála tlumená hudba a z obrazu mokřad na stěně vystupovalo hejno jeřábů. Zeptala se na vir.
Plukovník. Mexické poměry
Zrovna se ládovali čupitas a tykvovým pivem v kiosku u parkoviště, když je sebrali. El Banana, El Pichu a El Jujas. "To vy jste rozčtvrtili ty lidi v lese u zálivu. " zeptal se bezelstně seržant.
Quang se zasnila
Zatímco Thu-pong šel bruslit na zamrzlé jezero Čong, soused Tranh navštívil jeho ženu Quang. Jsi štíhlá a pružná jako rákos, šeptal jí do ucha naléhavě a bral ji za nahé boky. Když bylo po všem, oblékli se, vypili sklenku rýžové pálenky, pojedli trochu polévky z hovězích kostí a polibkem uzavřeli dohodu o mlčení. Thu-pong večer u polévky z hovězích kostí Quang líčil, jak se mu při jízdě zamotaly brusle do sebe.
Výzva stínového ministra
Uvařte si čaj z hovězích kostí, na talířek položte pár sekaninových sušenek, ztlumte lampu, otevřete rozhlas. Usaďte se na gauč. Za chvíli budete navštíveni. Za někým přijde kočka, za někým pavouk a za někým macatá kurva.
Devatero kázání
1) Nemůžete-li udělat víc, zapalte svíci, symbol Ježíše Krista, který sám je světlem a udílí světlo své milosti.
2) Nejste-li pevní v představách, jak trávit páteční večer, přijímejte požehnaný chléb a čtěte Janovo evangelium.
3) Máte-li v tyto dny zarmoucené srdce, proste Boha za odpuštění hříchů a děkujte za pomoc a požehnání pro vás a vaše blízké.
4) V době plné hluku pěstujte ticho, v němž je slyšet boží zavolání.
Touha Borise Oleška
Touha Borise OleškaPoslední dobou Boris Oleško, vedoucí referent úřadu, pociťoval zvláštní nutkání. Jednou měl nepřekonatelnou touhu vypít plechovku s barvou, kterou zapomněli řemeslníci na chodbě, jindy zas strčit kovové pero věnované pracovním kolektivem do zásuvky. Přikládal to únavě. Toho dne Borise Oleška sžírala otázka, zda a jak dlouho by i s prostřelenou hlavou byl schopen psát úřední výnosy.
Společná kauza
Společná kauzaEpidemie nás, a některé - uznávám - více, bolestně vystavila jednomu z klíčových problémů současné doby: privilegování soukromých světů na úkor světa společného. Příliš jsme si zvykli na pohodlí vlastních světů, na všechny ty možnosti, které život v relativním blahobytu přináší, až jsme zapomněli, že ještě existují společné kauzy. A ne kauzy typu Nagano nebo volba prezidenta, to jsou skutečně jen estrádní kousky, ale kauzy bolestné jako právě epidemie. Epidemie je zkouškou, zda naše společnost jako univerzum obstojí, nebo už je beznadějně rozleptána partikulárními zájmy.
Pravda hlouposti
Pravda hloupostiUmění máme od toho, aby nás pravda nezahubila. Nietzschův výrok můžeme chápat i v souvislosti s fenoménem sociálních sítí: Vezměme za příklad Hrabalovy texty. To, co nám v distanci zajištěné uměleckým dílem připadalo zábavné a místy krásné, totiž bezradnost obyčejných lidí nad problémy života a světa, v obnažené, autentické formě, která se podává na agoře internetu samotnými aktéry, působí otravně a rozkladně. Zahubí nás (společnost) pravda hlouposti, anebo stihneme najít cestu, jak ji znovu podat laskavou formou.
Kulturotvorný krok
Skončí všechna kultura a sport, ohlásil ministr. To je slovo chlapa. Konečně, toho by ospalý muž se slaměným mikádem schopen nebyl. Předvídám paradoxní efekt: lidé se kultivují.
Janebovi
Janebům se narodil chlapeček. Dali mu jméno Metoděj. Když byl chlapečkovi jeden rok, vyrostly mu vousy. Záhy byly dlouhé a celé bílé jako sníh.
Koronakrize. Na ostří dluhu
Koronakrize odhalila mimo jiné pravdu o finanční negramotnosti. Dnes píší novinky: Heidi Janků se obává, že bude muset pracovat za pokladnou supermarketu. A není sama. Celebrity naříkají nejhlasitěji, ale možná to není role.
Poslední Přemyslovna
Měla to být kratochvíle: naslinit tyčinku, poslat ji na adresu genetické laboratoře do Disneylandu a počkat na informaci, ke které tlupě odpradávna patří. Když ale tanečnici Hanny oznámili, že je poslední Přemyslovnou, neboť šroubovičný kód to jasně a neomylně dokládá, bylo z toho náhle pozdvižení. A už to nebyla soukromá, nýbrž veřejná věc: Hanny se rázem stala ikonickou bytostí, fetišem obce Čechů. Jako první si uzurpovali právo k interview v ČTV.
Tanzér Lišman Gurka
Tanzér Lišman GurkaLišman Gurka byl tanzér. Tančil velkolepě, ovládal snad všechny styly, dokázal tančit do všech světových stran, po i proti směru hodinových ručiček, na nohou i vzhůru nohama, tancoval proti i podle zdi, nohy mu létaly vzduchem jako kyvadla, svedl s nimi opisovat kruhy zároveň. Nadán nadlidskou výdrží, tancoval celé dny a noci. A kdyby jeho sólo viděl Baryšnikov, šel by dělat za kasu do teska, tak moc dobře Lišman Gurka tancoval.
Stůl nad zlato
Měl plný stůl, ale nad stůl jsou ideály. Rozhodl se vyslyšet hlas verbířů a Azerbajdžáncům padla mince. Rozloučil se s ženou, dětem slíbil přivézt sušené uši arménských vojáků. A hlavně nějaké ty dolary, chytla ho za tváře žena a dala mu štípanou.
Nesmírný kabanos
Poslyšte pravdu o příčinách nesmírné vojny s Turkem.
Na počátku byla země, do níž snad sám bůh otiskl svou tvář. Zelenkavé kopce rodily granátová jablíčka a citróny, řeky těm kopcům ovíjely kotníky jak dobrotiví hadi, večery měly nachové tváře nerozhodných dívek. Tak rajský byl ten kraj: Náhorní Karabach.
Demonstrace hlouposti
Hlučící menšinyMediasféra je nadána skvělou akustikou: hlasy se v ní rozléhají, odráží a nabírají na síle. Může jich přitom být nepodstatné množství, ale dík této vlastnosti se zdá jejich síla ohromující. A když takový hlas patří Báře Basikové nebo profesoru Pirkovi, jako by měl moc přímo andělskou. Tak jsme denně ohlušováni křičící menšinou popíračů rizik epidemie, na něž mají hygienické restrikce buďto přímý dopad (část podnikatelů) a bezohledně odhlížejí od zájmů celku/obce, nebo situaci neporozuměli a strženi emocemi hlásí světu zprávu o svém omylu.
Protiepidemická opatření 2.0
S okamžitou platností zřídit úřad protektora; vypsat výběrové řízení: uchazeč musí být především gentleman. Zavést stanné právo. Roušky všude a po osmé večerní zákaz vycházení. Přestupce bez soudu zastřelit v obnoveném provozu kobyliské střelnice.
Pivníci aneb jak to bylo doopravdy
Delegace pivníků, jimž stát propůjčil právo várečné, se vydala za plukovníkem. Pane plukovníku, žádáme vás, přehodnoťte svůj záměr a nechejte hospody otevřené do 23. hodiny, ujal se slova vyzáblý zrzek. Pane plukovníku, vaříme pro dobro země.
Svazáčci v televizi
Na ČT24 vystoupili studenti, chlapec a děvče. Návrhu udělit jednodenní ředitelské volno řekli svorné Ne. Ach, jak připomínali svazáky. Tím budovatelským patosem namířeným ke vzdělání (jistěže jen formálnímu), tou trapností, hloupostí a bezohledností k hlediskům druhých.
Píseň o Adamově vině
Do parku kultury a oddechu na Letné se zatoulal pištec. Sedl si pod uschlou jablůňku a spustil smutný tón. A tak smutný byl, až děvčince z nedalekých gymnázií, jimž výuka přišla dlouhá, plakaly a synci se přemáhali, zhášeli citronové cigarety a žmoulali čepice. A z blízké vaječné kliniky vycházely sestřičky a nyvě hleděly k mládenci a primář Pištín, slyše tklivou hudbu otevřeným oknem, bral varlata polovičáků do dlaní o poznání něžněji.
Vitamin D vs Covid-19
V Medical Science Review, vlivném magazínu Berkeleyovy univerzity, publikoval tříčlený tým badatelů článek o potenciálu vitamínu D být prevencí covidu-19, účinností srovnatelnou s vakcínou. Problém je, že terapeuticky významné dávky lze získat jen intenzivním pobytem na poledním slunci. Na Berkeley se dozvěděli, snad jim to za drobnou úplatu napsal e-mailem tichý muž, že kdesi ve Východní Evropě, v Praze v Podolí na břehu Vltavy žije podivuhodná sekta lidí - seniorů, kteří celé léto nedělají nic jiného, než že se opalují. Berkeley do Zlatých lázní vyslala tříčlennou delegaci profesorů - autorů článku.
ÚPS
"Inženýr Baxa, kandidát věd," představil ředitel Ústavu pohlavních studií muže za monitorem. "Pracuje na vztahové kalkulačce, převratném vynálezu, jenž uleví mužům v jejich trýznivé úloze chodících peněženek," v nejlepší zkratce představil předmět bádání ekonomického specialisty. Inženýr Baxa si všiml zájmu kolegy a nadšeně ukazoval na monitoru: "Zde, do vstupního pole, zadáte proměnné: výši čistého měsíčního příjmu a nezbytných výdajů, povahu vztahu, délku jeho dosavadního trvání, počet a cenu dosavadních vnosů a perspektivu trvání v celých pololetích. Když pak vyrazíte kupříkladu na jednodenní výlet, kalkulátor vám vypočte útratu, již jste sto pro udržení vztahu vynaložit bez větší újmy.
Digitální hlídka srdce
Už nemohou dál. Olinek a cizí paní oznamují blízkost; veřejně, ve shodě s návodným veršem stalinského básníka: "Dvaceti soudruhům/když povíš o své lásce/dvacetkrát šťasten jsi/miluješ dvacetkrát. "
Aktem zálibné deklarace z obyčejných smrtelníků stávají se hrdinové. Aplaus kolektivu přivádí je na hranice možností a oni již dnes kráčejí zítřkem jako se kráčí po vodě.
Brno. Neuskutečněné setkání
Brno. Neuskutečněné setkáníCentrální náměstí je plné šťavnatých holek a ty sedíš v laboratoři a dumáš, jak spasit svět. Tomáši. Možná, věren svému biblickému jmenovci, nevěříš a chtěl bys pomocí webové kamery umístěné nad pasáží Beta nahlédnout až do samotné rány rozkoše a přesvedčit se, že tu jsou.
Holčička a zvířátko
Pětiletou holčičku odnesl nafukovací jednorožec na širé moře, píší v digitálních novinách. Netušili, jaké jim ta roztomilá hračka přinese drama. Tatínek foukal, až se mu točila hlava: tak rostly nohy, tělo, nakonec tlama. Pak vstoupili s holčičkou do mírných vln, posadil ji na hřbet bájného zvířátka jako svou princezničku a zamával jí.
Skácel z Jindřišské
Skácel z Jindřišské
Hlavní poštu v Jindřišské stráží starý muž nápadně podobný Janu Skácelovi. Šourá se s vysílačkou v ruce dvoranou, vyhlíží lupiče nebo alespoň ty, kteří by měli v úmyslu telefonovat a rušit tak signál poštovních strojů. A v očích mu hraje stesk podvečerů na Pavlově, chuť po marhulích a potmě pitém víně. Ten řeřavý provoz mu nejde k srdci, raděj má, když se dny otáčejí líně.
Ujetý olej
Mladí považují tečku za větou za zastrašující, píší na internetu. Nechceme traumatizovat mladé, a tak příběh Stínů horkého léta, s nímž jsme se tak těžce loučili, máme důvod znovu otevřít. Navíc ústřední postavy maminky, Olinka a cizí paní jsou rezervoárem takových duševních podivností, že by byla škoda nenechat je vydat světu olej svých ujetých životů.
Sezónu dávno vzala studená fronta, na vratech Petynky visel reznoucí zámek.
Jeden den v životě Olega Čerebkina
Svatý Václav stojí v oparu dusného srpnového dne. Ve zbroji, s kopím, na něž je připraven nabodnout rudoarmějce Olega Čerebkina, četaře pokuřujícího tarasku ve stínu markýzy kavárny Harmonie na rohu náměstí. Kníže je ale smilovný: nechá mladíka kouřit a obdivovat interiér kavárny, ježto v rodné stepi ničeho podobného nikdy neviděl.
Kardinál
Vždy v pátek po osmé opouštěl kardinál Dominik arcibiskupský palác, diskrétně zadními dveřmi, a vydával se tramvají na Malvazinky. Tam navštěvoval kněžku lásky Marii, které familierně říkal Mazenka. Ta drobná chyba nebyla dílem kardinální fantazie, nýbrž kardinálivy řečové vady, již mu vypěstovala patologická maminka. "Mazenko, tak už mě tu zaf máte," culil se kardinál už ve dveřích.
Stíny horkého léta II
Básník českého rocku Jan Sahara Hedl zpívá, že příběhy končí tím, že plynou. Postavme se tedy znovu do stínů horkého léta a nechme plynout příběh Olinka a cizí paní, neboť je směsí navýsost třaskavou: je v něm láska, péče i perverze. Zatímco se v řadě na olejovou placku s kečupem Olinek a cizí paní nechali unést fantaziemi o své výlučnosti, maminka daleko vzadu na dece nervózněla. Kdepak je synáček.
Stíny horkého léta IIl
Navzdory názvu horké léto je u konce, stíny se dlouží a nikomu už tak nechutnají. V narážce na hojný katalog literárních prohlášení počínajících slovy "nic není smutnější než. " bychom mohli konstatovat, že nic není smutnější než konec léta na plovárně. Do bazénu padá první listí, třepotá se na hladině, pluje vstříc podzimu, zapisuje si tichý muž do digitálního notesu příručního telefonu.
Stíny horkého léta IV
A jak celé to divadlo dopadlo. Holky z VIP kachličkové zóny byly krásně bronzové, neboť sluněni nezanedbávaly a k tomu používaly sekaninový krém. Další zimní sezónu tak budou moct strávit brigádou v klubu rozkoše a tance v ulici Ve Smečkách. Diana s kamarádkami si slíbily Petynku zas za rok, ale do té doby podniknout mnoho výletů a hlavně pijatyk a žranic.
Stíny horkého léta
Ulice se vylidňují, plovárny zalidňují. "Je plno. " burácí hromotluk u vrat Petynky. Zvedá se odpor, hromotluk tlačí hrozen lačnivců ven, ale sám je vytlačen a do areálu plovárny proniká nadlimitní dav.
Bulharská romance
Bulharská romance
Když bordelmamá přijímala Anife, netušila, jaká polízanice z toho bude. "Pošteluj mi cecki," křičela Anife na zákazníka; ten raději utekl a už se nevrátil. Jindy zákazníka urazila: "Ty máš ten lulin jak vadnou okurku. Di ho vrátit.
Poslední šance
Sekretářka ho uvedla do kanceláře ředitele největšího literárního serveru v zemi. Interiér byl zařízen v klasicistním stylu, na stěnách visely obrazy klasického období Picassa, Deraina a Matisse, u sofa, obtékána světlem lampy, stála nahá socha Aristida Maillola a v intimním rozvrhu padalo světlo na několik dalších míst kanceláře. Vše vykazovalo smysl pro řád a úspornost. Ředitel seděl za těžkým stolem, mezi prsty držel vanilkové cigarilo a hleděl do papírů.
Konec jednoho břižoletkáře
Konec jednoho břižoletkáře
Po škole, na radu rodičů, stal se břižoletkář. Pan Halabut vedl skromný život a profese mu v tom nepřekážela. Brzy se oženil. Do práce, z práce, o víkendech na kopečky anebo k vodě.
U Halabuta
U Halabuta
V Jindřišské je denní vinárna. Nemá název, ale denně v ní sedává pan Halabut, a tak by se mohla jmenovat po něm.
Pan Halabut jen tak sedává nad sklenkou jindřišského vína a někdy se nechává slyšet, že víno má jiskru, kudrlinku, šmak anebo jinou pravidelnost, a jindy neříká nic. A někdy pan Halabut vypráví.
Konec Rumana Tbylenka
Konec Rumana Tbylenka
Byl pátek, blížila se půlnoc, podobný pláči nešťastné ženy spustil se slabý déšť. Ruman Tbylenko se zadíval k temné obloze a pomalu dojedl pepřový krém. Když pak dopil lahev stoličné vodky, vstoupil do ní. Chráněn před deštěm, přečkal noc.
Rozepře
Nešťastné kavárník
Kavárník v Opletalově stojí na zápraží a vyhlížejí kavopijce. Jenže nic. A tak pálí papirosy, zakládá ruce v kříž a diví se: kde ti lidi jsou. A chlap, co Opletalovou na kole vozí frgály, mu čte z tváře a uklidňuje ho: "Kde be bele.
Daleko
Bledonožky
Tunely metra proudí holky bledonožky. V krátkých šatech sem a tam. A jak si sednou, konečně můžeš prohlížet ty bledé nožky. Některé je mají pokreslené savými obrázky, takže jsi zas jako malý před obrázkovou knihou.
30.6.2020
Revoluční. Ve tváři je celý červený a žluté vlasy za ním hrozivě vlají, mladý tulák supí: Nemáte jet po silnici. Jsem už o pár kroků napřed, když za mnou s rachotem cyklista končí vpleten do trubek zábradlí. Tulák, strážce bezpečnosti chodců, do něj strčil.
Jiná marmeláda
Profesor
Libeňské nádraží se hřeje v ranním slunci. Jednoduché kusy betonu připomínají antické ruiny. Z podzemí vystupuje na peron starý profesor Petříček, jeho bílé vlasy na ramena svítí jako Herakleitův blesk, který řídí vše. Nemá patricijskou tógu, ale větrovku a v ruce igelitku.
Honci slasti
Honci slasti
Bratři z nepaměti, Olda a Roman, se vydali na nestřežené makové pole u Úval. Z nádraží šli hliněnou cestou a Olda trochu té hlíny nabral do dlaní a do skleničky, že z ní večer udělá vázu a tu pak vystaví v Louvru, neboť ji archeologové budou mít za korintskou vázu černofigurového období 7. století př. n.
Dívka Blesku
Dívka Blesku
Stojí na zastávce, ve strakatých punčoškách a krátké sukni, posmutnělá dívka Blesku. A den už se koulí a ona, stejně jako nikdo, netuší, kam. Šestkou se sveze do Vodičkovy. Oblékne si zástěru a k radosti z žízně kolemjdoucích z tropického ovoce bude dobývat šťávu.
Sedmnáctkou na Himaláj
Sedmnáctkou na Himaláj
Jede do Himalájí, s velikým batohem na zádech, ve volných batykovaných kalhotách, holka zrzavá. Sedmnáctkou do Braníku na vlak a pak už tradá. Tatry, Karpaty, Kavkaz, po dlouhých týdnech se ocitne mezi prudkými štíty, sněhem a kamením, a taky kamzíky. Rychle si mezi nimi najde kamarády.
Kafilerie lidských duší
Objednal hotel na bulváru Sebastopol, nedaleko Les Halles. Sešli se právě tam, v ústí neřestné ulice, která je cítit pachem zadnice a nasliněného břicha, jak napsal Bataille. Květen byl na ústupu, před nimi ležela tma dlouhého večera, mrholilo. Šli až k oblouku, prošli kolem všech těch laciných podniků, z nichž některé měly namísto dveří jen gumové závěsy, jako by vedly do kafilerie.
Hoře pračlověčice Lilly
Neuměl ulovit mamuta, zato věděl, kde hledat krásně šťavnatá jablka. A tak si jednoho dne troufl oslovit pračlověčici Lilly a pozvat ji na večeři. Dorazila načas. Oči utopené v kouřových stínech, vlasy rozkutálené loknami a přes prsa a boky celá natěsno v tygří kůži.
Kopance a pasti
Hugův sen
Byl horký srpnový den, pole žhnula obilím jako zlatavý oceán, vzduchem poletovali ptáci a mizeli v modrém nekonečnu oblohy, z trávy vyhrávali cvrčci. Hugo Rosenblaum seděl opřen o kmen letité švestky a snil o konci války, když se z nekonečna oblohy ozval zvuk motorů královské letky a pak ohlušující rána a jako ptáci stroje zas zmizely v modrém nekonečnu oblohy. Puma dopadla jen nedaleko stromu. Našli ho k večeru, oceán obilí červenal soumrakem, ležel obsypán tichem a švestkami, na něž usedaly hladové vosy, na tváři mu zůstal blaženým výraz, jako by jen dospával svůj sladký sen.
Kain a Ábel
Nevěřte povídačkám. Mezi bratry Kainem a Ábelem panoval spor o ženský klín. Kain horoval pro klín bosý, zatímco Ábel byl stoupencem chlupatého. Často až k půlnoci vedli svou estetickou rozepři, vykazovali důvody svých postojů a nezřídka končili ostrou výměnou až rvačkou.
Romantici
Ó luno, tvé rety bledé k polibku pozemské milce zvou. Třešek založil brk a zasnil se. Ačkoli překročil hranici středního věku, nikdy neopustil území pokleslého romantismu s jeho životní umdleností, barokně rozmohutnělou řečí a úhelným kamenem katolické víry; území lyrismu, jímž procházejí gymnazisté při své cestě za zkušenou, aby z ně vykročili do životní prózy. A tak Třešek snil o nadpozemské říši, v níž vše by bylo podřízeno ideálu božské krásy a kde by to vypadalo podobně jako v barokním kostele, ale ještě nádherněji; kde vše dík Bohu bylo by veršem.
Park Holomků
Park Holomků
Stošek a Márinka žili láskou, takže květen jim přišel vhod. Chodili parkem Holomků, vždycky až na kraj, kde se usadili na lavičku, pojedli svačinu, kterou si připravili z poctivého kusu domácí sekaniny a chleba, Márinka zvedla hlavu a dívala se do sluníčka a Stošek na ni. Stošku, dívej se přece taky do sluníčka, říkávala Márinka, aniž by uhnula tváří ze sluneční dráhy, a Stošek, aniž by uhnul tváří z Márinčiny dráhy, odpovídal, že to nelze, že je k Márince připoután jako měsíček k Zemi. Tak tam tak sedávali jako planetky a drželi se za ruce, unavení a zlataví sluncem, sytí sekaninou, a kolem dělali rámus holomci, kterým jejich láska ještě nedávala smysl, jak byli dosud pitomí, takže se pak Stošek s Márinkou zvedli a ona s tváří nepohnutě vystrčenou ke slunci a on zas k ní pomalu odcházeli domů.
Katalog typů uživatelů sociálních sítí
Jsou tu mlčenliví soudruzi, děti ukryté v zadních řadách digitálních lavic, s třaslavými srdíčky v podpaží doufají, že budou přehlédnuty; nebudou. Jsou tu halasníci, jejichž slova hoří jako lahve vrhané z barikád hypotečních bytů, žijí své umělé revoluce, nad citronovou limonádou se zákuskem. Jsou tu pořadači dutých frází, bibliotékáři nudy, posedlí iluzí o přímé úměře mezi velikostí slov a významem řečeného. Jsou tu noví negramotní, jež porodila doba, namísto slov jim orientaci zajišťují obrázky, jejich touha mluvit dojímá k pláči.
Děkan a Miládka
Okurčička na másle pro pána, oznamoval číšník a pokládal na stůl talíře, pro dámu jitrnička. Děkujeme pane číšníku, ozvalo se dvojhladem, a ještě prosíme ty dvě anýžovky, doplnil pan děkan. Už pro to běžím, otočil se číšník na podpatku a zmizel v zákristii podniku. Tak Miládko, pustíme se do toho.
Višeň Panama Blue
Višeň Panama Blue
Paní si bude přát. natočil se k ní vrchní. Višeň Panama Blue, požádala Rita. Plavným pohybem vytáhl z kapsy u košile krabičku slim cigars, klepnul do ní a nabídl kouření.
Barbořino obrácení
Zprvu to byly intimní schůzky ve vinárně, pak lahvinka s manželem, útěky do dámských večírků, po rozvodu zas vinárny a nakonec osamělé večery u lahvinky. Barbora se propíjela k alkoholismu.
Nezřídka usínala v poledne, s tváří zabořenou do gauče, jenom v kalhotkách, se zadnicí namířenou k mlčenlivému bohu. Když ji žízeň vyhnala z pouště spánku, upravila se, vypila galon vody, snědla trochu tučného jídla a expresem si zkrátila cestu k večeru.
Americká krása
Hynek s Barborou žili podle amerického scénáře: potkali se na prestižní univerzitě a dlouho vedle sebe žili jenom jako dobří přátelé; jednoho večera, kdy horizont měl pastelové barvy a romantice už nebylo možno vzdorovat, jejich přátelství přerostlo v milenectví; z milenectví stalo se partnerství a po studiích v kostelíčku na kraji Prahy přijali svátost manželství; pořídili hypoteční dům se zahradou a brzy se jim do něj narodily dvě děti; Hynek měl dobrou práci u nadnárodní korporace, Barbora se starala s péčí řádné manželky a matky o domácnost.
Pak do jejich blaženého vztahu vstoupila náhoda: při jedné služební cestě do Hongkongu Hynek zahořel pro mladičkou palubní stewardku Felicii. Tajemství vášně brzy vyšlo na povrch. Marně se Barbora pokoušela zvrátit situaci, přivolat k životu staré pořádky, šlo už jen o to vyjednat podmínky rozluky, poradila jí advokátka a nabídla kávu spolu se smetanou zálohové faktury.
Carmen a její muži
Na sevillské taneční scéně platila Carmen Herrera za pojem, nedostižný vzor. Vaše krása není z tohoto světa, jste žena, nebo přelud. líbal jí ruce umělecký ředitel Teatro Lope de Vega a skláněl přitom hlavu tak, že svou pleší osvětloval Carmen jako na jevišti. Pane řediteli, dost, musela se vždy vymanit ze sevření a z kuželu chlípného světla.
Holka v citronovém negližé
Pavouk
Řidiči šestadvacítky leze po mohutném předloktí veliký chlupatý pavouk. Je modrý a vypadá, že kouše, straší cestující. A oni se uklidní, až když zjistí, že leze řidiči pod kůží. Že mu ho tam kdysi vytetovali kamarádi z třetí nápravně-výchovné skupiny valdické kartouzy.
Láska z čajovny
Krucián udeřil do gongu. Každé ráno tak ze své čajovny oznamoval světu šťastnou novinu, že už staví vodu. Než se osmělili první žíznivci, sám popíjel assám s kostkou sekaninového másla. Od stropních reproduktorů se snášel zlatý výběr: temné mručení tibetských mnichů, Struny podvečerního Vietnamu anebo lounge.
Saudek 85
Partička
Třeba byl sv. Jan Křtitel skutečně kulturista, jako na obrázku Jana Saudka. A proč by pak jeho bratranec Ježíš taky nemohl být kulturista. Třeba celá tahle partička apoštolů horovala pro bodybuilding a každý druhý den u Galilejského jezera zvedali těžké šutry a pak se krmili rybami a tvarohem.
Enigma touhy
Pan Kochan pracoval jako hlídač akademického knihkupectví na rohu Václaváku a Vodičkovy. Aby splynul s okolím, vystupoval akademicky: pěstoval si bujarý knír, jaký vévodil tváři Friedricha Nietzsche, nikdy nezapomínal na vázanku a dekorativní brýle, stejně jako na výraz hloubavého ponoru až téměř na dno mírné skepse. Pod tou oduševnělou fasádou ovšem pan Kochan nezapřel své nomen omen: tajemství, jemuž podléhal, nebylo tajemství knihy, nýbrž tajemství ženského těla.
A protože pan Kochan nebyl agenturou dohledu vybrán pro akademické knihkupectví náhodou, používal fištrón.
Něžněnka a Bajaj
Sejdeme se v půlce noci, na mýtině dubového lesa, slíbili si vzkazem. Stalo se. On přijel na bílém koni, ona přišla v bílých šatech, od země šel opar bílý měsíčním světlem. Stáli proti sobě, chrabrý princ Bajaj a krásná dívka Něžněnka.
Tušil trampotu
Ten prokurátor má pořádně napěněnej chobot, zaznělo z publika a prokurátor mrsknul pohledem tím směrem, ale že nebylo jasno, kdo ta slova upustil, soudce jen zvedl obočí a nechal pohoršení prokurátora, který pokračoval v závěrečné řeči, bez opory. Obhájce se potutelně usmíval, poněvadž obhájci je k libosti každý šrám a flusanec, který prokurátor utrží. Když prokurátor konečně navrhl uložit trest v samé horní hranici trestní sazby, to už se obhájce neusmíval, ale kroutil hlavou, docela nápadně, aby si toho prokurátor všiml, a ten si toho taky všiml, ale dělal jako že nic. Soudce poděkoval, jako dítě děkuje za jablko, a pokynul obhájci, ten energicky vstal, napřímil prsty obou rukou, zdvihl je až na úroveň tváře, tu s prvními slovy protáhl a pokřivil v naléhavé grimase a pak už docela hřímal jako Hitler na sjezdu NSDAP.
Ztracený ráj
Ztracený ráj
Alena Ginžbergová, básnířka a žena v květu, se rozhodla opustit rodnou metropoli a usadit se v Žatci. Odjela jednoho rána, poněkud komplikovaně vlakem přes Ústí a Teplice, Most a Bílinu, a k večeru byla v Žatci. V nádražní budově se zhluboka nadechla čpavého pachu moči, ucítila člověčinu, osudy unavené svými lidmi, opravdovost, beznaděj. Ano, tady ještě žijí lidé.
Vezou lumpy
Žluté porsche
Pustili ho v pátek navečer. Čekala na něj ve žlutém porsche. Ještě voníš ostnatým drátem, řekla. Zavřel za ní tetované paže a jejich polibek vrhl dlouhý stín na všechny ty ztracené roky.
Soud
Soud
Sotva uniformovaní muži otevřou těžká vrata Městského soudu, už se do nich tlačí lidé horující pro svár a spolu s nimi jejich právní technikou obdaření kamarádi. U kovočivného rámu musí odevzdat nože, obušky, pistole, brokovnice, handgranáty, chvíli to trvá. Pak už jsou tam, v chrámu bohyně Iustitie. Soudci přikrytí taláry se na tu chvíli chystali jako toreador k zápasu.
A Pepe hrál lžičku
A Pepe hrál na lžičku
Citrusové nizito s ředkví na vlašský způsob, objednal náměstek. Číšník se k němu otočil čelem a pozpátku odcházel do kuchyně. V kuchyni byl jen kuchař. Právě táhl ředkev z hrnce.
Sibiř
Sibiř
"Labaškine, jste zatčen," oznamoval plukovník do amplionu, kolem hučela helikoptéra a ostrým světlem reflektoru mířila k rohu, za nímž se Labaškin ukrýval. "Nesnažte se klást odpor, na střeše jsou ostřelovači. " Vzdal se. Za vítězné hudby sirén ho odvezli na stanici.
Srdce milenců
Srdce milenců
Veze si ji na hondě tučné benzínem, se sluníčkem v očích stoupají klárovskou zákrutou. Jedou a tam nahoře se vysypou, jejich srdce ještě tepající láskou pak seberou jako za aztéckého obřadu ke slávě boha Slunce, uloží k ledu do kyblíku a v IKEMU někomu přišijou. A až se dva znovuzrozenci z pořadníku probudí, seznámí je a oni k sobě zahoří láskou. A nebudou vědět, že žijí život milenců, co skončili pod koly, protože na to jsou protokoly.
Stánek sdílených emocí
Kosmonaut
"Přivítejte našeho národního hrdinu, kosmonauta Nikolaje Rybkina," provolala k publiku konferenciérka, načež se spustil intezivní potlesk. Na podium vstoupil muž ve stříbrné kombinéze, těžkých botách, jen helmu nesl pod paží. Usedl k dlouhému stolu k vizitce se svým jménem, sáhl do misky s praženou rýží, kterou mu uchystali jako malé občerstvení, a žvýkaje semínka naslouchal prvnímu dotazu z publika. "Jaké jsou na Venuši holky.
Marcel a Sandokan
Marcel a Sandokan
Marcel Špenátko vyhledával společnost pochybných mužů a to se mu stalo osudným. Při jedné takové naučné cestě secesními stezkami Hlavního nádraží padl na pohledného mládence. Ten se mu představil jako Sandokan, a nikdo ho jinak než pod tou přezdívkou neznal. Do Prahy přijel z Bíliny, českého Mompračemu.
Meinhard a Julie
Meinhard a Julie
Vzduch voněl jarem, ptáci zpívali od časného rána, kvetly třešně a Meinhard, jako všichni, věděl, že se blíží konec. V karlínských kasárnách zůstalo už jen pár jeho kamarádů, ostatní neznal, byli to nově naverbovaní vojáci většinou ze Saska, vlastně ještě děti. Když mohl, unikal za Julinkou, do sousedních Bubnů to měl jen přes řeku a nábřeží. Milovala jeho černou uniformu, naleštěné vysoké boty, stříbrnou pásku na manžetě prošívanou starobylým písmem, jen smrtihlav na čepici ji trochu děsil.
Silentium
Silentium, šeptával Wilbert do třídy. Učil latině, ale tu děti rády nemají, a tak v jeho hodinách mívaly ještě více energie než v jiných. První léta své praxe často pochyboval o smyslu toho, co dělal; vyučovat po první světové válce dávno mrtvému jazyku, není v tom ironie. ptal se sám sebe.
Sloup vs Lulín
Sloup vs Lulín
Volali najisto: "Lulín Kysilka," ozvalo se ve sluchátku. "Prosím přijeďte, bude třeba komentovat události," žádal programový ředitel studia. Ale beze všeho, potvrdil Kysilka a už žehlil puky kalhot. Televizní dodávka ho dovezla z Brna až ke Kavčím horám, prošel kontrolním rámem, bufetem, maskérnou a čekal na pokyn z režie.
Vlastníci
Vzkřísit povedený televizní projekt Bakaláři se tvůrcům filmu Vlastníci nepodařilo. Z Bakalářů zůstal jen žánr komorního sousedského příběhu; vymizel humor, zápletka, zručné podání. Nepodařilo se ani přepsat slavný film Dvanáct rozhněvaných mužů a jeho možná ještě lepší ruskou verzi Dvanáct; zůstal jen motiv uzavřeného rokování skupiny svérázných postav, jejichž svéráz je ale příliš stereotypní. Nepodařilo se ani "kafkovsky" zachytit absurdní povahu byrokracie schůzí SVJ; obrazu chybí poetika, kritika spíše než paradox úředního jádra soukromého vlastnictví zvýrazňuje lidské slabosti jako hamižnost a netoleranci.
Vincentinum
Čas se rozestoupil nad půlnocí. Dům už byl tichý, i ulice; lampy bloudily, pohasínaly. Pomalu usínala. Ještě slyšela z kuchyně štkát lednici, ten přerývaný zvuk motoru, když se několikrát za den přehřívala.
Johánek, Nevěnka a strejda Vít
Johánek, Nevěnka a strejda Vít
"Milý Johánku, jsou ti právě tři roky, a tak jsme se s tatínkem rozhodli dát ti první chytrý telefon, protože vstupuješ do zvídavého životního období. Ať jsi brzy tak chytrý a krásný jako tento ajfón. " Maminka uvolnila ručičky synáčka a tatínek do nich vložil krabici s přístrojem. Dítě ihned vědělo, krabici rozbalilo a telefon uvedlo do chodu; změnilo tovární nastavení, displej vyzdobilo obrázkem a uložilo kontakty na maminku Mariánku, tatínka Metoděje, babičku Juliánku, dědu Šimona a kamarádku z pískoviště Nevěnku; ta svůj ajfón dostala před nedávnem.
Nugátek
Hryhory a Cvitlana
Její nohy by unesly klavír, ve velikém břiše jí plavalo hovězí s mrkví a mocnými prsy by umlčela pluk i s maršálem. Jakmile ji spatřil, proměnil se v mazlavou trošku. Pozval ji na sklenku sladké kořalky. Odmítla.
Fenomenální láska
Případ smutné obhajoby
Šlo o případ smutné obhajoby: hrozilo mu 500 let, v lepším případě; v horším doživotí. Rodrigo, člen mexického kartelu Zetas, se provinil řadou špatností: mnoho lidí rozpustil v kyselině, zaživa, anebo je rozporcoval motorovou pilou z Walmartu. Nikdo mu neřekl, že se to nedělá, divil se pak na policejní stanici. To nebude stačit, radil mu obhájce a doporučoval odvolat se na genovou zátěž starých aztéků s jejich krutými zvyklostmi.
Teorie podivnosti. Pavla Horáková
Připraví si latté a spolu s dvěma mandarinkami je naaranžuje do vulgární kompozice; vyfotí ji, přidá heslo dne a výnos své dlouhé chvíle svěří nástěnce fejsbuku. Namaže si kroasan sekaninovým máslem, polovinu sní, chvíli se zasní, otevře word a prvně udeří do klávesnice. V řádech sekund sklízí reakce: někteří palečkují, jiní nešetří slovy: super, bezva, bomba. Tak Pavla H.
Černá rukavice
Černá rukavice
K chatě u samého kraje lesa dorazili už za tmy. Blížil se úplněk, chata stála v mléčném světle a nad lesem plul opar. Ticho se nedalo přeslechnout - byli dva kilometry od posledních domků, a i těch není v Hartingerově Pile, malé šumavské obci hluboko vSudetech, mnoho. Právě tam museli nechat auto a ten kus po pěšině vedoucí podle lesa dojít i staškami po svých.
Patnácté zastavení
Patnácté zastavení
Je čtrnáct zastavení cestou na horu Petřín. Velké vyprávění o čtrnácti momentech z dramatického příběhu Kristova konce a nového začátku. U některých hořela svíčka, u jiných ne. U některých si lidé četli z bible, modlili se, tiše rozprávěli, u jiných pili kávu z mopedu vybaveného kávovarem.
Jiné Velikonoce
Jiné Velikonoce
Slyšíme v rozhlase a televizi, že Velikonoce letos budou úplně jiné, jaké nikdy nebyly. A míní se tím sociální izolace, nemožnost konat a účastnit se bohoslužeb naživo. Velikonoce úplně jiné budou, ale z podstatnějšího důvodu: poprvé v historii bude v takové míře, jakou dnes vidíme v médiích, konfrontován svět pověry se světem vědy. A možná kněží tohle tuší, a proto jsou, nikoli pro změnu formy svých kázání, tak znervóznělí.
Správce jabloňového sadu
Správce jabloňového sadu
Zabil manželku, zabil druhou. Soud mu vyměřil prve deset, potom osmnáct let. Z Valdic si dopisoval s dobrým člověkem, jemuž patřil jabloňový sad; ten mu slíbil po návratu z vězení poskytnout práci správce. Psali si dlouhá léta, stali se přáteli.
Skoromanželské etudy
Johana a Krupp
Mladí milenci, Johana a Krupp, seděli nad svými hrnky s kakaem a beze slov dívali se jeden druhému do očí; tak jim to stačilo. Z té dopolední chvíle lásky náhle je vytrhlo zvonění telefonu. "Dobrý den, mé jméno je Antonín a rád bych vám pomohl zorientovat se na trhu s dětmi," ozvalo se ze sluchátka, "možná víte, že je ten správný čas investovat své prostředky do budoucnosti. A naše společnost vám v tom může pomoct.
Mulatky nosí nic
Mulatky nosí nic
Virus byl už všude. Velitel stíhačky Vojta zavřel televizi, dopil kakao, oblékl zelenkavou kombinézu a vydal se ke svému stroji. Zanedlouho už byl nad zasněženými štíty severní Itálie a jen tak z plezíru zařadil na 2 Ma, až těm pár lyžařům dole na sjezdovce zalehlo v uších. A pak už se pod ním otevřel Atlantik, delfíni, stěhovaví ptáci, lodě pirátů a nekonečný klid.
Večer plachých limonád
Devět let
Přesně po devíti letech pustili ji na sv. Valentýna; lásku (svoji "buzerantku", říká) ale nechala tam, ve vězení. Odjela zpátky do rodného města. Dost se toho změnilo, ptám se trochu banálně, co ji překvapilo nejvíc.
Luboš a Pralinka
Ulisa Tesaretti
Dnes se mi zdálo o ženě s podivným jménem Ulisa Tesaretti. Zkomolil jsem ve snu to jméno a někdo mě opravil, snad proto si je pamatuji. Nevím už ale, jak vypadala a čím ve snu byla, zůstalo jen jméno. Nezadávejte je do googlu, beztak byste nic nenašli; mějte trochu ohledu ke snům.
Básníkův žal
Básníkův žal
Z antikvariátu ve Spálené vychází básník, jehož jméno si nepamatuju. Čtyři dny neholený, v haveloku a klobouku, s výrazem boha pomsty. Opouští to místo rázně; patrně v regálech nenalezl svou sbírku a posedl ho spravedlivý hněv: do těch veršů ukryl klíč ke všem nadějím světa a on jimi pohrdl. Za rohem v kavárně ho pochopí, pálenkou usmíří jeho žal…
Selfie se sv.
Láska v Benátkách
Malá polední pře
V letenském bufetu na rohu dvou ulic rozhořel se ve středu v poledne takový spor: krásná Ukrajinka chtěla mi dopřát a k řízku velikému jako dlaň dospělého muže naložila nadměrečnou porci brambor. Babka, která zrovna nakládala dalšímu strávníkovi a byla té hrozné události na dohled, ji hnedva plísnila: „Dáváš tam nějak moc těch brambor. “ Krásná Ukrajinka se ale nedala a babce hned vpálila: „Vy dáváte ještě víc brambor. “
Snad jsem pro to sousto navíc, kterým mě obdarovala nevinně jako se obdarovává panenstvím, nepřidělal té dívence nějakou starost.
Přímluvce jara
Přímluvce jara
Tužky svatého Víta píší do nebe, ať už jaro ukáže krajku svých květů. A někdo tam nahoře to čte a váhá, jako soudce nad přípisy netrpělivého obhájce. A nikdo neví…
Nepokoj zástupce lidu
Ženská si solí prso. Jednou rukou si je, nahé, bledé, malé, zvedá z rozepjaté vojenské košile, druhou je solí.
Pan farář
Pan farář
Nikdo netluče zběsileji než Jindřich. Z kostela sv. Jindřicha a Kunhuty tlučou čtvrtou. A proč tak zběsile.
O Číňanech, davu a básnících
Světakrásy všecky
Hlavní nádraží je na pondělí nezvykle pusté. Lidé asi nechtějí přijít do styku s Číňany, kteří jsou všude. A tak o víkendu nakoupili zásoby rýže, kyselého zelí, sušené šunky a taky dost piva a limonády a zůstali doma. Do světa vyrážejí jen ti, kteří nemohou jinak.
Holčička a Špagetek
Japonští milenci
Japonští milenci, patnáctiletí havrani. Jedou tramvají číslo 12 a povídají si. Plynně česky: jeho táta dělal v Mladé Boleslavi, do škodovek zaváděl první počítače; ona je z Prahy a cení zuby, na Japonku nezvykle zdravé, silné na loupání kokosu. Oba mají fotoaparáty, ona retro leiku, vystupují na Letné a chystají se překročit pláň.
Adéla vestoje, Adéla vleže
Adéla vestoje, Adéla vleže
Je sobota odpoledne a na Letenském náměstí Adéla Elbel vyhlíží taxík. Čeká ji stand-up comedy. Je teprve půl čtvrté, má čas. U baru si dá vínečko, v maskérně ji přepudrují rozkošnou pusinku.
Harry, Meghan a vévoda z Pičína
Člověk v životě a na sociálních sítích zvláště narazí na nejrůznější postavičky. Zaujal mě jistý prodavač párků z Litomyšle, příležitostný šansoniér, co si udělil titul vévoda a docela vážně si pěstuje mezi slabomyslnými diváky obraz šlechtice.
Je známo, že existuje úchylka, specificky jí trpí muži, neboť obecně kdeviacím všeho druhu mají silnější sklon, jejímž projevem je předstírání jistého profesního či společenského postavení. Nejčastěji nemocný předstírá, že je lékař; jsou mediálně známé případy, kdy dotyční chodí v bílém plášti se stetoskopem kolem krku nemocničními chodbami a nabízejí (zejména ženám) přednostní vyšetření.
Limonek
Limonek
Docházeli na vaječnou kliniku na Letné. Manželé ve středním věku. Ona zatoužila po děcku a on souhlasil. Nejprve se snažili pomocí hormonu roztoužit její klín; jemu zas každé úterý masírovali lulína; vše marné.
Obviněn životem
Nádraží
Pracuje se tu v nepřetržitém provozu, stále někdo někam jezdí. Hučí to tu a vře jako v ďáblově kuchyni; rudá výstražných světel a pak hvizd: už ať jste pryč. Hlavní nádraží. Jak se za tisíc let promění tohle místo.
Láskou před nenávistí
Chtěl svou dívku překvapit, a tak si předtím, než odešel na schůzku, natřel tvář a vlasy bambuckým máslem. Prahu vtu dobu už sevřela zima, navíc bylo kvečeru, hmota ztuhla, takže vypadal ještě podivněji. Než došel kmístu schůzky, byl terčem posměchu i objektivů fotoaparátů, zejména mladí cizinci si sním, aniž by se ptali, pořizovali selfie.
Chvíli čekal, než dorazila.
Smuteční výlet
Střelba v ostravské nemocnici je nesmírně ranila. A protože při středě neměli nic jiného na programu, rozhodli se pro smuteční výlet. V mužně romantickém gestu stvrdili plán, když si do telefonu vydechli své „ano“.
Kamil byl na nádraží první.
O človíčka víc
O človíčka víc
V New Yorku, v ulici, co ji jen tak nenajdeš, v suterénu domu s požárním schodištěm je jazzový klub. Takový, co si nevymyslíš. Hrají tam černoši, je to mimořádný ansámbl, zpěvák má hlas jako tmavomodrý samet, můžeš pít víno nebo heineken a nenápadně pozorovat intelektuálky u vedlejšího stolku, lesbičky z nedaleké univerzity, jak se drží za ruce a zadky zaraženými do křesel lehce pohupují. Když se na ně budeš dívat dlouho, jako že budeš, vynadají ti, anebo tě požádají, abys s nimi odešel.
Dívka Mohe
První z pracantů
Co včera ponocní zhasli, teď rozsvěcují první z pracantů. Zářivky zamžourají a už do svých zřítelnic berou hory z papíru. To vše se musí dneska stihnout. zavelí předák kanceláře.
Utíkat za štěstím
Směje se, je šťastná
Směje se, je šťastná. A je toho štěstí tolik, až to s ní hýbá a její vlnité vlasy plují vzduchem a ona je přidržuje jemnou rukou, takže vypadá jako Botticelliho Venuše. A je čtvrtek ráno, ale jako by to byla jarní neděle a jí do těch vlásků a do těch štěstím rozesmátých úst padalo slunce. Vždyť si právě založila účet a k němu dostala osmdesát korun bonus.
Malá něžná revoluce
Malá něžná revoluce
Na Letné už roste milionové městečko. A bude to jen na chvilku. A možná přijde i na lásku: Vašek v davu potká Milku. Pozve ji na skleničku, opustí politiku a zakoukají se do sebe.
Skončila peckovačka
Skončila peckovačka
A když si všichni dost naubližovali, šli domů, paní uklízečka utřela krev z podlahy, zhasla světla, zamkla vysočanský stadion a taky šla domů. A chlapci, co si toho večera ubližovali, si pak doma rovnali boule lžičkama a jejich dívky jim dávaly pít kořaličku, aby to méně bolelo. A chlapi, co se byli na tu slávu dívat, doma vyprávěli, jaká to byla peckovačka, kdo, kdy a jak padl a že to vůbec nikdo nečekal. A jejich ženské, co už skoro spaly, neměly pro jejich nadšení pochopení a představovaly si, že nejlepší by asi bylo taky je pěkně přes bradu uspat.
Pohlavní líčení
Seforky vpeřinách
Seforky ještě spinkají. Vždyť je teprv půl deváté a k tomu nebe kaboněné, uplakané. Václavák už začíná žít, fortelné ženské věší klobásy do oken stánků, spěchá se do kanceláří, jen seforky ještě leží v peřinách. A některé se pod nimi choulí a tisknou na prsa skrytá pod hedvábím košilky medvídka.
Zelí pro Magadan
Zelí pro Magadan
Ještě není ani deset a z holešovické vývařovny jde pach kyselého zelí. Štiplavý opar, co kojí sny hladových. A o kus dál, dole vBubnech na garmošku preluduje ruský tulák. V prstech tisíc tónů, vzubech růži pro Magadan a vbřiše hlad.
Souostroví ikon
Změna senátu
Na nábřeží ráno přejela motorka mladou soudkyni. I s pejskem, informují noviny. Těch nevyřízených spisů, těch odročených jednání, těch procesních peripetií, a každá bude mít své číslo jednací a veřejný rozměr. A zatímco advokáti už přemýšlejí, jak změnu senátu využít ku prospěchu svých kauz, svět několika nejbližších se otřásl bolestí.
Poezie všedního
Poezie všedního
Chlapovi před Quadriem upadl rohlík. Shýbl by se pro něj, ale pes, kterého zrovna kolem vedl tulák, neváhal a po rohlíku vmžiku chňapl, šťastný z kusu suchého žvance. V takových bezvýznamných mžicích, v náhodném setkání upadlého rohlíku s tlamou zvířete přebývá jistá poezie. Poezie bílého pečiva a věčného hladu psisek.
Vratká chůze světem
Holky a kluci a andělé
Metro před osmou. Kluk ještě dopisuje úkol, svědomitě, na koleni. To holky úkoly neřeší, buď je mají, anebo sázejí na slabost pana učitele pro jejich vlásky a kokosový smích. A tak si mohou povídat a upíjet z kelímků mléčnou kávu (protože holky jinou nepijí).
Kojící madona
Filosofické uzeniny
Je večer a ty si můžeš v knižní spižírně uříznout kus dobré filosofie a žvýkat ji. A stranou flusat těžko stravitelné kousky, jestli si netroufáš. A pak si utřít pusu mastnou od myšlenek a jít spát.
Nepadnoucí svět
Je nejlživější hra: puzzle.
Madlenka a milý
Byla sobota byl říjen
Byla sobota a byl říjen. Plamenem zapadajícího slunce obzor žhnul jako vrata do vysoké pece. Na letenské zastávce postávali lidé, pohroužení do sebe a nejbližších věcí. Tramvajemi pak mizeli do jiných pražských čtvrtí, od milenek kpolévkám, dětem, do svých rozvrácených manželství.
Se třemi Araby v bufetu
Ráno u cirkusu
Letná tone v ranní mlze, domácí ještě spí s hlavami ztěžklými od mudrodivé lopoty a v maringotkách za červenožlutým stanem už pískají konve. Peppe odešel s plechovým kyblíkem plným syrového masa servírovat lvům snídani na vidličku, a Ramona maže máslíčkem rohlíčky Jejdě a Rostlince. A na malé obrazovce v rohu sledují Dobré ráno, kam si pozvali pána židitele, aby jim vypověděl, jak se žije u cirkusu.
Ranní hygiena
Letenské náměstí.
Tronek & pidižvík Ltd
Ivan a česnečka
Vymačkala na něj houbičku, po zádech mu stekla mýdlová pěna. „Ještě lulíka,“ usmála se. Zvedl kní oči a pak je zas sklopil. Vystoupil zvany.
Konec mladých komunistů v Čechách
Konec mladých komunistů v Čechách
Na jedné ze svých schůzí se rozhodli řešit aktuální problém; jednohlasně přijali usnesení: Rozeženou mlhu. Smog nevadí, neboť je dokladem pokroku, krásnou vizitkou lidství, ten jejich akcí nesmí být dotčen, zavázali se vdovětku. „A hned jak budeme mít splněno, obrátíme proud Vltavy. “ navrhl nadšeně růžolící mladík zpléna, načež se strhl potlesk a pleskalo to jako radioaktivní déšť zČernobylu.
Žiješ podivnej příběh
Žiješ podivnej příběh
„Žiješ podivnej příběh…“ zpíval vjedné písni Pavel Zajíček naléhavě. Ano, žijeme "podivné příběhy". Třeba ten mladý muž v protějším domě. Noc co noc sedí se sluchátky na hlavě před monitorem počítače, téměř se nehýbe, až na pravou ruku, jen občas něco zamumlá do monitoru.
Hořící keř. Pyramidi Gogo
Hořící keř. Pyramidi Gogo
Zatímco ostatní míří do práce, ona tou samou tramvají jede z práce domů. Striptérka Pyramidi Gogo. Platinové vlasy prohořívají černým šátkem jako plameny keřem v poušti.
Co dnes vyvrací lásku
Co dnes vyvrací lásku
"Lidé dnes dokáží obdivovat už jen arkadickou krajinu volného času a turistiku" napsal Michel Serres v knize Palečka. Esej o digitální revoluci. Kolik asi rozvodů zapříčinily spory o to, jak naložit s volným časem. Už ne alkoholismus, násilí, finanční problémy nebo paralelní vztahy, ale blahobyt a nuda vyvracejí lásku z kořenů.
eRosary
Přijel cirkus
Uprostřed pláně jako kosmická loď přistálo šapitó. Na Letnou dorazil cirkus Humberto. Kolem maringotky, malé světy na kolečkách. Vjednom bytují krotitel lvů Peppe Patroni, hadí žena Ramon a jejich dvě holčičky Rostlinka a Jejda; ještě jsou to malé hadičky, ale jednou vyrostou vúplné hadí ženy.
Nejasná zpráva o konci světa
Nejasná zpráva o konci světa
Byl pátek podvečer, byl podzim a byl hostinec na konci světa. A cestou vystlanou znaveným listím ktomu hostinci o tom pátečním podvečeru přicházeli lidé.
Nejprve se pojedlo, aby účinky alkoholu byly neutralizovány alespoň na dobu úvodního ceremonielu, při němž došlo kpředání darů, vzpomínkových předmětů a blahopřejných zdravic. Pak už nic nebránilo projevit žízeň po životě a pálence, přimknout ústa kvínem nalitým soudkům a sát.
Palečka. Esej o digitální revoluci
„Mladí lidé … už nejsou obklopeni zvířaty, nežijí na stejné zemi a nemají stejný vztah ke světu. Obdivují už jen arkadickou krajinu volného času či turistiky. “
Právě vydaný překlad knihy Michela Serrese zroku 2012 stitulem Palečka. Esej o digitální revoluci je jedním zmála textů vztahujících se ksoučasným tendencím kriticky, ale slaskavostí a snahou nalézat pozitiva situace (podobně kriticky a svhledem mapoval slabiny současné „digitální doby“ rovněž nedávno přeložený Byung-Chul Han vknize Vyhořelá společnost, stím rozdílem, že jeho pohledy se omezují na skepsi a jistou hořkost); a – nutno dodat – jedním zmála – česky vydaných - textů o digitálních médiích a jejich vlivu na společnost.
Krapáček nečasí
Tam dole si náhlí
Tramvaje vyrážejí do večera, už tak náhlého říjnem. Lidé s batohy jedou ke kolejím, mezi nimi dva mladí milenci z Chlumce nad Cidlinou. V pokoji sní trochu z domova, vypijí čaj a budou si navzájem náhlí. Tam dole, ve tmě pod peřinou.
Lístky jidášky
Lístky jidášky
Pozor na lístky jidášky. To jsou ty, co po uplakané noci zrádně leží mokrou stranou kasfaltu země. Šlápneš na ně a políbíš ji. Pozor na lístky jidášky.
Zpráva o krásné lidské solidaritě
Dohodli se budíky nastavit na čtvrtou ráno. A opravdu, ve čtyři ráno ve třech různých pražských čtvrtích zapípaly placaté telefony. Lucie i Naďa si už večer předtím natočily trvalou, Šimon kumyvadlu alespoň nachystal brilantínu. Oblékli se do svátečních šatů a ještě za hluboké tmy každý svou cestou vyrazili kŽofínu.
Limonáda a Ludvíkova žízeň
William
Sedím v tramvaji 18. Naproti sedí starý muž, dvojník Williama S. Burroughse. A stejně i on na svět mžourá miotickými zorničkami.
Varta na Bertramce
Takový šok zažili naposledy 11. září 2001, když se na obrazovce stále dokola nořil falus Boeingu do slabin mrakodrapu. Svolali se okamžitě. Lucie, Naďa a Šimon, kamarádi do deště.
Jak jsem nezachránil svět. Zpověď mizerného milence
Nikdy bych se nenadál, že to budu právě já, zavilý liberál, komu osud přihraje roli zachránce heteronormativity. Už je to asi deset let, co jsem se seznámil skrásnou dívkou, policistkou Lucií. A další shodou náhod, i když nás svedl oceán internetu, bydleli jsme vjedné ulici Barrandova.
Velmi záhy, snad při první procházce Prokopským údolím, Lucie mi svěřila, že je lesbička.
Žízeň rána
Žízeň rána
O sedmé ráno poloprázdné nádraží, spěch ještě nedostal tu správnou žízeň. V Kolovratech odstavené nákladní vagóny zalité sluncem, zanedlouho je někdo poplácá po vyhřátém hřbetě a zavelí: Hyjé. Těžkým krokem se vydají k jihozápadu, občas zahýkají radostí, občas únavou. A náš vlak se blíží k Benešovu, městečku na dlani, na jehož náměstí je soud a v jedné kanceláři jako v kupé expresu na cestě za spravedlností mladý soudce chystá rozhodnutí.
Perfect Day
Perfect Day
Neděle se chýlila kpoledni, zbytů pomalu začínaly vonět polévky. Vydal jsem se nakoupit pár nezbytností do Delmartu na Hradčanskou. Bylo tam prázdno jako na benzínce pár minut před loupeží. Ale to není, co jsem vám chtěl vyprávět.
Nejde o pietu, ale identitu
Nejde o pietu, ale identitu
V roce 1993 v Mostaru Chorvaté sestřelili skutečnou pamětihodnost – Stari most, dominantu města. Tak vypadá trucpodnik uprostřed identitární paniky na Balkáně.
V roce 2019 „neznámý pachatel“, „strážce pravdy“, počmáral sochu Koněva, značně nepovedený pomník ve městě, o němž F. X.
Jasmínka a Vojta
Jasmínka a Vojta
Třída, dokonce národní. Tramvaje, auta a lidé v pletenci pátečního odpoledne. V tom zmatku těžko kdosi zahraje na hoboj. A přesto zpod hluku a kvasu tu a tam ozve se poezie.
Koitus, kýč a Maťova odpověď
Energeticky náročná doba
Nastala energeticky náročná doba. Kolik energie a prostředků dnes lidé vynaloží na zábavu, to historie dosud nepamatuje. Migrace ze zemí třetího světa je jen legrace proti tomu, co předvádí společnost světa prvního: všichni se bez ustání přemisťují; už byli u pyramid, ve vietnamské džungli, u norských fjordů; a všechno tam viděli, vyfotili a snědli. Ta energie musí zákonitě někde chybět.
Prague Pride. Zápisník zpravodaje
Začalo to krapáčkem
Prahu bere krapáček, teplý, srpnový jaksepatří. Ptáčci a andílci mu nastaví křidélka k očistě a k radosti. A ten teplý déšť padá do teplého průvodu, co jde Prahou. A kluci mu nastavují lulíky k očistě a radosti a holky se vášnivě líbají, protože věří na romantiku, které letní krapáček přeje.
Žijeme v nádherné době?
Žijeme prý v nádherné době, tvrdí Michal Horáček v jedné písni a svou optimistickou proklamaci bere i do dalších projevů. Obávám se, že jde buď o miliardářskou euforii, která jde napříč dobami, anebo o ironii.
Nechci pěstovat apokalyptický žánr, ale nutně se musí něco stát. Už snad i Václav Klaus pochopil, že globální oteplování je fakt, a ne blud vědecké obce, která ho chce hněvat.
O křehkosti bytí
Ach, pan Stalin…
Ta osiřelá letenská pláň, ta poušť. Ach, kdyby tu tak s námi stále byl. mocný pan Stalin. Snad by v tomto sadu kvetly i granátová jablíčka, dívky by se netvářily kysele a dost možná by odtud vedly eskalátory až na Měsíc.
Trapisté a ptáci
Trapisté a ptáci
Půlnoc. Už za tři hodiny vstávají. Neletí na Kapverdy, ani nikam jinam; budou se modlit v chóru, jako každý den. Trapisté.
Už brblá o směnkách
Křížovka a nebezpečí požáru
Láme si hlavu, až to praští. Cestou metrem luští křížovky. Dlouhý ohon připomínající klasy slámy si raději dala bokem přes rameno, aby pod tím zápalem myšlení nevzplál. Neboť tajenka za požár v metru nestojí.
Bachl ho a hotove
Prima Zoom
Včera na Prima Zoom říkali, že všichni pocházíme z jediné ženy, africké pramáti. Pohádkové tvrzení mezi dvě reklamní pauzy. Člověk ale sdílí snad 97% genů i se stvolem trávy, to tvrzení není ještě dost radikální. Ne pivo v krvi maníka před obrazovkou, ale on v žilkách chmelových lístků koluje sem a tam.
Tušil posluchače
Jiné a stejné
Noc, žlutavá jarem a steskem. Jehličky deště se lámou o střechy činžáků, pootevřenými okny jde vlhký vzduch. Kdo ztrácí signál s vědomím, usíná. Padesát tisíc let nazpátek, v moři času, bylo pondělí nebo pátek a byl večer.
Dvé blaženců z Brna
Mléčné hory
Dvě mléčné hory, mírné homole pohupující se pod tričkem. A jsou nejvýš loňské, bílé jak sněhy. Svěží oáza v poušti touhy, oáza co prohlubuje žízeň.
Ve jménu oběda
Na chodce ohledy nebere, zajímají ho jen hladoví, vzdálení strávníci.
Terezka od Klžků
Vojenka se ukládá ke spánku
Připravovala se k spánku. Odlíčit, použít noční krémy. Dnes celý den přednášela. Dolnosaská pozdněgotická sakrální plastika; sama krásná jak madona, asistentka uměnovědné katedry Vojenka Legátová.
Mojžíš z Makotřas
Mojžíš z Makotřas
Není to tu zrovna biblická krajina, ale hořících keřů je cestou celá řada. A v Makotřasech na zastávce muž v obleku, čte, čeká na autobus. Jmenuje se Mojžíš a v Praze pracuje jako účetní v nadnárodní korporaci. Než přijede jeho spoj, založí knihu a zvědavě přistoupí k jednomu keři.
Prsa a malimo
Tuláci nocí
Tuláci sobotní nocí, na cestu si svítí alkoholy se všemi jejich barvami. Po ovoci poznáte je, mumlá biblista do sklenky v baru Jób. Cestou domů bude vystaven zkoušce sirén, dívek v kožených džínách a s výstřihy pro radost. Lačnice obstoupí dychtivce a spustí zpěvy lásky.
Ebenový šošon
Rty na matnou višni sladkavé
Svá prsa nosí hrdě. A neváhá je vypnout i v tramvaji, při krátkém protažení, i když jen pod svetrem (ale těsným). Tak, aby si muži všimli. A trochu u toho i zívne, rty na matnou višni sladkavé.
V záhledy volá snivce
Tlapiko a Mamlásek
Pátečnímu odpoledni vyrazil opar z deště. Kočička Tlapiko a pejsek Mamlásek raději zůstali doma, protože pejskové a kočičky vodu tuze rádi nemají. To tři černé kamarádky ze země Togo se vydaly městem, vlhká atmosféra jim připomíná zelené pahorky africké. A jedna má žluté lízátko ngogo, pochoutku z hrošího mléka.
MDŽ. Bez básně a hany
Plechoví vs živí
Morání víří plechovky, bez ustání. Spodní proudy civilizace. Peter Sloterdijk auta označil za příklad úspěšné integrace (svého druhu) cizinců. Ano, máme tu mezi sebou už 5,5 milionu plechových přátel a je to tak akorát.
Naléhavý akt
Naléhavý akt
Tlustá Japonka. Koulí se Prahou s ajfonem v ruce pro snazší orientaci. A tělem sytí obzor ta hromná Japanice. A v úzkých uličkách je jak slovo do pranice.
Tři muži, holky a Bůh
Tři muži, holky a Bůh
Pod Andělem stojí tři muži v pracovních vestách. Na prsou mají nápis: Bůh bude soudit tvé hříchy. V rukách letáky, patrně s výčtem hříchů. A holky, co mají rty jak višně v čokoládě, si s nimi chtějí udělat selfie.
Lásky z nádraží
Lásky z nádraží
Potkal ji na kosmickém nádraží. Čekala na spoj Země - Neptun, kde studovala čtvrtým rokem hru na flétnu na jedné z nejprestižnějších akademií v galaxii. Hlásili zpoždění: v mlhovině Andromedy měla raketa menší potíže s rojem asteroidů. Využil toho a pozval ji na kávu do nádražního kiosku.
Snění velitelky Rozmarýnky
Snění velitelky Rozmarýnky
Schylovalo se k páté. Únor ještě cvakal zuby, ale obloha byla modrá s oblaky pro ornament; a jak se do nich opíralo slunce, jejich nadutá břicha zlátla. A nad Břevnovem dvě kouřové šmouhy. To velitel stíhačky Vojta vyprovázel velitelku Rozmarýnku na misi do Grónska.
Zmoklé ovečky
Soud
"A po pravé straně vidíte Městský soud," upozorňuje průvodkyně turisty. A oni otáčejí své hlavy a blýskají pohledy i aparáty. Místo, kde se jako při chemické reakci odděluje pravda od lži; a někdy dojde k hoření, které ale soudci pokusníci nevidí. Místo, kde umírají naděje pod značkou "To".
Kus bludné hvězdy
Vodník a milenci
Řeku už vzala tma, už je zas pro vodníka. Zaleze do koruny vrby, napěchuje lulku a zadívá se k měsíčnému oparu na nebi. Z šosu mu bude kapat voda na čela milenců v polibku obrácených vzhůru. A jim to bude jedno, vždyť láska plaší každou noční můru.
Black out smyslu
Black out smyslu
Byl to běžný den: snídaně v metru, káva do kelímku, prosklená kancelář v osmnáctém patře, práce, pauza na nudle v závodním bistru, práce; a nepřetržitá a všudypřítomná záře monitorů. Ajošino Tokugawa do toho svého hleděl právě desátou hodinu. A pak se to stalo: malý black out smyslu: nevěděl proč. Jeho kolegové pomalu odcházeli, někteří hrát pačinko, jiní do nevěstinců se silikonovými ženami, on ale dál hleděl do monitoru jako do prázdna.
Domky ze tmy
Mosty vědění
Ona je tak trochu vědátorka: nervózně bere do rukou propisku a zapisuje cosi na kus papíru; pak si zas něco říká sama pro sebe. On raději spí, zaražen v křesle a ve svých černých kšandách. Malýma očima za silnými brýlemi žena zvědavě mžourá po okolí. On se mezitím probudí a mlčenlivě mžourá na ni.
Romance Sumiko Kočinawy
V půl sedmé večer oheň pracovního laptopu vyhasl, Sumiko Kočinawa mohla jít domů. Z devětadvacátého patra ji svezl výtah spolu s několika manažery; právě se domlouvali na návštěvě nevěstince se silikonovými robotkami; Sumiko se otřásla odporem.
Odešla do metra. Cestou barevným potrubím lemovaným obchody koupila lednové sushi a láhev argentinského vína.
Zakázané uvolnění
Vajceovi. Konceptualisté
Dita Vajce a její manžel Šimon jsou konceptuální umělci. Svými instalacemi upozorňují na aktuální problémy lidstva. Vystavují v galeriích, ale i ve veřejném prostoru.
Jolandiny zlé kruhy
Jolandiny zlé kruhy
"Vidím velký špatný. " řekla paní Jolanda a významně se odmlčela. Balíček tarotů z jejích dlaní blýskal jak ze tmy nůž. Oko kamery na hřmotné postavě věštkyně viselo soustředěně, jako by i ono podléhalo pravdě karet.
První tma
Dvojník. Delon
Vlakem na trase Praha - Ostrava cestuje dvojník Alaina Delona. S rozepnutou košili a taky v rukávech a rozčísnutou vlnou ve vlasech. Má kufřík a v něm nejspíš důležitou depeši a revolver ráže .
Věc vkusu
Ráno. Pohled z tramvaje
Na silnicích plechová tlačenice, v dýmu a mručení dieselů. Povytažená obočí rudých světel a pak start. A z oblohy kyselý déšť rozleptává sny o zimě v městě.
K horkým dálavám
K horkým dálavám
Zas olověné nebe, zas lezatý polomráz. Velitel stíhačky Vojta už toho měl akorát. Ještě rozpustil kakao v hrnku s obrázkem na dně a vyrazil. Ohně, hřmění a dvě křídla v mracích.
Silvestr inženýra Vašbalouna
Silvestr inženýra Vašbalouna
Inženýr Radim Vašbaloun se chystal do společnosti. Vykoupal se, oholil, do vlasů vetřel olej a z vůní použil svůj nejlepší - francouzský - parfum. Zkontroloval puky na nohavicích zánovního obleku, vybral bílou košili, nasadil stříbrné manžetové knoflíčky a kravatu. Hodinky ukazovaly pátou, čas jít.
Adventní šošibe
Adventní šošibe
Objednala si adventní šošibe s rumělkovým vejcem a zeleninou. Velkým oknem restaurantu pozorovala sněžení, z reproduktorů se snášela ambientní hudba a ona ji nechala dopadat jako sníh na pustinu své duše. V ulicích proudily tisíce lidí, Tokyo vřelo večerem. Po jídle vypila opiový čaj.
Milenci v kameni města
Popadla je tma
Popadla je tma. Hleděli do plamene svíčky, Yokake Šigotu a maličká Kozomo, dvě bytosti z kraje světa. Vosk uvolňoval vůni, která měnila pokoj v květnou zahradu. Z nebe za okny se snášel sníh a křídla nočních ptáků vířila otázky.
Všedívčí slet
Oběd před Vánoci
Dvě staré paní si vyšly k Šuterům na oběd a dát si dárky. "Je to porcelán," varuje svou přítelkyni před neopatrným zacházením prvá. Pak daruje, bez varování, druhá. Poděkují si a taky Ježíškovi.
Zatím v kosmu
Opilé tramvaje
Podvečerní Prahou se kolébají opilé tramvaje. Rozvonělé punčem a stopou horkých vín a třebas kapkami proti kašli, vším čím lidé plaší splín. Jedou z pohádek o firemním večírku anebo jen z krátké pouti ulicemi ke stromečku. A jsou trochu hlučné, jak opilé jařilky vylétají z úst cestujících.
V srdcích Pripjať
Vánoce
Děti obléknou do svátečního a taky sebe. A stoly do krajek něžných jak samo nebe. A bude to vonět trochu po jehličí a trochu tesknotou prastarých zvěstí. A tichá hudba rozechvěje plameny svíček a všichni si budou přát docela prostě - štěstí.
Tak už jen oceán
Služba světla
Za sedmero olověnými mraky, v nepředstavitelné výšce stojí a žhne, rozsvěcuje vesmír. Služba světla, říkají teď za nepřízně počasí mnozí. Za jedním z oken k nebi smutně hledí i Ludvík Šinagut. Chtěl být pilotem a létat slunci nadosah; podobně jako velitel stíhačky Vojta, který právě překonává Atlantik.
Stěhovaví ptáci
Lidé úzkých roků
Obědváme nahé makaróny ve stínu stromů, které pamatují o mnoho víc než my, lidé úzkých roků. Rozmlouváme o věcech, jimž můžeme rozumět sotva zpola; člověk by musel žít nejméně dvakrát, aby něco pochopil. Pak pijeme kávu a naše myšlenky i řeč se zrychlují. Je nám jisto, že řeč nemá žádný střed a její pravda se třpytí jak hvězdy vzdálených galaxií.
Barevné oči benzínek
Barevné oči benzínek
Barevné oči benzínek svítí do tmy. Za jejich duhovkami malý svět: bagety, destilovaná voda, pár posledních novin, cetky, vůně hořlavin. A taky únava z cest, krátká pauza na kávu z kelímku, slova šeptaná do páry. A sem tam elegantní navštívení: ze tmy zasvítí punčoška, a v ní divá tvář.
Revolucionář z tramvaje č. 3
Digitální baroko
Asfalt, beton, cihly. Je toho tady úplná barokní spousta. A víra v pokrok sálá z výfuků a kanceláří, unikavá a tekutá jak tahle doba. Displeje, online, wifi.
Dorotky a milec
Linda a její chlapeček
Štíhlá s jemnými rysy a krátkým sestřihem vypadá jako Linda Evangelista Purkyně. Na klíně má chlapečka a tomu z vlasů vybírá vši. A i když je čas oběda, nestrká si je do úst, tenhle zvyk už opustila. A chlapeček se tetelí, protože má maminku manekýnku a protože jedou tramvajkou kolem řeky a než dojedou domů, na hlavičce už ho nebudou kousat žádné vši.
Prastará žízeň
Prastará žízeň
Žízní po slunci zlátne listí a obzor brzy navečer. A prastará je ta žízeň a zběsilá jak zápal dětských her. A marná je, když s oparem na rtech říjen obrací rok naruby.
Krátké drama podvečera
Ranou v oblacích prýští červánky, na horizontu začlo krátké drama podvečera.
Taková normální noc
Taková normální noc
Z gumových hadic už jen slabým čůrkem teče víno, sudy jsou na dně, vinárny pomalu zavírají. Muži vytahují portmonky, ženy dělají jakoby nic. Vzduch má ostří, protože říjnová noc. Někteří mávnou na taxík, jiní zmizí v podzemí posledního metra.
Kamínek milenců
Kamínek milenců
Na Výtoni stromy ještě drží barvu, na zmrzlinu se tu už ale fronty nestojí. A ještě pořád to sem vede lidi ve dvou. A ona se pod kabátkem třese, a jemu trochu hlas. A v dlaních svírají horký kamínek milenců, ten dojemně beznadějný kousek hráze z řeky zvané čas.
Poslední neandrtálská žena
Poslední neandrtálská žena
V Neoluxoru rozhlasem nabízejí knihy. Nejprve titul Sexy chaotička; tuhle knihu by prý měla mít každá. A pak Poslední neandrtálskou ženu. Volil bych druhou.
Slunce bere čáru
Fanda
"Fanda naboural. Na kruháči. " Auto můžou odepsat. V tramvaji se člověk dozví, jak lidé žijí, co se jim přihází.
Bumbája
Hvězdička
Zlaté vlasy a čokoládová vůně z ní dělají hvězdičku podvečera. S tmou obnaží se v pase a rozsvítí krajinu něčího lože. A její pohlaví bude padat a ten dole bude si něco přát.
Bumbája
Odletěli do Bumbáji, letoviska na ostrově v oceánu.
O podzimu
Agent
Byl docela nenápadný, jako agent v baloňáku. Podzim na konci srpna, neklepal, prostě se objevil. Se svým chladným větříkem, který to myslí vážně, se svým náhlým stmíváním, které neuprosíš. Včera se objevil, jen tak zdálky se nechal vidět.
Máselná dívka
Poeta
"Svěžest tvých prsů předčí lesní řeku a jejich drahokam nedobyli by ani v diamantovém dole. " Zpěvem lásky uspával ji do sladkého snu. Když už byla celá zmámená, vkládal na ni dlaně. Bránila se, a tak přidával: "Tvé boky jsou jak sluncem rozhojněné stráně.
Prvňáčci
Anton
Ráno to Antonovi začlo. Poprvé ve škole. Protože skončili brzy, pozval paní učitelku na punčovou zmrzlinu k panu Gelatitovi. Nerozuměl úsměvu, s nímž ho odmítla.
Slunce bere čáru
Slunce koulí hašduládu
Slunce zas koulí hašduládu. Ale jen na chvíli, protože čas neúprosně bere. Léto, z šortek nahá stehna, horké nálady, dlouhé večery, melouny a limonády do žízně. Ještě chvíli, koukají holky ku obloze a nechávají dozrávat své melouny.
Žízniví Oidipové
Copatá v žáru
Na opálených zádech jí leží světlý cop. Jak plamen stéká ke kříži a zapaluje ji. A ona celá v plamenech, hoří a nekřičí, jen slastně vyfukuje kouř cigaretky. S tou by byly pletky, pomyslí si chlápek na vedlejší dece a užívá si ten nahatý žár.
Digitální rodina
Známe je dokonce ještě předtím, než se narodí: jako zavinutý stín na snímku z ultrazvuku. Pak nám hrdí rodiče dopřejí popatřit na okrvavělý a ohlenělý uzlík neštěstí, plný slz, že sotva je na světě, už ho fotí. A pak už je vidíme denně, v peřinkách, v kočárku, s ústy oblepenými kaší, s chrastítkem atp. Rostou nám všem před očima.
Honza málem králem
Zdroj – internetové stránky advokátní kanceláře:
Honza je zakladatelem advokátní kanceláře. Díky své dlouholeté praxi a získaným zkušenostem ve veřejnoprávním světě se Honza zaměřuje především na níže uvedené oblasti práva, které v poslední době nabývají stále na větším významu a důležitosti.
Václav je ředitelem advokátní kanceláře. Na Václava se můžete spolehnout vždy při zastupování v soudním procesu.
Turecko, all inclusive
Pačuchinovi
Pačuchinovi nedorazili k autobusu. Delegátka znervózněla, už měli vyjet. Ještě včera celá rodinka, máma, táta a jejich čtyřicetiletý syn leželi u bazénu a předčítali si Komsomolskuju gazetu. Vypadali spokojeně, jako by je hřál pohled samotného pana Stalina, a ne jen obyčejné slunce.
Krutoprdleník
Krutoprdelník
Srpen dosahoval svého vrcholu, slunce pálilo a kolébáni únavou z horka lidé korzovali ulicemi. Pak ale děti a zvířata posedl neklid, intuice jim napověděla. A potom už šlo všechno samospádem. "Blíží se krutoprdelník.
Sousedi
Vstali pozdě, protože je neděle. On sprchuje své velké, tučné, chlupaté tělo. Voda stříká všude kolem. Ona krájí salám.
Ztratila se Eliška
Ztratila se Eliška
Na světě je teprve dva roky a už se rozhodla poznat ho na vlastní pěst. Vlastně tlapičku, Eliška je tchořice. Tak teď smutně kouká z černobílé fotky přilepené na pouliční lampě. A v záplavě červencového slunce bledne smutná zpráva o její kuráži.
A zase ta Paříž...
A zatím v garážích na kraji města.
V garážích na kraji města už sundávají tahače ze špalků. A na dvorku se lesknou ve slunci chlapské hrudi od oleje. Tak ještě promazat a naložit soundsystémy, v poledne na Václaváku to musí ladit.
Urostlé cizinky
Statika
Řeřavý smích propálí závoj klidu. Macatice sněhobílé pleti častuje svou přítelkyni pobavenou reakcí. A jak leží, třesou se jí stehna tekoucí po osušce, vlní se bitím jak horský veletok. I zadnice se otřásá v základech, rotuje kolem svého středu jak kolem tmavého oka uragánu.
Nad pláží baroko
Krize
Neprobírají krizi evropského myšlení nebo podobně závažné téma. Probírají krizi vztahu jedné z nich. Dala si s přítelem "talk", už to bylo nutné, a teď čeká, jak se to vyvine; rozchod hrozí spíš jeho iniciativou, ona si ho nepřipouští. Pak se otočily a slunci vystavily svá tučná pozadí v drobných plavkách.
Nahé stanovisko
Průhled do věčnosti
Leží na trávníku Zlatých lázní. Vystouplé kyčle drží její plavky kousek nad tělem, utvářejí mezeru plnou stínu a radosti. Kolik pohledů mužů tam se vejde a skončí. Stovky, tisíce, to se nespočítá.
Nuselské dvorky
Afrodita 21. století
Afrodita 21. století má šedou teplákovou soupravu na tělo a velký kufr na kolečkách, pořád je na cestách. A vlasy má blonďaté do ohonu a na hřbetu ruky tetování.
Chvíle před rozvodem
Slaný příběh
Za soumraku vyplul. Vasco de Tlama odrazil pramici a záhy se ocitl na širém moři. Jen on a jeho loď, nekonečné vody a měsíc. A pod ním podivuhodný svět se svými slanými příběhy.
Ostříknut horkým mlékem
Ostříknut horkým mlékem
Maminek se hlad neptá. A tak si zvedá tílko ta dívka s vlasy v mědi a strká kojeňátku bílý cecík. K libosti cestujících sedí na místě otočeném k celému vozu čelem. Já ovšem sedím na opačné straně, v poslední řadě, což mě netěší.
Ochlupený Berlín
Just a perfect day
Vyjela si někam za flirtem, ženská v oranžových šatech. Parfém deluxe, psaníčko a v tramvaji ještě žužlí rtěnku. Nohu přes nohu a v ohybu nedočkavý stroječek na radost. Někde v centru už ji čeká pán, v ruce tulipán.
Co je pevné, není bez chvění
Co je pevné, není bez chvění
Co je pevné, není bez chvění, řekněme s básníkem. Jde Václavákem a s každým krokem se jí zachvěje zadnice. V sukni nosí čirou radost a neváhá podělit se o ni. Ale nejde jen o radost, přistupuje ke mně potulný filosof a připomíná Holanův verš.
Gramatika lásky
Budějovická
Na Budějovické vonějí jahody, mizí z bedýnek, mizí v ústech jahojedů. A vedle nich stojí voňavá holka a nohy má nahé a lak jahodový. A o něco dál stojí drobounká černoška v banánových šatech, s banánovým šátkem ve vlasech a lak na rukou má černý. A takovou barvu jahody nemají, ale to vůbec nevadí.
Holka v naději
Městské záhledy
Celetnou vzal červnový žár, a i když už je podvečer, erotické napětí nemizí. Chodec je vydán záhledům do výstřihů a k okrajům látek, střeží hranici mezi zakrytostí a nahotou, není to nepodobné filosofování, při němž se odkrývá pravda. Taková práce vyčerpá, zvlášť projde-li jeho trasou několik dívčích výprav. A tak chodec směřuje k domovu, kde nad tím vším hodlá space snít.
Něžné zvíře z Mosambiku
Piraňa
Kakaově opálené nožičky a na to oranžová sukýnka, svítí to. A podkus jako piraňa. Ale nepleť se, rozcupovala by tě tím od slunce horkým rozkrokem, zoubky má jen na okrasu. A zbyly by po člověku jen mince z kapes.
Sokratici z Ruska
Obrázkové holky
Obrázkové holky si vyšly na pláž Zlatých lázní. Těla mají samé tetování, zpolovic jsou barevné. A pijou barevné koktejly, a tím se stává jejich konverzace svobodnější. Tamten chlap po nich vilně hledí.
Romance profesora Yakody
Příprava
Slunce pomalu zapadalo a ve svém malém tokijském bytě se profesor Šinzó Yakoda připravoval ke schůzce. Čekalo ho setkání s jednou ze studentek, kterou měl navést v jejím bádání o Truffaut-Gauguinově syndromu, tématu její diplomové práce a jeho celoživotního bádání. Přestože samota profesora proměnila v lidského pavouka, nikdy se nevzdal péče o zevnějšek; a tak pečlivě vybral košili, kravatu, kalhoty i sako. Když jeho digitální hodiny zablikaly půl devátou, vyrazil.
Slintavý bůh plodnosti
Slintavý bůh plodnosti
Svá ústa si natřela šelakovou rtěnkou, aby jí je neslíbal žádný slintavý bůh plodnosti. A je třešňová a je srdcovka. Tak si vyjela tramvají do centra a hádá, kdo ji zaplatí paprikové limo a párek. Bude to borec v saku, nebo jen nějaký čudák dole celý v maku.
Jahodoví milenci
Mise mírového pozorovatele
Zapomeňte na "prázdný prostor nad nosem", tady nejsme na Balkáně nebo v Sýrii. Tady se pěstuje erotika, prázdný prostor v klíně, tomu Češi holdují. Přitakat životu, ne smrti, to je nejvyšší výraz rozumu i nerozumu. A ženské už nastoupily mírovou misi: průsvitné na prádlo, trochu natěsno a nakrátko, opálené, rozkroucené v bocích.
Pro hřích dlouhý stín
Sophia
Z plakátu se usmívá robotka. Jmenuje se Sophia a je krásná. Třeba i ona je hladová po lásce, vždyť deklarovala přání být jako my se všemi pozitivními emocemi. Už získala občanství, proč ne právo na vztah.
Holky s cumláčky
Vůně náměstí po ránu
"Miluji vůni napalmu po ránu," říká ve filmu Apokalypsa plukovník Kilgore. Já říkám, že po ránu miluji Václavák. Všichni někam spěchají, jen muži v helmách, co na rohu Opletalovy hloubí jámu, ne. Samomluvná blondýna, ještě rozespalá, si v Albertu kupuje mléko a kus žvance.
V oddělení metafyziky
Újezd voní všedním dnem
Újezd voní všedním dnem a čerstvě posekanou trávou. A slunce dává na srozuměnou, že už je tady v plném svitu. Pít víno, tančit, líbat se a švitořit, kolébat dítě, slibovat a různě se pitvořit, to patří k místnímu koloritu. Tam nahoru putují dvojice, co se rýmují.
Jajdulen a Mladenka
Jajdulen a Mladenka
Jajdulen, černohorský junák, jemuž bylo úkolem klást dynamit na koleje spojující nepřátelská města. Jako všichni muži od Jadranu i Jajdulen byl krásný a obvykle přicházel celý v černém; ženy vlhly, jen jak ho popatřily; on ale více než pro lásku horoval pro dynamit. Tak to šlo dlouhou dobu.
Pak ale potkal Mladenku.
Brno, malá Belgie
Tak jako je Belgie pověstná svými pedofilními aférami a je tak jakýmsi bizarním místem uvnitř Evropy, i Brno je svého druhu koncentrát bizarelie a rozporů uvnitř Česka.
Kauza divadelního představení z dílny chorvatských umělců, v němž má postava Ježíše znásilnit muslimku, je dokonalou případovou studií na téma „Brno podivné“: na jedné straně tu je skupina svobodomyslných divadelníků, kteří hru zařadí do repertoáru, a množství diváků, na straně druhé tu je zástup horlivých protestujících, nejčastěji z řad ultrakonzervativní deviantní katolické mládeže, ale ani jiným podivínům se hlas nebere; někteří prý vyhrožovali režisérovi smrtí, snad v inspiraci kauzou atentátu na Pasoliniho, známé „katolické“ reakce na obdobně konzervativní dílo.
Je vlastně úžasné mít v zemi takovou malou Belgii, místo chrlící ty nejbizarnější kauzy, od úsměvného obřího falu na náměstí, přes trudný případ pedofilní kuřimské chobotnice až po současný střet libertinů s ochmýřenými panici věřícími, že zbožní muži mají lulíky jen na čurání.
Muž s velkým plechovým penisem
Děti byly zas nemocné, u nosánků se jim dělaly sople, maminkám už z toho bylo do pláče. A některé z nich plakaly a u nosánků se jim dělaly sople. Ale nic se nedalo dělat, sebraly děti, posadily je do sedaček svých kombi vozů a vyrazily k sanatoriím. Tam dostaly radu a kodein, který pak, až krabičky zežloutnou, zkonzumují starší synové.
Tetřev mezi nahaticemi
Primus inter sitientes
Náhle se z oblohy spustil bílý déšť. To Neklan Rozuměj rozerval mraky a vytáhl z nich dva mléčné prsy stvořené pro srážky. A nechal pít žíznivé. A sám pil, první mezi žíznivými.
Noc s pekařem Pavlem
Noc s pekařem Pavlem
Pekař Pavel už se dal do díla: ráno musí zkojit hlad, žízeň a nezřízenou chuť všech dobrých Pražanů. A tak peče rohlíčky, koblihy, suchou baštu a mlsalům ovocný mls. Taky sekaninové mléko je třeba v bandaskách navézt a pravé kubánské pomeranče vymačkat do kelímků. A každému pytlíček s logem, důkaz křupavého dobročinu.
Protože dívenky
Reality show
Reality show Štiky: matróna, její dvě dospělé dcery, jepičí manželé, psi a batole. Nevkusně zařízený dům a spousta hloupých řečí. Témata: partnerství, děti, sponzoring, zábava. Matróna národu předává moudrost, občas ke slovu povolá dcery, ale jen aby je jako přísný kritik opravila v názoru.
Kompenzační poezie
Dávná představa o poezii jako dílu ducha, které se jako bůh v dětských představách vznáší na obláčku jen proto, aby bylo světu k dobru, nejspíš stále převládá. Romantismus se svou posedlostí hledáním génia ji značně posílil a posílil tím i esencialistické nahlížení předmětu básnění: autor obdařený výjimečným nápadem ukazuje na střed řeči, pravou podstatu jsoucna.
Víme už, nejméně od poloviny minulého století, že řeč nemá žádný svůj střed a pevnou strukturu a zejména že nejsou žádné pravé podstaty věcí, žádná neměnná pravda, nýbrž jen vzájemné shody na tom, co a jak je; jinak vyjádřeno, řeč nám slouží jako funkce vypovídání o světě, který by bez ní byl kdoví jaký; v podstatě o něm nevíme nic než tolik, co nám umožní zahlédnout občasný průsečík našich řečí.
Tak tedy poezie nikoli jako ukazování věčných pravd, ale spíše jako drobné ohledávání dočasných pravd.
Fronty z radosti
Bytí k smrti
Jde parkem od nádraží. Má černou sukni k zemi, průsvitnou na prádlo, a v prstech umrlčí cigaretu. A tahá z ní namodralý sen, co nestihla dosnít ve vlaku. Patrně v něm bude muž se zvýrazněnými znaky mužství, muž přebujelý ve své mužnosti, muž žíznící po životě a po ní.
Holky co zdobí banky
Roztrhaná srdce jelimánků
Ulice už vřou bitvami siluet, záhybů a nahé kůže. Muž v té vřavě ztrácí bezpečí a klid. A hrozí, že jednou bude zasažen. A skončí se srdcem roztrženým napůl; jak chlapi z první světové války, co se vraceli s roztrhanými obličeji, "tragickými maskami vytesanými běsněním děl", a ve Francii se jim cynicky říkalo "rozbité držky" – „les gueules cassées“.
Adam a Eva reloaded
Adam a Eva reloaded
Adam a Eva digitálního věku. Potkali se na seznamce. Ona: Hledám muže s vyřešenou minulostí. On: Hledám vztah.
Sprosté kuřačky viržinek
Zkojeni zmrzlinami
Zkojeni zmrzlinami sedí na nábřeží s podvečerním sluncem v očích. Tady ji prý dělají nejlepší, a tak se na ni stojí fronty. Dokonce i velitel stíhačky Vojta sem chodí a bere si slanou arašídovou s sebou do oblak. V plechové bandasce.
Smečky o polednách
Smečky o polednách
Smečky o polednách. Za okýnky spinkají holky, ráno jim skončila směna těla. Stihly se trochu opláchnout, vypít kakao, co jim připravil barman Jože z Dubrovníku, a pak ještě poslat pár zpráviček kamarádkám. A některé už tu nejsou, šly bruslit do Podolí; v legínách a elastických podprsenkách budou potravou snivců za okny tramvají.
Lidé úzkých roků
Lidé úzkých roků
Obědváme nahé makaróny ve stínu stromů, které pamatují o mnoho víc než my, lidé úzkých roků. Rozmlouváme o věcech, jimž můžeme rozumět sotva zpola; člověk by musel žít nejméně dvakrát, aby svět pochopil. Pak pijeme kávu a naše myšlenky i řeč se zrychlují, věci kolem nás jsou ale dál nehybné, jen události někde ve vzdálených zemích dál vybuchují svými ohni. Chtěli bychom stát pevně, podobně jako věci, uprostřed toho kosmického proudu dění a přesně uhadovat směry svých životů.
Eva od stánku
Příliš brzy unavení snoubenci
Sobota dopoledne. Slunce prohřívá město už docela jarně. Tramvaj: každý má svůj smartfounek. Ona se na něj obrátí, ale on ji neslyší, protože má sluchátka.
Předsíň bezkonečna
Paskovu navzdory
Paskov z vlaku. Zhmotněná deprese, teď na konci zimy jako by nebylo kam hlouběji se propadnout. Nádražní budova z laminátových desek, kolem zahradní domky a pustá silnice do prázdna. Přesto i tam někde za zavřenými dveřmi žijí lidé s nadějí na štěstí.
Love gel
Didin Sazambu
Řekl, že odjíždí do Nigérie na misi zvláštního určení; jako tajný agent Didin Sazambu se infiltruje mezi místní, aby rozvědce zajistil informace o bojových plánech revolučních gard. A že potřebuje naposledy pomazlit. Uvěřila mu a svolila. Ráno se rozloučil a slíbil se ozvat; jí požádal, aby ho nehledala, neboť by to mohlo ohrozit jeho život a celou misi.
Mužný klid pana Botegy
Potácivý pták
Je půl šesté ráno, svítá a venku zpívá opilec. Potácivý pták, co za sebou uzavírá noc. Třese stojanem jízdních řádů a jeho mručivý hlas tak doprovází plechové tremolo. O čem zpívá, to není snadno rozpoznat, snad velebí kořalku, jaro a život sám.
Mezery do neskutečna
Spleen posledního dne
Zas překračuji hranici, jíž je mi noční Vltava. Z důvodů čistě prozaických volím most, a ne brod. Zas mě zlákala romantika sídliště v neděli po setmění. Víkendoví ptáci se vracejí do hnízd, milenci hledají, kde by pořídili láhev vína a šunku, pejskaři v bačkorách, na balkonech světýlka cigaret a pár podivínů mezi betonovými stěnami.
Já je někdo jiný
Já je někdo jiný
Nosíval tričko s nápisem Já je někdo jiný. Emeritní profesor Trontony dával najevo svou nedůvěru k tomu, čemu říkáme identita. V 70. a 80.
Mimozemcům ku radosti
Nejsme dokonalí
Nejsme dokonalí jako Davidovi přísahající Horatiové. V klasicismu nabral lidský duch nejlživější ze směrů. Pravé umění je naučit se milovat nedokonalost. Všechny ty slabosti, co je jimi člověk poďobaný jak dítě neštovicemi, a Saudkovy manekýny s těžkými prsy a zadky, chyby, co stále opakujeme, a prohrané kauzy; vždyť i příběh Krista není o triumfu, ale o prohře člověka.
Smrt novináře. O jedné kompenzaci
Smrt novináře. O jedné kompenzaci
Sociální sítě a média vůbec rozhýbala smrt slovenského novináře Kuciaka. Zatímco nevíme téměř nic o tom, co se stalo v hodině smrti, víme až příliš jasně o tom, co se stalo a děje po ní. Tento hyperreálný aspekt kauzy je dobrou ukázkou toho, jak funguje baudrilardovský koncept simulakra.
Hyperreálná smrt novináře
Hyperreálná smrt novináře
Už jsme slyšeli mnoho o smrti jednoho novináře. Úvahy se bezezbytku točí v bludném kruhu předvídatelného: pozor, sáhlo se na jednu z pojistek demokracie. Je namístě vystoupit z frází a nahlédnout věc jinak.
Ta smrt je veskrze digitální.
Smrt novináře. O (bez)moci internetu
Internet, jak známo, zpochybnil vazbu centrum – periferie, ústřední – marginální. V éře televize bylo slyšet jen hlas centra, hegemonických formací, dík internetu je naproti slyšet hlas každého. A dík internetu a „společnosti spektáklu“ každý může být hvězdou.
Ukázala nám to naprosto jedinečně kauza zastřeleného slovenského novináře Kuciaka.
Soudci neotesaného flirtu
Soudci neotesaného flirtu
Manažer prodejny Billa, Vodičkova. Má tetované předloktí a nemá tesáky, poněvadž už je starý vlk. A taky má z piva břich a chuť na cigaretu, jak říká. Z rozmaru houpe pokladní, která nemá sice viditelné tetování, zato má viditelnou nadváhu a stejnou chuť kouřit.
Adagio šeptané Bohu
Adagio šeptané Bohu
Mráz hnal pozdní chodce domů, jen studenti postávali před podniky a nemilosrdní k svým tělům kouřili. Z výkladů dávno zavřených obchodů civěly figuríny, ve svátečních šatech, neboť večer. V automatu pár hladovců pořádalo italské žemle. A na náměstíčku u sv.
Tautologie lásky
Tautologie lásky
"Bez lásky láska není. My všichni jsme stejní," zpívá Jitka Zelenková. Malá velká tautologie lásky. Řeč je patrně bezmocná před takovou věcí, jako je láska, a nezbývá jí než motat se v kruhu.
Nesmělci ve vchodech
Enjoy it.
Je vzrušující, narodit se do revolučního času. Je-li člověk husita, Danton nebo Žid, je to i poněkud nebezpečné. My se ale ocitli uprostřed nenásilné revoluce, revoluce digitální.
Datasexuálové
Datasexuálové
Umíme změřit vše, stačí malý přístroj na zápěstí: počet kroků, spotřebu energie, délku fází spánku, tlak, tep, proteiny v jídle. Takto posedlým lidem se říká datasexuálové; zatím, zanedlouho to bude norma. Digitální prostředí nabízí výjimečnou ostrost: přesná měření, čistý obraz a zvuk. Ale taky mlhu, v níž se ztrácí lidská schopnost řeči, klíčová existenciální vloha člověka.
Kulhaví pěvci sváru
Tesco
Tesco. Japonky se zkaženými zuby chodí kolem regálů se sladkostmi a s širokým úsměvem hledají gumové medvídky; ty pak na hotelovém pokoji těmi zuby rozsápají a pozřou jako Kronos pozřel své děti, bude to děsivá scéna.
Češky dávají přednost tučné stravě, a tak obléhají chladící boxy s klobásami a čtyřicetiprocentními sýry; manželům musí obalit srdce tukem, aby urychlily jejich cestu na věčnost.
U košů s pečivem by hlavní hygienik Vít zanaříkal: někdo mačká žemle holou rukou, jiný na ně kýchá a kdoví co se vlastně vůbec děje za gumovou oponou, tam ve výhni pecí.
Stíny Vánoc
Trudná scéna
Mykola, Vasyl a Andrij. Opilí hořlavinou potácejí se nočním Braníkem, tři ukrajinští kamarádi. Prvý křičí na druhého, druhý křičí na třetího, jenž křičí na sebe samého. A v oknech a na balkonech stíny zvědavců, ulice se mění v divadelní scénu.
Osudově komické volby
„Volíš Miloše, nebo Drahoše. “ Tak by dnes mohla vypadat výhrůžná otázka neznámého Vonta. Ve volbě je stále zakódována osudovost a s ní strach, ale taky pýcha. Osudovost je iluzorní, pýcha legrační a strach nedůvodný, zato jako jediný skutečný; strach ostatně bývá jako málokterá kategorie chování autentický.
Kulhavý bůžek opilosti a němý Apollón
Kulhavý bůžek opilosti a němý Apollón
Kulhavý bůžek opilosti, Dionýsos z Vysočiny, zlobný pán. A proti němu poněkud němý Apollón z Jablunkova, bůh zdánlivé harmonie a světla. Střet dvou vyslanců periferie o žezlo centrální autority. Komická volba, jako vše v této zemi.
Krátké dějiny vášně
Krátké dějiny vášně
Romantická láska pomalu bere za své. Kurtoazie, sentimentalita, to už jsou zapomenutá slova. Třeba byla láska jen slepou uličkou evoluce člověka, krátké dějiny vášně, milostné slasti a rozumějícího soužití. Dnes je rozvrh takový: užít si všech možností zábavy.
Peloton divů
Peloton divů
Půlnoční cyklista. Nevíme o něm víc než společnost Google: mihl se v jistých souřadnicích, řekněme na rohu Modřanské a Branické. Kam jede v tuto hodinu. Možná informační spad jeho telefonu neboli Big Data prozradí Googlu víc, půlnoční pozorovatel ale musí tohle "víc" zaplnit vlastní poetickou fantazií.
Cikánčiny nokturnely
Neznámá
Dveře protějšího domu zaskřehotaly, otevřely se a neznámá žena vstoupila do mlhy. Ulice už byla holá na ticho, měsíční světlo a nějakou trochu z lamp. Ta neznámá nešla se psem, patrně odcházela nadobro, snad přímo unikala. Od manžela.
Jablečný příběh
Holka z metra
Jak si je ráno svázala, tak je má. A jsou ještě trochu mokré. Tak teď pospíchá labyrintem metra za svými věcmi. A z černého kabátku jí vystupují dvě silná lýtka, a ty džíny budou těsné i výš, tušíš… Někde tam, kde je doma nebo v práci, si sundá kabát, rozpustí ty ještě trochu mokré vlasy a dá se další úžasné chvíli, neboť v jejích rukách je každá chvíle úžasná.
Lidé v mlze
Lidé v mlze
Na Přístavišti čekají svůj sváteční autobus, je 17. listopad. Ponořeni v mlze a listopadové náladě, již násobí noc. Pojedou k Smíchovskému nádraží, odkud se vytratí všemi směry.
Ztracené kauzy
Kýč všech kýčů. Vánoční trhy. Tak pravil…
Hladoví po lásce měli by se lidé scházet večer u řeky a poslouchat zpěv hladových racků. A kojit hlad svůj i zvířat.
Andrejův listopad
Národní, 17. listopad ráno. Všude planuly svíce a ležely květy, sláva se dala krájet; ze zástupu věrných dokonce jeden profesor fyziky ustrnul v náhlém osvícení a jako apoštol o letnicích počal mluvit zvláštním jazykem, jímž vydal počet všech atomů toho místa; byli jsme tím úžasným výkonem mysli ohromeni, ale nebylo sporu o tom, že to duch svatý – On, pan Andrej z toho učeného muže mluví. A byl to teprve začátek.
Andrej na scéně
Já viděl zapřísáhlé vegetariány, kteří potom, co ucítili vůni kosteleckých uzenin, již nebyli s to odolat a snědli namístě kilo klobás. A sytili se pak denně lahůdkami, točený, kabanos i rio, žili pro své tučné pomyšlení a o nedělích si dopřávali Hermín. A šířili tu masnou zvěst o dobrém panu Andrejovi a byli neskonale šťastní.
Já potkal gamblery, kteří nemohli bez hry v automaty žít.
Mohyla jednoho slova
Výročí 17. listopadu opět, jako každý rok, vyplavilo do veřejného prostoru slovo svoboda. Stejně jako mnoho jiných velikých slov je i ono používané na dluh. Vědí politici, co říkají, když právě tolik zvýrazňují slovo svoboda.
Jeden den v životě člověka
17. 11. 2017. Už o časné hodině, když den se ještě jen rodí, přinášeli k památné zdi věnce a svíce.
Dílo přemýšlivé nálady
Dílo přemýšlivé nálady
Libanonského premiéra, t. č. v saudském exilu, se ptali, proč nekomunikuje se svou zemí. Odvětil, že je v „přemýšlivé náladě“.
Rum, kokos a Vánoce
Rum, kokos a Vánoce
Už brzy bude vůně cukroví po kraji roznášet teror. Rum, kokos a Vánoce. Koledy z amplionů a zkrvavělá dlažba. Televizní události: Domácnosti rekordně utrácejí.
Perspektivou nedělního odpoledne
Miliony možností
Miliony možností, jak strávit volný čas. Každý týden nové technologické hračky, partneři na míru z nonstop aktualizovaných seznamek (protokoly uvádí všechny detaily včetně vztahu k dětem, víry, hypotečního zůstatku nebo počtu tetování). Nekonečné archivy informací (společnost Google vytváří historické mapy včetně paleomap; zájemce může zjisti, jak to vypadalo místo jeho ulice v době třetihor). Genetičtí vědci neúnavně pracují na rozšifrování DNA všech výjimečných postav minulosti, takže už víme, že svatý Pavel v sedmnácti trpěl boreliózou a o vlasy definitivně přišel v sedmačtyřiceti.
Bez polévky bos
Naděje na štěstí
Z dlouhých sklenic loví horké maliny ve šlehačce. A vedou milostnou rozpravu: on cílí na její krásu, ona klopí oči a připomíná naději na štěstí. V televizní reklamě by jeden z nich strčil druhému do úst lžičku a oba by to náramně rozesmálo. Pak on ji strčí lžičku s malinou do úst a oba to náramně rozesměje.
Dlaně Godotovy
Český sen
Na tramvajích vlaječky a v očích osamělých chodců žízeň. Večer v televizi přijmou medaile ti, co se zasloužili o stát. V době antisystémových, jinak řečeno protistátních tendencí zvláštní událost; ale svět je utkán z rozporů. Cizincům na něčem takovém nesejde, ještě teď v poledne spalují zbytkový alkohol páteční noci, u stánku žvýkají kebab a osnují plány na večer.
Bytosti jako my
Bytosti jako my
Sobota měla na krajíčku, pomalu se měnila v neděli. Skončil jim film, šli si lehnout. Poslouchali ještě rádio, Jiří Korn zpíval jako mexický mariachi. Populární písně se točily v kruhu osmdesátých let.
Takový normální činžák
Takový normální činžák
Rozhodl se pořídit si periskop a pozorovat sousedku, jak si navečer strká cecky do necek. Pořídil si tedy periskop a navečer pozoroval sousedku, jak si strká cecky do necek. Sousedka dostala nápad pořídit si periskop a pozorovat souseda, jak si k večeru máčí lulína v heřmánku. A tak si pořídila periskop a pozorovala souseda, jak si k večeru máčí lulína v heřmánku.
Radek a Lubeznica
Potkali se v Kaprovce, u stanice metra Staroměstská. V místech, kde se po celá devadesátá léta prodával heroin a kde si ho tenkrát taky kupovali. Krátký dotek hypermnézie mu teď všechny ty chvíle štěstí připomenul; ta zpomalená chvění srdcí, miotické pohledy v šeru levných pokojíčků, doteky chladných rukou a – usínání do hlubokých spánků. Ale bylo to vzápětí pryč.
Žhnoucí pece děloh
Žhnoucí pece děloh
Ve dne v noci žhnoucí pece děloh chrlí na svět golemy. Třikilapdesát mazlavé hlíny, píšou pak na všechny známé adresy hrdí divotvůrci. A golemci ještě slepí a ulepení od tělesných šťáv pláčou do objektivů. Vmžiku budou vystaveni jako důkaz o nejméně jedné noci plné prasečinek.
Jana. Obludný generátor frází
Spisovatelka Martina
Holedbala se tím, že píše knihy; nedávno měla mít dokonce veřejný křest. Víme ale, jak je to s ženským psaním, že je to činnost svého druhu a s psaním knih nemá (ovšemže v jistých případech může mít) mnoho společného. Tak tedy Martina.
Telefonovali jsme si.
Svět ztratil kauzu
We are the world, we are the children, zpívali v roce 1985 ikony popmusic v rámci charitativního projektu. Nešlo jen o projev charity, nýbrž o znamení účasti na světě jak o společném díle. Éra jednoho světa jako kauzy ještě více než dvě desetiletí trvala.
Přišel rok 2001 a s ním dotek nedotknutelného: USA byly napadeny ve svém srdci.
Miliony možností
Miliony možností
Obnažená a znachovělá, štěstí vlhká od lásky. Mihnou se mezi saténem povlečení a papírkem ubrousku, tak jako se štěstí neukazuje přespříliš. Miliony možností, jak rozmnožit všechnu bolest světa, osychají, mizí. A jí to přijde líto, a jemu ne.
Bezdušec v bufetu
Starý Nový člověk
Až všechny sny opustí své lidi a i příběhy už budou jen slabou vzpomínkou uvnitř kybernetické paměti, nový člověk bude dokonán. Emoce se oddělí od zkušeností a stanou se pouhými nervovými tiky. Fantazie budou generovat počítačové programy a člověk se omezí na jejich pasivního diváka. Nebudeme zakoušet žádnou distanci, vztahy lidí, věcí a promluv budou natolik těsné a okamžité, že se radikálně promění i pojmy soukromí a času.
Hry dekonstrukce
Špinavá hra dekonstrukce
Každé slovo je zaneseno špínou všemožných významů a s každým dalším jeho použitím je to horší. Jenže jiný slovník nemáme, a tak se na téhle špinavé hře musíme podílet. Paradoxně ale není úkolem slovník čistit, nýbrž naopak nenechat si vnutit ideu jeho čistoty, která má zakrýt sedimenty řeči. Pravda se ukrývá v těchto temných uličkách řeči, ne ve falešném jasu „pravých“, „skutečných“, „jediných“ významů, esencí.
Digitální pravěk
Nejen v politice, ale – a především – v komunikaci zaznamenáváme velký regres. Negramotnost byla už v 20. století téměř vymýcena; a dnes, ve století 21. jen málokdo z nás zná někoho negramotného.
Přichází Babiš
Volby 2017 ukázaly, že s bezvěrectvím Čechů to není až tak horké, jak se říká. Zdrcující většina Čechů se skutečně k žádnému náboženství/církvi nehlásí, ovšem jejich víra v příchod spasitele je možná o to větší.
Přichází Babiš. Lidé v jeho rysech rozpoznávají výjimečnost, stejně jako lidovost.
Mateřské mystérium
Biopodnik
Svět je velký biopodnik. A nejvěrnější obraz toho se podává na seznamkách. Zeptá se tě, jestli jezdíš na kolečkových bruslích, a myslí tím, jestli tvé spermie mají kolečka, aby rychleji dojely do vaječného cíle. Pak se tě zeptá na práci, ale jen proto, aby se ujistila, zda uživíš ji a děti.
Osvěžující lehkost Miloše Zemana
Internetem krouží fotografie Miloše Zemana držícího v rukách dřevěnou maketu samopalu s lahví becherovky namísto zásobníku. Kdosi k ní připsal otázku: Pověsili byste si vedle fotky Masaryka tohle.
Autor svou sugestivní otázkou ovšem píše jen další kapitolu české pohádky: proti ikonickému jezdeckému portrétu Masaryka jako prince na bílém koni staví komickou momentku Zemana jako ztělesnění ostudného pádu českých dějin. Přijměme jiné, méně černobílé hledisko.
Předvolební harakiri a další
Časovaný coming out
Co se chce říct odkrytím sexuální orientace. A co se chce říct odkrytím sexuální orientace v předvečer voleb. Můžeme myslím souhlasit s Foucaultovou teorií kontrolované sexuality, a to v tom smyslu, že stát uplatňuje svou kontrolní, dohlížitelskou pravomoc (biomoc) i ve věcech na první pohled ryze soukromých, mezi něž na první místo patří sexualita. Stát má zájem na tom, aby se jeho základna reprodukovala, nikoli aby stagnovala.
Vřeští bitku, vřeští smír
Na konci října 2017 ocitli jsme se v hodině kulminujícího politického kýče. Paviáni v oblecích vřeští z obrazovek své pralesní vábničky. A tlupy paviánů před obrazovkami svádějí bitky ve snaze uhájit své iluze. A do toho vstupují jiní paviáni a vřeští smír.
Deviant Weiss a jeho prokurátor
Soudili televizní a justiční celebritu, psychologa Weisse. Jak víme z médií, svým jaguárem zabil dva lidi, načež ztratil paměť, aby po nehodě z§stalo co nejméně stop. A protože Weiss praktikuje jako soudní znalec a je státními zástupci a soudci oblíbený, neboť je jeho zvykem vyhovět zadání / verzi obžaloby, bylo nasnadě, jak bude sám souzen. Soud ho sice uznal vinným smrtí dvou lidí, nicméně uložil mu nejnižší možný trest, který navíc podmíněně odložil na krátkou zkušební dobu.
Ryzí poezie
Rozum
Rozum. To, co nás na něm fascinuje a proč jej milujeme, je přesně to, čím nás omezuje a dělá slabými. Schopnost myslet něco, co není, znamená taky prohlubovat své úzkosti. Jsme utkáni z rozporů.
Hollywoodské idiotky
Média se opět proměnila v rozbouřenou sklenici vody: jakýsi úspěšný filmový producent měl zneužívat herečky; mluví se i o znásilňování. Za doprovodu requiem jsou představovány oběti, a – pochopitelně – taky bestie samotná. Pak je obětem dán hlas a ony plačtivě líčí, jak jim producent sliboval role ve filmech za trochu tělesné lásky. A ony nyní své slabosti litují a nenávidí.
Případ Bárta aneb dobrý svazák ještě nezemřel
Dan Bárta, prý nejlepší zpěvák zdejších vod. Nevím, hudebně jsem negramotný, nikdy na mě ale žádný výrazný dojem neudělal. Až nyní. Ovšem ne svým projevem hudebním, nýbrž politickým.
Volební speciál
Kandidát zelených se fotí v elegantním obleku bos. Oblek nepochybně šily pakistánské děti za dolar, ctí ho tedy, že si alespoň k focení nevzal boty, co šily bangladéšské děti za dva dolary. Poděkujme mu hlasem.
Lidovci vyfotili plnou ledničku jídla a vedle ni prázdnou ledničku s popisky: plná lednička je jejich cíl, prázdná lednička je prý důsledek volby ČSSD, ODS nebo ANO.
Rozhněvané úvahy
Bída věčného slovanství
Na břehu Vltavy marně bys hledal malíře. Zato opilých tu bylo vždy dost. Lidé neumí nic jiného než marnit čas. Ta bída věčného slovanství: množit se s vitalitou hlodavců, pít a nudit se.
Proč překladový slovník
Naše řeč je plná usazenin. Říkáme jim různými jmény: klišé, floskule, fráze, stereotypy nebo třeba bláboly. Poezie, filosofie nebo skutečný dialog pak takové usazeniny rozptylují (poezie, dialog) nebo stopují a kritizují (filosofie).
Jsou myšlenkové koncepty, které řeč považují za jediný a jedinečný způsob, jak se světa nejen chápat, ale také jej utvářet, konstruovat.
Normální autistický film
Jsou lidé, kteří v psychiatrických diagnózách hledají úlevu. To malé vítězství: nasadit něčemu jméno. Aspergerův syndrom, autismus. Ta úleva v identitě: už zas nejsou out, už jsou in, protože mají své jméno, lze o nich mluvit uvnitř kognitivně-konverzačního rámce.
Kus soukromí
Kus soukromí
Potkali se v laboratoři v září roku 76. Řekl jí, že chce odhalit kus jejího soukromí. Tady to nepůjde, řekla a vzala ho k sobě do bytu. Pak už do práce jezdili stejným autobusem.
Překladový slovník frází a klišé 2
Sdílení společných okamžiků. / Facebookový nástroj „sdílet“ se vylil i do řeči milostného vábení. .
Zajímá mě pouze VĚDOMÝ muž.
Překladový slovník frází a klišé
Rád překládám. Ne z cizích jazyků, ale z jazyka důvěrně známého, z jazyka klišé a frází. Tady malý slovníček seznamkové mluvy:
Hledám někoho, kdo už ví, co chce. / Hledám někoho, kdo ví, že chce mě.
Brouci v území mandal
V tlamě noci
Tak už jsme zas skončili v tlamě noci. Staneme se součástí bachratého příběhu, nebo ne. Vezme nás někdo do poetické řeči, vzpomene si alespoň. Anebo se opravdu jen tma nažere jednoho bídného červa.
Pouliční milenci
Pouliční milenci
Tmou, v říjnu tak předčasnou, unikají k sobě. Pouliční milenci. A mrholí jim do lásky. A on řekne: To nebe nad námi naříká.
Milostné zrady
Milostné zrady
Na kolik tak asi milostných zrad bylo v tuto pozdní chvíli zaděláno. To netuší ani vědci, co drží stráž ve svých laboratořích. Dokonce ani vědma paní Jolana si není jistá. Taková Aneta L.
Bublinky keců
Mizející hovor
Něco si vysvětlují. Jejich slova nemají otřást světem ani jimi samými, nemají se zapsat do historie, je to jen zanedbatelný rozhovor dvou lidí z kanceláře. Vedou řeč, aby mizela vzápětí a nic po ní nezůstalo. Je v tom něco z východní praxe, vůle k zanikání.
O pár stanic jinde
O pár stanic jinde
Prvním autobusem přijíždí od milence, ještě za tmy, za deště. Rozcuchaná a pořád trochu horká, a už postrádá to ženě tolik nutné slovo – my. Otevřít dům, zachrastit v zámku bytu, setřít líčidla a zkusit ještě na chvilku usnout. A tam nahoře, o pár stanic jinde, se na posteli vytržené lásce jen tak bezcílně obrací neznámý muž.
Tři krátké kritiky
Aššurbalitovo schizofrenické evangelium, Lawendeřin ponor do soukromého jazyka, Josephinin romantický sentimentalismus.
První tři říjnové texty zapadly do tří filosofických figur:
Deleuze vystavěl velkou část své filosofie na tématu schizofrenního toku: neustále se proměňující toky věcí, lidí, situací, jmen, pocitů, názorů, tak typické pro schizofreniky, kterým je pohyb na takové chaotické vlně přirozeností. Autor Aššurbalit se – řečeno opět terminologií Deleuze – deteritorializuje z (teritoria) kapitalistického chaosu, aby se následně reteritoriazoval uvnitř teplého domova rodiny, uvnitř manželství; přehledného, spravedlivého a – temného, tedy básníkovi libého.
Lawenderr podzim uvrhl do hluboké krize syntax.
Blažené maminky
Blažené maminky
Po směru hodinových ručiček rodí se v Podolí děti. Čerstvé maminky dojetím pláčou, protože co kdyby náhodou přivedly na svět spasitele. „To ukáže až čas, matko,“ nakloní se primář a poručí aplikovat uklidňující lék. A do oken pak padá zářijové slunce a takové mamince se zdá, že přece jen jeho paprsky znamenají jistou naději; to ethylmorfin postupně proniká mí-receptory až ke kořínkům štěstí.
Dialog Prsinés
V půl šesté ráno
Ráno, když manekýnky a všichni prezidentovi slušní lidé ještě spí, ulicí jezdí auto. Je půl šesté a je zrovna v té naší. Maják se otáčí po stěnách domů, motor temně vrčí. A to se strhne koncert pro čtyři ruce a vyklápěcí stroj.
Posedlé
Bývá jim kolem 35 let a výš. Chovají se, jako by je posedl zlý duch. Patří k první generaci žen, jimž výlety do disneylandů nekonečné zábavy stály za bezdětnou osamělost příštího života.
Motiv flirtu, cestování, sportu, sushi dýchánků, kavárniček, lepší pozice a moře „kroužků“ je dospělým životem provádí jak krysař až k okraji propasti.
Infantilní snoubenci
Venku mrholí
Je neděle ráno, mrholí a v rádiu bitka. Zastánci a odpůrci repliky mariánského sloupu se přou o anděly, kteří jsou utrakvistům bolestným ikonografickým políčkem. Z toho detailu by katolíci i ustoupili, jenže když se v něčem diskutéři vzácně shodnou, to zas láteří nepřítomní památkáři. A pak se přivalí čtyřsetletá historie, kdo byl a kdo nebyl pán a zač byl vlastně kdo popraven.
Tajnosti drobného textilu
Tajnosti drobného textilu.
Tajnosti drobného textilu. Mívají je ukryty pod drobným cípkem látky. A chce se tím říct: tady jsem celá.
Ve tmě na zmítanou
Ve tmě na zmítanou
Ve tmě hrají na zmítanou. A někdy to přeženou tak, že až z toho může být smrt. To padne srdcový král. Anebo naopak zadělají někomu na život.
Soukromoprávní ohýnek
Nikoli vítězný oblouk
Do noci vchází se obloukem paměti, jemuž dává tvar poezie. Tak vzpomeneš si kupříkladu na to, jak za tvého dětství voněly tužky koh-i-noor, nebo na to, jak holce z tábora zasvítila piha, takové malé ale podstatné znaménko do rovnice lásky. A taky na jeden podvečer na konci léta, řeka v soumraku a podivuhodný mír v tramvaji. Anebo mrholení v ulici St.
O snivosti (nejen) v českých humanities
Na přednášce známé socioložky Terezy Stöckelové padla otázka po výzkumu v oblasti práva. Odpověď nepřišla s odůvodněním, že takovým tématem se nezabývala. Nezabývá se jí ovšem nejen Tereza Stöckelová, ale v podstatě tato oblast je mimo prostor zájmu celé české sociologie.
Když přehlédnete českou sociologickou knižnici, naleznete nespočet titulů o dětech, Romech, feminismu, chudobě, multikulturalismu atp.
Selský rozum
Dokument pravděpodobně dělají účinkující více než autoři. Viděl jsem totiž pár dobrých filmů Víta Janečka a Zuzany Piussi. O Selském rozumu to říct nelze.
Ne že bych neměl pochybnosti o úmyslech Andreje Babiše v politice i podnikání.
Zakládající verš krásy
Rajská hejna
Příliš náhlý podzim zahnal děvčátka do bezmasého bufetu. A tak si plní bříška ještě tuze malá brokolicí, plackami, rýží, sabží. A usmívají se ta koťátka, neboť svět je jim dosud kutálivým klubíčkem. A když se nají, vedou nenáročné řeči a protahují se, jako to dělávají koťátka.
Plivla na laskavec
Plivla na laskavec
„A když plivla na laskavec / jde do spánku a nedbá / ke kterému z milenců je obrácena…“ Holanovo psaní o osamělé ženě, k němuž těžko něco přidat; jen obnažený list malého nočního čtení.
Hovězí polévka
„Otevřeme-li srdce kohokoliv, najdeme v něm jako Kafkův vesnický lékař hnisající ránu. “ Uzavřeni do svých nedělí ujišťují se, že horká polévka vyléčí každý žal. Nesnadno se pak s tváří zavlhlou hovězími výpary přiznává opak.
Safián raněný křivdou
Raněn křivdou, že v mých Dialozích s básníky nebyl brán k řeči, napsal mi kritik, že jsem vytrhl Holanovy verše z kontextu a v interpretaci na ně uplatnil vadnou metodu. Pokud by bylo jen uraženosti básníka, nebylo by zapotřebí žádné reakce, neboť uraženost k básníkovi patří jako noc ke dni. Zmínku o metodě napřaženou v domnění, že poslouží jako bodná zbraň, je ovšem třeba opatřit komentářem:
Básnění a filosofie, z jejíhož potenciálu vyrůstá veškerá interpretace, neznají pojem metody. Tou jsou obdařeny vědy přírodní, nikoli – když už musíme pojem vědy užít - vědy o člověku; připomeňme v té souvislosti slavnou, a snad i největší z filosofických knih 20.
Kde kvasí člověčina
Kde kvasí člověčina
Nedělní poledne v nákupním centru Anděl. Někdo nakupuje, někdo jí, někdo pozoruje dívky v chůzi, někdo kvas člověčiny a jiný je zaposlouchán do jeho šumu. „Tak takhle kvasí člověčina. Slyšíte.
Ze skaliska mohutnice
Mocná oranžáda
Nakupuje masitou stravu. Její vlasy, to je božská oranžáda a v klíně mocná je až k neuvěření. Kéž zplnomocnila by mě k neslýchanostem, jimž bohové holdují. Teď jedeme tramvají ponurou puklinou Smíchova k lihovaru a ona svítí na cestu ohněm těc svých kudrlin.
Dialogy s básníky
O pravých jménech (dialog s Holanem)
„A jako by rázem našli pravá jména, / ale nedovedli je ještě vyslovit, / začali se zprvu stydět za mlčení…“ Tak se v básni Pršelo Vladimír Holan dotýká nezkušenosti milenců. Stejnou nezkušeností mohl počastovat i mnohé milence moudrosti. Přesněji ty, kteří pociťují pálení na jazyku, když se ve dveřích objeví pojem pravda. Taky mají pocit, že našli pravá jména věcí, a dostali se tak k jejich podstatě.
Nízké přelety ptačích dvojic
Princezny autobusů
Snad každý autobus napříč linkami i jízdním řádem tady má svou princeznu. A ta hledí z okna na ubíhající bloky kamene anebo vyťukává do displeje kód Enigma. V zatáčkách jí do tváře padají vlasy a na křižovatkách červená. A když má jen krátkou sukýnku a nic, pohlavím na koženku kreslí obrázek lásky.
Dobří synové národa
Dobří synové národa
Je půl deváté ráno a dobří synové národa odjíždějí budovat kapitalismus. Budou točit reklamu na džus, psát články do lifestylových magazínů, sjednávat výhodná pojištění, volat Londýn a Varšavu, náhodným kolemjdoucím nabízet investice na burze, počítat audit a kladivem rozbíjet atom. To vše až do soudného večera. V něm se pak sejdou k divoké partii squashe, aby dosvědčili, že jsou solí této země.
Bludné vteřiny lidstva
Food festival na Ladronce
V parku Ladronka pořádají piknik festival. Šedesát stánků s jídlem a pitím a známí kuchaři k tomu, to vše v režii časopisu Food. Dárek Pražanům. Dokážu si to představit: vesměs lidé středního věku, znudění podstatou, s dětmi i bez nich, budou zvědavě okukovat okorávající pečivo, čabajky, saláty, kádě s gulášem, sushi.
Gymnazistky v bezmasém bufetu
Vše se třáslo
Jak šla, všechno se třáslo. Její prsy se třásly v hlubokém výstřihu, její zadnice pod šaty se třásla. I já se třásl. Ve své touze a své smrtelnosti jsem se třásl.
Chatička a ptáček Robíček
Chatička a ptáček Robíček
Jarčin manžel chce chatičku, ale nějakou pěknou, špígl nýgl. A kdyby ji tak koupila Jarča. Reginka zve Jarču i s manželem na tu svou, aby viděli špígl nýgl chatičku. Pojedou ze Smíchovského nádraží, bude to bezva.
Nesouhledná žena
Nesouhledná žena
Ona na mě hledí úkosem, ale její ňadro z trička kouká něžně a hloupě, jako jalovička. Mezi tělem a myslí té neznámé na eskalátoru není souhlednost, podotkl by kdosi vědecky. Nejsem kritik, jen drobný šmírák z města na Vltavě.
Otázka poněkud sentimentální
Otázka poněkud sentimentální, až kýčovitě: kam se poděly všechny ty lásky.
Ten báječný ženský svět
Potkal jsem sportovkyni. A ta mi řekla: „Všechno je to o hlavě. “ Byla jako vtip sám. Potkal jsem jinou, a ta mi dala tři meruňky z vlastní úrody.
U studeného bufetu večera
Člověk velkoměsta
Stojí ve slunci, pátečním odpoledni. Jak kameny v horkém písku bílé domy Podolí. S řekou na dosah a únavou v oknech. Za roletou, jednou ze sta, teď někdo lehce potáhl z cigarety a zadíval se na palec u nohy.
Rozmoklá pole řeči
Bulvár neviňátek
„Barcelona: útok proti nevinným. “ Variacemi na nevinné se to te´d v médiích hemží; Trump, Sobotka a další vytáhli kartu nejhoršího klišé. Jako by byl barcelonský bulvár zahradou jelimánků, jíž se prohnal samotný ďábel a mezi dlážděním mělo do ráno vykvést třináct bílých květů. Smějeme se patetickému jazyku komunismu 50.
Na dámu nahatý tah
Rozkošné obrázky
Na spodní straně stehen má vytetované mašličky. Rozkošné obrázky, milenci se jich nemohou nabažit. Tak teď ulehá na pažit a rozněcuje fantazii mužů okolo: moct tak nezávazně rozvázat.
V odpolední hodince
Sedí s roztaženýma nohama a pokuřuje.
Mateřské mimikry
Mateřské mimikry
Italský bufet, čas pozdního oběda. Dvě ženské s kočárkem. Nevíš, která je matka, protože ženy nad dítětem se vždy tváří mateřsky. Ne z instinktu péče, jak říká obvyklé klišé, nýbrž z touhy účastnit se na té velké, mysteriózní věci – rituálu plození; to na něm chtějí mít podíl.
Jiskřičky stejnopohlavní lásky
Slib mlčení
Pěkná holka. Žlutá sukně, džínová bundička, noha přes nohu. Autobusem to bere z přístaviště na Smíchov. V noci sama.
Pod deštníkem miminko
Plážové solitérky
Plážové solitérky. Je jim něco mezi třiceti a padesáti, přicházejí pravidelně už dopoledne, odloží s kabelku, svléknou sukni, halenku, podprsenku, lehnou si na ručník, někdy si dají pivo, cigaretu. Bývají bronzové, protože na slunci vydrží nejdýl. Rozvedené manželky, učitelky, rentiérky, tanečnice, odpolední a noční pracovnice.
Dívka s drobnými cinkrlátky
Něžné nástroje vraždění
Dvě blondýnky, štíhlé jak manekýnky, bledé hvězdičky v trávě. Ukazují prsa, něžné nástroje k vraždění. Díváš se, hledíš do tváře vlastní smrti.
Mozaikáři
V hovoru jsou ještě nesmělí.
Národní otázka: stav české lyriky
Zóna lásky a nenávisti
V rádiu Zóna lásky, v ulicích zóna nenávisti. Jen šílenec nebo dobrodruh by po setmění vycházel z domu. Ve flanelovém pyžamu, za záclonou potmě jsi chráněn před láskou i nenávistí. Jen takový odstup, klauzura a stanné právo v jednom ti umožní přemítat o lásce a nenávisti v jistém soustředění.
Holky a císařské vojsko
Hory na pláži
Vyhlížíš mléčné a polotučné hory zadků rozsypané po pláži. Kterou bys rád zdolal, člověče. Už první pohled ale přináší závrať. Stát se to na vrcholu, padal bys do hlubin ztemnělých sliznic, byl by s tebou amen.
Emoční rovnice Aleše Koniny
Kouč Aleš Konina
„Dámy a pánové, přivítejme mezi sebou vzácného hosta, kouče pana Aleše Koninu. “ K pultu přistoupil kulatý mužík medového výrazu. Sálem zněl jednohlasný a nekončící potlesk jako při sjezdu ÚVKSČ. „Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil projekt, jemuž jsem propůjčil jméno Emoční rovnice,“ vstoupil takříkajíc in medias res kouč Aleš.
Odborník na duchovní růst
Odborník na duchovní růst
V rámci televizního interview spolupořadatel největšího hudebního festivalu zve na diskusní fórum: vystoupí i „odborníci na duchovní růst“. Jak asi takový odborník vypadá. Že by kouč. A kam až lze duchovně vyrůst.
Bebe jede do Japonska
Siločáry dívek
Pozoruješ siločáry dívek v těsných legínách, ty astrofyzik na potulkách. Letní korzo tě stahuje jak černá díra, co vmžiku rozdrtí celé planety, natož člověka křehkého touhami a slabostmi.
Supergirl pro 21. století
Apartní tetování na holeních, stehnech i pažích z ní dělá supergirl pro 21.
Singles
Singles
Ukrývají své drahokamy a nerozumí tomu, proč je nikdo stále nenachází. Osamělé ženy, jednotky, singles. Čekají. Že tu jedinečnost přece někdo musí objevit, zvednout z prachu dní.
Chvála manželství
Chvála manželství
Ulicí se nesou hlasy, pak zesílí v křik. Někoho nejspíš vraždí, neboť roční počet vražd v Praze osciluje kolem třicítky a už „jdeme do finále“, zapěli by televarietní baviči. A v posteli do sebe drcnou manželé, zvuky násilí je probudily. Chvíli poslouchají, s očima upřenýma k sobě, jako by se ujišťovali, že se jim to nezdá.
Bohatýři okamžiku
Dvacetčtyři pater
Všech dvacetčtyři pater jejího srdce hoří touhou, ale složky integrovaného záchranného systému nikde. Taky do iDnes se ta zpráva nedonese. Kdyby se takto probouzela alespoň někde v Londýně. Požár srdce.
Most
Most
Most. Paneláky rozsypané kolem široké asfaltky. Jsou jako domky ze stavebnice opuštěné v dětském pokoji, kde už si nikdo nehraje. Je pátek dopoledne a jenom pár postav se plouží tou širokou ulicí od nádraží k městu, někdo má kočárek, někdo pejska, každý svůj stín.
Louka českých macatic
Agáta z pláže
Vystrkuje nahá prsa proti zlíchovskému kostelíku, možná v nemravném gestu, snad na bolestnou paměť světice Agáty. A třeba chce jen ohromit samotné slunce, nebo alespoň pár mužů okolo. A co oni. Nač myslí.
Pár v půlnočním tanci
Tři holky ve člunu
Holky na tahu. Jsou tři, žádná sláva, před půlnocí by ale přišly k dobru. V rukách pivíčko, později možná tráva. Jedou do „žlutek“ a cestu k nim si krátí tlacháním, opilecké příběhy vedou.
Mistři vysokých sklizní
Mistři vysokých sklizní
Obvykle v tento čas přijížděli ze sovětských kolchozů do českých družstev mistři vysokých sklizní. A vedli přednášky, třeba na téma „masáž vemene před dojením“. Jistě se nevraceli do Moskvy týž den, a tak po malém pohoštění, které jim s láskou uchystali místní, odcházeli do hotelových pokojů. Možná neodcházeli sami, doprovázeni ženami vedenými zájmem o názornou ukázku probírané látky.
Letní cumlet
Česká krajina
Tahle krajina není stvořena pro zuby dělostřeleckých granátů. To ať si válčí v Normandii nebo u Debalceva. Tady se pasou kravičky a sem tam nahaté holky, protože slunce už je nízko a řeky voní svěžestí. Domky jsou okrové a jak se skončí v práci, to se už po fasádách plazí kouř grilovaných kotlet, had nezřízené chuti.
Kdo je to kouč?
Nemyslím si, že mé porozumění je měřítkem věcí, přesto říkám: nerozumím tomu, co nebo kdo je kouč. Pár lidí, kteří se takto označovali, jsem ale potkal, a tak jsem pátral. Na internetu jsem dokonce vypátral podivuhodnou stránku jistého Aleše Kaliny, který se pasoval do role představeného všech koučů. Nenápadný plešatý mužík na videích radí, kdy nejlépe ráno vstávat, jak si zavázat tkaničky, jak si vést diář a taky citový život.
Osamělé lampičky
Osamělé lampičky
Osamělé lampičky za okny domů malých i velkých měst. Tichá hodinka před spaním, vpíjení do příběhů z blízkých i dalekých cest. Postupně uhasínají, jako jejich lidé padají do snů hlubokou tmou.
Půlnoční slétání
Jen málo věcí na světě je tak prostě krásných jako básně Jana Skácela.
Voodoo tanečnice
Nina
Ponořeni do hlubiny stínu, se sklenicemi v prstech vyhlíželi Ninu. Dva neznámí muži, snad četaři z africké války, cizinci z veliké dálky. Hovořili tiše, jako když se plazí had. A pak přišla.
Objev tajemství sedmého dne
Cesta z města
Plonkovej Mára, Fučík, Krejza a Kyselá Bára. Noci nabírají tropické teploty, parta vyráží k řece. Cestou koupit věnec buřtů a dvě lahve rumu; dvě, aby v batohu cinkaly. Řeka se čeří nervozitou, už aby tu byli, ponořili do ní svá těla.
Velký regres
Soubor esejů předních myslitelů (Žižek, Appadurai, Mishra, Bauman, Latour, Krastev, Bělohradský ad. ) cílí na současnou krizi politiky a společnosti, která je univerzální a figurky jako Zeman nebo Babiš působí nakonec ve světle problémů jménem Trump, brexit, Putin, Erdogan, Módí jako zanedbatelný místní folklór. Co způsobilo náhlou oblibu populismů a volání po autoritářských režimech i v dosud tak pevných liberálních demokraciích, jako jsou Spojené státy nebo Británie. Klíčovým faktorem je podle autorů globalizace, která v důsledku technického pokroku dospěla do kritického stádia, kdy už státy nejsou s to ovládat své trhy, ale naopak trhy ovládly státy.
Erotické hieroglyfy
Sny
Jdou měsíčnou nocí, křižují hlavami spících, proudí sem a tam, rodí se a mizí. Sny. A některé jdou jako beránci. A některé jak vlci.
Nové baroko
Japonka a Tao
Na Výtoni do tramvaje nastoupila plachá Japonka v šortkách. Čte z knihy Tao a po svých nahatých stehnech nechává stékat pohledy mužů. Trpělivě, čte z knihy Tao.
Andílci
Anděl už se zalidňuje anděly.
Banán s příběhem
Japonka a Tao
Na Výtoni do tramvaje nastoupila plachá Japonka v šortkách. Čte z knihy Tao a po svých nahatých stehnech nechává stékat pohledy mužů. Trpělivě, čte z knihy Tao.
Banán s příběhem
Dívka v rozhlase zve na „férovou snídani“.
Horizont jahod
Na Nově v televizních zprávách informují, že seniorce z Milovic přes noc umrzly jahody. Možná ta informace má přehlušit vládní krizi, korupční skandál na ministerstvu a pravdu o vlivu politiků na média. Ale možná je taky míněna upřímně, jako zpráva o malé zahradní tragédii.
Co tedy Nova mínila reportáží o zmrzlých jahodách seniorky z Milovic.
Holka od Černého moře
Holka od Černého moře
Voní dálkou a solí, holka od Černého moře. Tátu má rybáře, v jeho ohromném břiše plavou jeseteři, sardinky a úplně na dně máselná ryba. Ona je ale štíhlá a krásná, jako by ani nebyla jeho. Jedou tramvají nábřežím, ale voda pod nimi je pro ně jen legrací.
Pisálek vs chlípný Galileo
Pisálek vs chlípný Galileo
Čípak je to asi svěřenkyně. Kluše ušlechtile, s hlavou vztyčenou, vypjatou hrudí, jako lipicán z knížecí stáje. Prdýlkou opisuje kosmické kruhy, o kterých já jen píšu, ale někde dál, v dlouhé řadě čumilů je možná nějaký chlípný Galileou i spočítá. Kdo z nás se vepíše do dějin májového maratónu.
Maternova poezie umělé inteligence
V rámci besedního bloku Ekologických dnů Olomouc vystoupil s přednáškou na téma Big Data Jan Romportl, IT manažer společnosti O2.
Přednáška na téma Big Data, tedy elektronická data generovaná každým uživatelským krokem v rámci elektronických sítí, byla poučná. V jejím závěru Romportl zmínil aktivitu informatika Jiřího Materny, který měl vytvořit algoritmus pro psaní básní. Materna tvrdí, že naučil počítač psát básně stejným způsobem jako člověk.
Malé řečové intimity
Tulák nebo národní hrdina
V hlavě má ještě Rubín, víno s přívlastkem. A co, že nesvede veršovat jako Hrubín, stačí mu krajíc s omastkem. Tak teď padá z lavičky na Národní, protože fyzikálním zákonům neuhne nikdo. Honzovo tulácký ráno v urbánní variaci, za chvíli půjdem toulat se dál…
Snídaně v trávě
Kousek za Prahou kdosi venčil koníčky.
Evoluce pulce
V kavárně na náměstí
V kavárně na náměstí mi udělali kávu, takovou aby se neřeklo. Ale servírce, na niž platí Sýsův povzdech: „Objednám-li si kávu s mlékem, čekám, že mi servírka přinese nahý prs v šálku“, to člověk musí odpustit. Je to kaštanová kráska, dokonalá v jemnosti rysů i brutalitě křivek. Výjimka z pravidla i vzor všech dívek.
Erotický mír
Šoa
Ve Švandově divadle připravují Šoa. A neberou si servítky, píšou to rovnou na fasádu. Bude příští měsíc. Neměl by to někdo zatrhnout.
Jarní drobničky
Špičky ve špičce
Na Andělu holka v tričku. Má malá a strašně špičatá prsa, takzvané špičky. A v nich vaječný koňak. A i když ho není na nějakou opilou futroládu, je po poledni a kdekdo vyhlíží zákusky…
Příliš suchá metafora
Ze všech knihkupectví nejmilejší je mi Academia ve středu Václavského náměstí.
Odezírání lásky
Po přednášce I
Drží se za ruce a čekají na přednášku profesora Bělohradského. Mezi postaršími intelektuály a osamělými muži se zájmem o filosofii jsou nápadní. Jejich prsty jsou spleteny jako zobáčky ptáčků v drahé chvilce. Pak ale profesor spustí a oni se rázem pustí, snad z úcty k moudrosti.
Pařížské metresy
Barevné vlaječky intimity
Z balkónu visí prádlo a vrhá plápolavé stíny na fasádu vedlejšího domu. K městu tyhle barevné vlaječky intimity patří, i se svými stíny. A ty vrhají fetišisté, nenápadně slídící po saténu. Jak ho ucítí, útočí.
Na konci dějin
Dopravní situace na Andělu
Někdo tu tratil zmrzlinu, v pravotočivé zatáčce na Andělu. Ráno chtěl mít sladší, tak si ji nechal natočit samotným pekařem Pavlem. Ten ale, nedbaje zásad statiky, umístil zmrzlinu do kornoutu šejdrem. Jeho nedbalost si vyžádala jednoho hladového a sedmdesát pět ušpiněných.
Italská lahodérie
Čerstvé & Tučné
Na Andělu bistro s názvem Čerstvé & Tučné. Pravděpodobně nabízejí tuk právě dovezený z jatek, teplý, mazlavý, voňavý, žlutavý, mastný. Várnici, od které se ještě kouří, vysadí za skleněný pult a už zvou kolemjdoucí. A ti vybraných chutí neváhají, vcházejí a berou si do skleničky.
Pražský maratón
Vyšlápnutá teniska
Lucie Bartoňová dává rozhovor do rozhlasu, ptají se jí na dnešní maratón. Prý to přinese posílení ekonomice, lidé si koupí občerstvení, upomínkové předměty, zaplatí startovné i parkovné. Taky si prý zajdou na nějakou kulturní akci ve městě a tak podobně. Když se redaktorka ptá bohoušovskou otázkou: Kolik.
Rozšířená výuka
Rozšířená výuka
Učily se, jak porozumět svému tělu. Každá měla svůj polštář, na kterém seděla, a své zrcátko, kterým mířila na své obnažené pohlaví. Seděly v kruhu, vprostřed pak trůnila na polštáři učitelka. Ta jen němými pohyby naznačovala, jakou pozici zaujmout a jak se přitom dotýkat v klíně.
Plachá lesbička
Hněv pekaře Pavla
Hněv pekaře Pavla byl toho rána nezměrný. Lidé zhrdli jeho třešňovým pyré, jemuž obětoval spánek. Dál se krmili čokoládovými koblihami, máslovými croissanty a s gustem je zapíjeli kakaem v kůži. Za sklem teskně červenala hmota.
Vilný spěch
Usměvaví lidé
Když se na člověka v Čechách na ulici někdo usměje, neměl by podléhat optimismu, jsou to Jehovisté. Včera mi v tramvaji položili zásadní otázku: Je vše, co se děje, součást božího plánu. A protože jsem tápal, napovídali, muž i žena současně, pokyvováním hlavami, že ano, je; a abych to měl i černé na bílém, dali mi leták. Musel jsem vystoupit a ti dobří lidé mě na rozloučenou ještě přátelsky upozornili, že všichni budeme jednou souzeni, a jejich úsměvy už měly docela jinou energii.
Společnost zlatých vrb
Společnost zlatých vrb
Náš vlak míjí společnost zlatých vrb. Skloněny nad strouhou trpělivě naslouchají zvířatům, pomáhají tišit žal i chvíli dlouhou. A až se večer rozsvítí měsíc, i ony se rozpovídají.
Vědění je vášeň
Čte a poctivě si dělá výpisky.
Hovězí litanie
Hovězí litanie
Anděl. Podvečerní samoobsluha. U pokladny stojí šedivý chlapík s už dospělou dcerou. Jako postava černocha z Forresta Gumpa jí vypráví o masném kulinářství: v Lídlu prý sežene pravý argentinský steak, a to je něco úplně jinačího, za něj svíčková nebyla vůbec, jen pod pultem.
Poetická místa světa
Narození dat
40 GB dat k tarifu zdarma. Z plakátu se směje spokojeně rodina. Matka třímá tablet, po boku má děti, všichni do něj hledí. A nad nimi otec, ten jediný hledí do objektivu, výraz má dojatý, jako by se právě dozvěděl, že na svět přivedl spasitele.
Opuštěná intimita
Oldův sen
Za kolínským nádražím je kovošrot. A protože je půl jedenácté, jeřábník Olda si čerpá krátký oddych. Z okýnka věže zapaluje cigaretu, otevírá skleničku s kávou a dává se do snění. Už kolem nejsou hromady ostrých želez, co koušou, nikde žádné hrany a těžkosti, jen měkké, teplé a bělostné tělo neznámé holky.
Malé neandrtálské pozdravení
Haribosen
Yukiko má ráda haribo. Už jich tady v Praze spořádala sedm balíčků, a to její výlet teprve začal. Zuby má jako mamutí slečna, rozmělnit želé je s nimi hračka. Když zavládne večer a Yukiko se vrátí do hotelového pokoje, z jejího kufru na kolečkách se sypou gumoví přátelé, měkcí, barevní, slaďoučcí a voňaví.
Prohloubená samota
Prohloubená samota
Když člověk vynalezl rádio, proměnil tím pojem samoty. Předtím osamělec usínal do ticha, nezřídka uprostřed vlahého borůvčí, opilý medovinou nebo v polích pod nekonečnou oblohou, v níž se jako v oceánu ryby míhala hejna hvězd. Dnes osamělec usíná u tranzistoru a okolní svět se stal umělým hlasem stále těch samých celebrit. Samota byla prohloubena.
Pod rameny tučných vah
Mnohonásobný požár
Zaklesnuti v sobě meditují. Milenci u jezuitské koleje, pod alejí barokních soch. Cizinci. Daleko za nimi svítí katedrála, která je jen drobnou kulisou jejich lásky.
Dívky jazyka německého
Život mění
Na Smíchovském nádraží si liliput otevírá krekry. Po dobrém pivu přijdou vhod. Možná když byl ještě mladý, vypadal jako Karel Gott. Býval středem pozornosti a ženy o něj usilovaly.
Smysl digitální revoluce
Holčička bez nohy zdolává lezeckou stěnu. Kočička se uzdravuje ze šrámů tržených v souboji s osudem. Psycholog radí a jeho rady si bere k srdci už 427 lidí. Andrea se bude vdávat.
Strážkyně antické moudrosti
Golemci
Na Karlově náměstí už si hrají děti. V hlíně, sluníčkem krásně změkla. Probouzejí jaro. Golemci.
Oktagon. Kmen bojovníků
Rapper Vladimir 518 vydal knihu o urbánních subkulturách s názvem Kmeny. Česká televize se podílela svou troškou a natočila o několika kmenech dokumentární filmy. Je jeden kmen, který autorům projektu unikl a rozhodně své místo mezi „kmeny“ má. Zápasníci, novodobí gladiátoři.
Rozmnož se k radosti státu!
Žijeme v digitální době, moderní technologie a internet radikálně proměnily a znejistily téměř všechny tradiční pojmy, od fyzikálně klíčových jako jsou čas nebo prostor, ke kulturně podmíněným jako jsou umění, intimita nebo třeba vědění. Politici si té změny ale zatím nevšimli a setrvávají v dávnověku. Včera se svým archaickým přístupem ke světu připomněli.
Čerstvým tatínkům týden placeného volna.
O nesamozřejmosti poezie
Jednou z intelektuálních zábav šedesátých let byla kritika konzumního stylu života, který v té době zaplavil celý západní svět. Biblí se v tomto směru stala kniha Guy Deborda Společnost spektáklu z roku 1967 (česky vyšla v roce 2007); svým tezovitým stylem a radikalitou myšlenek ostatně archaické texty proroků z pouště připomíná. Od té doby se na kritice kapitalismu a s ním spojených tržních bakchanálií mnoho nezměnilo. Sem tam někdo upozorní na to, že radost z „tlačení vozíků v Tescu“ pomalu vyhasíná, sociologická tvrdá data ale nad zamyšlenými komentáři převládají.
Ustanovení žemle páně manažera
Ustanovení oběda manažera
U dlouhé tabule, poskládané z několika umakartových stolků, seděli nahrbeni mladí lidé. Působili jako apoštolé se svým mistrem u poslední večeře; i když bylo poledne a oni byli v nadnárodním bufetu. Byla to parta zaměstnanců internetové televize. Rozmlouvali k sobě s vážností státníků, každý před sebou rozložen laptop nebo alespoň placku obřího telefonu, kolem hlav každému jako aureola svítila vize.
Odpoledne Zdravko Živiće
Tepláky s dírami na kolenou
Tepláky s dírami na kolenou. Móda překročila své hranice. Tak tady na Náměstí míru stojí obtloustlé děvče, v ruce kelímek s mléčnou kávou, ve společnosti kamarádky, a dává najevo svůj vkus: navlečená do tepláků s dírami na kolenou. Postmodernisté v parafrázi Dostojevského přišli s imperativem: Není-li Boha, vše je dovoleno, a lidé se té svobody nemohou nabažit.
Nemluvná Olomouc
Možnost ostrova. Bezpráví
Utopená v Orlických horách obec. Bezpráví. Z vlaku není vidět než pustá cesta, dává se fantazii, tomu výkonu polétavé mysli.
Valérie a reklama divů
Valérie Zawadská prý věští v reklamě původ masa. „Bylo to pořádné prase z českého chovu,“ nechá se slyšet vědma a nenáročný divák se chechtá, protože neví, že nás všechny ten šot přišel na necelých deset milionů. O úrovni „legrace“ netřeba mluvit, žádná není, odpovídá vkusu zadavatele - vyučeného traktoristy.
Namísto trapné podpory „czech made“ měl někdo z politiků angažovat Zawadskou, aby skutečně vydala počet z budoucnosti a začala třeba takto: „Milé děti, jednoho dne se probudíte do podobných jarních prázdnin, jako jsou tyto.
Ztracený zlomek Libušin
Ztracený zlomek Libušin
Probíhá bastardizace člověka, stroje a znaku. Nový prostorový zákon si vynucuje novou poetiku míšení. P. Sloterdijk
„Dříve než se člověk vyvine v novou formu organismu, projde údolím digitálních stínů.
Postmoderní jeptišky II
Rok 1017. Noc je temná, oblohu křižují padající hvězdy, z lesa se ozývají zvuky od nočních zvířat. Marii budí hrozivý sen o hrubých mužských rukách, ústech plných vyhnilých zubů a divokém pohledu, které z ní činí prostý nástroj ukojení. Je rozhodnuta, ráno odejde do kláštera.
Postmoderní jeptišky
Pro ženu předmoderní éry existovala k biopoliticky preferované cestě sňatku a mateřství společensky stejně přijímaná alternativa: klášter. Být jeptiškou nebylo ostudou, a přestože život v odříkání a pod přísnými regulemi řádů nemohl být snadný, jistě – a možná právě proto – poskytoval smíření.
Pokročili jsme v čase až k netušeným technickým možnostem, ale zákoutí našich životů jsou stejně komplikovaná, jako byla před staletími. Kláštery sice zůstaly, ale jen jako podivná muzea, jejich dříve samozřejmý význam zanikl.
Pongo triumphans
Pongo triumphans
Ivo Rittig, muž nápadně připomínající orangutana, byl zproštěn obžaloby. „Zvířata soudit neumíme,“ pokrčila soudkyně rameny, podívala se na přísedící a dala hlasovat: nevinen. Aby nepřišli o svých třicet stříbrných z pokladny soudu, pokývali přísedící hlavami. „Do rozsudku to ale dát nemůžeme, trestní řád nám to neumožňuje,“ upozornila soudkyně.
Pít z poháru Dionýsova
Thomas Mann v eseji o Nietzscheovi připomíná jeden jeho dopis, v němž filosof vyjadřuje přání „každý den přijít o některou uklidňující víru“ a nalézt v takové svobodě štěstí. Můžeme opakovat starou námitku o Nietzscheově titánství a snaze dosáhnout dramatický efekt, ale proč nutně stahovat k zemi myšlenky, kterým nechybí křídla. Věty takového mistra netřeba posuzovat měřítky vulgárního realismu, daleko vhodnější je pít z nich jak z poháru Dionýsova. „Každý den přijít o některou uklidňující víru.
Zatoulaná psice
Beroun
Beroun. Polyfunkční dům u křižovatky. Umělohmotné kouhoutky, atmosféra apokalyptického místa. V bufetu v přízemí vyžilá blondýna s hlubokým výstřihem uprostřed chladicích vitrín.
Písmák. Umět zůstat básníkem
Za nejvýraznější příznak postmoderny považuje italský filosof Gianni Vattimo masmédia s jejich efektem multiplikace komunikace, tedy možnosti „dostat se ke slovu“, jež je dána každému. Nejen internet jako vrchol interaktivity, ale i stará média jako televize nebo rozhlas se stále více otevírají veřejnosti. Nedávno jsem u jednoho diskusního pořadu na téma (de)regulace palných zbraní na obrazovce četl tento komentář diváka: „Ozbrojili jsme se celá rodina, máme strach z uprchlíků. Koupili jsme si s manželkou pistole a taky mačety.
Hlavou mu perlí dumka
Amare somnaka
V Brně se koná velká výstava Poklad Romů – Amare somnaka. Dějiny šperku, od rodinných medailonků až po zlaté přívšsky mercedesky. A protože je sobota, lidé se sjíždějí z blízkého i dalekého okolí, Brňané jsou rádi, že jsou zas v centru pozornosti. Všude to řve rozrušením, výstava vře, šperky mizí.
Mateřský pud?
Nikdy jsem nevěřil tomu, že existuje něco, čemu se lidově říká „mateřský pud“; že je v ženách nějaká organicky daná tendence otěhotnět a vychovat dítě. Považuji dítě spíše za odpadní produkt intimní lásky, pohlavního styku, řečeno jazykem méně poetickým. Lidé si ale rádi vyprávějí pohádky, a pohádky se mohou odehrávat kupodivu i v kulisách vědy.
Je sobota, krátce po poledni a křižovatkou v Lidické, jednou z těch rušných a nejméně přehledných utíká s kočárkem mladá maminka.
V troskách hledat smysl
Odkud se vzala ta zvláštní nálada, která padla na společnost jako temný stín. Mám na mysli všechno to rozhořčení, sváry, upadání do skepse, obecná neuróza, vlny nespokojenosti. Tak jako s úsvitem novověku přicházely na svět morové rány, přicházejí na prahu jeho konce rány skepse.
Panuje jistá shoda na tom, že na vině je globalizace, která svět zmáčkla na „globální vesnici“, v níž už není hranic a vzdálenosti, kde jediným kliknutím lze sledovat dění na ulici v Bangkoku anebo položit dotaz americkému prezidentovi, ale kde zároveň člověku nebyl dán uspokojivý návod, jak hledat smysl ve všech těch možnostech, jež se mu nabízejí.
Tklivou violou svých úst
Tklivou violou svých úst sytila prázdno pokoje. Osamělá neznámá, schoulená pod lampou rozdírající boky tmy. Po nebi kroužili kormoráni stříbrní světlem měsíce a dole se lidé zmocňovali jeden druhého v strachu o svou nesmrtelnost. Právě pro ně byly vystavěny vulgární ulice.
Jeskynní básníci. Cross vol. 2
Vchod do jeskyně
Když se pravěký člověk rozhodl pro cestu za prosté sdělení, když chtěl vystoupit z toho mála, co se v jeho řeči stačilo usadit, napřáhl ruku proti skalní stěně své jeskyně a foukl proti ní barvu. Vznikl tak negativní otisk jeho končetiny. Vzniklo dílo.
Nyní, po mnoha tisíciletích vývoje směrem k dokonalosti forem, člověk postmoderní sestoupil do hlubin noci světa.
Jak číst mé kritiky
Jsou takoví, kteří se nikdy neodpoutají od „morálky dobra a zla“ a vše jim bude vždy zřejmé; i samotné výrazy dobro a zlo, pravda a lež obíhají jejich slovníkem jako stálice. Oslovit takového čtenáře je úkol patrně nemožný. Jsou ale i takoví, kterým svět nevybledl na dva odstíny, chtějí jej vnímat ve všech barvách a rozměrech, kterými je určován. Především k těm se obracím smalým návodem ke čtení mých kritických příspěvků.
Jeskynní básníci. Poezie v Crossu
Už stovky tisíc let tomu opice podobná člověku sestoupila do jeskyně, aby v ní nalezla útočiště. Na lůžku z mořské trávy pak oddychovala a dobře žila. A když na ni přišla chuť veliká, strhla jinou opici podobnou člověku a v opojné slasti ji znásilnila. Tak se pomalu lesy zalidňovaly.
Erotické narovnání
Je čas boje i čas pokoje
Rozjitřeni světem ještě se rozčilují u internetu. Diskutéři. Noční digitální dravci. A to už i věčná paní Míša propustila své hosty od kotle, otevřela láhev borůvkového vína a vůbec se nechce přít.
Ke všem rozporům
Ke všem rozporům
Čím je člověk starší, tím pevnější je v představách, ale křehčí v naději. Ke všem těm rozporům, co je musíme žít, ještě tenhle.
Ve tmě a pod peřinou
Možná je přece jen větší šance, že si lidé porozumí ve tmě, a pod peřinou. Vždyť jsme vyšli z jeskyní, to nezapřeme.
Skupina mužů
Skupina mužů
Každé krimizprávy začínají slovy: Skupina mužů… A už je vedou dlouhou chodbou, na řetízcích jako medvědy, jeden po druhém před kamerou klopí zraky, odvracejí tváře. Abychom nevěděli, kým jsou. A přitom je to jasné: jsou skupinou mužů (která spáchala zločin). Co by se muselo stát, abychom v televizi v čase večeře pravidelně slýchávali: Skupina žen přepadla poštovní vůz.
Protokolární báseň
Žijeme v éře protokolů. Tolik věcí je nám předepsáno, až se z toho pojem svobodné vůle stává tajemným. Považte jen všechny ty společenské příkazy jako kam jet na dovolenou, jaký si pořídit telefon, kdy založit rodinu. Všechny mají společného jmenovatele, totiž protokol: předem připravenou a jedinou správnou verzi.
Neplavci v řeči. Na dně propasti
Není divu, že dlouhá tisíciletí, v nichž se člověk s láskou dotýkal umění, musela dospět k bodu, kdy ten samý člověk nabyl přesvědčení, že už se dost nadotýkal a dále že musí rázně trhnout oponou. Přistoupil tedy k umění se zcela novým pohledem: dost bylo historie, tradice i lásky, nyní tu stojím já – prorok, zakládající postava a vševládce nad novou epochou.
Zmíněná tendence k obratu se neobjevila až nyní, její původ byl chystán dlouho a na svět přišla v polovině 20. století.
O kýči. Vindal_drámo
Jedním z kanonických motivů kýče je hrdinský epos. Jak nás poučil Hermann Broch ve svém s kýčem účtujícím díle, prostý člověk a jeho prostý vypravěč mají naléhavou potřebu identifikace s hrdinou. Za tou odvěkou potřebou, zanesenou už na stěnách pravěkých jeskyní, se ovšem skrývá nebezpečí: vidět svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký si ho vybásníme.
Současný čtenář by měl být poučen, nacházíme se v době téměř neomezeného přístupu k informacím.
Neplavci v řeči. Egil
Ponořme se rovnou do básně:
Všechno je přízračné. Světelný fantom
smýkl se po stěně. Oči. Jsou prosklené.
Figura rozervance v Crossu
Emblematická postava moderní poezie – figura rozervaného básníka – je opět na scéně. A zatímco básník 19. století byl buď dandy (Baudelaire), dobrodruh (Rimbaud) nebo dekadentní deviant (Karásek), rozervanec současnosti je jen umaštěný komediant. Alespoň takový pocit jsem získal po tom, co jsem na internetu narazil na video z čtení (i místních) básníků.
Telefonní seznam básníku 2016
Vyšla kniha Nejlepší české básně 2016. Nenechte se ovšem mýlit, o básně v ní nejde. Až na pár jmen, k Petru Královi na žádost nespokojenéhočtenáře doplňuji Krchovského a básníka hlubinné tendence Káju Šiktance, je to celý telefonní seznam neznámých pokusníků s poezií. To, co jim nechybí, je sebevědomí.
Fantastické životopisy
Když se v renesanci zrodilo pojetí umělce jako individuality, stále sice ještě omezované mocí zadavatelů, vneslo to do prostoru i nový žánr, totiž biografii umělce. Nepřekonatelnou v tomto směru je kniha Giorgia Vasariho, ale příspěvky k věci nebyly jen vážné, bizarrerií naditý je kupříkladu vlastní životopis zlatníka Benvenuta Celliniho.
Dnešní názorová výměna tady a téma „telefonního seznamu českých básníků“ Nejlepší české básně 2016 mi žánr fantastické biografie připomněly. Čtu třeba toto: .
Autisté
Posadili ho, dali mu napít, sluchátka do uší a na laptopu zapli program: online kamera z přídě lokomotivy. Tři hodiny oněmělý sledoval trasu, byla tma, jeli navečer, jen ve stanicích se na monitoru míhala světla.
Není to příběh jednoho autisty, ve vagónu jich byla celá řada, vlastně většina cestujících. Uzavřeni do svých světů, dokáží dnes lidé být celé hodiny bez kontaktu s okolím.
Jak rozumí poezii Lyryk
Po tom, co jsem se pozastavil nad výrokem o Milanu Kunderovi („nikdy nerozuměl poezii“), přišlo od místního znalce poezie další radikální prohlášení: „dávám si tě na ignore list. “
Autor jako by byl nenáviděným spisovatelem magicky přitahován, neboť se mu povedlo dílo nechtěného: právě i o černých listinách neboli vylučování v literatuře Kundera psal, v eseji Černé listiny aneb divertimento na počest Anatola France zařazeném v úvodu knihy Zahradou těch, které mám rád (Atlantis, 2014). Ponechme mu ale právo nepřistupovat na diskusi, dále neriskovat, jak naopak vyčítá Kunderovi v souvislosti s nezájmem o současnou poezii. Raději si připomeňme autorovu podivuhodnou argumentaci k tématu rozumění v poezii, které sám k životu vyvolal.
Ještě Nejlepší český básník 2016
Když jsem psal o zvláštním nepoměru mezi básněmi a autorskými vizitkami v knize Nejlepší české básně 2016, netušil jsem, že se dotýkám nejcitlivějšího místa české bá-snivé scény. A ten dotek by sám o sobě nejspíš nebyl vnímán tak bolestivě, nebýt toho, že jsem si k ruce vzal největšího českého romanopisce Milana Kunderu. Zlý sen všech lyriků.
Co se stalo.
Uprostřed zimy světa
Sub specie aeternitatis
Hluboko uvnitř vesmíru, prázdnem pluje stanice. A v ní osamělý kosmonaut, velitel Vojta. Právě si uvařil kakao; bez ohledu na čas, ráno nebo večer pro něj už neexistují. Sedí u stolu, přidržuje si hrnek se srdíčkem, aby neuplaval, a čte noviny.
Nejlepší české básně 2016
Pod jednímze svých slovníkových hesel, zařazených do knihy Umění románu, Milan Kundera navrhuje založit všeobecnou povinnost publikovat umělecké texty anonymně. A spatřuje v takovém postupu tři výhody: ubylo by grafomanů, ubylo by roztržek v literárním prostoru a – konečně – vymizela by biografická interperatce děl. Poslední výhoda je Kunderovým velkým motivem, jako snad žádný jiný autor lpí na přesnosti v užívání jeho výroků a biografických dat; inu, když už nemůže zmizet za svým dílem, chce je alespoň zachovat věrné originálu.
S touto radikální myšlenkou bychom mohli přistoupit ke knize (tady již recenzované) Nejlepší české básně 2016.
Honzýkova cesta za poezií
Nejprve si připomeňme veledílo, jemuž se přišlo poklonit přes čtyřicet králů z celého světa:
Neber mě do baru samoto moje
Vždyť mám jen tisíc slov.
Rybí je touha umluvit splav
Beznadějná nepřítomnost
Jednou si vzpomeneš na
ten večer
a uvidíš se v něm
podoben kosternímu pozůstatku
Dvanáct rozhněvaných mužů
Dvanáct rozhněvaných mužů
Možná teď někde, daleko odsud, dvanáct rozhněvaných mužů kohosi soudí. V dlouhé řeči zvažují všechna pro a proti, a chvílemi to hrotí. I spánek obětují spravedlnosti. To my, obyčejní hříšníci na odvrácené straně země, bez závazků k dobru, můžeme spát.
Luzz a Bravo
Jsou autoři, kteří si vybírají téma tak, aby je mohli formulovat jazykem sobě vlastním. Takové kritiky se dostalo kupříkladu Hemingwayovi s jeho chlapáckými projevy (F. Jameson). Výrazně do této kategorie „formalistů“ spadají autoři novobeatnické poezie.
Blažený madrigal
„Tak děvčata, která si dáte sekaninové mléko. “ nechala téct med svého hlasu k uším sedících žen Soňa. Dvě pokývaly hlavami. „Ty, Barborko.
Válka jako pravda
Další den dokolotal ve vzrušených diskusích, ještě dohořívají věty, tu a tam ještě krvácí raněný. Nastal čas tu válečnou scénu uchopit v jisté abstrakci.
A vypůjčme si od dvou slavných mužů, velkého poststrukturalistického filosofa a slavného spisovatele, jehož díla se první stal pronikavým interpretem. „Pravda není nikdy produktem předchozí dobré vůle, ale výsledkem násilí v myšlení.
FraGora
Neologismus fragora má dvojí výklad: zaprvé je to narážka na žánr frašky, ktery tady autorka Gora praktikuje; zadruhé je to narážka na latinskou zkratku fra, frater, tedy bratr. Pojďme si to přiblížit.
Nejprve k frašce. Někteří autoři žárlivě střeží, kdo jejich texty čte a rádi by své čtenáře vyzpovídali, říkají tomu „získat zpětnou vazbu“ a tak podobně.
Som básnik
„Ferko, Ferko, urobím ti smotanku. “ zaklepala na dveře pokojíčku babička. Vešla vnu a spatřila vnuka, jak sedí u počítače, obří sluchátka na uších a píše a píše. „Ferko,“ nadzdvihla mu pěnu z ucha.
O rvačce pekelné
Strhla se tady rvačka pekelná. Jako na obraze mistra Brueghela kostlivci dýkami, meči, cepy a kosami masakrují lidskou smečku, po pěti stech letech se podobný výjev opakuje. A právě tady, nikoli na popravčím kopci za městem, ale v útrobách digitální příšery, jejíž jméno je internet.
A v čem hledat její příčinu.
Svědci zmizení distance
Svědci zmizení distance
„Člověk je ten, kdo slyší volání, jež prolamuje mlčení noci světa a přivolává syna země ke svědectví řeči. “
Takovým jazykem už dnes nikdo nemluví; ani filosofové ne. O člověku se mluví střízlivěji, pokud vůbec, jako by jeho definice byla vyčerpána. Ale ať už je dnes kýmkoli, je to ten samý člověk, o kterém meditoval Eugen Fink.
O nemožnosti změny
Filosofové už dříve formulovali jednu zvláštnost postmoderní situace tak, že názory lidí ve veřejném prostoru ztrácejí schopnost proměny ve společenskou energii, s jejíž pomocí by bylo možno dosáhnout politických změn. Internet umožňuje sledovat postoje ve společnosti přímo on-line, a i když jen části společnosti, díky zvyšující se dostupnosti elektronických služeb přesto stále větší části.
Narážím ne několik významných fenoménů mediálně-politické scény, jakými jsou prezident, ministr financí, téma uprchlictví nebo kupříkladu postoje k EU. Kdyby byla některá z ikonických postav usvědčena z jakéhokoli jednání nebo se v rámci evropské politiky změnilo cokoli, příslušná názorová skupina s neuvěřitelnou disciplínou, dosud typickou jen pro členy militantních hnutí, islamistické teroristy nebo komunistické voliče, svou ideu neopustí.
Továrna na básníky
"Hybaj básníci do práce,“ obořil se Velký písmák na čeládku rozmístěnou v plechové hale. Každý z človíčků měl svou židli, stolek a laptop s jablíčkem. Krčili se, někteří ještě postaru žvýkali tužku a sem tam zapisovali do papírového notesu myšlenky.
„Tak, pazdráte, cos sesmolil.
Nedaleko Magyárpátáku
Nedaleko Magyárpátáku, roku 2017. V kraji řádí hlad.
Mama, mama, dal by som si ovsený rožok, křičelo dítě.
Chrapúň, nie je čo jest a ty budeš narábať.
Písmácké lázeňství
S novým rokem jako by došlo na našem literárním serveru, uvnitř našeho společenství k vyvrcholení jistého žargonu, o němž bychom měli svést diskusi. Fakt, že k uvedenému přispěla jedna postava, do níž jsem byl některými mylně projikován, nyní ponechám stranou. Vstupme rovnou do věci samé.
Problém má dvě roviny.
Unaveni holocaustem
Unaveni holocaustem
Vystavěli si své zdi nářků všude, kde to bylo možné. V ulicích, na náměstích, v galeriích, v televizním programu, ve školních osnovách a – v knihkupectvích. Jedna taková zeď stojí v knihkupectví uprotřed Václaváku. Regál plný totožných titulů.
Sladké ticho hvězd
Příroda
Není to úplná divočina, žádná Aljaška, a přece ani stopa po civilizaci. Snad zavátá cesta mezi stromy, varovná zpráva, kudy se nevydat. Nesvítí tu ikony, nezazvoní telefon a z rozhlasu netečou řeči. Polovinu slov, co znáš, tu můžeš zapomenout, a něco z té druhé poloviny se třeba zatřpytí smyslem.
Definice současné rodiny
V televizních zprávách politici podávají nemotorné definice rodiny. Něco jiného si myslí socialisté, něco jiného demokraté a něco jiného Bělobrádkovci. Měli by nechat mluvit digitální matky, ty o tom budou něco vědět. Čtyřicetileté prvorodičky, co je už nebavilo chodit každý den do práce, a tak se rozhodly „pořídit si" dítě.
Osobní mytologie
Štěrbinami spánku
Noc. Čas, kdy štěrbinami spánku procházejí sny, ta neklidná materie mysli. Do ulice sněží a v pokoji tikají hodiny. A nad Prahou mlčí stovky věží, a manželé pod nimi se ještě snaží obývat navždy chladné pustiny.
Holka na vdávání
Holka na vdávání
Je jí tak kolem čtyřiceti. No, holka na vdávání. Půlka už jí je z pixelů a bajtů, jak žije v digitálním světě, a druhá je samé kafíčko, jogging, Alpy a kokosová pláž. A k tomu ji čeká stáž – v jedné báječné korporaci se bude učit, jak umně prodat teplou vodu.
Sladká šoa
Sladká šoa
Děti se dnes vracejí do školy, hlásí rádio. A čekají na ně prázdné regály bufetů. To ministerstvo svým výnosem vyhladilo všechny pamlsky. Spáchalo strašné zvěrstvo.
Kaňka v galaktickém psaní
Svět č. 28
V televizi vyprávěl schizofrenik, že se zbláznil z čísla 28. Podivuhodné. Je nakonec ale takový rozdíl zešílet ze všech pitomostí tohoto světa, nebo z jednoho čísla.
Paní Martička
Honzík
Honzík nemohl vzrušením usnout. Nzítří se měli v hodině tělesné výchovy potápět pro puk. A stalo se. Potápěli se pro puk.
Zdendovo automoto čtení
Byl jsem vyzván k vydání počtu. „Hele, ty máš pocit, že ses tou úvahou dopustil něčeho ze stereotypu vybočujícího. “ zeptal se kritik pod článkem o spojnici mezi terorismem a automobislismem (Berlín vs dálnice).
Na mých pocitech nezáleží.
Anis Amri Písmáku
Ví někdo zcela jistě, že Anis Amri, člověk, který najel kamionem do lidí v Berlíně, jednal úmyslně. Samotný fakt, že kamion uloupil polskému řidiči, může být nepřímou indicií, ale jistě ne dostatečnou k médii vytýčenému závěru. Předpokládejme, že Amri jednal nedbalostně. Tedy jako desítky tisíc řidičů jen v naší malé zemi ročně.
Berlín vs dálnice
Blesk, Česká televize, CNN, Lidovky. Žádný rozdíl, všechna média jsou dnes bulvární. Rozlišovací schopnost novinářů je minimální, reagují jen na neskryté věci: krev, krach, skandál. Pravda se ale ráda skrývá, jak praví starořecký zlomek.
Kvitance pohlavnosti
Kvitance pohlavnosti
Smějí se do vína, je sobota a půlnoc. Čas plnit biozávazky. Tanec, hudba, pohledy, sladká slovíčka, všechno jen kulisy. Ke koliak malým nehodám dojde, to se ráno z rádia nedozvíme.
O prokurátorech
V minulých dnech jsme si tady – v předvánočním čase – nadělili dárek, totiž mezi obligátními básněmi diskusi nad společenskými tématy. A nešlo o nic menšího než o srovnání dvou zdánlivě protilehlých systémů, komunismu a kapitalismu. Protože se řeč stočila k jednomu z, jakkoli klíčových, aspektů státní politiky - svobodě, rozhodl jsem se, že namísto teoretizování o pojmu svoboda v jeho právním pojetí podám jistý příklad.
Vlastně to nebude o svobodě, ale o právu, jednom konkrétním právu: právu na spravedlivý proces, jež je nám zaručeno Listinou základních práv a svobod.
Myslet z rozporů
Je patrně přirozeným sklonem člověka vnímat věci světa v jejich jediné verzi. Ta je navíc obvykle už předpřipravená ve formě sloganů a pravd. Nejsnazší způsob, jak se vyrovnat s okolním světem, je sáhnout do zásobárny takových „řešení“ a přiložit je na danou situaci. Všechna velká témata obíhající ve veřejném prostoru jsou právě takovým způsobem vyřešena předem.
Velká nádhera aneb o smyslu
Ve filmu italského režiséra Sorrentina je scéna, kdy se s hlavním hrdinou, bohémsky žijícím spisovatelem, přichází rozloučit starý přítel. Odjíždí, nic si s sebou nebere, i na to je Římem příliš unavený. Z kontextu je zřejmé, že únava pochází z nedostatku smyslu, ve kterém je celá ta „velká nádhera“ vysoké společnosti a současného světa uvězněna. Máme stále více možností a stále méně důvodů je využívat, napsal někde filosof Bělohradský.
Centrálně řízené Vánoce II
Na příkladu Vánoc jsem se pokusil ukázat, jak jsou si dva domněle protilehlé systémy, komunistický a kapitalistický, podobné. Použil jsem dobře známou metaforu o dvou stranách jedné mince, s níž pracují už dlouhá léta političtí filosofové. Ve zkratce, základ obou systémů leží v utopii ekonomického růstu, tedy blahobytu, a vědeckého pokroku, tím jsou si natolik blízké, že drobné vnější odlišnosti v rejstřících – formálně deklarovaných - základních svobod na faktu jejich blíženectví nic nezmění. Zaujal mě jistý typ reakce na ten drobný „vánoční“ příklad, proto nabízím jakýsi dovětek k textu.
Centrálně řízené Vánoce
Stalo se dobrým zvykem vysmívat se podivnostem komunistického režimu. Vznikly o tom celé knihy, z nichž nejpovedenější je asi Macurův Šťastný věk. Štěstí na povel, řízené státem, plánované a zdaleka přeháněné. Česká televize žánr zásobuje archivními pořady a zábavnou relací Retro, mapující vynálezy i nedostatky minulého režimu.
Malé digitální Aleppo
Televizní zprávy: šéf protokolu šňupal pervitin a nechal se u toho hladit chlapci, video je ke koupi; v Aleppu bomba zabila desítky lidí; EET druhý den v provozu, hostinští si zvykají; Turecku hrozí sankce; Sobotkova vláda řeší další krizi.
Skandál, válka, ekonomika, politika, krize. Rejstřík témat je omezený, formě vládne obraz, střih a zkratka. Aktualita a nejlépe přímý přenos jsou zásadními kvalitami.
O konečnosti slasti lásky
O konečnosti slasti lásky
Balzamují se svými krémy a pak ulehají do sarkofágů manželských postelí. Milostné scény dávno zapadly za horiontem pouště, jako slunce, jako sláva říše. Z lásky je mumie. Ale pohádky tisíce a jedné noci pravdu zakryjí: děti, výročí, věrnost, fotky, vzpomínky.
Ležíš pod červánky
Věčný mládenec Ramon
Věčný mládenec Ramon už usedl k baru, ke svému koktajlu. Neboť se láme čas. Viržínkem do vzduchu kreslí obrázky, je samé umění. A jak tou modravou drapérií projde některá z přítomných šelem, vrhne na ni chlupatý pohled pána všech zvířat.
Věrohodnost aneb o nedovoleném překročení hranic práva
Jako jeden z nejstarších vědních systémů si právo po celá tisíciletí udržovalo svou nauku uvnitř vymezených hranic. Označme je těmito základními kameny: zákon, rozum, logika. V důsledku postmoderního prolomení všech dosud platných symbolických rámců došlo k něčemu, co bychom mohli nazvat míšení diskursů. Jakýkoli vědní diskurs může být proniknut jiným, aniž by bylo možné takovou skutečnost legitimně kritizovat.
Slova promrzlá na hlínu
Osamělá nádraží
Osamělá nádraží na českomoravském pomezí, jenom peróny ve žlutém světle lamp. Občas se rozchraptí hlášením, předpokládaná doba zpoždění se už pravděpodobně k lepšímu nezmění. Už sem padl první sníh, docela obyčejná krajka do tmy. Jako tam někde za okny domku v ulici.
Malá sezónní Pripjať
Malá sezónní Pripjať
Slunce padá do opuštěných balkonů a koupališť. Prázdné židle a balóny. Žloutnoucí magazíny a na obálkách lidé v plavkách, poslední stopa po životě. Svět věcí odříznutý od světa lidí.
Zpráva o rodině Krkanců
Poslyšte zprávu o rodině Krkanců: Jsou čtyři. Táta Jakub Krkanec. Máma Marie Krkancová. Děti, kluk a holka, se jmenují po rodičích, neboť Krkancovi žijí v souladu se zákony kýče.
Smartrendez-vous
Smartrendez-vous
Byli ve Světě oříšků. Dali si chytré rande po ránu, oříšky prý podporují mysl. Teď si skrze sklo tramvaje posílají květy úsměvů. Ty od ní jsou pestré a vlhké, ty jeho jsou jako z věnce od státníka.
Mluvíme k sobě svými větvemi
I am only human
Z noci vyvstává hlas rádia: I am only human. Podmanivý hlas, dobrá hudba. Ten refrén vyznívá jako odpověď, bez pochybnosti. A přitom ta věta před námi otevírá velkou otázku 21.
Nahá světlina všeho bytí
Je to určitě jiné
Je určitě jiné budit se záplavou jižního slunce, slyšet nejprve racky při snídani a moře, nekonečné moře ajeho šumivou píseň. Pak snídat jídlo z dobré sklizně, mimo časovou tíseň. Hřát se v písku, pozorovat bronzové dívky v chůzi šelem, zpít se nápojem z kokosu. A únavou usínat na lehátku, v kolébance vln, daleko od břehu.
Radovan - Pěstitel Pokrytectví
Vzpomeňme dvě události v těsné návaznosti: nejprve jistý kolega zve na křest sbírky jiného kolegy, nedlouho poté autor zábavných příspěvků publikuje ironizující popis neztotožněného básníka – debutanta při křtu své sbírky. Kromě předmětu a časové souvislosti má věc ještě jeden spoj: čtenáře.
A právě v čtenářích obou sdělení se ukrývá ona úvodem citovaná povaha věcí, tedy pravda. Pravda ve svém příkrém rozporu, jak už bývá.
O relativní nesmrtelnosti Písmáka
Narazil jsem tady na starou jazykovou figuru „přežití“, autor píše: Písmák tady bude i po nás (autorovi x, y, . ). Co se ale míní tím, že tady bude něco „po nás“. Taková otázka se stává zajímavou právě tehdy, když je tím „přeživším“ archiv textů.
Rodiče 21. století
Velké stěhování
Posíláme si hudební videa a úsměvy v šablonách. Instatní sdělení, schémata, emoce v kostce. Postupně stěhujeme náš svět do toho digitálního. Pochybuje ještě někdo, že se při tom stěhování, jak už to bývá, něco poztrácí.
Jiří Křtitel Doležal
Toto je svědectví Jiříkovo, když k němu básníci z Prahy poslali zástupce umělecké fronty, aby se ho otázali: Kdo jsi. Odpověděl: Jsem hlas volajícího na poušti, urovnejte cestu Básníkovu.
Oděn do kůží, žvýkaje luční kobylky máčené v medu, vstoupil do místnosti muž divého vzhledu. Společenství básníků utichlo.
Vindal. Událost roku?
Reflex se už dávno stal bulvárem, počátek jeho sestupu k bahnu české mediální scény možno datovat odchodem šéfredaktora Bílka. Nicméně protože se časopis stále vymezuje jako „kulturní“, předveďme jej k malému večernímu cvičení z dekonstrukce.
„Bože/ty hajzle/proč jsi do mě vložil tenhle chorobnej mozek/a nedal mi odvahu ke kriminální činnosti. “ Tímto veršem kolegy písmáka vindala drámo začíná oslavný článek, jehož vrcholem je vyhlášení křtu autorovy sbírky za událost roku.
Svět podle písmáka
"Svět je jako nekonečná písečná pláň. A slova jsou jako otisky v ní,“ promluvil písmák k žákovi. „Říká se tomu poušť,“ odvětil písmákovi žák. „Čemu.
Idea rodinného štěstí
Půlměsíc
Jako brouk vzhůru nohama svítí z oblohy půlměsíc. Chvíli mu to potrvá, pak ale roztáhne křídla a uletí. Flamendrům bude ještě chvíli bzučet v uších, neboť je sobota a noc a brouci když letí, jsou slyšet.
Idea rodinného štěstí
Radiožurnál, čísla k nedělní snídani: půl milionu dětí žije jen s jedním rodičem; exekuované dluhy na výživném jsou asi třináct miliard korun.
Kamenná Amazonie
La Lenteur
Z fasády smíchovského sídla L´Oréal svítí manekýna. V jogínském sedu, ponořena do světa krásy, nabízí slow äge. Tak tedy, je tu pomalost, atraktivní žena a svár předmoderního a moderního. Jako by tam ze zdi na Smíchově svítil koncentrát románu Milana Kundery La Lenteur.
Svět podle careful
Stopujíc hormonální toky až k prameni, jednoho dne pravila: „Je to dostatečně gej. Hm, oukej. “ „Je v tom dost obrázků. Ne, víc, je to přímo komiks.
Poznámky k hanobení
Předkládám pár poznámek k hanobení. Netřeba upozorňovat na syntaktickou dvojznačnost věty: poznámky jsou určeny tématu, ale taky vyzývají čtenáře: chceš-li, tedy je hanob.
Skupina zákonodárců přišla s návrhem zákonného ustanovení, které by mělo poskytovat trestně-právní ochranu prezidentovi republiky před „hanobením“. Není zcela zřejmé, co předkladatelé návrhu myslí „hanobením“, a tak se jich šli redaktoři zeptat.
Pietní televizní akt
Pietní televizní akt
Národní se proměnila v otevřenou scénu: každý se může ucházet o roli ve večerních zprávách. A každý chce být ve své roli nezapomenutý, proto přichází nejen s plamínkem, ale i s řečí. Co je všem těm řečem společné: ujištění (jsme národ. ), perspektiva budoucnosti (je ale třeba ji hlídat), svoboda (sahá se do všech rejstříků Listiny), paměť (je třeba podržet ji).
Neznámé čtenářce
Neznámé čtenářce
Do stránek ti padá světlo lampy, jdeš po stopách příběhu, neúnavná stopařka jiných světů. Jiných. Není „jiné“ jen stav mysli. Třeba žijeme uvnitř všech těch rodinný ság, zamilovaných románů, dýmkatých detektivek, pornografických vztahů, pschologických tahů.
V odmlce láska
Kaple na Radhošti
Při listování knihou, padl jsem na pohlednici: zasněžená kaple na Radhošti. Kristova síň v horách, kde lidé dlouho žili strachem z pohanských bůžků. A zbyly tam po tom strachu sochy, jména, příběhy. Ne každý jim může rozumět, na rozdíl od křesťanství nejsou univerzální.
Maxim, hvězda kreativního nebe
Od stropu se snášel mírný chlad klimatizace. Uvnitř prosklené místnosti seděl muž s kulatými vlasy, ve vyštíhleném obleku připomínal retro figurínu. Asistentka mu nabídla minerálku a kávu a on přijal. Zatímco čekal, sledoval dění za skleněnou stěnou.
Pane prezidente
Pane prezidente, ústavní činiteli, píšu vám stížnost… J. Nohavica
Při pravidelné obchůzce ulicemi digitálního světa internetu hlídka padla na problematické video: Ain´t your mama, píseň Jennifer Lopezové. Nález ohlásila a předala k šetření.
Na základě prvotního prověřování na místě samém orgány činné v trestním řízení došly k tomuto závěru: ze strany podezřelé Jennifer Lopezové, nar.
Zvonečky trdlaté Lulí
To sníh
„To sníh,“ řekl Ube a zvedl prst jako neznámý človíček, když volá domů. A po tváři mu přešel smutný smích. V Nigeérii ho nikdy neviděl, až tady. A připadal si jako trosečník v bílém moři.
Hlavní hygienik Písmáku II aneb Věž z klišé
Přátelé, pojďme si říkat fráze, nevyjde to draze. Pojďme vystavět věž celou z klišé, velké dílo, jednou se bude dotýkat oblak, tak nádherně, tiše.
Včera jsem zvednul z písmácké země podivuhodnou věc: krátký komentář skrytě volající po (auto)cenzuře s poukazem k fiktivní nevinné „dvanáctileté dívce“, která by mohla být navždy traumatizována částí zdejší produkce (tou explicitně sexuální). A navrhl jsem zřídit zde funkci hlavního hygienika, který by dohlížel na čistotu, morální a jinou, publikovaných textů.
Ještě zdoláváš mléčná pohoří
Na kraji léta
Čekáš, kdo do tohoto vagónu metra vnese vzruch. Bude to žena, muž, duch. Přišlo to. Vůně lesního ovoce.
Hlavní hygienik Písmáku
Čas od času se tady objeví díla s vulgárním obsahem. Někdy jde o povedené texty, jindy ne. Před pár dny tady zasvítil právě takový text, rozhemžený údy a explicitními popisy jedné, pravděpodobně autorkou oblíbené sexuální praktiky. To, co mě překvapilo, nebylo pornografické psaníčko, ale jeden z diskusních příspěvků.
Krátký koitus jmen
Kamílek Nudla
Maminka se rozplakala. Ale nebylo to dojetím. „já jsem nechtěla Kamila Nudlu,“ potahovala. „Teď už s tím nic nenaděláme, milostpaní.
Máma Hillary, nebo táta Donald?
Digibatolata
Ty ikonky jsou parádní, a tak je pořád mačká. Telefon je zkrátka bezva hračka. Nastala éra infantilizace společnosti- Svět se nám rozhemžil digibatolaty, která namísto mlíčka křičí o více pixelů a ony se řinou ze Sillicon Valley, toho kalifornského prsu modernosti. A už je klid, už cucají…
Druhý v písmu
Píšeme si, ale stále podléháme potřebě přítomnosti druhého, iluzi pravosti, tomu velkému metafyzickému lalulá.
Tak si sáhni
Tak si sáhni
Rána už docela prokřehla, zanedlouho jim negližé zkostrbatí jinovatkou. Tak čekáme na tu chvíli krátkou, kdy se zas po roce zatřpytí první zima a řekne: Tak si sáhni.
Možná právě za takového dne
Možná právě za takového dne někdo z nás přišel na svět. Bylo pošmourno, vítr vířil listí, padal soumrak.
Láska Caren Fullové
Neptejme se, kdo je Caren Full. Je žena. Je muž. Ne, Caren Full je bytost budoucnosti, je nadpohlavní.
American way of love
Večerka U Vilného Trana
Vietnamka nabízí jablíčka, celá se lesknou. Pan vedoucí Tranh je včera večer leštil, dýchal na ně a pomylými krouživými pohyby je dělal hezčí. „Sátkí. Móc sátkí,“ říká paní Bui ještě celá štastná.
Noc rozpustilá hvězdami
Noc rozpustilá hvězdami
Noc je rozpustilá hvězdami, těmi světýlky starými až ke dnu věků. A že si nevynalezly řeč, nic nám nepoví. A že si nevynalezly řeč, nic nám na sebe nepoví. Ale my tady, přikovanci země, můžeme slovy velebit jejich krásu.
Ocean Drive
„Tak, Poškvrnovi, máte kluka,“ obrátil se porodník k páru a předal do rukou ženy dítě, jako by předával olympijskou medaili. „Máte jméno. “ otevřel už docela věcně notes. „Bude to Cumel.
Kyvadlo lásky
Prudké světlo nesmyslu
Jede tramvají a míří si telefonem do očí. Není to ale jako s prudkým světlem. Mžourá do všech bublin komunikace, taky na iDnes a co si koupit v e-shopu. Ale nic to není, jen prudké světlo nesmyslu.
Berounčiny vlásky
On horuje pro motosport
Vlak do Plzně, ráno. On horuje pro motosport. Sice působí jako absolvent přírodovědecké fakulty, ale zdání klame. Na sedadle položenou kšiltovku Brno Circuit, listuje velkou obrázkovou knížkou.
Ve šťastných tmách
Žijeme v nádherné době.
Na dvojce děti trhají ze země plevel. Na jojce žena vysvětluje, proč propadla před módní policií: Asi som urobila chybu, keď som jako prvé kúpila sako. “ Na mňau hraje jezevec na harfu.
Šance z refýže
Tak už dost
Pohladí tu věc prstem a rázem ji polije vlna štěstí. Mokrá a teplounká, právě vyšlo slunce. V ajfonku pláž, uvítací obrázek. Aplikace.
To je show, občane!
Bylo to ohromné podujetí. „Přišly nás desetitisíce. “ halasil den poté svolavatel. „Bylo to labůžo.
Česká neděle
Česká neděle
Z rádií se táhnou polední melodie, z talířů nudle. Neděle. A jinde z televize řeči, trochu hovězí. Zasyčí pivo, to je tady dobré znamení, že ještě je žízeň po životě.
To je svátek, občane!
Nízké přelety stíhaček, balónky dětem, bitka o odznáček. To je svátek, občane. A v Tescu si nic nekoupíš, z moci úřední. A večer v televizi vyznamenají i Pána démonů.
Zvonečky líbezného Joží
Zvonečky líbezného Joží
Ňadra jí ztěžkla nadějí. Ze zvonečků, co milencům cinkaly k radosti, jsou kostelní zvony, co ohlašují velké věci. Už pod nimi nestojí kluk z léta, líbezný Joží, teď se tam hrbí zvoník od Matky Boží.
Mimo řeč
Když šumí moře, neříká nic.
Voda z bezdomoví
Voda z bezdomoví
Člověka odpradávna děsí prázdno, horror vacui. A tak zabydluje svět. A nakonec se mu podařilo zabydlet i nebe, a jistě to nebylo hned. Kolik bitek kolem toho bylo, každý hájil svou verzi nebeských věcí.
Unisex aneb o iluzi bezprostřednosti
Dlouhou dobu zdobil nedělní vysílání televize pořad Studio Kamarád. Vytratil se, tak jako mnoho jiných věcí zatížených minulostí. Minulostí. Není minulost přeceňována způsobem podobným tomu, jakým nakládáme se slovem „pravda“.
Hvězda náhody
Lačná a koblihy
Koblihy od pekaře Pavla jí chutí. Už pořádá pátou. Vrací se do úřadu nebo do firmy, prozrazuje ji kostým a laptop přes rameno. Páni, ty koblihy chutnají, říká jazykem kroužícím pod tvářemi všemi mezerami chrupu, vždy když dojí další.
Holčička a ptáček
Gauloisky
Jak kuličky má vlásky a s vášní pálí gauloisky. Rakušan v kšiltovce. S partou známých si to šinou Prahou, od Újezdu k Národnímu, co na ně čeká jak brouk pod zlatými krovkami. Uznale pokývají hlavami, jemu se až zatřesou ty brilantinové kuličky, a vezmou to do nejbližší pivnice.
Radost mléčné hodiny
Romantický večer
Leželi na dece u ústředního topení. Přivinul ji k sobě a řekl: „Mysli si krb s jeho ohněm a mysli si pod námi medvědí kožešinu. “ V potrubí zašramotilo. Neznervózněl.
Zrzčino naučení
Milenci v evidenci
Vyšli si do obory, dva mladí milenci. Na Vypichu opustili autobus číslo 191 a pak už je nikdo nespatřil. Policie žádá veřejnost o pomoc. Ztratili se, nebo padli za oběť zločinu.
O pohledu. Případ Careful
Čas od času se pod některými mými „letnějšími“ texty objeví protest. Hněvivý až k bodu zešílení. Tím ale autentický, a proto k němu nezůstávám netečný. S ohledem na to, že je to spíše demontsrace hněvu, než argumentů, musím se pokoušet jádro toho protestu domýšlet.
Malá dávka něhy
Malá dávka něhy
V pátek by si lidé měli dopřát aspoň malou dávku něhy. Ač říjen, ten večer už je štědrý, do pokoje svítí její ňadra jak sněhy. A narodí-li se z té vydýchané touhy láska, bude to zázrak.
Dívky pana Oty
Štíhlé a krásné jak noc do soboty, z obrázků hledí trochu posmutněle.
Večerní kamarádky
K druhé přicházejí maminky
K druhé přicházejí maminky s kluky. Vybírají si z pozdní nabídky bufetu v pasáži, moc toho nezbylo. A muž u stolku na jednu dělá hladové kuky. Asi že má mocná stehna.
Nahý vojín
Pivo koupilas.
Kupuje pár dětských triček, něco k snědku a taky pivo ve velké plastové láhvi, manžel si poručil. Nenápadná v Tescu. A líbilo by se jí přijít domů a zas jednou prožít lásku.
S láskou ke lži
O podobnosti s Aztéky
Nože projíždějící krajinou, asfaltové neštěstí. A slýcháme, že ho je ještě málo a mělo by se o ně pečovat. Měli bychom si namísto toho smířit s děsivou podobností: Aztékové se radovali ve srmti, krev, třebas i vlastní, jim prý byla úžasným úkojem, důvodem k slavosti. Tak přidej plyn, Aztéku.
Předmětné a nepředmětné malířství
Jako drobný plod, spíše vášně než rozumu, čas od času vyraší spor o abstraktní umění. Nemám abstraktní výtvarné umění rád, předesílám. A když jsem v jedné diskusi takový svůj postoj vyjevil, bylo mi, jak už je v digitálním prostoru zvykem, spíláno: k umění přistupuji optikou estétství, nic jsem nepochopil.
A přitom je to právě naopak: právě abstraktní umění nelze chápat, ale jen k němu přistupovat citem; možná lépe - sympatií.
Budoucí něha
Budoucí něha
Zanedlouho z ní bude maminka. Teď jede Ořechovkou, tím krajem krásných vil, křehká blondýnka. A jako by se v ní nahromadila všechna něha budoucích chvil, už má dokulata ta dvě vemínka. Pustil jsem ji sednout, oplatila mi úsměvem, bílým sněhem.
Kokosové zadívání
Rozpory
Tak často si zoufáme, že najít někoho, komu radno věřit, nemůžem. A přitom tak často sami sobě si lžem. A když se navečer přistihneme při takových rozporech, veskrze lidských, to bychom nejraději utekli. Ale není kam, na dveřích řetízek a venku říjnová noc.
Vichr blahobytu
Mrholenice
Parádnicím v té říjnové mrholenici zmokne makeup, to těm dvěma jen tak něco plány nezkříží, svá piva vypijí bez obtíží. A když jim ze škvrčícího rádia ještě sdělí, že „při letošních volbách nejsou hlášeny žádné vážnější incidenty“, napijí se teprve s chutí.
Krvavé poledne v Náplavní
Muž v zástěře zavelí a řezníčci začnou sklízet z výlohy. Mizí všechny ty kejty, kližky a plece.
Monstra
Lesy kolem Stříbra
V lesích kolem Stříbra to s ozvěnou nebude špatné. Když třeba zavoláš „Bůh“, bude najednou všude kolem. Na krátkou chvíli. A když místem v korunách stromů bude zrovna propadat slunce, snadno té krátké chvíli uvěříš.
Spící občané přísedící
V detailech
Z hrdla se jí dere nezřízený smích. Zemitá žena v metru. Přijela z Moldávie, aby tady nalezla o poznání jinší kraj. V detailech se liší, ale i tady mají lidé hlad a žízeň a touhu po blízkosti.
Onlove
Onlove
„Danielo, letíme vstříc slunci, už jsme mu docela blízko,“ jektal muž. „Měla byste si odložit, bude horko. “ A sám si odkládal a sotva si svlékl košili, už si sundával trenýrky. Daniela Drtinová si náhle nebyla jistá, zda sedí ve studiu internetové televize, nebo skutečně míří kosmickým korábem ke Slunci.
Donald, muž s hráškovým tupé
Donald. Muž s hráškovým tupé
Před kameru předstoupil muž s hráškovým tupé. A jal se hřímat. Jako nenapravitelný feminista začal příměrem: "Tady je žena, která by měla vést zemi.
Braňo a jeho pán
Bludní Holanďani
Opustili amsterodamské doky, aby se trochu pobavili v Praze. Jedou do centra, tři bludní Holanďani, a halasí na celou tramvaj. Jeden při tom ukazuje své kurděje, vzácný exemplář, snad poslední v prvním světě. Do jednoho jsou retardovaní, ale nakládání cargo beden nikomu nepřidá.
Haikonaut
V čase, kdy pavouci chodívají pít ke studánkám, usedal Senzo Šizoku ke svému laptopu, aby světu přinesl další haiku. Zatímco běžnému člověku život stavěl do cesty překážky i výzvy, jeho se světem smiřoval vánek. A v tom smíření byl blíž jehličí, křemenům i souhvězdí Andromedy, všechna jinakost mizela. A digitálním vesmírem se rázem vznášela haiku, jako opilí kosmonauti poztrácení cestou k planetě Poezii.
Ebenová Lula
Ebenová Lula
Jela tramvají číslo 5, ze Smíchova do Hlubočep. A měla tvář afrických rituálních masek, vlasy vyčesané, oči z hlubin a plnokrevná ústa k drobné radosti. Mívá ta holka někdy starosti. napadlo mě.
Kdo je to homofob?
Nedávno městem prošla demonstrace za respektování práv homosexuálů. Nerušena na místě samém,nicméně stálenahlížena jako něco nepatřičného a ve virtuálním prostoru napadána. Zamysleme se krátce nad tím, kdo je to homofob.
Homofob kupříkladu brojí proti svatbám homosexuálů.
O holčičce a nosorožci
Kulisy sobotního podvečera
O čem si asi tak všichni ti lidé na nábřeží povídají. Svítí slunce, zlátne listí, hladina řeky se čeří do vlídnosti a sobotu bere večer. To jsou dokonalé kulisy pro řeč o podstatném nebo pro mlčení o podstatném. Možná namítneš, že takový pohled je příliš zapleten s ekonomií času; že ti lidé třeba jen chtějí okázale plýtvat tou chvílí a těmi kulisami, aby se dotkli samé podstaty žití: marnosti.
Autista v bufetu
Holky a knížecí borci
Červenými čumáky se stavějí slunci. Autobusy na Knížecí, Brzy ráno je řidiči omyli, aby nedělaly ostudu městu a světu. Teď usedají do kabin, jeden po druhém, a vyjíždějí po svých trasách. Motol, Waltrovka, Strahov.
Babička, vnouček a pytlíček kešu
O zrzce a správné výslovnosti
Můstek. Z plakátu kouká zrzka. Drze. Má nalákat na kurz cizí řeči.
Skutečná řeč není bez chvění
To jižní místo
Šla Václavákem a svítila svým podbřiškem. Vtěsnán do krémových kalhot, klenul se světu navzdory. A ty by ses vydal k tomu jižnímu místu jejího těla jako pták k ostrovu hojnosti. Strávit tam pár lepších chvil.
Co je literatura?
Meloun, Sýrie a Benedetta
Pozdní večer, září. Jíš meloun a z televize svítí záběry ze Sýrie: partyzán pálí z těžkého kulometu, kolem vyletují nábojnice, blýská oheň; někde v dálce možná padá někdo roztrhán. Střih, z obrazovky mluví mladá žena jménem Benedetta, odbornice na mezinárodní vztahy. Tváří se u toho jako holky z pornofilmů, když předstírají felační vášeň.
Spánombohom, odchádzam od vás
Televizní studio. V záběru muž v obleku. Upřený pohled šílence a rotřesený hlas kontrastují s pevným držením robustního těla. Vladimír Mečiar vede smuteční řeč nad svým koncem ve vysoké politice.
Berušky z Kvádria
Pondělní metro
Pondělní metro. Lidé hledí do svých smartfounků. Tamta četuje s kámojdou, další posílá fotky od Balatonku. Čtyřicátník si hraje hru na hada a kostky.
Péče o řeč
"Opište text z rámečku a potvrďte, že nejste robot. “ Jak málo dnes stačí k prokázání lidství. Pojem člověk dostává v digitálním věku nové významy. Už se nedefinujeme rozumem anebo schopností vcítění, ale prostou dovedností vyťukat do klávesnice požadované znaky.
Právo na sebedojetí?
V nedávné diskusi pod jedním příspěvkem jsem zaznamenal něco, co by se dalo vyjádřit jako požadavek na právo nebýt rušen ve svém sebedojetí. Zhruba se věc strhla takto: byl publikován krátký text (označený jako haiku) beroucí za téma stáří v té nejkýčovitější možné podobě: stařenka „hledí do věčnosti“ a „čeká na živé“.
Nebýt toho, že pod textem začaly vyrůstat jako houby komentáře vyjadřující „upřímné“ dojetí, nebyl by důvod reagovat, neboť obdobné věci se tady prostě čas od času vyskytují (většinou mi unikají, nejsem jejich sběratelem, ale v paměti mi uvízla autorka toyenka, jejíž kýč je spíše ze subžánru politika a rasismus, zatímco okoloiduciho kýč je ze subžánru láska, sex a něžnosti). A dojaté komentáře se množily, až z toho vznikla diskuse.
Holka sněžné pleti
Zrakosvod
Jde Václavákem a svítí nohama. Má na nich růžové tenisky. Je to jakýsi zrakosvod, jinak je totiž téměř nahá. Malá Italka, tak šestnáct, holka na vdávání.
Digitální rodina a třetí rodič III
Navazuji na předchozí články o jednom z projevů „digitální revoluce“, totiž o fotodokumentaci dětí a rodiny v prostředí sociílní sítě Facebook. V reakci na poznámky čtenářů, které většinou směřovaly k hledání motivu, přednesl jsem první z možností: volání digitálních rodičů o přítomnost třetího činitele jako projev zoufalství nad nesrozumitelností světa, v němž se něco tak obtížného, jako je výchova dítěte, nutně musí projevit. Pokusme se ale ještě o další nahlédnutí příčin.
Je už zavedeným sociologickým žánrem provádět diagnózy doby (Zeitdiagnosen).
Ztraceni v stínech
Mrkvičkovo-grepičkové holky
Podvečerní slunce jde po věžích sv. Václava i po tvářích dívek. Můžeš obdivovat jejich hebkou pleť, ta je z mládí, dobré stravy a amerických krémů. Jak úžasné je žít na západní straně světa.
Sezónní katastrofa
Katastrofa
Každé léto postihne Jadran ekologická katastrofa: turisti. Olejová skvrna z krémů proti opalování se pak táhne hluboko do Středního moře a tráví ryby. Těla zasypou pláže jak tučné sněhy. Ale není v tom stopa něhy, všichni ječí a nejvíc děti.
Podvečer na kraji města
Vyhnání
Dívky roztahují paže, aby ti nabídly srdce. A ty, jakoby z úcty k tomu daru, klopíš zrak. Ale tvé gesto je záhy prohlédnuto, jsi vinen zločinem vilnosti. Rada žen se usnese na přísném trestu, máš být vyhnán ze zahrady lásky.
Digitální rodina a třetí rodič II
V předchozím článku jsem se zastavil nad fenoménem rodičovství přeneseného na půdu sociálních sítí (konkrétně Facebook). Reakce byly, jak je u tématu „digitální revoluce“ zvykem, podivuhodně vyrovnané; jako by se vlastně v oblasti komunikačních vzorců a vědění nic nedělo. Převažovaly reakce, jimiž se snažili komentující dopátrat motivu digitálních rodičů, a – pochopitelně – takový motiv hájit. Pokusme se tedy přijmout nastolenou cestu a promluvit o možném motivu.
Digitální rodina a třetí rodič
Není pochyb o tom, že jsme současníky digitální revoluce (jedna z teorií ji řadí jako čtvrtou revoluci vědění, po Koperníkově objevu heliocentrismu, po Darwinově objevu evoluce a konečně po Freudově objevu nevědomí). Vědci zjistili, že celých 60 % naší existence se děje uvnitř digitálního světa.
Fenoménů spojených s digitalizací je mnoho, jakkoli na svou tematizaci povětšinou teprve čekají (v Česku dosud nebyla přeložena žádná ze zásadních prací týkajících se nových médií, nebereme-li do úvahy sborník Kapitoly z dějin a teorie médií, VVP AVU 2010, který byl již v době vydání prehistorickou studií). S jedním vás chci seznámit.
Holčička v antikvariátu
Pestrá Římanka
Má šaty do stoly a hrají barvami. Na Andělu čeká na tramvaj a bere si chvilku v stínu. A že tady nerostou pinie, schovala se za reklamní poutač. A poutá k sobě pohledy ctihodných i docela bezectných občanů.
V usnulou hodinu
Sdílení dojmů a banalit
Je 7 hodin 20 minut ráno a z rozhlasu hlásí, že jistá žena rozluštila tajemnou knihu z 15. století. „Důkazy ale nepředložila, prý jí to máme věřit,“ dodává docela vážně redaktor. A pak už posluchače vyzývá, aby hlasovali o „nejlepší hlášku z Járy Cimrmana“.
Zajatci tichomořských ostrovů
Jsem uprchlý podnikatel Vilém T. Před svou cestou do podnikatelského exilu jsem si změnil jméno, takže mi teď říkají Ramon Sauer. Zní to univerzálně a navíc trochu romanticky, pokud dotyčná neumí německy; myslel jsem na vše, neboť večery v Tichomoří bývají dlouhé a teskné.
Berte toto malé představení jako dostačující, nikdy jsem netoužil po publicitě.
Na kosmickým vandru
Zádumčivé potkání času
Prázdné ulity zvířat a listy docela žluté, taky obzor připravený k stmívání. Léto už se převrací do podzimu. Tady na skalisku v Hlubočepích můžeš ten čas potkat v tichém zadumání.
Konec léta v Zlatých lázních
Ve Zlatých lázních už se válí podvečer.
Tah dítětem
IKEA. Ecce homo
V Ikei tě nejprve nakrmí. Takto prý jedí v dalekém Švédsku. Inu, působí to docela univerzálně; ale je fakt, že žijeme v globalizované situaci.
Digitální revoluce a její otázky
Otázka č. 1
Sdílíme svůj svět už i s pokémony. Jsou kolem nás, i když spatřit je není jen tak: musíš být technologicky vybaven, pokemonfriendly. Ze světa nám udělali pohádku pro děti, ti dobří lidé ze Silicon Valley.
Assumptio Jagri
Assumptio Jagri
Lidé čekají na Jágra. Už celé hodiny. Prý se jim na moment ukáže. Možná tenhle „zlatý hoch z Nagana“ bude jednou mít i svou figurku na orloji.
Čtyři sezóny v pekle
Červený koberec
Někteří se sázeli, další rovnou metali losem, každý o tom ale mluvil. A odpoledne ten dobrý muž přijel na místo, kde zapadá slunce a letadla s opálenými turisty. Na červený koberec kdosi zapomněl, ale i tak si užil pozornosti. Vítán štáby na straně jedné, kamarády na druhé.
Nahé kamínky
Květy zla
Ráno. Sedí ve vagónu metra a jí květy zla. Jmenuje se Bára Hartlová a je učitelkou na gymnáziu ve Vodičkově ulici. Další prázdniny jsou za ní a ona už nemá chuť marnit čas s dalším prokletým básníkem.
Šíleně smutná princezna
Mexiko v tramvaji
Z tramvaje je mexický bufet. Ne, nestřílí se, mleté maso zůstává v žemli. Holka, taková k přehlédnutí, pojídá burito. V tropickém horku dobrý nápad.
Venuše smíchovská
Moderní děvče
Vyráží si do města, bledý květ těla a v tváři rudá ústa. A tílko na dva štíty do nebes. Moderní děvče. Zatím je jako stroječek na sex, ale přijde čas, kdy jí podbřišek zkroutí touha z nejsilnějších: stát se matkou.
Štěstí nebývá od kosti
Vzdalující se Barrandov
Měl jsem to tu rád. Říčka končila v divočině a skály držely pravěk, vláček hýkal rychlostí. Tak teď jedu stodvacítkou a sleduju holky, co si vyrazily s pejsky do lesa. Řidiči hraje z rádia píseň Woodcarft, „zvláštní znamení touha, v nohách tisíce mil, obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil“.
Rozárka a měsíc
Rozárka a měsíc
Třeba se jmenuje Rozárka a spí od pasu dolů nahá. Za nocí, jako je tato, kdy je měsíc při chuti, mívá blažené sny. A ráno už si ti náhodní milenci nic nepamatují. Jen vypravěč.
Tlumočnice vášně
K povinnému dosnění
Je pondělí ráno a tramvaj nemá široký úsměv. Ale má velká okna a domy v ulicích zas mají kouzelné čepice. Jenže ani to cestující nevytrhne z uvízlosti do víkendu. A na Újezdě už otevírají kavárnu U Knoflíčků.
Dýchánek mladých matek
Dýchánek mladých matek
Dýchánek mladých žen, na pláži pod vrbou. Jedna přitlačila kočárek, ta je nekorunovanou královnou. Přicházejí další, zdraví se. Na dítě mluví jako na papouška.
Společná řeč
Jistota rána
Jistota rána: tisíce nových zpráv z domova a ze světa. Snad aby se vědělo, komu právě zvoní hrana. A internet rozezvučí kyselé hlasy diskutérů, stačí holá věta. Už je to jak v úlu.
Brežněv Pride
Lesbičky s lízátky
V průvodu šly taky lesbičky s lízátky. Ty se mi líbily nejvíc. Byly o moc lepší než soudružky s mávátky. Ale kdoví co tenkrát ty ženské v modrých košilích dělaly, když jejich průvod skončil.
Víra, naděje, láska
Víra
2. červenec, 1816. Atlantický oceán, pobřežní vody Mauritánie. Loď se nebezpečně blížila šelfům, kapitán ale v zarputilé snaze dosáhnout vytýčeného cíle odmítl změnu kursu.
Chleba do kamene
Byla sobota. Mou mysl jímala láska k životu. Na kuchyňské skříni se hromadil starý chleba, uschlý až do kamene.
I vzal jsem ty pecny do kamene a odešel k Vltavě.
Mírné ňadrobití
Mrtvá Q7
Do Lidické zatočila černá rakev s označením Q7. A v ní mrtvá žena. Kroutila ještě volantem, ale byly to jen posmrtné křeče. Jela to tělo odevzdat černozemi garáží Paladia.
Tichá žízeň
Jak za nocí laně
Dvě mladinké turistky na Můstku. Drží se za ruce, samou láskou mají je horúce. A nejspíš nejen dlaně, ty dvě budou jak laně, když za říjnových nocí bývá v lesích teskno. Chvíli jdu za nimi, ale pak zmizí v houštinách pražských pasáží.
Voněla jako kapky proti kašli
Čerstvě rozlitá mlíčka
Působí čerstvě jak z kokosu právě rozlité mléko. A tvářičky mají růžové a oči do oblohy. A chtějí jim tam šplhat blázni po věžích z řečí, peněz a jiných podivuhodností. Ale vždycky se zřítí, a rány si pak hojí chlácholenkou o slunci a kvítí.
Digitální ráj
Barrandovská neděle
Kdosi se vracel svým maseratti domů. Vrata vily se otevřela, auto zmizelo. Ze zahrady vanula vůně řeckého jídla. Ulicí šel pár se psem, beze slov, neboť láska bývá mlčelivá.
Mým kritikům
Co je mi čas od času vyčítáno: neživotnost textů, resp. postav; „uslintanost“; „plytkost“. To jsou tři více nebo méně srozumitelné výtky. Rozhodl jsem se tedy mým kritikům odpovědět.
Vesmír nezná spravedlnost
Vesmír nezná spravedlnost
Kaštany letos rozkvetly dřív. Jsou jako hlavičky ufonků vystrčené do horkého pondělí, říká pán holčičce a vede ji sídlištěm. Je čas oběda, připraví dvě porce, a protože děti nerady jí, vymyslí si, že ve vesmíru člověku vyhládne. V šest ji u vchodových dveří předá ženě a slíbí přiletět zas za týden.
Co jde srdcem skrz
Co jde srdcem skrz
Taková ta holka, co jde srdcem skrz. Potkáš ji všude možně, v tramvaji nebo metru, na ulici, v bufetu. A když je to právě tam, dáš si záležet, aby ses na ni podíval sytým pohledem. Jenže ona ten hlad pozná.
Ošizená kojeňátka slunce
Ošizená kojeňátka slunce
Bývala léta na tričko a limonádu. A teprve pozdní září zakroutilo žízni kohoutek. Jsou teď jiná léta, šitá spíše na kabátek. A ráno v rádiu k tomu říkali, že české matky přestávají kojit příliš brzy, v průměru po půl roce.
Zlíchov jedna louže
Zlíchov jedna louže
Zlíchov jedna louže. Za oknem v tamtom domě možná ještě kdosi pohledem po spodničce klouže. Ne, nešli nikam, řekli si před deštěm zůstat v peřinách. A dělají něco, jako když se popelí vrabečci v horké zemi.
Věčné břemeno vztahů
Ještě si chvíli povídali. O jejích dětech a manželovi, co od ní odešel za jinou. Snad z nedostatku společných témat, a možná chtěli postel zabydlet někým dalším. Kdo ví, na co mysleli, když probírali právě tohle.
Olympiáda ze stran
Nasypaní pokrytci
Nedlouho před zahájením olympiády byl usnesením výboru zakázán start ruským atletům. Jejich země měla dlouhou dobu organizovat doping sportovců. Skandál, žně pro média. Slovo dostávají ostatní sportovci.
Laptop se špagetami
Laptop se špagetami
Italský bufet. Ještě než se pustí do špaget, vytáhne z hadříku laptop, v „kosmické šedé“. A pak už žvýká těstovinu za těstovinou, aniž by spustila oči z displeje. Mladá žena, co jí ani dobrý make-up nedodá na výrazu.
Za dešťů rozčeřené holky
Salome ve Zborovské
Na baťůžku má napsáno Augen zu und tanzen. Mladičká Salome ve Zborovské. Pouští šťávičku chuti, řekne si nejeden vilný Herodes a slíbil by jí alespoň hlavu cejna s citrónem. Ovšemže na stříbrné míse.
Zauralská nadělení
Zauralská nadělení
Prsatá Ruslana. Rozumějte, nemá nadměrně velká ňadra, jen s nimi umí pracovat. Jsou bronzová a ukrytá za krajkovím bílé halenky, na mnoha místech důmyslně prostříhané. Je to kulaťoučká blondýnka z dálného kraje, jehož strdím a mlékem hraje.
Smírčí výkon poezie
Noc, první srpnová
Noc, první srpnová. Vánek se pokládá do oken a budí maminky z křehkého spánku. A s něhou nahlíží do ložnic vydýchaných rodným štěstím, že až se zdá, jako by sám o mateřství cosi věděl. Nevěříš.
Mexický nebíčkář vs blavský lišák
Děsivá průrva do rozkoše
Měl jsem milenku, která v milostném vytržení doširoka otevírala ústa. Zdálo se, že si musí vykloubit čelist. Co bylo dole, bylo i nahoře. Nejprve mě ten výraz vylekal, ta děsivá průrva do rozkoše.
Pentličky v klíně
Pentličky v klíně
Jede tramvají, ponořená do své věci. Zatrhává si v odborném článku. Fixkou určitým větám uvazuje barevné pentle, takže jsou ve své obludné vědeckosti o něco krásnější. A drží si je na stehnech z poloviny nahých, jak se derou z letních šatů.
O náhlém konci jedné hysterie
Hysterický záchvat. Co dělat, je-li jím stiženo dítě. Strčit ho pod ledovou vodu. Je to recept účinný a navíc humánní, neboť si při něm člověk neotluče ruku.
Dívka v panenském kontrapostu
Zrcadlová síň
Každá si nese světem svou papírovou taštičku a na ní nápis. Dior, Hermes, Gucci. A myslí si přání: Jen ať čučí. Václavákem jich denně pospíchá moc, s chutí do dárků, do Vánoc.
Nad jedním unáhleným soudem
Pod jedním ze zdejších „polemických“ příspěvků (autor Mkbaby reaguje na autora R. L. ) jsem zaznamenal několik vzájemně se podporujících hlasů, jimiž byl kritizovaný autor hnán až k trestnímu soudu, přinejmenším k přestupkové komisi. Důvodem měl být jeho ne zrovna lichotivý, přesto zjevně v nadsázce vyjádřený názor na okruh jiných autorů.
I kdyby tisíc televizí...
I kdyby tisíc televizí…
Snad těmto nedělím chybí chvilka poezie. Zato řízků a pudinků je víc než dost. A taky všech těch útěků za zábavou a výletů za dálavou To se pak snadno s jistou pýchou řekne: My nemáme televizi. Jak by ne, když v placce telefonu nosí tisíc televizí.
Kanibalové, snoubenci, spotřebitelé
Mašličky
Na zadní straně svých tučňoučkých stehen má mašličky. Ale nerozvášeš je, jsou zapuštěné pod kůží. Pojistka před nenechavými muži. Štráduje si to k Andělu a až večer možná někomu dovolí.
Zrzečka z Neoluxoru
Vržeňátka páteční noci
Milenci se k sobě stulí v kině, opilci budou zas nalézat libost v močovině. Až k půlnoci jedni i druzí půjdou tou samou ulicí, zadívají se na sebe stejně smutnými pohledy. Neboť ať milenci, nebo opilci, všichni jsme jen světu nešťastná vržeňátka. A ve smutku není vrchu.
Dívky na prázdninách
Holčička s žirafou a bez ní
Crni Mostar se měnil v pole a nekonečné nic oblohy. Autobus ujížděl k severu, první zastávka Benátky. Holčička si držela plyšovou žirafu a rozptylovala babičku. Chtěla, aby jí z trička koukalo rameno jako dospělým ženským.
Jen hovězí opar a ticho
Bledulka v tramvaji
Je bílá jako stěna jejího dětského pokojíčku, tak často v něm za večerů měla na krajíčku. Teď jede tramvají někam ke Smíchovu a nervy svého drobného těla sytí muzikou. Ale nehne se, ani nožky jí nehrajou. Zato jsou v květinkových legínách a v bocích se, navzdory její hubenosti, plní do kulata.
Třináctiletá Venuše
Třináctiletá Venuše
Třináctiletá Venuše v tramvaji. Jakoby na hladinu Vltavy právě dopadla uťatá varlata boha Urana, zapěnilo to a ona byla na světě. V tom pohledu je úlek i bezradnost a vůbec celá ta děsná událost. A tělo má tak, jak ho Praxitelés sesekal do mramoru.
Podivuhodná praxe slečny Dombrovské
A skleněnej medvěd s šesti nohama a rotující kedluben a myš co hrála na buben.
Amerika, země rozporů. Na jedné straně konzervativní, vzešlá z askeze prvních kolonistů, na druhé straně fantasmagorická svým sektářstvím, a poskytující ideji svobody bezbřehost. Postmoderní éra nalezla v Americe, přesněji Spojených státech, ideální zázemí: blahobyt, mnohost forem, toleranci.
Místa věčného napětí
Místa věčného napětí
Nad ní betonová klenba barrandovského mostu, pod ní sedátko bicyklu a před ní výlet. Až bude mít dost, složí to někde u řeky a bude-li voda dost křišťálová, zchladí ona místa věčného napětí.
Svár páru
Zahájili svůj svár v metru. Snad že pod zemí naleznou pro svou věc lepší kulisy: tmu, vlhko, tíseň.
Živé alkoholy a schizofrenní Pýthie
Malý perský škrt
Vyšli si k mekáči na kraji Mnichova, že si dají žemli a limonádu, namísto toho zažili kanonádu. Olověná čočka. A není to zrovna hezké, jako když se v zimě z nebe snáší bílá vločka. Ach Němci, ti nenapravitelní romantici, nejprve si z nenaplněných kolonialistických ambicí ze země udělali malý Orient a teď se diví tomu perskému škrtu přes jejich selankovité vidění světa.
Zmoklé holky z Barrandova
Zmoklé holky z Barrandova
Holky jedou z bazénu. Ještě jsou jako ptáčci za dešťů, ještě jim srdíčka divě bijí. A dole jsou rozmoklé a taky trochu prostydlé. A muži v tramvaji jednou fantazií žijí.
Těžký den referenta antipsychiatrie Hollého
Filosof Michel Foucault to důmyslně tematizoval za použití své „archeologické metody“. Režisér Miloš Forman to umělecky ztvárnil v dojemném filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. A ředitel psychiatrické léčebny Bohnice Martin Hollý to praktikuje. Řeč je o fenoménu antipsychiatrie.
Malý zemský host
Zajatkyně těsných šortek
Václavák odpoledne, pod lipkami dívka. Na Japonku má neobyčejně velkou zadnici. Zajatkyně těsných šortek. Je-li její hotelový pokoj obrácen k východu a ona spí nahá, pak se náhodnému návštěvníkovi může k ránu naskytnout tento pohled: z úžiny mohutné vlny vystupuje světlo.
Stín verše kypícího z blůzy
Erotický absolutiv
Člověku jiné epochy by kadaňské chladící věže uprostřed palouku mohly připadat jako vstup mimozenské civilizace do věci samé. Dva betonové masivy, jen tak si sem přilétly zabydlet krajinu. Současníky údiv nevezme, už poznali lecjaké divy. Ovšem je tu ještě jiný masiv, plný krve, chuti, tance a životní šance, totiž zadnice průvodčí, holky, co je jí trochu více.
Lyričtí dělníci řeky
Griliášový vypravěč
Ve čtrnáctém patře Karlových Varů ševelí vítr. Dole lidi a každý si vede svou. A přestože se vítr zvedá s krušnou mocí, žádný z těch příběhů, co si je chodci vyměňují, sem nedonese. Z útržků těch povídánek žije prodavač oplatek, ten griliášový vypravěč, sladký jelimánek.
Rusalka v pršiplášti
Na kraj světa
Vyšli si v dešti, maminka s klukem. Snad šli by až do Budapešti, jenže tramvaj jim nabídla zas jinou perspektivu. On si sedne zadumaně, ona se na něj usměje, něžně. Až dojedou na Anděl, dají si utopence a poledne stopí v pivu.
Smích pouštních erotiků
Polední kolo štěstí
Staré Hlubočepy. V bílé haleně jak obřadník kultu Gastro vyhlíží ze dveří svatyně hladové ovečky. Pizzař. A je poledne, ony přijdou a on roztočí nad hlavou těsto, to kolo štěstí.
Žena 21. století
Mohla by pracovat kdekoli, v Exxonu, O2, Mattoniho minerálním impériu nebo třeba v Price Waterhouse Cooper, prostě kdekoli. Je na to totiž program. Linkedin. Do něj uložila svou podobenku, ovšemže pořízenou v profesionálním studiu, podala zprávu o své protokolární identitě a přidala veselou tečku: má ráda hudbu, lyžování, moře, víno a golf.
O českém příspěvku do dějin bizarelie
Gambijský prezident svého času vyhnal ze země lékaře bez hranic, kteří se snažili pomáhat nakaženým virem HIV, neboť se domníval, že na léčbu zákeřné choroby má vlastní účinný recept: požívání banánových šlupek.
Gubernátor Kalmycké republiky Kirsan Iljumžinov zase do tisku pravidelně líčil své zkušenosti s mimozemskými civilizacemi, jako jakýsi kosmický Hermés prostředkoval mezi UFO a lidstvem planety Země.
A pan Garrison z kresleného seriálu South Park tvrdí, že „homosexuálové nejsou lidé, neboť jim v žilách namísto krve teče tmavá olejovitá kapalina“.
Gambie, kalmycká gubernie, komediální seriál a – český parlament.
Holka v dávné žízni
Holka v dávné žízni
Mlíko pije přímo z krabice, vždyť tahle tramvaj jede ránem. Holka v dávné žízni. A s každým hltem si vzpomíná. Jak ještě nejezdila za prací do ofishausu a neřešila, jestli zvládne o poledni pauzu.
Plachonohá momí
Vrcholky Anděla
Přes vrcholky prsou jí vlaje látka, jako vlajka horského národa nejvýš světu. Kolem krku korálky, na znamení, že nehoruje pro války. Tak si z Anděla vyráží někam za svou, a já rád bych se k ní přitočil: Tímhle světem lepší je vyrážet ve dvou.
Japonská rosnička
Dívala se jako rosnička na žebřík, ta malá Japonka.
Mozaiky příběhů
Mozaiky příběhů
Mnoho příběhů vyhoří s půlnocí, pár jich přežije ráno a jen nepatrný zlomek se promění v kameny mozaiky života. Někde vysoko sedí Editor, který už z pozice svého místa vybírá jako vhodné příběhy „vysoké“. Jejich přehled pak poskytují fotografie v rámečcích a ve vitrínkách obytných stěn: svatba, děti, automobil, dovolená v Řecku. A taky listiny na dně šuplíku: rozsudek o rozvodu, složenky s alimenty, exekuční příkaz.
Nad koktajlem bos
Nad koktajlem bos
Tři holky v baru. Brčky si dopřávají barevné koktajly a dovolávají se genderově vyváženého čtení výroku Kazatele Raduj se mládenče v mladosti své. A jako antický svět přál lásce mezi muži, i ony se, po těch tisícovkách let potlačovaných práv, vydávají jednopohlavní libosti. A muž, co je u toho pozoruje, je nad koktajlem bos.
O prvních lidech
O prvních lidech
Snad právě tady tábořili první lidé. Mýtina sevřená kamenem skal. V něm ještě stopy přesliček a plavuní a dávných zvířat. Ržání cvrčků, teď když padá dlouhý letní soumrak, nabírá na síle.
Okovy do bludného světa
Ponořeni v asfalt
Už i ocel slábne horkem, jen s řidiči to nic nedělá. Dál krouží svými klimatizovanými vozy po autostrádách, hlouběji a hlouběji ponořeni v asfalt. Kdyby se tak za nimi chtěl zavřít.
Okovy do bludného světa
Kdysi přišla kuriozita z Číny a k dostání byla jen u veksláků: hodinky s kalkulačkou; stroj na kalkulaci připevněný k tělu.
Vítejte v Zlatých lázních
Vítejte v Zlatých lázních
Ahoj čubino, pozdravily se dvě kamarádky u vstupu do Zlatých lázní. A skutečně vypadaly jako čubiny. Ta drobná vulgarita na uvítanou je nejspíš snadněji přenese do společného světa. V něm leží polonahé na zádech, tučná břicha vyvalená slunci, stehna rozcapená širočinou a vedou řeči na živočišné téma.
Všichni dobří sousedé
Dávná žízeň
Slast je učiněna ze vzpomínky žízně, je uhašením. Za žaluziemi, a ne jedněmi, se o této noci, neboť sobotní, vydávají až na dno paměti. Hraje hudba, šumí víno, obvyklé kulisy lásky; světlo je tlumené, jeho přílišná prudkost by zahubila fantazii, erotice nezbytnou. Blízkost těl probouzí dávný milostný kód, jakoby od časů prvního páru čekal moře let právě na jejich setkání a jen s nimi mohl opět na svět.
Vévodkyně z Věstonic
Věčný pohyb milostné ranky
Čas siesty. I tady na Slivenciho Julio Iglesias přikryl sametem svého hlasu. Jde zahradami a okny otevřenými do nicnedělání. A slunce pálí a pod baldachýny kdekdo hledá spásu.
Studené války
Studené války
V nočním rozhlase mluví o studené válce. Jako by nestačila ta spousta studených válek v skrytu domácností. A těch obětí, hekatomby zlomených srdcí, zpola opuštěných dětí. Jen nikde žádný pomník.
Kdo je tady dítě?
Madona v tramvaji
Má výraz Raffaelových madon, má i jejich oči, něžně zahleděné někam do těžkostí, a rty celé od jemnosti. A jejich světlou pleť a silné vlasy. A taky má ohromné břicho, jenže není těhotná. Je plná krásy.
V erotickém mezičase
Uprchlý podnikatel
Uprchlý podnikatel už se houpe. Jenže nikoli na lucerně, nýbrž v síti natažené mezi dvěma palmami. Na kokosových ostrovech našel druhý domov. Ruce si myje ve sluníčku, raketou pálí do míčů a o večerech se přebírá v rybím mase.
Genius ex officio
Jmenuji se Jan Š. a když mi bylo osm let, maminka mě vzala do pedagogicko-psychologické poradny. Tam mě hodili do stroje a ten naměřil hodnoty vskutku bimbázní.
Ne, tak takto to nezačíná.
Proč jsou některé ženy tak zvrhlé
Pomáhat a chránit
Před kavárnami stolky a u nich holky. Ledovou kávu berou do parády, to je léto. A z těsných šortek stehna svítí nahé veto. Ale chodci se nevzdávají a pozorují, jestli si je některá náhodou nepocintala, že by nabídli malou pomoc.
Uspáni do zaklesnutí
Mizející
Má krásné vlasy a dva malé kluky. A ti zas mají koloběžku. S manželem to nevyšlo a pro nového by teď vyklusala Sněžku. Jenže doba je zběsilá a svými víry stáhne každý vztah ke dnu.
Z vděku Primošten
Kolbásníci
V Lidlu tatík s klukem, takovým čahounem. Postávají u regálu s klobásami, tatík říká: To máš na teď a to si sníš na hranicích. Nejpíš míří k Rijece. Kluk je vývinu, má obavy, aby mu správně sílily plece.
Sát tipy z písmáckého prsu
Kdo z písmáckého prsu saje příliš mléka tipů, stává se obézním. A obézní autor má po mlíčku větší a větší hlad. Hladem je přímo smýkán. Zkuste mu pak říct, že to mléko není než náhražka, jakýsi sunar, křivá tekutina.
Lono je pasca
Lono je pasca, čtu. Dál nic. Autor se spokojil s konstatováním, že lůno je past (prý na muže). Připomnělo mi to včerejší cestu Myslíkovou ulicí: vycházím z antikvariátu a v dálce, tam, kde obvykle jen cinkají lžičky o hrníčky s kávou, řev: tlupa Poláků křičí Polska, Polska; někteří u toho i vyskakují do výšky, podobně jako opičáci chystající se k útoku na znepřátelenou tlupu.
Po milencích ptačí bříško
Hey iPhone
Děti odjíždějí na prázdniny. Některé k Otavě, jiné až do Číny. Rodiče si dělají starosti: Bude tam signál. Mají na cestu dost svačiny.
Neklidná figura
Galerie hlavního města Prahy, v objektu knihovny na Mariánském náměstí, nabízí výstavu s názvem Neklidná figura. Předvádí se tu řadakvalitních plastik, počínaje Myslbekem a konče desátými lety 20. století. Z výběru děl je patrné, že autorem výstavy je vynikající český kunsthistorik Petr Wittlich, jehož doménou je právě moderní české umění.
Msta Wittgensteinovi
Láska je násilí
Věří na lásku a na všechny její vnější projevy (a možná jen na ně), a tak svůj snubní prsten nesundává. Teď jede tramvají do práce s očima v románu. Co v něm asi tak je. Popisuje se v něm mužský teror pohledem ženy z Ománu.
Jahodová pěna
Toho dne, kdy v městě dojde jahodová pěna
Skončila jim škola, děvčátka sedí v cukrárnách s maminkami a pořádají jahodovou pěnu. Smějí se a cinká to jako lžičky o porcelán. Maminky k tomu upíjejí kávu, pyšně, neboť vysvědčení mají za malou slávu. A holčičky jedí tak, až z toho mají pusinky celé zrůžovělé.
Kavárna u Grácií
Kavárna u Grácií
Tuhle kavárnu mají na starost tři dívky. Občas tak zaslechneš růžové ááách a pak útlý smích. Dvě jsou tmavé, to je Robusta a to Arabica, seznamte se, a třetí je jak padlý sníh. Ani nerozpoznáš, zda ti srdce rozhoupala káva, nebo některá z nich.
Let tučným létem
Zlíchovští kameníci
Zlíchovští kameníci berou dobrou chvilku. Ke slovu přicházejí cigarety, limonády a trocha k snědku. Žádné zbytečné řeči. I holky z plechových skříněk mlčí, jen si do té pohody hladí ňadra.
Věci mezi člověkem a trávou
Malé české Sarajevo
Být Jon Bon Jovi z Prahy, opanoval by kopce nad Radotínem a spustil z nich sólo pro elektrickou kytaru. Je to o mnoho lepší, než když z podobných kopců spustili znesváření Jugoslávci sólo pro těžký kulomet. Radotín, malé české Sarajevo.
Věci mezi člověkem a trávou
Za Dobřichovicemi v poli shrbená postava.
Ledový kout neřesti
Vladis, Majk a Maxo
Hotelový pokoj. V televizi zpívají tři potetovaní hoši. Jako správní kámoši z jednoho dvorku si dali přezdívky: Vladis, Majk Spirit a Maxo. Sice je jim už něco k čtyřicítce, ale dneska se prý dospívá později.
Erótovi svědci mléka
Nahé předpolí
Tady je nahé předpolí Prahy. Stud se sem snáší jako tíseň na Náhorní Karabach, ale stejně rychle mizí. Dívky tu prvně veřejně odhalují ňadra, je to jejich malé poselství urbi et orbi. Muži, pokud nevěnují pozornost tomu poselství, obětují láhvovému pivu, celé hekatomby neuronů obětují dementogennímu lupulinu.
Všichni dobří občané
Paní učitelka z Prokopského údolí
Prokopské údolí, lesní stezka. Paní učitelka bere chlapečkovi z ruky kopřivu. Děvčátka si oddechla. Skutečně.
Zde leží párty kluk
Zde leží párty kluk
Byl to náš soused, takový párty kluk. Byl jsem asi poslední, kdo ho viděl živého. Vítěz Superstar Bendig médiím popisuje sebevražedný konec svého známého. Tihle hoši nemívají dlouhou životnost, putování od besídky k besídce vyčerpá.
V usnulé chvilce
Horký sad
Za červnových odpolední se město mění v horký sad. Některé nechávají své ovoce nadivoko, jiné je ukládají do košíčků, z nichž ty krajkové jsou nejlepší. A ty chodíš a kontroluješ úrodu, často se zastavíš, abys pokýváním hlavy vzdal hold zralosti: Ano, tady již sládnou do plnosti. Jen chutnat není dovoleno.
Amoresperros aneb artaudovský živel
Po dvou krátkých poznámkách k tvorbě autorů, o níž jsem valného mínění nenabyl, jsem se rozhodl narovantbilanci a přijít s komentářem pozitivním. Tedy, komentářem, spíše jen notickou na okraj a oznamem k pozornosti.
Tak tedy autorka amoresperros.
Artaudovský vodopád syrovosti; hledání deleuzovského těla bez orgánů; podivuhodný humor.
Logolulík
Logolulík
Metro. Drží svou kabelku něžně, jako by ji právě přivedla na svět. A snad dumá, jaké jí dát jméno. A vůbec, je to kluk, nebo holka.
Sen slečny Sáry
Zdravím tě, ženo v modrém kostýmku
Zdravím tě, ženo v modré kombinéze, provoněná jarním větrem a olejem. Verše Jana Pilaře z roku 1950 by našly své uplatnění i dnes. Jen s mírnou obměnou. Ženy už sice neovládají jeřáb a neřídí nákladní automobil, ale nadšení do budování, nyní kapitalismu, jim nechybí.
Nulový stupeň digitální identity
Post coitum omne animal triste
Rustika namířila telefon k reproduktorům hi-fi soupravy a za chvíli už z displeje četla: Čajkovskij, Valčík květin. Taman jí dolil víno, snad chtěl utlumit její vášeň pro vymoženosti techniky. Ona si ale dál pohrávala s přístrojem, nemělo to daleko ke zlozvyku dětí zkoumat své genitálie i za společensky nevhodných situací. Tak tedy Valčík květin, řekl v naději, že obrátí milenčinu pozornost zpátky do kruhu živých, mezi ně dva.
Crimen laesae feminae
Svátost pomyšlení
Svou svátost pomyšlení sevřela dnes do sněhobílých šortek. Jen opálená stehna a pak už nekonečná touha. Takhle jde se svým milým, jehož neznám, a přesto ho rád nemám, mostem k náplavce, k trhům s ručním tovarem. Dají si distingovaně mošt na košt, nebo si nezřízeně zmastí brady ovarem.
Biožert
Telecí s trochou citronu
Jak se asi tváří, když ji milý souloží. Protože tady v ranní tramvaji se moc mile netváří. Na klíně má obří kabelku, i ta má výraz telecí, jen ji chybí ještě ten citronový tón. Jede do práce, nejspíš nějaké obří korporace.
Zelené pahorky polabské
Nuda veritas
Dusno nám všem sedí na hrudích, ale jen opravdu odvážné ženské se zbavují přebytečného textilu. Stojí pak na nástupišti s dekolty redukovanými až na nahou pravdu. Je to nabídka učiněná slunci, nebo hledačům pravd.
Ta růžová věc je past
V Holešovicích přistoupila holka v džínových šortkách.
Digitální hudba pramenů
Podivná dvojice
Ke kolonádě jde ruská dvojice. Ona chemlonová blondýna má vskutku mohutné plíce, ale nic moc více. On jde za ní, podobá Kaddáfímu ve vůdcově triumfální chvíli, když ho táhli za tankem. Ale život s takovou ženou musí unavit.
Bahenní satyr Števo
Bahenní satyr Števo
Maly sme sa opýtať Števa, vnáší do pléna přítelkyň zpozdilý návrh. Pět Slovenek na nástupišti, vracejí se z lázní, taky už mají svůj věk. Prožily pár dnů mimo domov a manželství, vychutnávaly horké koupele i tíhu bahna na nahých prsou. A třeba si představovaly Števa, ve snech ho viděly oděného jen do vrstvy bahna ke kádím klopýtat.
Dóm lásky
Dóm lásky
Blíží se desátá a na Brumlovce už dávno generují peníze, to bohatství všech milenců. A chovají se k sobě důvěrně, říkají si jmény, sdílejí soubory v počítačích, volají si, pijí spolu kávu, přesně jako milenci. A nemohou se toho všeho nabažit, tak spolu tráví čas od rána do večera. A předákům lásky je i to málo a k půlnoci svádějí ostatní, aby ještě chvíli zůstali.
Toyenka u Mamkové
Stává se, že prostý obdiv přeroste v touhu po blízkosti. A tak Toyence už nestačilo žít v úkoji enigmatického sousloví vzdálenému nablízku, ale chtěla blízkost svého fetiše prožít. Ostatně nebyla než nejnižším produktem doby na pro-žívání, lépe u-žívání postavené.
A tak jednoho rána zaklepala na dveře advokátky Klády Mamkové.
Ledová pohádka noci
Radosti hlídače parkoviště
Bere pár jogurtů, WC čistič a růžové kalhotky. Holka v Lidlu. Nezapomněla ještě něco k jídlu. zamyslí se teď u kasy.
Nebe na hvězdy hubené
Hořká chvíle
Zurčí tu kašna a za zády se klepou motory aut, malý kout Plzně. Na lavičkách posedávají dvojice, každá ve svém důvěrném hovoru. Pak přijde chlapisko, strká do vody pivisko a zjevně se těší, až v hořké chvíli nalezne svého důvěrníka.
Kouř od žemlí
A na jedné lavičce se krmí holky šunkovými žemlemi.
Toyenka aneb ponížený kýč
Předesílám, že když slyším jméno Klára Samková, zmocňuje se mě nevolnost. Dryjáčnice, podprůměrná advokátka a ještě horší komentátorka veřejných témat. Ve zkratce, osoba, která neodhadla míru svých možností a v jakési sebereflexivní slepotě ponižuje se kudy chodí. Jsme na literárním webu, tedy citujme Březinu: Nikdo nemůže si trvale přivlastniti více na této zemi, nežli stačí udržet svým duchem.
Úbytek smyslu
Úbytek smyslu
Stále více možností a stále méně důvodů k nim. Václav Bělohradský vystihl současný stav úbytku smyslu přesně. Na internetu si člověk může najít simulaci střetu proteinu s protilátkou anebo přečíst rodokmen světové popstar až do páté generace. Je to věc volby.
Exploze věčného ženství
Mokrá trička
Sobota se rozhrnula na déšť a na Staroměstském náměstí ženy, každá na sobě růžové triko, čekají na povel. Až přijde, uvedou do pohybu tělo obřího lososa. Ten proplave ulicemi proti proudu až k ostrovu, kde své pohlavnosti složí poslední účet. Ale než ta trudná chvíle nastane, prosím déšť a odhaduji, která dnes bude miss mokré tričko.
Nedočkavá ouvertura
Nedočkavá ouvertura
Je skoro půlnoc a od Eiffelovy věže burácejí beaty. Tady se mejt nikdo nepůjde a ty tisíce laserů jen tak nepozhasínají. Dýdžej celebruje zábavu den před mistrovstvím světa v kopané. Nedočkavá ouvertura.
Vražda autenticity
Vražda autenticity
Do displeje telefonu ťuká vážně, jako by sepisovala protokol o vraždě. Ostatně ano, o vraždě autenticity. A tak je jedno, jestli právě někomu líčí, jak včera výhodně koupila liči nebo podává své city. Vše je jen digitální šlem protékající krásnou tubou s prasklým displejem.
Číňanka v jahodovém kloboučku
Sluníčkáři
Lidská společenství už se rozvoněla krémy na opalování. Sluníčkáři jim říkají ti věčně zamračení morousové, co rádi tráví čas ve stínu davů. Ale sluníkářům pranic nesejde na jméně, jsou velkorysé plémě.
Azuro na Václaváku
Václavákem jde podivín, mumlá si sám pro sebe a jeden po druhém krčí prsty.
Láska k umění
Láska k umění
U Josefa Chuchmy došlo na téma vztah k výtvarnému umění. Zástupce velkého aukčního domu ukazuje na konec sběratelství: dnes kupci hledají jen investici, už žádná láska k umění. To nepřekvapí. Vždyť v kapitalismu postupně nahrazovala užitnou hodnotu věcí hodnota čistě směnná, až se vše stalo jen zbožím a spektáklem.
Poslední ostrov distance
Sbohem cizí matko v cizím pokoji…
Sousedi se ukládají k spánku. On si ji přitáhne k sobě, tu svou mamku. A z rádia jde noční proud a s ním cizí žena v cizím pokoji. „.
Soud se probouzí, povstaňte
Řidiči
Řidiči začínají svůj den zácpou. Snad si v tom už libují, jinak by prostě jeli tramvají. A tak lelkují za volanty. Ještě že vynalezli tablety, ty pomáhají.
O jídle aneb obětina v high definition
Není dne bez pořadu o vaření. Někteří lidé své profily na sociálních sítích proměnili v talíř svíčkové. Kdo ještě ve svém portfoliu nemá podobenku nad hodovní tabulí, jako by nebyl. Není ta posedlost jídlem nakonec symptomem duševní nerovnováhy.
Ženský kosmos
Lodě bláznů 21. století
Televize je plná neurotických lidí. A ti, co neurózu skrývají, kladou neurotické dotazy: Zvládne Česko migrační krizi. Kde je hranice svobody slova.
Rozchod jako žánr
Sdílení dezertů jako kompenzace
Po nedělním dezertu se lidé oddávají snění. Jen zřídka své sny sdílejí. Thank God it´s not that simple in my secret life, zpívá Leonard Cohen. Ale protože současný člověk je hyperaktivní a extrovertní, objevila se nabídka: tlačítko sdílet.
Holan na korze
Sídliště o polednách
Sídliště. Do ulice svítí slunce, maminka sedí na zábradlí, před sebou kočárek. Tulák vybírá popelnice. Těm několika pozůstalým keřům odrůstá květ.
Manon je krátké retko
Branické skály
Tvářím branických skal lze přiznat výzor á la clean shaved man. A snad i trochu kolínské, když se lezci šmiknou nohy a v dlouhém polibku skalisku vydává se fall in love. Tady se dávno neláme kámen, nejvýš těla sportovců. A říkají tomu v mezinárodní řeči challenge.
Noční kašel děťátek
Playa Blanca
Bílá pěna, bílý písek, bílý kokos, bílé kalhoty mužů a bílé sukýnky žen. Playa Blanca. Ztracený ráj, šuměnka hozená do vody bez konce. Tady pálí slunce do baňatých ňader a do pytlíků, tady jsi na rovníku.
Hyperreálná bramboračka
Hypereálná bramboračka
Společnost transparence je společností bez básníků, bez svádění a metamorfózy. Tím, kdo vytváří scénické iluze, rozličná zdání, rituální a ceremoniální znaky a do protikladu k hyperreálným, holým faktům klade artefakty a antifakta, je totiž právě básník. Tolik Byung-Chul Han v knize Vyhořelá společnost. Možná právě proto ta emoční bramboračka, co denně probublává médii.
Firma na zážitky
Řetízkáč FM
V rádiích už rozjeli kolotoč řečí. Fotbalisté očekávají teror. Magistrála stojí. Plánujete dovolenou.
O nebi bez hvězd
O nevyužívání možností
„Já se třeba rozhod v noci, že někam poletím. A sed jsem na první letadlo a letěl ani nevím kam, někam na Maledivy. Na palubě jen já a pár bláznů. “ Tak líčí svá dobrodružství bohém a emigrant Jiří Gringo Kotík v dokumentu Bye Bye Shanghai.
Zličínská Hirošima
Studnice němoty
Tohle metro je němé. Je to studnice němoty. Lidé po sobě hledí na mnoho způsobů, z nichž žádný nemá znamenat nic dobrého. Dokonce i ti, co hledí do země, displeje nebo novin, tak činí s vražedným výrazem.
Mravenci v bouři
Digitální vesmír ranní tramvaje
Tady se točí mikrosvěty. V ranní tramvaji cestující ponořeni do svých digitálních štěstíček, planetky velmi privátního snění. Ta píše kamarádce skajp, že včera s partou prošli řadu knajp, a teprve teď má žízeň. Ten zas čte, co řekl ministr zemědělství na zasedání a co na to 159 diskutujících.
Borcení digitální fotografie
Borcení digitální fotografie
Digitální fotografii v tisku blednou barvy, posmutněl v nočním rozhlase fotograf a historik Birgus. Žádná nevydrží déle než pár desítek let. Pravda média: zajít jako život, nezůstat tu déle než člověk, co se na ni směje. Vědí tohle všichni ti rozsévači obrázků s mobily v rukách.
Kojená hra
Kojená hra
V bezmasé jídelně se líbí rodinkám. Mladý pár s dvěma dětmi. Uřvaný kluk se dožaduje cecíku. Dostane ho a rázem je spokojený.
Podvečer rozehřmělých tanců
Podvečer rozehřmělých tanců
Podvečer rozehřmělých tanců. Prohnaly se oblohou a někde po nich zbyly pošlapané palouky. Na Nově teď paní ukazuje svou polehlou zahrádku, důkaz květinou. Diváci kroutí hlavami.
Století nevyhnutelných tras
Milka ve stanici Muzeum
Svůj ohon barvou hýčká, už ho má jak pramen mlíčka. Třeba se jmenuje Milka. Nevíme. Stanicí Muzeum jde s plnotučným výrazem, hlavu pyšně vztyčenou co alpský štít.
Říčný Číňan
Vpád jiného
Déšť je vždy vpádem jiného. V záplavě stejného, všech těch digitálních obrazů a unifikovaného tovaru, je to zpráva odjinud. A mokří jsou rázem všichni jiní: ta je má jak poloviční limetky a tahle pod trikem chová pár dýní. Ach, tenhle vpád jiného…
Roztopřísná kurátorka světa
Jako by brala kuratelu nad celým světem, ta mladá žena se tváří roztopřísně.
Drobné erotické zpoždění
Nad roztockou efedrinkou
Jedu vlakem s labskou šmouhou po straně. Hladina se třpytí sluncem, jemuž důvěřují i čeští vinaři, ti nesmělí patroni. Skály lámou prostor jako zjitřený kubista své objekty a do trávy poléhají stíny stromů. A ti, kdo se nadýchali zplodin nad roztockou efedrinkou, teď té krajině dávají ještě mnohá další jména.
Zelené pahorky krušnohorské
Antikvariát na korze
Na karlovarském korze už celá desetiletí sídlí antikvariát. A v jeho koutě muž za pultem. Své kousky si umí pochválit. Povídá o nich, jako když holoubek ťuká zobáčkem do zrcátka.
Paoliny kamínky
Malá Rwanda v trávě
Na obzoru chalupa. Nad krovem se vznáší wifi signál a v komůrce plazmová televize. Jen tak je současnému člověku obyvatelná. (Na klimatizaci se pracuje.
Na odvrácené straně lásky
Malinový jam pátku
Pouliční muzikanti už mažou malinový jam. A lidé. Pátek dospěl k odpoledni, jejich nadšení je plnoleté. A co teprve až se setmí.
Homo digitalis
Podvečer v zahradnictví
Je pátek podvečer a v zahradnictví lidé vybírají antické sochy. Vzít Venuši italskou, nebo mélskou. obrací se padesátník v golfovém triku na ženu. A co Davida.
Pozůstalé pojmy
Pozůstalé pojmy
Po dopadu letadla do moře se zvedla vlna. Svět médií zaplavila vlna slov. Příčina (hledá se), teror (je v módě), civilizace (věčná otázka), rodina (smutek pozůstalých; výčitka k osamělým útočníkům: uvědomujete si, že ničíte naši – západní – představu štěstí. ).
Čtyři aktuality
Ditina kůžyčka
ČT2. Dita P. říká: „Nic není lepší než celonoční pečení. Kůžyčka je pak pěkně opečená.
Železobetonové zdi nářků
Oni jsou Karlín.
Karlín už zas kvílí. Skrz ránem zavlhlé okno vlaku to není slyšet, ale on kvílí. Nevěříš.
Zelený Innocenc
Noc dlouhých spermií
Na protest proti trudným historickým okamžikům pořádají milenecké páry Noci dlouhých spermií. Je to něco jako pochod s Avonem, ať už je to romantika, nebo na honem. A teprve čas ukáže, zda jejich protest nebyl taky než trudným historickým okamžikem.
Svár světů
Jsem sám a používám vodu po holení.
King Kongové na eskalátorech
Šeříky
Šeříky připomínají přeliv starších dam. A milenci pod nimi snídají sladké a dělají na sebe – ham. I oni se jednou přesunou do lepšího pohodlí cukrárny a možná už nebudou dva. Teď ale kvetou šeříky.
Tři aktuality
Oslavy výročí
Karel je king. Tak nazvali narozeninovou party pro Karla IV. Prý mu na Letné na místě Stalinova pomníku zahrají přední dýdžejové, lidé si budou moct udělat selfie s digitálním portrétem císaře a nakonec mu napsat na fejsbůkovou zeď vzkaz. A v noci mají být lasery, dodává principál akce.
Hrozny lásky
Fin de siècle
Nábřeží se svými domy, to je století vydechlé do krásy. Tomu se pak snadno věří, že svět byl zaplaven samými květy, harmonií a jen v nenápadných maskaronech se na něj mračil škarohlíd. Konec velké éry, na horizontu už doutnaly ohně válek a lety do vesmíru.
Jiný kosmos
Ajfon ji odnáší do jiného kosmu, a tam už není pomalého připojení, nedostatku paměti a ani války tam nejsou.
Večery starozákoníků
Deník Dity P.
V televizi vaří paní Dita. O kůrčičce pečínky říká, že je to zázrak. Co je ale zázrak.
Třikrát na téma Venuše
Spa Afrodita
Rádia se rozškvrčela do rána. Reklama zve ženy do spa Afrodita, kde jim slibují stát se na víkend bohyněmi. Budou chodit v bílých froté osuškách, lehat na horké kameny a potit se v sauně. Snídat budou bílý jogurt a juice z čerstvého ovoce.
Milenci v koupacích čepicích
Tulák kráčí po světle lamp
Ulice osiřely až na nespavé tuláky, svědky noci. Jdou světlem lamp a někdo by řekl, že jednoho viděl kráčet po tom světle a slyšel volat ho: Pojď. Ale ze spaní toho lidé namluví. Opravdu ze spaní.
Kokosové ostrovy
Tyranie ksichtů
Kolik selfie dnes bylo pořízeno. Miliony, desítky milionů. A kolik z nich nebude do zítřka zapomenuto. Ty s celebritami a mezinárodně hledanými teroristy možná.
Tichomořské tajemství
Flám a vývar
Skončil mu flám s cizí ženou v cizím pokoji. Teď v komickém elastickém úboru běží Prokopským údolím, snad aby vydýchal ten noční náklad štěstí. A jediné, v co může doufat, je hovězí vývar o polednách.
Holka s pejsky
Má legrační pejsky s kšírky, ale jí samé krása na legraci nepřidává.
Středisková Ithaka
Středisková Ithaka
Holohlavý olbřím se sluchátky. Jmenuje se Otík a přijel do Prahy, protože tu jsou stovky posiloven. Stává se za večerů, že skrze okno svého panelákového bytu pozoruje bezútěšnost šedých skal kolem. V dálce padají červánky a jeho anabolické srdce jímá nostalgie, bolest po ztraceném a nasládlá myšlenka návratu do své střediskové Ithaky.
Bufet u Florence
Zelináři
Neprstit, nemačkat. Tak zní varovný nápis u porcovaných melounů na pultu vietnamského krámku ve Zborovské. To čeští zelináři tak intimní vztah k ovoci nechovají.
Spodničková erotika
Ráno narychlo hledala kalhotky, a jaké našla, to nám teď ukazuje.
Vyhnání
Doprostřed sídliště padl večer. Jarní, náhlý. Po zdi se rozvětvil kouř ovocného tabáku, namodralá jabloň. Na balkóně jako na žebříku stojí sadař ve vzpomínkách.
Karnevaly nenávisti
Karnevaly nenávisti
První máj jako sopka chrlí průvod za průvodem. A některé připomínají dav z Boschova obrazu Nesení kříže. Jen ústřední postava chybí, tváře ohyzdně zkroucené hněvem ukazují ke všemu možnému, lapají po nepříteli jako po ztraceném dechu. A turistům je to k smíchu, neboť si na chvíli připadají v muzeu, před dílem minulosti.
Rákos svobodný od žní
Časná rozinka
Jako časnou rozinku do vánočky vtěsnala tělo do džín. Má look kočky a značně zvýrazněný klín. A odkud vzala recept na ten sladký pletenec hlav. Z knihy jara.
Pepřová chvilka
Pepřová chvilka
Proč bych ti měla dávat důvod k radosti. říkala mladá maminka svému synkovi cestou Chaplinovým náměstím. Nad nimi komik z krouceného drátu, mezi nimi mírné drama v mezích zákona. A v nedaleké samoobsluze u pultu lahůdek zatím muž v teplákách poroučel si dvacet deka pepřové šunky.
Černobyl. Dies irae
Jako když zažehneš miliardu svic a mnohem víc. Záblesk a pak nic. Černobyl. Nekonečné řady autobusů odvážejících lidi v pyžamech, s narychlo sbalenými věcmi.
Námořníků nezkojený hlad
Distance vyprávění
Včera měla tygří negližé, jak ta se v něm vlnila, bože. Vypráví druh druhovi v ranním metru. A třeba to bylo jinak, třeba měla migrénu a polehávala ve vytahaném svetru. Kdoví.
Dům prodavače tykví
Dům prodavače tykví
Léto, velké manévry. Nízkonákladové lety rozstřelí houfy povalečů po světě, čas UV krémů a piva. Elektronický prostor rozkmitají miliardy fotografií z pláží, taveren i hotelových ložnic. Bledé matróny odhalí spálenou pleť zadnic, intimní deník člověka 21.
Kosmické louky
Spor o hymnu
V televizi vykvetl spor o hymnu. Měla být zpívána na hradním nádvoří, nebo neměla. Připomíná to dobu národního obrození. Hrad a podhradí, řečené kavárna, se sváří, co to dá.
Protitah na lulík
Večer, čas velké pohlavní rošády. Po chvílích tichého soustředění, zapíjených vínem modrým do oblohy, následuje tah lulíkem. A po něm protitah. Že nevíš o čem je řeč.
Sládla svou vůni
Sládla svou vůni
Sládla svou vůni do okolí, sládla ji do ulic i polí. A kolem poletovaly lístky třešní jako španělské mušky jara. Nadechni se a leť.
Dvě slunce
Pod kabátkem nabízí potěšení, dvě planetky ve výstřihu, pevně stojící ve vesmíru těla.
Drobná erotická différance
Kudlanka bezbožná
Páru má jak lidská kudlanka, leckterému muži by prostým plácnutím srazila vaz. Teď v tramvaji sedí a nábožně hledí do chumlu gymnazistů. Dostat se tak mezi ně, nejlépe potmě, ještě by velebili maturitu z matematiky. Však ještě poznají ženských zvyky, ušklíbne se skrze poškrábané okno své zvrhlé touhy.
Holky z magazínů
Pán kvasných višní
Chodba zesládla griotkou. Anebo tudy prošel někdo s višňovým parfémem. Vydal se k milostné schůzce obtěžkán vůní a netrpělivou chutí. Teď jde ulicí, vytrácí se jak alkohol, a zanedlouho bude opíjet řečmi neznámou nebohou.
Přízraky páteční noci
Přízraky páteční noci
Z oblohy svítí měsíc, jako ze tmy oči Idi Amina. Páteční noc nebývá na přízraky skoupá. Nevěříš. Zkus zapadlé kouty Karlína.
Opiová stezka neděle
Krása, slovo z počátku
Krása pudí k plemenění. Tak přímočaře pravil klasik. Kolik dětí bude právě tuto noc počato. Jistě dost.
Smělý Děvín
Dopoledne
Páteční noc už jen doutná vzpomínkou, námořníkům osychá krev pod přeraženými nosy a sobota je na světě. Mondény projdou módní štace, pro ženy za pultem pilná práce. A zatímco básníci obsadí pole snění, mondény minou celá jmění. A rodinkám za chvíli odbije lačná hodina a obýváky rozvoní hydina.
Hlubinní básníci (Lalulá a spol.)
Adorno napsal: Po Osvětimi už není lyrická poezie možná. Co mínil tím není možná. Zkušenost holocaustu proměnila jednou provždy svět. Chtít takto proměněný svět popsat jazykem nezkušenosti, jenž záměrně odhlíží od skutečnosti, je napříště něčím nepatřičným.
Jiné světlo
Thajky
Dvě Thajky, oranžové paradajky. Dlouho rostly ve skleníku a teď se kutálejí Václavákem a támhleten chlápek by si kous. A šťáva by stříkla, že měl by od ní celý vous. S Thajkami to zkrátka není jen tak.
Variace na Kamu
Variace na Kamu I
V televizi zas Kamu dělá hamu. Raduje se z grilovaných pařátků a divákovi alespoň zakoulí očima, když už ho nemůže nakrmit. Není potřeba vařit jen kompenzace nenaplněného mateřství. Alespoň v případech apoštolů kulinářství.
Chubby lady
Enjoy life
Srázy pražských silnic kypí odpadky. Do prostoru svítí nápis z plastu: Enjoy life. A o kus dál malá mohyla. Ještě než podlehl zrádnému kolu, užil si ten řidič svou lehkou colu.
Paříž * New York * Řím
Paříž
Jak se asi usíná do aprílové noci v Paříži. V malém pokoji hotelu ztraceného do Latinské čtvrti.
Pootevřeným oknem vanou docela jiné vůně. Parfémy, viržinka, neřest, a mezi nimi i špetka moře, slaná kapka do tmy.
Pod naší věží
O všednosti neděle
Neděle. Den všednější než jiný. Rys všednosti: objednatelnost, vše k dispozici. Kakao, studio Kamarád, hovězí vývar, pudink, detektivka.
V sevření těhotných žen
Pár hodin ticha
Pár hodin ticha. Nárok z předpisu. Noční klid. Tady na sídlišti mezi paneláky není ticho stejné jako to mezi horskými štíty, mísící se s oparem temného plesa.
Horký malíček
Mýty
Odpolední tramvaj: Prsy jí čněly jak homole polabských kopců. Říp a tak dál. Jeden by se ve stínu těch dvou až bál. Pramen státotvorných mýtů i mléka, lebensborn.
Nepoužitelnou sobotu vraťte
Za časů elektronické nadvlády
Jel jsem za prací ranní tramvají a sledoval holku, co stála vedle. Z mobilu nespustila oči. A já střídavě sledoval ji a displej její hračky:
Nejprve prodlužuje vlákna komunikace skajp. Pak vybírá z fotografií haj definišn kůl resort u Egejského moře.
Stravovací slasti lidu aneb o smyslu
Veřejnoprávní televiz epečuje o stravovací slasti lidu. Buclatá holka Kamu brázdí Vietnam a jí. Jí pořád, moc a ráda, snědla by nazgulů celá stáda. A jak se tak dosytosti nají, koulí očima, poulí tváře a blaženě se směje.
Jak voní soudkyně
Maková panenka
Má sukýnku z vlčích máků, černovlasá blednička. Jede do práce, vzít zas za nějakou páku. Ještě ani nerozmrzla po noci chladné aprílovým žertem a už se musí tísnit v tramvajích a na přestupních stanicích. Svítí svou notu v písni rána a ani dunění provozu ji tak docela nepřehluší.
Nevolnost
Ráno jsem zapnul rádio. Moderátor se vyznával z nejistoty: na víkend má odletět do Dubaje, ale obává se, že si výlet příliš neužije, ježto bude tak krátký.
Je dilema moderátora situací současného člověka. Člověka, který už neví, co by zkonzumoval, aby nabyl pocitu, že stále žije.
Tramvají jež dováží čaj a kávu
Tramvají jež dováží čaj a kávu
Voněla čajem, ta plavá dívka z Kavalírky. Vlasy jí ležely v ohonu na rameni, rozházené sirky. Voněly takhle v Indickém oceánu lodě Angličanů. A když už byl všemu konec, ještě jsem se naposled zasnil v tichu kanceláře.
Nepravděpodobná romance
Dva deštivé dny. Z města není louže, mokro se drží v oblohy. Za ty dva dny se někomu mohla přihodit nepravděpodobná romance. A když ne, mohl v sobotu k půlnoci sledovat stejnojmenný film.
Informační doba
Neviditelnem obíhají miliardy informací, lidé je vyvolávají na displeje svých přístrojů a pak zas nechávají mizet. A nikdo už neví, co by se mělo vědět, co nevědět. Že ve světlíku našli kupu zapomenutých balíků, že kmotr šel sedět. A ráno že u Mirošova naměřili skoro nulu.
Marilyn na mostě
Rozinka ze Zborovské
Z vchodu ve Zborovské vyběhla holka. Jako rozinka letící vánočce v ústrety. A dává té smutné ulici sladký šmak. A už ji bere prach zároží, už patří jinému piroží.
Limonádové znamení
Nepřístupná ulice
V ulici už rozkvetly plané třešně, rozkročené větvemi lehce se pohybují v dubnovém vánku. Záplava růžových lístečků svádí k úžasu. A muži se zastavují a hledí nad sebe do té růžové spousty, jako by hleděli do klína právě rozkvetlé dívky.
Jmenuje se jinak, ale ta ulice je Nepřístupná.
Midnight Leaks
Kameraden
Metro. Kluk si utírá sopel do rukávu. Máma se na něj zlobí, po německu, opravdově. Je to hubená blondýna, ale krev se v ní umí zvařit.
První hodina prvního dne
Mandaly
Únor zmizel za obzorem, pomalu ztrácíš z dohledu březen. A sotvas dopil páteční likér s jelenem v erbu, hořce ti chutná nedělní večer. Není žádná přítomnost, jen věčné míjení chvíle. Dějeme se jako obrázky v písku, sotva vytane kresba, závan větru roznese příběh na celé míle.
Extra virgin
Extra virgin
Stojí vautobusu, holka svěží ránem, co od višní má pusu. A hladovým chlapům v tom autobusu nabízí chléb svého těla. Už je celá moučná od pohledů. A jeden si spokojeně mumlá: Bella.
Skleněné korporace
Velké korporace mají rády interiér ze skla: skleněné dveře, skleněné stěny, skleněné stoly, židle, velká okna. Je nejméně trojí vysvětlení:
1) Estetika čistoty. Není nic čistějšího než nic (jeden politik na svou obranu použil příměr „čistoty křišťálu“, aniž by bylo zřejmé, zda je míněna ryzost kamene, nebo jeho světelná propustnost).
2) Panoptikon.
Stát jako garant lásky
Poměrně slabým proudem protéká médii debata o institutu státem hrazeného výživného za rodiče, kteří své povinnosti nedostojí. A přitom je to téma s přesahem do sféry tak silné, totiž do lásky.
Co se totiž jiným způsobem říká. Nic menšího než to, že stát chce napříště bdít nad láskou lidí.
Mrákotná hodina
Holka
Mostem šla holka se psem. A měla oči jako její husky, smutné a plné lásky. A modré do oblohy a vlasy zapálené stohy.
Dívčí anatomie
Jedla jablko a mluvila o anatomii, holka v metru.
Elastická venuše
Co se děje v trávě
Narkomanům už trávníky městských parků slouží co koberec rozkoše. Teplo sedlo do dlaní země. Básník by dodal, že ta lačně hltá milenců sémě; i ti už v pažitu nacházejí azyl. A do trávy usedl i muž jménem Řehoř.
Jarní kamínky
Jarní kamínky
Déšť už se z oblohy sypal docela jarně, v záplavě průsvitných jarních kamínků. Snad táhlo tě to taky někam ven, ve chvíli pak mělas vlasy z pramínků. Takových do stran, jako když se v horách říčky klikatí. Teď už je po tom jen tma.
Utichnout do míru
Jednosměrná návštěva
Je noc a je průzračná na hvězdy a samomluvnou zpověď. Do ložnice vstupuje měsíční světlo, host celý v bílém. A že takhle přichází, už je pravidlem. Člověk na oplátku nepřijde, ač by chtěl.
Scholastika lásky
Hádka
Sousedi se dovolávají práva hádky. Ještě neřinčí talíře vyzdobené klasy, zatím jen ve spirálách sviští hlasy. A píchají do panelů horem dolem. A vždycky to tak trochu píchne u srdce, když si člověk uvědomí, že hádka je malé mezilidské zlo.
Holka od Schwarzwaldu
Na višňové hraně
Obloha zvoní temně modrou podkovou, chystá se k dešti. Motivy páteční noci odcházejí, i smích holky z Budapešti. Jak jen ten zvonil. temně višňovou hranou, celý svět ležel stranou.
Za okny Karviná
Po paměti
Jdu pamětí: školka, ráno to v jídelně vonělo horkým mlékem; po obědě řízený spánek na jednom místě, polštářové války; první láska, modré žilky jí prosvítaly bledničkou pleti, briliantový prsten odnesený z domova pro Zuzanku. Zásnuby v pěti.
Za okny Karviná
Ve vlaku přetopeno, o sedačku dál silikonová blondýna. A za okny Karviná.
Bonbónky z Francie
Bonbónky z Francie
Bonbónky z Francie. Šestice holek líbezně rozcumlaných do ulice. Každá válí jiný šmak a když se smějí, tak to trochu lepí. A na místech nejvíc nahých trocha celofánu, balení na fantazie lačných pánů.
Tiše se k sobě mít
Prapůvodní řeč
Základním pochodem novověku je dobytí světa jako obrazu, napsal Martin H. Jedna mocná síla se tomu pochodu staví do cesty: tma noci. Uhas plameny led svící, vypni monitor, zanech fotoaparát v pouzdře. Tam nahoře na nebi jsou hvězdy a někde hluboko v nás stopy prapůvodní řeči.
Ve tmě kolejní cely
Už zas roste měsíc
Už zase roste měsíc, jako děcku zub. A že je konec týdne, milostníci vkládají se do básně páteční noci. Z té nekouká Belzebub, z té koukají nohy a když se vezme za kratší konec, tak i podstatnější věci. A budou se pak smát ti rozmarníci, k nerozeznání s měsícem, úsměvem bezzubého děcka.
Smetanové neštěstí
Měrou vrchovatě nestejnou
Prašná stráň Smíchova, Knížecí. Rozvíří ji sobota. Někdo odsud uíždí k jihu, někoho čeká robota. Víkend neměří všem stejně.
Klenotnice lidského
Nahota pobytu
Otevřeli víno, televizi a nekonečný prostor prázdnoty. Takový normální rodinný večer. Už zapomněli na hřích, už je opustila radost z nahoty. Není ale právě tohle perspektiva pro autentickou zkušenost bytí.
Ženevská mírová jednání
Barokní výpověď
Komisařka kypí barokní hojností. Obviněným to prospívá: s obrazem pravdy těla na očích berou i pravdu své kauzy na milost. A je to píseň stejně hojná, plná záhybů, ztemnělých nik, zlata, mléka a krve, až k nebi se hrne. Kajícníci vydávají počet ze svých skutků v exaltované zpovědi podobni mystikům.
Za časů jablek
Vysněná mandarinka
Neděle od deště. Raděj bys ležela v sadu plném mandarinek, vystavena slunci a od moře mírnému vánku. Horkem zmalátnělá, oděná jen stíny větví, na okraji spánku. Mandarinka padající fantaziemi osamělého mandarína.
Na hotelu v Římě
Na hotelu v Římě
Nejasná zpráva o konci vysílání: Pavel Lohonka Žalman smaží maso v zahradě, pak ho sní, naleje si kořalku a sytý a spokojen zamýšlí se nad smrtí a osudem duše. Na dvojce bídák z Jamese Bonda zrovna svádí boj se žralokem, porcuje ho stříbrnými zubisky, vítězí; o smrti jako Žalman ale nemedituje – praktikuje ji. A na dalším programu dvě cizinky zažívají sapfickou chvíli v hotelovém pokoji. Potkaly se uprostřed noci v Říme a námluvy jim netrvaly dlouho; o umírání jistě nemluvily a hovězí ani mořské plody jim k dobru nejsou – živí se láskou.
Milostné veto
Takové městečko
V rádiu rozmlouvají o drogách. A došlo na čísla: v Česku je prý 34 tisíc problémových uživatelů pervitinu. Tak je všechny spočítali, dali si s tím práci. Bylo by to tak na okresní městečko, chemické tak, že by Litvínov s Ústím mohly blednout a hořknout závistí, nakonec by se proměnily v krystalky hněvu a pohlceny konkurentem zmizely by z mapy světa.
Důkaz hvězdným prachem
Čtvrtá odpolední
Přes ramena šmolkový kabátek, vlasy na jižní způsob zhurta sepnuté. Je čtvrtá, jede si po svém. Nezdá se, že chce v údolí objímat stromy a vnímat čeření potoka. Ne, někdo obejme ji, a ona přitom bude stát pevně, rozkročená v kořenech, a naprázdno otevírat ústa v toužení ryb.
Lidé z hlíny naruby
Vysočanské žilky
Vysočany svítí žilkami předčasného stáří. O večerech možná ještě rozhýbou kosti svých domů, taneční hodiny pro pokročilé. A poteče ulicemi zralé víno a ráno bude dlouhé.
Lidé z hlíny naruby
Čelákovice po zimě hlínou obrácené naruby.
Proprchávání nedělí
Myslet konce
Tázání je zbožnost myšlení, napsal Martin H. Za okny končí neděle, v nás končí neděle. Čím nám byl její čas. Ještě jí tu kus zbývá, ještě s ní lze zapříst rozhovor.
Myslet přání
Tělocvičná jednota mužů
Napni pružinu nad hlavou, utužíš sval, z mysli vyženeš kal. A mladíci s chutí jarních kozlů rozhýkali tělocvičny, v zrcadla hledí, jak je který sličný. Pak omyjí se společně v proudech vody, jeden po druhém očima pase, a nad mléčným nápojem slíbí si přijít zase.
Slunceplavení
Slunce se už plaví krajem, už začíná svítit jarem.
Kamarádky nacukrovo
Umlčeni do neonů
Byl nám dán hlas, abychom se staly němými. Ryby v elektronické síti možností. Hladinou noci svítí neony milionů a milionů displejů a tuční pokrokem techniky. Je to krásný výjev 21.
Orfeus ze sídliště
Velmi krátké milostné vlny
Další hodina lásky na rádiu City, tak pravila znělka. Člověk se vtiskne do peřiny, hedvábné či režné, zavře oči a nechá sebou protékat desítky malých velkých příběhu. Velmi krátké milostné vlny.
Mladík s citrónovou šálou
Tvářil se jako smutný maskot včerejška, ten mladík s citrónovou šálou.
Automat na pravzpomínky
Automat na pravzpomínky
U dveří Národní knihovny stojí knihovník, v letech a rusém knírku, čerpá tu svou chvilku. Krape mu do kelímku s kávou, ale jak u toho bafá sladké cigarilo, nedělá z toho hořké závěry. A možná si na automatu poručil šlehačíno a teď jde po paměti: cukrárna a první holka, vážné úmysly a pak v dlaních horké nadělení. Automat na pravzpomínky.
Krkonošské pastorále
Svatba přes internet
Manželé Konopáskovi se nechali slyšet: Bylo to rychlé, snadné, tak jsme využili možnosti a vzali se přes internet. Navíc na to byla sleva přes slevomat 50 %, to už pak nebylo o čem přemýšlet, uzavírá šťastný novomanžel. Stačila dvě kliknutí, jejich řeč byla jasná: Ano – ano. Skutečně neměli o čem přemýšlet.
Televizní zprávy
Redaktor Jakub naposledy usrkl z hrnku kávy, upravil uzel kravaty, napočítal do tří a vstoupil do studia. Světlo kamery mu rozzářilo úsměv, naširoko, jako při testu atomové pumy Trinity, pustil se do díla. Vítejte. zazněl zvon Jakubova hlasu.
Zakutáleni do noci
Zakutáleni do noci
A co je taky jablíčko. Možnost večera, prostá tak, že se táhne až k nepaměti. A dětem ho krájejí na hvězdičku, a dospělým, když jsou dva, připomíná dávné vyhnání do milostné trýzně. Ale co když ho jí člověk sám, zakutálený někam do noci.
Nehybnost neděle
Svodosvod noci
Vystříhat se náleven a tančíren, tak velí uměřenost, tím by měl znít dobrý tón. Neboť společnost vzala zábavní tsunami. Ovšem kdo takto mluví, vysmíván je a značen podivínskou samomluvou. A přitom když se zhasne i v tom nejobyčejnějším koutě, světlo měsíce smísí se s tichem, jakou má to moc pohltit všechny svody.
Kamenem oděná
Kamenem oděná
Sníh je pryč, ulice ozdobené štěrkem tlučou parádu. A pejsky z toho bolí tlapky, jak nechtíc šlapou cestám po kráse. Ulice Kamenem oděná.
Automobilismus
Barrandov končí pletencem železobetonových žil.
Vesmírná kašna
Bílá noc
Na obloze jako by někdo odléval z láhve mléka. A leckomu tady dole to jde k chuti a máčí si v té mléčné spoustě tvář. Teče ti měsíc po bradě, řekne pobaveně někdo druhý ze tmy. A možná tam nikdo druhý nebude, noc má i tak svých fantómů dost.
Slané dálky
Pohladil Obamu
Národní jde mladík, jemuž se v indiánské řeči přezdívá Pohladil Obamu. Hýří náladou, rukama opisuje kruhy, tváří se jako velký urbanista ve víru kompozice. Cizinci nabývají dojmu, že jsou svědky okamžiku zlomu, plánu přestavby bulváru. Ve skutečnosti ten veselý muž neukazuje nic menšího, než jak tenkrát pohladil Obamu.
Crni mostar
Elektronické lázně
Zalomeni nad svými multifunkčními přístroji, tiše spočívají v elektronické lázni. Lidé v metru. Brodí se vodami zpravodajství, nebo je omývají teplounké obrázky rodinných galerií. Vášeň archaických lidí je znova na scéně, jen tihle si své ponorné kádě nosí po kapsách.
Pradávný příběh
Páteční noc
Modravou zimou třpytí se noc nad městem a pátek bere měsíčný vír. Z lokálů to tluče žejdlíky, mládež netečná k spánku žije v uličkách. A jinde dva lidé právě uhasili knoty na svíčkách.
Měsíc
Po průzračné hladině vesmíru pluje měsíc.
Učastníci kurzu Dějin západní metafyziky
Seznámili se na letním kurzu Dějiny západní metafyziky. Tráva šumavských lučin voněla, večery byly dlouhé a všechna učená vyprávění bral mírný vánek.
Horovali pro filosofii, ostatně jako všichni, kdo se kurzu účastnili, ale zachovali si také smysl pro věci docela pozemské: jemu se líbila její stehna, deroucí se ze zálesáckých šortek na světlo světa, ona zas ulpívala na jeho rukách, tak jemných, jak jemné mívají jen zlatníci a filosofové.
Stalo se to jednoho rána v jídelně.
Elektronično, erotično, existelnciálno
Sobotní přemítání
Ulice se obrátily v dešťovou strouhu. Z chodníků jsou černá zrcadla lamp, ponorná řeka kanalizace hučí své podsvětní lamento. Kdo nestihl uniknout do doupěte domova či baru, staví límec v kosý úhel a tempem nabírá dráhu. Je únor ve své půli a je sobota večer.
(O)trhané marionety
Polévka
Dvanáctá. Polévky už nabírají varu, už vykuřují své signály, víří nudlemi a knedlíčky. Unaveným jdou ještě příběhy páteční noci pod víčky. Až je povolají ke stolu, budou těmi knedlíčky silnit svá játra nebohá.
Mlčení paneláků
Láska podle Celine D.
Vysílání hudebního kanálu: Celine D. zažívá svůj příběh lásky. Je to ohromná láska a dokonána je v pěti minutách.
Dívka v kokosovém smíchu
Dívka v kokosovém smíchu
Vlaky v dálce už tlučou hudbu cest, někoho s hlavou opřenou do koženky právě kolébá do spánku. Na chvíli je tak v kodrcavém snu: břehy z písku polévá vlna za vlnou, vane slaný větřík a ke slunci vystačil by žebřík. Do toho dívka v kokosovém smíchu, natahuje pružné tělo šelmy, podpažím jí perlí pot. A cosi říká, že k lásce nemá daleko.
Pralinka v tramvaji
Lepý dancer
Tančírny sálají tělesnem, lidé se mění v mnohohlavé zvíře rozvlněné kvasným ovocem. Každý hledá někoho, jen u dívek ve vilné skrumáži vítězí čokoládový favorit, dancer z Kuby. Hruď má zarostlou jako kiwi a na parketu svádí divy. Dotkne se dívek rukou rozpálenou věčným sluncem, to už tají sněhy vůle, a tát budou i sněhy ňader, až Obimbovi padne jazyk v pilné učinění, rozvernou bláznivinu chvíle.
Klíč k současnému umění
Včera mi padla v antikvariátu do ruky publikace o současném umění v USA. Na titulní straně je fotografie, patrně reprezentující probírané téma. Je na ní velký papírový pytlík s koblihami, tzv. donuty; nic víc.
Most Sněžné radosti
Bedrunka od Barrandova
Tramvaj, bedrunka šinoucí se mostem, krajinou. A v ní holka s vlasy úžasnými dlouhou hodinou. Kam ta si to šine. Za kamarádem, co vezme ji do dlaní a šeptne: Broučku.
Vábení na vanilku
Za nespavé hodiny
Pootevřenými okny ložnic sálá horko rozmilostněných scén, fata morgana ulice. A do toho ztlumený proud rádií, ty samé písně protékající noc co noc stejně, natruc řeckému soudu o řece v stálé změně. Stačí vyklonit se za nespavé hodiny z okna. Nevstoupíš do jiného sídliště.
Laskači kližky
Uspáni do svých hovězích snů potácejí se v mrákotách salóny žranic. Poznají se, členové sekty Laskačů kližky mívají tváře nateklé štěstím a pohled k morku prázdný. Vždy při sobě nosí fotoaparát, kterým lapají podobenky jídel. Ty pak vyvěšují v elektronické poušti jako Tibeťané praporky do větru.
Vysoká hra
Vysoká hra
S těmi podpatky vsadila na vysokou hru. Psalo se už čestně o Bohu, čestně se šlapalo do kopců na Tour de France, ale tahle holka se nerozpakuje, s pohledy mužů točí jak cinknutou ruletou. Tak konec marných sázek, je z dohledu.
V polích
Za Počernicemi se vlak překulí za horizont provozu.
Gumový krach
Srbsko
Berounka už je rozhojněná v kohoutku, už syčí vodáckým blues. Tady je Srbsko, sem si na břeh odskakují kanoisté vykouřit namoklou lípu. Mezi šluky čtou dobře vodu, tak troch uolej, tak nějak ze zvyku.
Hořící keře
Keře po zimě vyhublé na průvan se krčí, ale jaro je brzy rozhoří a ony budou stát a budou hořet svým zázrakem, o němž je lidem dáno jen vyprávět.
Olejová mašina
Oheň
Kolem Sulislavi voněl oheň se svým kouřem. Někdo rozpaloval stříbro v zemi, skřítkům k teplu.
Svojšínští drotári
Svojšín. Chlapiska se mazlí s dráty.
Laborantky z Mlíčňáku
Laborantky
V bufetu Mlíčňák na pěší zóně jedí dvě ženy v bílém, laborantky doktora Bumbáce. Mají pauzu k jídlu a tichému švitoření na účet dentisty. Kdyby tak věděl… A že je grobián, musely by se pak činit o pár korunek navíc.
Deštivo
Cheb vířil deštěm, pršelo na blůzky ženských, do hnízd a taky na obnažené dráty vysokého napětí.
Piktorelo snů
Hory
Projíždíme roklí navhlých skal. Vzduch voní večerem, za chvíli pokryje lesy, kameny, vody. Kdo zbloudí, může pak ve tmě hledat rty valkýr. Jsou chladné jako skály, ale snění tady není jiné.
Memento mori ve vanilce
Memento mori ve vanilce
Je sobota, krátce před půlnocí. Cukrárna v ulici pobledla na světlo chladících skříní. Tiše vrčí své requiem, v řadě naskládané rakvičky, které nikdo nevydal černozemi úst. A tak zůstávají zpozdilým chodcům na očích, memento mori ve vanilce.
Kazatel, 3. tisíciletí po Kr.
Kazatel, 3. tisíciletí po Kr.
Z televizních kanálů prýští zábava, snad se tam někdo uvnitř černé díry směje i tehdy, když je televize vypnutá. Snad se až za břicho popadá.
Pro hrst oříšků
Pro hrst oříšků
Pět mužů, dobrých druhů z Čech, vydalo se do lebanonské pouště, krajiny panenské, sluncem a časným zpěvem ptáků zalévané. Jistěže nejeli jen tak. Věk, kdy mužové odcházejí do ústraní, aby v samotě a meditaci nalezli sami sebe, již překročili. Jeli do pouště pro hrst oříšků.
Sága rodu Homo
Rumová esence ještě nesešla z ulic a bary už se chystají k sobotnímu lalulá. Čistí se výklady, vybírají gramodesky a hostesky si masírují tělesné partie. Krouživými pohyby dlaní rozcvičují své svěřenkyně. Až večer otevře stavidla, rozlétnou se jako cvičenky při spartakiádě.
Už zase skáčou přes elektronické vakuum
Svět je docela jiný. Nové pojetí štěstí s sebou přineslo i zásadní přehodnocení starých paradigmat: kapitalismus, postavený na etice práce a odříkání, jak ho známe od Maxe Webera, se proměnil v oživlý Disneyland: Pracuj pro to, aby ses mohl bavit.
Manažerka Polly se nechala zaměstnat v nadnárodní korporaci zaměřené na spekulace všeho druhu. Její den začínal za rozbřesku a končil dlouho po setmění.
Eidamská věž
Tři od soudu
Soudce. Toalety na soudu ve Spálené. Tady se oběsil před lety soudce. O přestávce jednání.
Měřič K.
Barrandov
Tady bývalo sídliště pravěkých lidí. Ještě po nich zbyly mezery ve skalách, stezky a za dešťů podivná nálada. Dnes tu jsou stovky jeskyní v panelech. A nocí se plazí vůně jahodového šodó, sladká stopa pokroku rodu Homo.
Paradigma noci
Paradigma noci
Za vlády staré čínské dynastie se možná noci leskly zlatem a smíchem o notu upřímnějším. Dnes mají namále: proměněny v úsporný režim bezhlasně vrčí svou umělou písničku. K tanci je ze všeho nejméně.
Zapomenout svět
Orloj ještě táhne cizince, ale pomalu se i oni otáčejí a hledají svůj hotel.
Za ohradou Arkádie
Za ohradou Arkádie
Můžeš si třeba myslet, že to jsou dveře do Arkádie. Že za nimi kvetou louky, tekou řeky a na březích postavy v nedozírném štěstí. Slunce tam laská ňadra žen a mužům žhaví pytlíky doběla. Ptáci, děti a ovečky si povídají jednou řečí.
Krušnohorský křest
Provozuprostá Chuchle
Kuropění ustalo, nadešel čas šumopění: rádia spustí svou šumící písničku o objížďkách, hustém provozu, kolonách, nehodách a jiných blaženostech řidičů. Do toho budou přehánět prodejci tovaru všelikého. To v Chuchli je dráha provozuprostá. Koníci ještě snídají mrkvičku a jablíčka, a jak neposlouchají Impuls, na danone jim nepřijde chuť.
Lula v závěsech
O příštích radostech
K soudu jsem spěchal kolem obecné školy. Právě bila polední přestávka. Děti se tetelily kolem a na některých dívenkách bylo znát, že už brzy zavlhnou radostí docela jinou, než je ta z výborného vysvědčení. A jak napsal Holan: poezie znamená i to, že člověk u toho nemůže být.
Ecce Ianuarius
Cuchato v šedé
Cuchali se ti dva na Smíchově pod schody. A líbali k tomu, na znamení, že jsou jen dětmi náhody. Vtisknutí do kamene připomínali abstraktní malbu: geometrie lásky, cuchato v šedé.
O tiché stravě
Z bufetu vanou uzené větry, takové polední signály, něco jako ohně Apačů nebo sirény o první středě v měsíci.
Krev, mlíko a naděje
Blednička
Blednička pleti, smutek klaunky a batoh poněkud těžký. Jako život tady, jako život jinde. Skončila jí škola, tak teď z frýdeckého nádraží jede domů do Paskova. Ta jedna stanice je tak akorát na rohlíček.
Pohyby těles
Milci opačných chutí
Jeden horuje pro srpen, pramínky potu v podpaží slunících se dívek, druhému šmakuje spíš leden a mrazem zkamenělý knírek.
Kámojdy z diskotéky
Pečlivě vybrala džíny, kalhotky i rtěnku u koně počkala na kámojdu Zdeňku. Jdou do diskotéky. Nejprve si dají sklenku a až dojde na pásnkou volenku, užijí si ty erotické doteky.
Hvězda drobné radosti
Dusná půlnoc
Kouř z tisíců komínů dusí půlnoc nad městem a v posledních oknech bílé vlajky lampiček, čtenáři to pomalu vzdávají. Z rádia zpěvačka hlásí zatmění svého srdce. A v kterémsi okně, zatemnělém na dvě dýchavičná srdce, se blýskl trojúhelník saténu, tady už senějaká vzdala. Dusná půlnoc.
Smutný okrsek
Holka v pendolinu
Kouká do laptopu, drátky z uší, sluchátka má obří. Ale jo, vcelku jí to sluší. Tělo má, jak se tak nějak říká, kobří. Holka v pendolinu.
Snídat sortýrovanou marmeládu
Snídáš sortýrovanou marmeládu a dobře víš, že svět nejednu má vadu. Už to neřešíš. Kamení se sype, slunce svítí, na holky, co nejsou k mání, se nezlobíš. Tak ještě dáš si něco na zapití.
Domácí zabijačka
Pátek
Paul Newman ještě v prérii střílí zloduchy a v mezičase láme srdce krásných dam. To v koupelně kdesi na Proseku před zrcaldem šlechtí se hoch jménem Adam. Taky chce být lumen. Je pátek večer, zuří televize a jako do Mekky táhnou davy do diskotéky.
Za teskných podvečerů
Kdysi dávno starými čtvrtěmi měst vyhrával klezmer, takhle v pátek vpodvečer.
Bradatí muži krmili se šouletem a aby jim neuvízl v krku, zapíjeli ho košer vínem. Ložnice vytápěl skutečný oheň a v tom ohni bylo ženám tak horko, že odkládaly spodničky ku radosti hostí. Atmosféra houstla, jak dramaticky měnil barvy obzor nad střechami starých čtvrtí.
Zahrádkářská kolonie Jiřina
Nádraží, to je oslava doby železné, těch traverz, sloupů, kolejí a drátů. A když se rozchumelí, bere všechnu tu spoušť svou tichou, usedavě bílou řečí doba ledová. Tak se to střídá na nádraří Praha – střed, právě teď.
V rukách hýčká si svůj mobiltronek, dokonce ho balí do hadříků.
Spřízněni nocí
Spřízněni nocí
Jeden básník, praví jiný, prý potom, co mu dohořela svíce, pokračoval v psaní za svitu očí své kočky. Jak milá spolupráce dvou tvorů spřízněných nocí. Obraz, jemuž by člověk vahou celého srdce rád věřil. Ale to není zase tak málo…
Holka z metra
Tou hřívou hodila vášnivě jak Helena koulí.
Nabukadnesar z Pankráce
Nabukadnesar z Pankráce
Pankrácké střechy, to je za nocí les stínů. A z něj svítí mrakodrap, podobný pařátu babylonského krále. Někde tam, kamennými koryty ulic, klestím domů a podchodů se možná toulá šílenec v domnění, že je pták. A je to už pár tisíc let, a je to už tak.
Neděle
Pátek
Paul Newman ještě v prérii střílí zloduchy a v mezičase láme srdce krásných dam. To v koupelně kdesi na Proseku před zrcadlem šlechtí se hoch jménem Adam. Taky chce být lumen. Je pátek večer, zuří televize a jako do Mekky táhnou davy do diskotéky.
Světový antikvariát
Krmení říčních ptáků, malá pomoc skrze rohlík. Koupil jsem jich dvacet, a i tak je to málo. Někteří se po kamenném zábradlí šinou až ke mně a nejspíš dumají, jak mi rohlíky vzít přímo zpod rukou. Někteří zlodějíčci jsou roztomilí.
Palmovka
Palmovka
„Me momelo Tuke Pajčič. Džu grane sifonelo,“ představil se muž už ve dveřích. Eva z Palmovky mu nerozuměla, ale vytušila a šla do kuchyně připravit sifon. Byla tak malinká, že když zvedla velkou stříbrnou láhev, nebyla chvíli k vidění.
Příčestí
Příčestí
Šly dvě kol Smíchovského nádraží a povídaly si. Z hovoru té jedné vyhrklo líčení: … ale my nejsme u příčestí…“ Asi mladé pedagožky, vracely se ze školy a sdělovaly si, jak se to mělo v jejich hodinách. Ta druhá měla v chůzi pořádně naširoko nožky. Nejspíš nechala o velké přestávce ve svém kabinetu kolegu poznat, zač je toho příčestí.
Jménem republiky
Za večerů
S perníkovým srdcem v kufru mercedesky jede poslední manažer domů. Za manželkou, dětmi a zlatým retrívrem. Vzduch nad Brumlovkou už je vydýchaný nocí, u výčepů jako srny u krmelců postávají čudáci a lemtají z pohárků napěněných štěstím. A za uhaslými okny činžáků ztlumená rádia uspávají dvojice zapletené do peřin a okolností.
Smíchovem k večeru
Smíchovem k večeru
Ke čtvrté do ulic padá soumark. Ženy jemné pleti cestují tramvajemi, aby si na smluvených místech předaly dárky a vypily trochu vína. Možná pak ještě odejdou do kina. Jejich ruce ale v tom kině zůstanou osamělé, neboť si uložily neprobudit v sobě tělesnou touhu.
Lula z Marakéše
Lula z Marakéše
Mrholení a večer, Budějovická jako by zmizela za poškrábaným sklem večera.
Možná žila v poušti, kam odcházejí svatí muži a společnost jim to neodpouští. Tahle Lula ale svatě tak úplně nevypadá.
Kdoví odkud jde.
Vita sexualis
Vita sexualis
V televizi odborníci hovoří na téma sexuálního pudu uprchlíků. Kupodivu je stejný jako u ostatních lidí. Muži s kravatami mluví k tématu o překot, jako by souložili slovy. Události, koitáře.
Atomární drobnosti neznámé dívky
Atomární drobnosti neznámé dívky
Ještě před chvílí tiskla horkou zadnici do saténu lože, teď už spěchá ulici, přes plece husté kože. A pod nimi taky dva knoflíky do jiného světa, dva něžné atomy, sotva holá věta.
Stříbrné ráno
Stříbrné ráno vprostřed ledna, lidé se rozutekli hledat štěstí nosných žil. Kdyby tak aspoň jedna dala, zasnil se divous vchvíli chvil.
Dovětky dne
Namrzlý zvuk noci
Do parapetů ještě Ťukají kapky deště. Namrzlý zvuk noci. Zvířatům, co nestihla nalézt úkryt, není do poslouchání.
Dovětky dne
Okna svítící za půlnoc, krátké dovětky dne.
Popelení sněžných sov
Popelení sněžných sov
Venku se popelí sněžné sovy a pár oken ještě neřeklo poslední slovo. Kdo usíná po pravdě a kdo ne, to se jen tak nepozná. Někteří se poznali náhodně a pravda je to poslední, nač myslí, když usínají, když venku se popelí sněžné sovy.
Hodina po půlnoci
Hodina po půlnoci, rozčtvrcená jako citrón v kořalce.
Neřestné meruňky
Poslušni tesknému volání pajšlu, lidojedi v masnách zahájili rozmíšku o kližku.
Město sevřel mráz, je třeba silnit se. A pak zdolávat v běžeckém úboru silnice.
Antikvariát, to je takové intelektuální pohostinství.
Odpočítávání neděle
***
Kde je léto se svým horkým pískem, solnými oblaky potu a těly holými až na drobnou notu. A ta hraje. Leden svede rozervat ret zimou, ale to je mi nějaké hrdinství…
Dva světy
Až stráněmi budou padat květy zvonků, to bude zas jaro. Zatím za okny olověný monochrom nebe a pára prchající z hrnků.
Letnice lásky
***
Venku ptáci usedají do sluncem zezlátlých větví a křičí, zmatení jarem uprostřed prosince. Tak jdou věci v třetím tisíciletí, že v zimě už nesetřásáš sníh z límce. A co Vánoce, punč, cukroví a pohádek poluce.
PF 2016
Ulice v krátkém poprašku, přes noc prvně sněžilo.
Cesta do Jiřic
„Te mňágolivé čorbide, už tě to nebudu ňácat po šesté,“ koulí jazykem na perónu nádraží Praha – střed hutný hulán. Nasedám do vlaku a jedu směr Lysá nad Labem.
U Zelenče v poli strašák. A o kus dál celé hejno strašáků: jsou rozkročení a ze železa a mezi nimi dráty, takhle nějak se vodí děti ve školce, aby se nepoztrácely.
Vlaštovky rozlétlé sobotou
Uzavřen v kameni města, člověk ztrácí představu kupříkladu - vodopádu. Je-li kde nějaký, ta dívka černých rozvlněných vlasů k pasu musí být doma právě pod ním. Jsem jí víc než uchvácen, jsem jí zaplaven. A pod tím vodopádem ji má někdo rád.
První kavárna
Nic nového
Akrobatická čísla i docela nepatrné stopy něhy. Tak se to má v ložnicích napříč světem. Nic nového pod měsícem.
Večer
Nábřežím ještě běží holka.
Pohyblivý svátek kapitalismu
Jen na malou chvíli utichají skleněné domy. Spí počítače i jejich lidé.
Velké korporace přetvářejí běžný režim dne: zaměstnanci pracují i v noci. Ráno pak, po dvou hodinách spánku, vstanou, zuby si vyčistí bělící pastou z eráru, zhltnou korporátní mufin (kobliha je určena výhradně k PR účelům) a opět usednou k výpočetním strojům.
Tramvají z Barrandova k Vinohradům
Prahu vzal déšť. Někde vskrytu teroristé dumají, čím by překvapili obyvatele Západu. A někde v jiném skrytu dumají milenci, čím by překvapili sebe navzájem.
Topí se smíchem ta žena v tramvaji, už si pořádně nalokala srandy.
Dveřník do pondělí
Někde ve třetím tisíciletí
Zima, žádné slunce, jen kovově šedá obloha. Sídliště. I tudy chodili první lidé. Krajina byla zarostlá podivnými rostlinami a stromy.
Cucimori
Dívka s temně vínovou šálou
Má temně vínovou šálu a doma bratra Lálu. Žvýká peprmintové čujingy a čeká na bohatce, nějaké Jujingy. Aspoň kdyby jeden byl, v Texasu měl obří farmu a o prázdninách ukázal by ji Barmu. Takhle koulí život ta holka z metra.
Dialektika cucavé sonáty
Zmije
Od řeky klikatí se cesta. Ta malá podolská zmije. „Ty malá podolská zmije,“ cekne zhrzený mandarín. Ona, ještě zapletená v peřinách, rozpůlí mandarinku a v gestu smíření obě půlky spolkne.
Veselé Američanky
Veselé Američanky
Z Národní k Pražskému hradu to je na pár anekdot. Parta amerických holek možná stihne o jednu navíc. Jsou veselé, nerozhází je ani monochrom nebe a větry od Pohořelce.
Krmené jsou výživnou směsí, podbřišek jedné je vyklenut k nepřehlédnutí.
Praha opuštěných hnízd
Praha opuštěných hnízd
Na dvoře Klementina se schylovalo k malému konci: skupina lidí se pohybovala kolem aut, nakládali tašky a futrály, řehnili se jako robotníci po fušce. Středem situace se zdál vysoký mladík v černém obleku, černé košili a červené vázance. Byl ve šťastném věku bizona těsně před násilnou smrtí.
Za chvíli ten mladý muž, třeba se jmenuje Ondřej, poveze domů jednu z kamarádek – kolegyň ze souboru.
Trvalé bydliště: Facebook
Byli to moderní rodiče: když byly jejich dítěti dva roky, zřídili mu účet na Facebooku. „Tady teď budeš bydlet,“ usmáli se na robátko, sfoukli svíčky a vrazili mu do pididlaní tablet. Scénu vyfotili, a to hned čtyřistapadesátkrát, pro všechny případy. „A to bude tvé první album,“ usmáli se na děťátko podruhé.
Třepotavá
Takový oblázek hluboko v moři,
co pro něj nedosáhneš.
V noci se třepotá na nebi,
jediná hvězdička.
Lehký dotek věčnosti a žůža
Lehký dotek věčnosti a žůža
Adventní úsměvy na tvářích dívek voní purpurou. Je za tím lehký dotek věčnosti a žůža. Leckterá s sebou nemá svojho muža.
V ulicích dochází k pohlavnímu vření.
Postmilostná vyhlídka
Postmilostná vyhlídka
Okno ložnice míří na komín sídlištní teplárny. Co víc než trochu tepla si milenci mohou přát. Jenže nejsou v ložnici ani milenci, natož jejich trochu jiné představy o postmilostné vyhlídce. Je jen ironie, neboť ta se spokojí s jakýmkoli místem.
Ranní kolona
Je ráno a manažer René nasedá do svého vozidla tovární značky Vulvo, vyhřátého a polstrovaného jemnou kůží. V sedačce se stulí do polohy nascitura, pouští uterální hudbu a vyjíždí na Pražský okruh.
Řadí se do kolony vozidel, jež nemá počátku ani konce. Zvědavě nahlíží bočním okénkem na ostatní řidiče.
Relikviář svaté Maorky
Z Libeňského mostu se cestujícím otevírala kaligrafie zapadajícího slunce: prosté šmouhy na nebi, červenavý pozdrav dálek, kde ještě nejdou spát.
Z tramvaje na Palmovce jsem se pustil za prdýlkou značky Omaha. Šla v tuze velkých botách, ale možná právě díky nim udávala svému tělu v chůzi to správné zakřivení. Tak ještě za ní dojet na refýž, kde jsme si udělali čelem vzad, neboť oba z opačných konců města.
Kojeňátka noci
Na kolejích studenti filosofie právě usínají do svých snů o přirozeném světě. A jinde milenci a děti usínají do prostých peřin, nadýchaných láskou, ať takou nebo onakou.
V osvěžovnách na rozích ulic a náměstí se ještě zdržují ti, kterým zavonělo spíše pivo. Také jsou to ale svého druhu kojeňátka, přisátá k narezlému cecíku pípy, kolébaná zlatavou písní chmele.
Krajka noci, ponožkovina dne
Vlny posledních hodin smývají víkend, už se nikdy znovu na tomto světě, tak jak byl, nezjeví: definitivně ho bere čas.
Autostrády hučí vší tou divou vodou pozdních návratů, kombíky naplněné rodinným štěstím dáví plyn a všude je mnoho světel. Je to velká světelná show, které se jistě ujme ambiciozní umělec; show to bude gigantická, hodná označení projekt, a název bude třeskutý: Potkávací světla; byť ještě na světě není, nikdo už nepochybuje, že za ni mladý konceptualista získá Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Ale zpátky k obrazu.
Čornaja papacha
Ráno v metru
Má dlouhé nohy, jejichž síla hvězd se dotýká. Potažené jemnou síťovinou, aby neprochladla a učarovala mužům. Až se tak stane, budou jí nosit drobné dáry a horký čaj s citrónem. Ona ví, jak věci zařídit, jak žít.
Odkapávání věčnosti
Nepřístupno
V hodině tučné hříchem sídliště usíná. Odkudsi ještě jako zapomenutý splav hučí sprcha. A pod ní nahá žena. Cvakne klíč v zámku, zvuk nahrazující hvězdičku na obrazovce: nepřístupno.
Tři obrazy digitálního světa
Tři obrazy digitálního světa
Po rukách jí stékal digitální šlem, odkapával na podlahu tramvaje. Za pár stanic pořádná louže. Nevadilo jí to, ale ten obraz šlo nazvat: dívka v digitální louži.
A o kus dál jakási babka mečela do sluchátka.
Bludička Jája z nákupního centra
Jsem bludička Jája a chci být vaše kamarádka, přistoupila ke mně žena v pableskujícím oděvu. Na tvářích měla make-up filmových hvězd, ani tisíc světel, co se snášely od stropu jako atomový hřib, ho nesmylo. Stáli jsme tváří v tvář, jako muž a žena, uprostřed nákupního centra.
Blíží se Vánoce, budu váš dárek, vyplázla jazyk číčatá améba.
Na obranu kaprů
Je podvečer a zákusky za výklady cukráren už ztrácejí chuť žít. Otáčejí se pod skleněnou poklicí, ale lidé si o kus dál prolévají hrdla horkým vínem, brady mastí tukem klobás, k přání cukrovinek zůstávají neteční.
To kaprům se žít chce, přesto kohorta vrahů strojí úklady, těžká palice, brousí nože. Zanedlouho se do mezer v dláždění vyřinou prameny krve.
Vanilkové rohlíčky a smrt
Vanilkové rohlíčky a smrt
Z oken domů už stoupají závoje vůní, peče se cukroví. Musí ho být moc. Asi ano, zvyk tak velí. Mnoho plechů na znamení dostatku.
Hněvanka
Hněvanka
Nikdo už si přesně nepamatuje rok, kdy se dvěma mladým lidem, kteří žili jako brouci ve sklence, narodila holčička. Dali jí jméno Hněvanka.
První čas byl plný spánku, pláče a bezzubého smíchu. Jak svět na děvčátko volal, ono za ním šlo.
Trhy
Trhy
Lidé neváhají jet stovky mil, aby v cizím městě vypili trochu svařeného vína, pojedli hrst ořechů a spálili nádrž benzínu. A pochopitelně o tom pak mohli vyprávět kolegům v práci.
A jaký tam mají vánoční strom. Ptá se čtyřicátnice mezi sousty lososa na kmíně.
Domy čtení
Je velký policejní dům. V suterénu je kantýna a taky mnoho cel. V patrech jsou místnosti a v těch se vyprávějí příběhy. A zapisují se, formou protokolu, od miniaturních haiku, přes povídky až k románům.
Nahota
Tělo pokryté lávovými kameny spočívalo jako v relaxační rakvi. Stres odcházel, odcházela jedovatá pěna plovoucí na hladině všedních dní. Z páry, která sytila celou místnost, vycházely a zase v ní mizely postavy. Jedna manipulovala s kameny, druhá polévala tělo vodou, další lehce roztírala do hebké pleti olej.
Mirek a Marek. Ve stínu gulí.
Mirek a Marek. Ve stínu gulí.
Mirek a Marek byli nejlepší kamarádi. Ještě jako kluci si předsevzali úspěch na politické scéně a také ho dosáhli.
Alpinisté
Miroslava si lidé chválili. Byl ochotný k pomoci, takže když se na něj obrátil jistý muž bez jména, jehož občanská společnost obdařila toliko iniciálami, Miroslav neváhal: na horizontu se rýsovala dobrá věc a štíty švýcarských Alp.
Nikdo už přesně neví, zda muži vyrazili z Bruselu, nebo z Nitry. Vždyť je to jedno, dí vypravěč.
Pátek večer
Pátek večer
Řeší se tajenky večera. Luští se ze zpráv, pohledů a zámlk. Vyjde to. Nevyjde.
Víkendoví otcové
Ráno přijeli ze všech světových stran. Zazvonili na zvonky, na kterých bývalo i jejich jméno, řekli jednu nebo dvě formální věty a vyrazili do města.
Trochu cukrových bonbónů, trochu houpačky, symbolu životní dráhy: nahoru, dolů, v řetězech na skřípající konstrukci.
Pak se projít kolem řeky, nakrmit labutě a racky, nakrmit sebe v turecké jídelně.
Gabrielino noční zvíře
V Gabriele kypěla stále mladá krev, a tak po celý rok spávala při otevřených balkonových dveřích. Ta noc byla jako ostatní, moudrá sovím mlékem a krapavá neodbytnými myšlenkami.
Je tedy noc a muž přelézá mříže balkónu. Vniká do bytu, přistupuje k spící ženě; její stehna objímají polštář.
Listopadová nokturna
Mandarinkový sad
V dálce, někde před Pankrácí, rozstříknutá skvrna pouličních světel. Svítí tam jako mandarinky v sadě. Když jsou noci horké, záře se tetelí. Nikdo nemůže říct jistě, zda je za tím vzduch, nebo rozmary milenců.
Vzkaz v láhvi
Jak žíznivý merun vsává metro vodnaté postavy ulice. Kaprovka už je holá ke kameni, jak láhev po veselce je holá. Chvíle pro vzkaz: jen ho vložit a nechat plout vesmírem.
Jenže nohy pozemšťana jsou těžké, své kroky nezměří světelnými roky.
Cesta do Chrudimi
V noci déšť. Přímo filmový - za takových nocí, kdy do zmáčených chodníků padají světla lamp, v Americe natáčejí film noir.
Sevření zimy povolilo, přesto ti, kteří si vzali jen slabý svrchník připomínají Guttfreundovu sochu Úzkost.
Na Hlavním nádraží mám deset minut.
Noc na konci týdne
Noc na konci týdne
Na obloze magický kruh do vesmíru, bílý jak čerstvě vyvržený kokos. Šťastný ten, kdo zalit půlnočním světlem vdechuje vůni milostného potu.
Jazzmani už vydechli do saxofonů, obsluha roznesla lehké Javořinko, cigarila hoří. Neděli bere čas.
Mandarinky
Mandarinky. Dvě kosmopolitánky v tramvaji, celé zabalené do hebkého tovaru. Předávají si mandarinku. Berou ji něžně jako synáčkův lulík.
Čubička a Mamková aneb o lásce
O Čubičkovi a a Mamkové II
Zpráva z tisku: Martin Čubička obviněn. Jeho obhájkyně, Kláda Mamková, tvrdí: Jde o spiknutí.
Když se před lety Kláda Mamková rozhodla nechat si podvázat bachor, čepec a knihu, na knihu nakonec zapomněli. A tak efekt nebyl dlouhodobý a Kláda brzy znovu nabyla původních rozměrů.
Martin Čubička a Kláda Mamková
Martin Čubička a Kláda Mamková
Martin Čubička je známý islamobijec. Dříve bojoval proti šumavskému kůrovci, ale ten boj dávno vzdal – hledal něco více ideologického, co by ho postavilo před televizní kamery a vyslalo tak na oběžnou dráhu médií. Uprchlíci připluli k řeckým břehům, ostatně Martinově domovině, právě včas. Martin sliboval hroznou mstu všem islámcům, nejraději by odjel do pouště a postavil se samotnému teroristovi Johnovi.
Ivo Kobblih a Melody Boys
Ivo Kobblih a jeho Melody Boys
Zatímco pro martina Čubičku jde o novou zkušenost, Ivo Kobblih, rentiér, dandy a velký patašón, byl obviněn již dávno. S médii tento olbřím komunikuje rád a, s ohledem na omezenou slovní zásobu a projev, vždy do kamery zahuhlá něco o velké lži, vykonstruovanosti a snad i pověstném „intriku“.
Po více než roce však věc nabrala obrátky a Ivo Kobblih je u soudu. Sotva vyjde několik poschodí Městského soudu, pěšky, neboť již dávno překročil jateční váhu a jízda výtahem by byla rizikem, už na něj míří kamery.
Noční koupání demi sec
Noční koupání demi sec
Šampaňské šumí večerem a mizí. Alkohol v odlivu. A taky pláž tady chybí a hvězdy na nebi. Otočné stínítko jich ale pár rozsvítí a nechá padat kolem po stěnách.
Večer s Andromedou
Centrální mozek lidstva
Eskalátory tlukou jako ohromná srdce podzemí. A pak to člověka vyvrhne do obchodního domu, toho Centrálního mozku lidstva. Jiskří to v něm touhou a leskne se šlemem pomerančových šťáv.
Šťávu vypít a jít.
Murilino Urbi et orbi
Přátelé Zeleného údolí
Volají na sebe děti na zastávce v Podolí. Volají na sebe jeako přátelé Zeleného údolí, tak životně a tak naivně na sebe volají. Jejich hlásky mizí v hluku aut, podvečerním bučení motorů. A Zelené údolí mizí v oparu benzínu.
Utopenci noci
Vichřice
Popelnice rozkutálí do stran, ty plechové kuželky ulice. Vichřice. Prý ji včera v noci bylo moc, hlavně na horách. Do televize o ní mluví holka: byla s kamarádkou právě na výšlapu a bylo jí náhle tolik, že musely přenocovat na horské chatě.
Uniformovaná lasička
Přísná lesbička
Metrem k Náměstí Jiřího z Poděbrad jedou dvě. Podobají se, každá má pihu pod okem. Jedna působí přísně: rty má sevřené, jako když utáhnete hlavní uzávěr vody. Kdyby povolila, co z ní by se asi vyvalilo na svět.
Láska v časech teroru
Láska v časech teroru
Myslí na ni taky někdy ti hoši opásaní trhavinou. Je v polštáři takového hulána, v docela maličkém bytě v Saint-Denis, k ránu obrys ženské tváře. Anebo jen reliéf granátu. Křikne taky někdy: Pojď, zválíme duchny.
Gioconda z Holešovic
Pondělí večer, 16. 11. 2015
Z modré oblohy, těžké už sametem večera, jako záludné oko kočky visel srpek měsíce. Autobus sjížděl kopcem z Pankráce k Podolí, podle cesty svítily lampy, bledé tváře oběšenců.
Kafíčko s teroristou
Kafíčko s teroristou
V pátek vybuchly bomby, střílelo se. Teror. V sobotu už politici vstupovali před kamery se zásadní výzvou: Nenechte se zastrašit. Dál žijte jako dosud – běžte do kaváren.
Hudba z Klamovky
Docela všední dopoledne. V Košířích autonehoda. Dodávka s promáčknutou kabinou. Až na volant a kosti promáčknutou.
Jarý muž Ötzi
Jarý muž Ötzi
Ty dny, kdy se rozestupují sněhy a trávy svítí zas svou baladou. A mezi travami zasvítí z temnot tisíciletí též starověký muž Ötzi. Kolik jar jen pamatuje ten jarý muž…
O míru
Metro z Muzea. Vytáhlá blondýnka se nerozpakuje ukázat obsah svého výstřihu.
Na hrázi vesmíru
Na hrázi vesmíru
Sedíme na hrázi vesmíru s tvářemi obrácenými k hvězdám. Blikají z nekonečna, každá se svým jménem. Přemítáme o časech bez jmen a bez řeči.
Nám docela podobní lidé, bez řeči a beze jmen, v nich seděli na hrázi vesmíru a mysleli na hvězdy.
Papirosy
Opilé písně racků
Počasí zteplalo jako dlouhé pivo, pivo unavence, pivo zapomenuté chvíle, pivo z kubistického zátiší. Rackům to tak svědčí, křičí do šumění řeky opilé písně.
Betonová Gaia
V ústí Spálené voní mokrý beton. Už několikátou sobotu.
Pro všechny splavy Rýna
Pro všechny splavy Rýna
Mládenci z Drážďan přijeli, aby poznali krásy města na Vltavě. Je jich plná tramvaj. A taky přijeli, aby poznali půvaby místních dívek. Pak uzavřou německo-česká přátelství, ukáží dívkám kostely v Halle a taky všechny splavy Rýna.
Americká krása
Správná americká rodina posnídá cornflaky a čerstvý džus. Ta naše taky, jen Suey si dá šunku. Ham.
Čistě se obléknou a plní sacharidů, bílkovin a dobré nálady odjedou autem s velkým úložným prostorem do Disneylandu.
Migranti touhy
Lučavka rána
Jede metrem a čte vestoje studijní materiál. Název kapitoly: Falšování potravin. Její krásu, uhaduji, nikdo nezfalšoval. Ráno ji stvrzuje jako lučavka královská zlato.
Super girl
Super girl
Pod domem projíždí poslední autobus, mlžnou nocí hledá své depo. Z rádia táhne se proud milostných písní. Jedna je o super girl. Jak prosté označení.
Masný manekýn
Kytičky v autobuse
Vyrůstají z koženkových sedaček, jsou barevné a voňavé. Mají lehounce ochmýřenou pleť, drobné lístečky a o mírné vláze, jíž jsou spojeny s koženkou, drahno mluvit… Okolosedící muži o ní tiše sní.
Vzpomínka na Balthuse
Ten blonďatý ohon za ní vlál jak plamínek právě rozhořelé touhy. Mířila k Andělu, s mámou koupit nové boty.
Blaženci a osamělci
Sopka Budějovické
Budějovická připomíná sopku: chrlí stejně horký materiál: krásné dívky. Aktivní je zejména po ránu a odpoledne. Tak tedy ráno, středeční. Ve vagónu metra vyhrává Rumun na garmošku.
Milenci
Z rohu kajuty šla mírná píseň. O procházce parkem, sangrii a kině a krásných věcech, prostě o perfektním dni. Havlíček si přejel prstem přes naběhlou žílu a vbodl do ní inzulínovou jehlu. Roztok heroinu ve vteřině zaplavil mozek a uspal ho do hlubokého opiového snu.
Tropická chvíle
Stříbrná
Snad narazila na nosnou žílu, ta holka v autobusu má stříbrnými prsteny docela ztěžklé ruce. Když si je v noci pokládá na nahý klín, měsíční světlo rozvíří hru odlesků. Je jich mnoho a padají po stěnách v tanečním tempu. A pak do nich, jak kapka drahého kamene, vklouzne krátký sten.
Strážce pylonu
Američan a divoženky
Američan brumlá barytonem své snubní řeči lépe než motor fordky. Dívka sedící proti němu už má uši ovlhlé vzrušením, jen veřejný prostor bezmasé jídelny jí brání svěřit tělo erotické náhodě. Dole pod galerií drží divoška u prsu robátko. A rozmlouvá s přítelkyní, dívkou stejně divého ražení.
Cucaté kamarádky
Láska z Albertova
Na Albertov padly mlhy. Kulatá holka jí banán a myslí na lásku. Mazlavou a sladkou jak ovoce, co se rodí za tropických nocí. A příští tropickou noc už není.
Přítel Sovětského svazu Jiří Vykadil
Přítel Sovětského svazu Jiří Vykadil
Jiří Vykadil byl přítelem všeho sovětského. Byt si vyzdobil replikami Rublevových ikon i bábuškami. V létě jezdil zásadně do Soči. Hrdinou jeho srdce byl románový rek Gleb Čumalov, revolucionář z cementárky.
Oslava bezvýznamnosti
Země hořela horkem podobným tomu, v jakém se rodí planety. Byl červencový den, byla neděle. I lidé se rodili. A umírali.
Říjnovou mrholenicí
Hrany města mizí v mrholení, z dálky už má vše tvar vody. Duše vlhnou a plují vzduchem, lehký je spleen. A listí šumí jak nekonečný výměr lidských vin. Za takového počasí, představuji si, vypučel na Zemi život.
Nedělní milenci
Nedělní milenci
Distančním milencům už se krátí čas, neděle ubíhá odpolednem. Ještě pojedí pudink zalitý sladkými řečmi, naposledy ohledají svá těla a vydají se ke stanici. Poetika nádraží bude zas naplněna.
Nevíme o nich mnoho, skoro nic.
Judita a Šobab
Judita a Šobab
Do října se Judita zakousla pěkně s gustem, když ráno vstala hned po páté. Vyčerpaná ještě nočními bůžky, ponejvíce svým nejmilejším - Priapem, trvalo jí pěknou chvíli, než opustila své doupě. Nezapomínala natřít nakrvavo své chlípně vychlípené sliznice rtů. V metru jimi pak stahovala pohledy mužů jedoucích do tělocvičen vybít nadbytečný hormon.
Bonbónky elementární lásky
Jedlíci
Tetovaní Američané už v centru žvýkají hovězí, ale já teprve scházím z barrandovských skal a žvýkám pravou chewing gum. Dole v hostinci vniká do uší amerických jedlíků hlas zpěvačky; je modrý. Tady z meziskalních prostor šumí vláha předešlé noci. Chceš-li, je taky modrá.
Otázky z podhůří
Otázky z podhůří
Situace zašla tak daleko, že o osamělosti zpívají už i popstars uprostřed zaplněných barů. Kdo z nich ale kdy odešel do bezdomoví pouště.
Ta ruka se zvedla z epicentra hlaholu, jako by chtěla psát naléhavé mene tekel. Byl to Božo Tinko z kapely Full Name.
Nero z autobusu
Připomínal proslulého římského císaře. Ovšem v letech, zestárlý Nero cestující autobusem. Nastoupil u Lihovaru a směřoval k jihu. Zpátky k domovu.
Říčka popadaných náušnic
U Duchampů
V zahradě visí na věšáku svrchní díl od montérek, jaký nosívají vězňové. Pan Duchamp tady večer popíjel jiskřivé víno a a pak v zapomnění tvořil. Ráno se zase vrátil do nečasí bez mundůru. A tady z toho teď dělají kultůru.
Popadaní spasitelé
Komisař
Komisař myslí na Něhu. Svědkyně Něha L. se měla dostavit k výslechu v pravé odpoledne. Místo u stolku s lampičkou ale zůstává prázdné.
Hopperovský autobus
Neděle
V neděli o polednách se z lidských útulen stávají rajské zahrady: nečinnost je svobodná od pout svědomí, hovězí pouští šťávu a stoly odívají panensky bílé ubrusy. A pak ta laskavost, trochu protokolární, ale přece. Z televize jdou jako duchovní předkrm ideje a vize. Neděle jako místo odporu evoluci chaosu.
Římanky
Dalejský háj
Potkat tu můžeš polétavé pavoučky i bylinky s modrými kvítky. Kdo se neostýchá, ten s nimi i hovoří. A taky s mravenci, těmi námezními dělníky. Posadíš se jak Gulver mezi ně do trávy a na oplátku si necháš vyprávět, zdali si o páteční noci vyrazili.
Křídoví lidé
Křídoví lidé
Soumrak bral rychlou notu, bylo pozdní září. Obloha těžkla bouřkou. Do dlažby před Smíchovským nádražím kdosi vkreslil křídou siluety těl. Podobna těm zvířecím z jeskyně v Lescaux byla stopami života, co minul.
Láska z pasáže
Rána dne
Na východě rozpučelo slunce v pastelovou scénu. Jizva po noci. S nevírou Tomášů budou lidé zas strkat prsty do rány dne. Teprve navečer se v horizontu zacelí a ložnice rozpučí v postelové scény.
Unaveni Ikeou
O nocích
Dancingy zaplnili lidé skoční. Ale taky prostí žíznivci a bludné existence. Těla víří pot, už je ho celé moře, už jsou ho solné doly. Podobny dílu šíleného alchymisty sklenice probublávají barevné koktajly.
Lidé na slunci
Pohladit šípky
Šípkové keře prorůstají sídlištními kouty, podobny rukám vztaženým k nebi. Pohladím ty oranžové snopce, jak hladívají státníci děti. A o kus dál papírová jablka. Na ty nedosáhnu, jak státníci nedosáhnou na děti.
Grepovo-sladové haiku
Pohoršení
Básník si vzal za úkol složit živočišnou báseň. Ale ta se přece neskládá. Ta se mlaská s gustem krále šprotů a píše do mazlavého potu. Básník je pohoršen.
Věčný oheň: děti
Věčný oheň: děti
Čtyři ženské. Sedí jak u táborového ohně, v něm hořlavé téma, hořlavé jak benzín v kostce: děti. O kus dál kapitán vyslýchá svědka; stal se zločin a on jej chce objasnit. To advokátky nezajímá, jsou především ženy, rodičky, matky.
Gumové políbení
Keře
Pod barrandovským mostem keře. Obsypané šípky, žlutými i oranžovými, taková malá česká oranžáda pod masou betonu. Větvičky tu tíhu sklánějí, jak dlouho to udrží. A o kus dál obrůstá trávou pneumatika.
Holka ham ham
Neděle večer
Kdo ještě neusnul, ten má srdce rozechvelé nočním proudem. Mnoho lásky proteče rádiem , každou minutu je toho na malou povodeň. Láska počítaná na kubické metry. A z chat se ještě vracejí lufťáci.
Rodina
Rodina
„Chci dítě,“ vykřikla Judita a plácla se dlaní do břicha. „Chci dítě,“ vykulila oči na Pastora. Ten pohled s ním div nezacloumal. Vulgárnost Juditina gesta a slov ho ale přikovala k situaci.
Šmouhami babího léta
Šmouhami babího léta
Srpnem pomalu prohořívá září. Večery se dlouží a z kredencí lidé zas vytáhnou hrnky na čaj. A bude to čas jablek, na dřevěných stolech zalesknou se barvami podzimu, takový prostý cézanovský motiv. Stromy ztratí žízeň po životě, obnažené na kosy ve větvích.
Eurydika z Palmovky
Srpen na Václaváku
Ještě sálá srpen z posledních sil a Praha je zas voňavá lidmi. Chlap z lavičky troubí sice funebráckou, ale naproti právě otevřeli hotel Rokoko. V takovém hotelu spát, to musí být žůžo. A lépe s holkou, třebas Polkou, co tam toho má důžo.
Žena cukráře
Žena cukráře
Jde Lidickou a má těžkotonážní hrudník. Se zmrzlinou se nepáře, snad je ženou cukráře. Jenže tramvaj číslo 10 mě jako vítr odnáší přes řeku, daleko pryč od těch prsů krmených vanilkou. Jestlipak na druhém břehu taky takové budou.
Nuda veritas
Brunetčina toaleta
Polštář má ráno zasypaný kaštany, a to teprve končí srpen. Posbírá je s něhou dítěte a doprostřed vetkne sponu. To ještě stihne. Zbytek jí čeká v autobusu.
Otazníky v prachu
Otazníky v prachu
U kostela svatého Václava velká sláva. Neznámá žena se vdává. Vlečkou kreslí stopu do smíchovského prachu dní. Má tvar otazníku: jak to bude s ní.
Noční Bivoj
Magda (ne)dokojila
"Magda dokojila. " Tak pravila žena k tetovanému knihkupci. Jejich společná kamarádka uzavřela jednu etapu svého mateřství a teď prý dostala chuť zajít si na koncert. A tetovaný knihkupec jí v tom má být rádcem.
Nepravidelný trojúhelník
První lidé
Pod obrozeným sluncem na konci léta a Smíchova jí dvojice svůj pozdní oběd. Mastný, staoročeský. Pak je čeká Petřín, tam sliby milenců berou vrchu. Počkají až do smrákání, až tamtudy k západu půjde pastelový had červánků.
K smíchu a zapomnění
Eine Familie
Autobus jede deštěm a veze tím českým deštěm německou rodinku. Vypadají jako vystřižení z Burdy. Mladí rodiče s dospívajícími dětmi, klukem a holkou. Holka je po tátovi, kluk po mámě.
Holky z pexesa
Japonečky
Uprostřed výhně Budějovické, dmýchané kouřem výfuků, fotily se Japonečky. Tři dospělé ženy a holčička. Jejich dědové mohli podobnou výheň strojit zajatcům, v kotlích s olejem. A ony se za ty nepěknosti přišly omluvit.
Zlaté lázně III
Zlaté lázně
V polohách těl rozesetých po leteckém neštěstí hledají na slunci lidé drobné štěstí. Žádná komise nešetří příčinu toho, že tady jsou. Možná navál je sem vítr volných dnů a možná touha být jak z bronzu. Rozhodně to nebyla ruská raketa.
Zlaté lázně
Holka od Přístaviště
Voní heřmánkem a ohon jí hoří jak větrem rozfoukaná sláma. Nemá rozkyv letenského metronomu, taky to není žádná obluda, ale dívka na horozontu puberty. Dlouhé nohy už nemá kam schovat, tak je nechává nahé koukat z bílých šortek. Muži těm nohám pohled opětují.
U pokřivené trnky
U pokřivené trnky
Zákoutí u pokřivené trnky, tady lidé čekávají na autobus z Barrandova, tudy vede úniková linie ze skalního hnízda. Do obzoru se zakusují zuby mrakodrapů jižního místa a trhají kořist kapitalismu v nekonečné směně. Do noci pak bude to místo zářit svou atomovou píseň o věčném růstu. To už ale lidé navrácení skalním dutinám svých paneláků do rytmů srdcí opíjet se budou trnkami.
Danae z autobusu
Úděl filologa
Nejprve telefonovala, pak si zapisovala do diáře neznámá data, fakta, události. Pilná Slovenka. V šortkách ukazovala městu a světu a tramvaji opálená stehna, vyhnaná do stran svaly. Do jednoho měla vpitý nápis, a byla to celá věta.
Mušličky a moře
Melancholické děvče
Vypadala jako Štursovo Melancholické děvče. Vyčesané vlasy, pokrabatělé, pleť bez krve jako socha. Na krku jí svítila hvězdička. Prsty ťukala do displeje telefonu, fialkový lak dodával té neživotnosti na výrazu.
Květná stráž
Mačkat, cucat, hladit
Mačkat, cucat, hladit. V autubuse ze sídliště, jednoho z mnoha, jely dvě. Matka s dcerou. Nalehko, oděny jakoby jen do nálad.
Okurková sezóna
Okurková sezóna
V horku mizí i barrandovské skály, lidé hledají podvodní světy. A v mrakodrapech na druhé straně Vltavy podvodníci nalézají další z triků, jak nechat zmizet kus státních rezerv. Neměly ani zdaleka pevnost skal, podlehly prostému chladu machinací, uslyšíme pak slova úředníka. A na břehu řeky už si máčí nohy ve vodě letní lidé.
Ariadna z Mezibranské
Sídliště
Sídliště přikrýval mrak, obvyklý hluk se vytratil, za ohrádkou běhaly děti. Ulice byly jak z obrazů Eda Hoppera. Chybění, odvěký motiv: opuštěný otvor ve skále, propast řeči, mystické prázdno klína.
Ariadna z Mezibranské
Sledoval jsem ji jako major Zeman zločince.
Žluté lázně II
Garmoška
Mraky se pokrabatily jak garmoška tuláka a vzduch utáhl smyčku, lidi jen čekají, až někdo kopne do stoličky. Tulák pak spustí funebráckou. Mraky si popláčou, chcete-li.
Tohle musí být ráj
Lidé, labutě, kačenky a včely tady žijí v dokonalé symbióze.
Zapomenutý kraj
Pes
Z Prahy do Plzně byl vagón velkou hovornou. Přistoupila žena se psem, kterému chyběla přední noha. Předčasně plešatý mladík se ženou ihned zapředl hovor. Svými otázkami nahrazoval protor pod kolenem psa.
Příběhy Davida Kundráta II
Čarodějnice
Přivedli před tribunál obviněnou ze salaše. Omdlela jen co jí soudci vyjevili pravdu psanou v zákonech. Jakmile ji probudili k životu, spustila vodopád řečí: „Jsem vinna. O Valpurkině noci jsem chodila za Kundrátem na hejtmanství, byl tam taky starý Lot, nutili mě vyválet svaté daňové přiznání v kobylinci, musela jsem nahá tancovat do jejich not.
Příběhy Davida Kundráta I
Tiskovka
Doktor David Kundrát toho odpoledne předstoupil před novináře. Na krku zavěšený vaginoskop plnil roli ochranného amuletu, namířeného zejména proti ďábelským sílám bestie s poetickým jménem Orgány činné v trestním řízení, jež našla svou personifikaci v osobě státního návladního Petra Piráta. Chvíli cvakaly fotoaparáty, Kundrát křivil linku úzkých retů do křečovitého úsměvu, z tváře setřel stříbřitý pel blesků a spustil lamento recidivistů. Hovořil s klidem arabských teroristů, vypouštěl slovo nevina jako otravný plyn do zákopů u Ypres.
Jahodová šála
Čtenář Dostojevského
V galeriích už zhasli, jen malá strážní světýlka blikají jako majáky do širou nocí. V pokoji panelákového bytu právě usínajícímu člověku vypadla z ruky kniha. Jeho tvář je sinalá, i v expresivním ohnisku lampy. A galerií se houpá čísi dech.
Žluté lázně
Rodičky a Antonín
Bohorodičky to nebudou, rodičky ale jistě. Ty dvě prdelaté holky z vedlejší deky, průsvitné na plnotučné mléko a tvaroh, vyjadřují naději. Muž, co kolem nich prochází, si snad připadá jak sám svatý Antonín, přímluvce života. Tváří se skutečně přejícně, jenže jejich zájem nebudí.
Ostroh zlomených trav
Cestou od skály. Když polední slunce uhodí do borovic, rozvoní se pryskyřice a sem tam spadne šiška. U usedlosti v zákrutě kvetl keř. Bílé květy se chvěly ve vánku, jako se chvěje závoj nevěsty.
Hříchy pro cestujícího tramvají
Kolotavé místo. Vodičkovou jde mladý Angličan. V ústech má sotva tři zuby, ale hýří náladou. Prší, Japonci stojí v zákrytu, chtějí zůstat sushi.
Krajka, nebo pěna?
Idi i smotri
Je sobota, pravé poledne, nevěřící Tomášové pozorují stoupající rtuť v teploměrech. Ta nevíra je poutá k balkónům, takže ještě neopustili poušť sídliště. Ti, co tak již učinili, opustili své domovy, své blízké a vydali se hledat bezdomoví do ulic města. Jediné, co v něm nyní nepůsobí vyprahle, jsou prsa dívek.
Zaprášený smysl
Jeřáb
Jeřáb nad Barrandovem působí opuštěně. To se v padesátých letech stát nemohlo. Kabinu by zdobila „žena v modré kombinéze, provoněná jarem a olejem“, brigádníci dole by otevírali zdravými zuby žluté sodovky a zavěšena na rameni stroje spočívala by nejméně pětiletá budoucnost světa.
Kasino
To Vinohrady byly dobudovány už dávno.
Ta báječná římská aréna
Ta báječná římská aréna
Nahýbám se jak krátkozraký Nero nad arénou - ta dívka ve vyhrnuté sukni, co sedí naproti, neklidně hází stehny. Je to zápas ne nepodobný tomu římskému. Taky jsou nahá, v sobě zaklesnutá a nechybí jim síla. Chvílemi se k sobě tisknou, snad se i trocha potu vyřine po kůži, pak se sobě zas vzdalují, hledajíce volnost, krátký odpočinek.
Závrať
Závrať. Na barrandovském mostě tramvaj dostala závrať. Stařičký červený vůz se houpal ze strany na stranu a ti, co se včera o páteční noci radovali o poznání víc, želeli svých radostí. Dole v Hlubočepích nastoupila dívka s copem silným jak kotevní lano a pohledem svěžesti ostružin.
Prašné popolední
Prašné popolední
V popoledním slunci, jež padlo na Holešovice, se lesknou tváře lidí tak, až vydávají vlastní zář. Září jako kameny křídových skal a občas se z nich vydrolí něco jako úsměv. Ale je to jen prach, ukáže se, těžko postřehnutelný v už tak prašném prostředí. A v prach se rychle obrací.
Proměň mléko v briliant
Den vítězství. Je květnový pátek, den výročí vítězství nad fašismem. Slunce nad sídlištěm stojí bez hnutí, podobně stojí vojáci nedaleko na Vítkově. Spojeni sluncem.
Werther ze země vycházejícího slunce
Werther ze země vycházejícího slunce
Mladík v japonském tričku hledí do komiksu. Vtažen světem obrázků sní. V rukách meč, chystá se svést svůj boj o princeznu. Jeho výraz je značně neklidný, je znát, že mu o maličkou Yoshiko jde.
Gumový závěs noci
Klam pojmosloví
Do podniku Blázinec na Andělu lidé chodí zabíjet čas. Do talířů jim plácnou kejdu a zmámí je pivem. A oni z toho začnou bláznit a fotit si ty talíře a sklínky. A nepřestanou s tím, neboť čas je třeba zabít důkladně.
Olomoucké soustředění
Proměnění páně výčepního. Na nákladní rampě v Lysé nad Labem sedí trojice. Možná se jmenují Petr, Jakub a Jan. Ale ne, nejsou svatí, jak se nechali jistě už mnohokrát v životě slyšet.
Vlakem do Pardubic
Bod zlomu
Nepoučený divák by si řekl, že ta žena v metru šimrá drobnou věc. Jezdí prstem nahoru a dolů, tvář staženou soustředěním. Občas jí cukne koutek, jako by narazila na bod zlomu. A je v tom cítit dotek slasti.
Rohlíčky a šťávička
Rohlíčky a šťávička
Slunce se valí Václavákem jak víno hrdlem pijáka. Na lavičce pod lipkou teď dospává svůj opilecký sen. Vedle položenou berli, jen o mitru ho nějaký dobrák přes noc připravil. O kus dál v mrakodrapech na Pankráci už mezitím do zasedacích místností nanosili croissanty s pomerančovou šťávou, manažeři si už kasají manžety a chystají se na divoký brainstorming.
Vlak mezi sadem a zahradou
Skály nad Berounkou se lesknou rosou, nebo močí horolezců. Nikde žádný Prométheus, tuto krajinu nezabydlely postavy hrdinů.
A nejspíš už ani nezabydlí. Lidé se stáhli ke komputerům a veškerou svou sílu vkládají do cest elektronickými pustinami.
Plechové červánky
Sloni a opičky
CityElephant na smíchovském nádraží hučí, jak taky podle označení má. Směřuje do Řevnic, tam jistě zařve a nechá si umýt ocelové tlapy. Druhým směrem se vyráží k Hlavnímu nádraží. To býval pavilón opic, pak se rozhodli udělat z něj nový pavilón opic: z jednoho koutu vanou parfémy, z dalšího křupavé rohlíčky a kakao.
Drama look
Unavená holka. V tramvaji unavená holka. Hlava jí klouže po skle a náš vůz klouže barrandovským mostem k Zlíchovu. Vyzvedne si tam tu Šípkovou Růženku někdo.
Vanilkové košíčky
Vanilkové košíčky
Banka po poledni je, řečeno s básníkem, pustá jak země Sovětů. Bankéři vzadu v kancelářích zakuřují oběd tlustými doutníky a čekají, až jim donesou vanilkové košíčky s ovocem. V hale se zatím vrší kufry s penězi, stříbro a zlato, jako by ho sem nechal nanosit sám Atahualpa. Ale ti bodří lidé zahaleni kubánským dýmem podobně jako Pizarro zůstávají neteční k tomu ohromnému výkupnému.
Uzené lži
Soutěž
Éterem už letí soutěž o zájezd. Hraje se o cestu do Egypta s Petrem Kramným, sluníčko, moře a plně elektrifikované apartmá s velkou vanou. Bude vířit. A už je tu první volající, koho máme na lince.
Rodinné Pompeje
U madel dvě kamarádky. Mají hustá obočí i vlasy a klidné výrazy světic. Nejspíš přicházejí z východních krajin, i když teď jedou čtrnáctkou z konce Barrandova. Jejich sukně jsou poplatné horkému počasí, co sem vtrhlo jako vždy nečekaně.
Kabaret Putin
„Přívítejte mezi námi Vladimira Vladimiroviče Mongolčuka. “ zavřískal do mikrofonu promotér. Sál zašuměl překvapením (i Michal Tučný zašuměl překvapením), trpaslík udeřil do chrámového bubnu a státní notář prohlásil večer za zahájený.
Za neustávajícího potlesku, zcela v tradici stranických sjezdů, na pódium vstoupil muž oděný jen do kožených džínsů.
Romance na Costa Brava
Vzácnost v Costa Brava
Na hotelový resort ulehla tma. Costa Brava ozařovala svými světly nebeskou klenbu a ta jí za to snášela hvězdy do vyprahlých uliček. Milenci strávili večer v restauraci. Povídali si o světě, jak by snad měl být, vypili trochu argentinského vína a v siluetách na zdi, kreslených plameny svic, nemohlo být více souznění.
Zrzavá matróna
Zrzavá matróna
Stále tam zapřená jak skála. Na nohách připomínajících kuželky od klavíru, zrzavá matróna. Barokní břicho vtěsnané do haleny se otřáslo pokaždé, když sebou tramvaj škubla. Po bílé pleti jí stékalo světlo zářivky jako voda po mastném peří ptáků.
Digitální člověk (ona)
Poslední člověk. Dlouho předtím, než slunce vystoupí nad město, vystoupí do tmy pokoje světlo displeje. A ozáří již téměř dokonalou tvář posledního člověka. Digitálního člověka.
Sobotní nugátový úsměv
Od barrandovských skal vyjíždím k další sobotní cestě městem. Byl už Pražský chodec, byl Věčný chodec, ať je i Sobotní chodec.
Piloti plechových vozů. Ten výhled by si zamiloval pilot rogala.
Tlačítko pana Obamy
Provokace.
Provokuj sebevědomím stojí na billboardu. Mají pootevřená ústa manekýny provokovat, nebo svádět. Jsou výrazem sebevědomí, nebo mentálního hendikepu.
Nokturna II
Genesis
Bude bít půlnoc a ložnice se mění v uterální dílny. Tady a teď se páry pokoušejí o nulový stupeň života někoho třetího. Ještě s nimi není, neznají jeho jméno ani pohlaví. Nerozlišený třetí.
Sobotní mušličky s citrónem
Prdýlky maratónských běžkyň se valí Prahou. Je to pestrobarevný hrozen, co v cíli dá mnoho šťávy, to každý čumil ví.
Tuto sobotu tedy otevíraly hrozny. Hrozně se mi líbily, běžely zrovna kolem řeky a většina byla sevřena do elastických kalhot, takže po jejich povrchu bloudily zraky diváků kolem a sluneční paprsky, ty se ihned odrážely a píchaly do očí.
Jaderná dívka Soňa
V samém srdci Smíchova, pod komínem podobným černobylské chladící věži, žije dívka jménem Soňa. Před světem se uzavřela do bytu, jehož interiér má upomínat na ponorku Kursk. Vše je v tom srdci Smíchova takové nějaké jaderné. I Soňa září, září rudou barvou ve svých vlasech, na svých ústech a nehtech.
Společnost za neúrody jablek
Kdysi dávno se mělo za to, že svět byl utvářen. Minimálně šest dní, říkali jedni. Jiní si přesně jistí nebyli, ale věděli, že za den to rozhodně nebylo. Spolu s tím, jak byl svět odkouzlen, byly i otázky o původu zbaveny tajemství a staly se jako historie a evoluční biologie samostatnými žánry.
Do Chebu a zpátky
Divoký západ
Před Plzní chrlí komín kouřové signály. Číst je ale není snadné, kmen, co pod něj přikládá, mluví více než obraznou řečí. Na nádraží se míhají dva oranžoví muži v helmách, poklepávají železné oře po hřbetech, kontrolují, zda jsou správně podkovaní a nemají žízeň. Za chvíli zařehtají, z nozder se jim vyvalí pěna a rázem se rozletí do stran.
Večerem odkryté hříchy
Večerem odkryté hříchy
Je pátek večer, ale v oknech kancelářských domů planou svíce zářivek, osvětlují tváře manažerů a asistentek, těch strážců hospodářského růstu. Jde jim ale vskutku o dobro světa. Třeba jen smývají hřích z vlastních beder, jak flagelanti bičují se prací.
Diva
Černá diva nechává hrdlem protékat hektolitry vášně.
Nokturna
Ke startu
Homole věžáků svítí do tmy. Takové kosmické lodě připravené ke startu, co nikdy nepřijde. Za okny přesto finišují přípravy: čistí se zuby, oblékají se skafandry pyžam. A ti, co nepodceňují situaci, nasazují čepici a teplé ponožky, neboť vesmír je chladné místo.
Liebesné gymnazistky
Liebesné gymnazistky
Německé gymnazistky naslouchají naučným slovům své profesorky; pod sousoším velké slávy, za temného nebeského úkazu. Snad jsou odněkud z Schwarzwaldu, jejich zadnice přilepené k chladnému soklu kypí zdravím, je do nich vepsán příběh borovicového medu, mléka a vůbec nejlepší péče. Na opačnou stranu země měli soudruzi poslat zvací dopis, nyní, pohledem chodce stoupajícího od stanice Muzeum, je to již jasné. Těch několik měkce a slastně trůnících německých gymnazistek za dopis stojí.
Něha v Celetné
Beas
Bezmasou jídelnou jde příjemná nálada, tady se lidé častují laskavým úsměvem. To v pravé české hospodě to jsou, pokud vůbec, gulášově pokřivená ústa, co se nese na pivním oblaku od stolu ke stolu. Lehká strava dělá lehkou mysl.
Mateřství atomového věku
Ze stěn se sypou zrnka písku a jedlíkům skřípou mezi zuby.
Erosenčino velmi časné dopoledne
Erosenčino velmi časné dopoledne
Slunce probouzí i ty největší spáče, i erosenky upadlé do snů o velké lásce. Není to ani pár hodin a už si sní zas někdo pohrává. Paprsky ji píchají po těle, suší utrženou neřest. Ach sluníčko, protáhne se a dá postavit na granko.
K bójkám a nazpátek
K bójkám a nazpátek
Zanedlouho břehy Jadranu vyhřeje slunce dozlatova a pláže provoní krém Nivea. Lidé si budou mazat záda, ženy i prsa a děti i pindíky, všichni budou svá těla vytírat jako jedlíci pánve. Neboť také chtějí být dozlatova. Občas někomu upadne mezi kamínky vanilková zmrzlina, zasyčí to a snese se na ten sladký mls hejno vos.
Bufet jménem Fantazie
Zelenka: Necítil jsem se jako vrah. Chtěl jsem akci.
V hale Hlavního nádraží má člověk pocit, že se stále něco děje. Lidé se přemisťují, nervózně přešlapují, něco vyhlížejí a volají na sebe.
Dezert v prstech deště
Dezertu osudová žena
Do Prahy vpadlo období dešťů; a když ne období, alespoň týden. Vpadlo sem jak rusovláska do bezmasé jídelny; má hezké vlasy, kyprá stehna a živý pohled; asi proto, že nejí mrtvá zvířata. Po tom, co dojí hlavní chod, nabere si do kovové mističky ještě dezert. Za období dešťů je sladkost podobná mandale, kterých tady ostatně visí na stěnách řádka.
Přikázání deváté: Mít hypotéku
O devátém přikázání můžeme říct, že ještě nikdy nikoho neučinilo šťastným, ale mnoho lidí učinilo nešťastnými: Mít hypotéku. Abychom nalili trochu optimismu do úroky napěchovaných žil, vycpěme ten imperativ o slastné slovíčko, o něž tolik jde: Mít vlastní hypotéku.
„Bonbónek. “ „Reklamní propisovačku.
Přikázání desáté: Vše vyfoť
Desáté přikázání je vepsáno do systému každého mobilního telefonu: Vše vyfoť. Fotografie je důkazem o tom, že současný kosmopolita ještě žije, ještě je tady a chápe se světa. Důkaz je třeba předložit veřejnosti, a tak bezprostředně poté, co je fotografie pořízena, je vyslána na oběžnou dráhu sociálními sítěmi.
Přikázání „Vše vyfoť“ je instrumentálním prvkem všech ostatních přikázání, neboť nese zprávu o tom, že ta byla naplněna.
Přikázání čtvrté: Být vyfocen na thajské pláži
Pro současného kosmopolitu je čtvrtým přikázáním: Být vyfocen na thajské pláži. Nejen vdůsledku medových řečí, jež zútrob impulsovic krabičky každé ráno do světa vysílá slovutný Jirka Kolbaba, ale účinkem mnoha dalších okolností se stalo, že již nelze umřít a nespatřit světlo thajské pláže.
Jako první tam byli pravděpodobně němečtí důchodci za období hospodářského zázraku své země. Jako křižáci ve středověku odebraly se zástupy bledých a tělnatých lidí zBavorska, aby dobyli svět.
Přikázání páté: Jíst sushi
Přikázání páté je prosté jak celé Japonsko: Jíst sushi. Jako byli vytahováni za války zvřící vody „zajatci japonských ostrovů“, byl náhle vytažen zhlubin vřícího mediálního kotle gastronomický hit. Gulášem roztažený český žaludek se musel smířit sminimalistickým pojetím porce, exotickými ingrediencemi a příšernou chutí. Ale co by současný kosmopolita neudělal pro to být IN.
Přikázání šesté: Číst severské ságy
Šesté přikázání je konečně knižní: Číst severskou ságu. Tak jako se vminulosti střídaly epochy a umění střídalo své kolébky od dálav východních pouští, přes řecké ostrovy kitalským městům a dál na sever, tak i došlo svého konce. A již krátké geografické ohlédnutí potvrzuje logické vyústění: skončilo na nejúplnějším severu; a skončilo severskou ságou. Severská sága je konec umění, lépe řečeno je za tímto koncem, neboť to už žádné umění, žádná literatura není.
Přikázání sedmé: Být motoristou
Přikázání sedmé je z těch, které nesnesou žádnou diskusi: Být motoristou. Požadavek „být motoristou“ se již dávno vepsal do struktur mysli tak, že přemýšlet o opaku, totiž životě bez auta, by bylo stejně absurdní jako přemýšlet o možnosti žít bez hlavy.
Antropologové kdysi dali současnému člověku velmi honosný přídomek: rozumný. Bylo by načase revidovat staré pojmy a zvolit pro člověka mnohem přiléhavější adjektivum.
Přikázání osmé: Zapomeň na řeč aneb supr, bomba, pecka
Osmé přikázání se blíží samé hranici sdělitelnosti: Zapomeň na řeč. Klesající úrovně řeči si jako první všiml a filosoficky tento posun zachytil Martin Heidegger v slavné knize Bytí a čas. Ve své mírně beznadějné, ale naprosto přesné analýze to shrnul slovy: Z řeči se stávají pouhé řeči.
Vše kolem nás je uzpůsobeno té nejzákladnější komunikaci: omezený počet znaků v okýnku pro sms zprávy, fenomén emotikonů, které mají vyjádřit to, co dříve lidé opisovali když ne básničkami, tak alespoň kostrbatými slovy, příkaz rychlosti komunikace (e-maily je třeba řešit kdekoli, třeba i v tramvaji), výbuch videoklipové kultury (youtube).
Podvečerní sídliště
Do barrandovského sídliště se opřel podvečer. Okna paneláků zarudla západním sluncem, vzduchem prokvétá šlahoun časného jara. A za jedním z těch oken možná právě zarudly dvě tváře, obnažené tváře milenců. Neznáme jejich příběh, je nám dáno jen tušit.
Přikázání první: Být viděn u pekaře Pavla
První přikázání současného kosmopolity je: Být viděn v krámku pekaře Pavla. Jen málokdo si dnes dovolí nemít na zřeteli tento zdvižený moučný prst, a tak činím tento první záznam:
Při procháezní pasáží obchodního centra na Smíchově jeden z výkladů je průsvitnější než ostatní. Tam za tou téměř neviditelnou clonou ze skla má krámek pekař Pavel.
Pult je obsypán cukrovými plody jak ovocný strom za rozpuku sil.
Přikázání druhé: Žít ve znalosti gastronomie
Druhým přikázáním současného kosmopolity je: Žít v přísné znalosti gastronomie. Toto přikázání nedbá přímé úměry, a tak není vůbec nuností vařit. Naopak, počítá se s právě opačným efektem, takže čím více nový člověk sleduje pořady o vaření, tím méně sám vaří.
Za večerů vybuchují ohně vzdálených hvězd, granáty v zákopech východní Ukrajiny a televizní obrazovky v pokojích nových lidí.
Přikázání třetí: Být on-line
Třetím přikázáním současného kosmopolity je: Být on-line. Jde o nejambicióznější projekt nového člověka, jde o závod s časem a tím i kosmickými zákony. Současné chvíle bylo dosaženo. Napříště člověk chce být všude ještě rychleji, než jak rychle plyne čas.
Golfové paničky
Golfové paničky
Každá žena čte nějakou knihu. Ta dívka v tramvaji z Barrandova čte Golfové paničky. Kniha má růžový přebal a čtenářka o odstín tmavší přeliv. Venku mrzne, ale ona zrovna postává na paloučku, co září zelenou, je v bílém trikotu a jemných rukavičkách.
Pokušení strojmistra Antonína
Krátká píseň o Karlovi G
Řezníci se pustili do práce, k poledni chtějí mít vykostěno. Penězokazci už zahřívají tiskárny, do oběda se nezastaví. Ti dříči. Jen Karel G.
Postfelliniovská postava doktora Čuněte
Z filmového umění už dávno vyvanul felliniovský duch komické bizarelie. Trafikantky, lištičky, blázniví strejčci halekající zkorun stromů, postavičky neronského Říma, ti všichni byli zakonzervováni vPompejích VHS kazet.
Jenže je tady ještě „scénář, který píše sám život“. Komično jako by se na svět tlačilo samo.
Eva, 32
(Ne)štěstí ve stráni
Za Hořovicemi ve stráni pásly se dvě ovce. Není moc fajn ukusovat z trávy ojíněné mrazem a nechat se studit do kopýtek. V chalupě stojící opodál mezitím dva lidé opouštějí své kožešinové svršky a dobré vychování. Ach, zdali kdy nějaké měli.
Průvan do vesmíru
Studio Salome
Manikérky zasedly k mravenčímu dílu a jinde muži k rezivým sklenicím, město nastolilo podvečerní pořádky. K půlnoci pak jistá žena vezme ztěžklou hlavu svého muže a něžně mu bude těmi krásnými, novými nehty stírat z tváře chmelový prach. Až pak položí tu hlavu, bledou a s posmrtným výrazem vánoční ryby, na tác. Začne tančit.
Útěk z umění
Dílnu zalévalo polední horko, muži uvnitř ale nepolevovali v práci. Odsekávali kusy kamene podle instrukcí mistra. Ten se sám shýbal nad kvádrem, aby mu dílem svých rukou a nástrojů dal tvar. Na zpocenou kůži usedal prach a do řinčení dlát zase přerývaný dech řemeslníků.
Svět se v žaludek obrací
Večer usedl na zahradní restauraci a byl vlahý. Žáby nekřičely vůkol své lamento, neboť byly již dávno mrtvé. Kuchyň sytily páry, výrazy vypůjčené z řeči milenců i nekompromisní vulgarity. Tady se vaří s šéfem.
Dětské digiarmády
„Muže našla obsluha, jak bezvládně sedí v křesílku v kavárně ve městě Kao-siung. “ Internetové zpravodajství informovalo o muži z Tchajwanu, který zemřel v důsledku třídenního hraní počítačové hry, tzv. střílečky. Kéž by všechny války světa měly jen takové oběti, mohli bychom cynicky komentovat zprávu dne.
Noční jinovatka, bronz a přísnost
Koloběh
Podzim zaplavil město lávou listí a nízkými mračny. Jen málokdo zachránil holou náladu, aniž by za večerů léčil rány šípkovým čajem. Zima brzy dokoná dílo a z města na Vltavě budou Pompeje. Kdekdo pak na jaře odkryje stopy své minulosti.
Lidé snědí i muziku
Odvou jídelních vozech
Vagónem teče pivo. Po zemi se kutálí plastová láhev a kolem nohou cestujících kreslí chmelové prameny. Ty se větví jak jihoamerický veletok, obtékají gumu podrážek, vpíjejí se do tlapek pejsků. Kdekdo by si snad i lok.
Žít s podzimem
Žít s podzimem
To není jako ve stínu slunečníku usrkávat jahodový koktajl a ruku přitom máčet v sáčku s burizony. Ne, žít s podzimem dá někdy práci. Tabakistům snad ještě žloutne listí k vůli, všem ostatním ale trudně křupe pod nohama. Večery zatahují těžké závěsy příliš brzy a zvířátka z kaštanů neobživnou.
Ústecké miniatury
Plaváčci na kolejích
Z krátkých spánků voní ta dívenka v kupé. Náš vlak žene noční krajinou, ona ponořená do sedačky a snění. Snad ještě neví, že jde světem, co tu byl a bude bez nás, sama. A možná to ví, možná ví, že cestuje ve velkém koši upleteném z kovových drátů, který kdosi položil na vlny kolejí a nechal plout do zapomenutí.
Trojka
Mäsiarka neboli řeznice
Znám ji už odjinud. Praha je malá, soudů je deset. Vlastně o něco víc, ale ne o moc. Mäsiarka, jak říkají bratia, neboli řeznice.
Bez Brumlovky sobota
Příkopy o sobotě
Příkopy jde černoch s bubnem na rameni. Chvílemi haleká a koulí očima, ten muž od rovníku. Hledá místo pod sluncem, které tady dnes pálí jak u něj doma. A až ho najde, roznese na zvucích tamtamů zprávu: Všem nám na hlavu kape z jedné ohnivé koule.
Podzimem dané
Říjnový podvečer
Není ještě dlouho večer a měsíc překryly jemné mraky jak závoj tvář nevěsty. Tramvaje cinkají o poznání méně, i lidé v nich se pomalu krčí do límců a do svých věcí. Autostrády vyprovázejí zpozdilce za město až k větvím okresních silnic, na jejichž koncích se chvějí rodinná hnízda. Kdo se zapomněl v antikvariátu, je upozorněn vyhasínajícím osvětlením, kdo v baru, je pobízen šuměním sektu.
Upadlé obrazy
Svět se stal velkým kabinetem kuriozit. Říkám svět, i když myslím média, zejména rádio, televizi a internet. Proč tedy hned svět. Protože média okupují prostor.
Srpnem prohřáté
Gummi Jockeys
V zatáčce pod Braníkem skřípou brzdy. Jezdci na gumách neboli Gummi Jockeys se tu nežinýrují. Polechtají spojku plyn, jak rádi říkají, a už to túrují do kopce. Volant chvěním odpovídá srdci závodníkovu.
O smrti třikrát jinak
Bufet
V bufetu za (neurčitým) rohem si dávám prejt s dvěma krajíci chleba. Za necelou dvacetikorunu. Muž za mnou se dožaduje ovaru, žena v zástěře mu však spílá: Dnes ovar nedorazil.
Možná teď někde na cestě před Plzní stojí v polích dodávka.
Murila, žena třetího tisíciletí
Digitální dívka. Přisátá k displeji svého multifunkčního telefonního přístroje. Na jedné straně je Murila živá,klouzající tenkým prstem po displeji přístroje, na druhé straně je Murila odraz, kopie. Není jisté, zda jde o odraz živé Murily, nebo zda jde o prototyp Murily v ikoně bulvárního blogu.
Nebedekr
Paul Virilio odhaluje cestování jako snahu uniknout sebevraždě simulováním malé smrti, kterou každý odjezd je. Odhodlal jsem se tedy ke krátké cestě, k tomu, co se pro většinu lidí stalo dnes chronickou záležitostí.
Volba padla na Šumavu. Záměrně jsem cestoval bez fotoaparátu, který spolehlivě ničí situace.
Šumavou pěšky
Do středu pohádkové země jsem přijel vlakem v polovině týdne. Střed, polovina, středa. Vyšší Brod ještě jen čekal na zlaté časy. Přicházejí vždy s pátkem, který se v městech slaví jako "malá sobota".
Hvězdná pěchota české deviantní scény
Ondřej řečený Olizovač
Ondřeje Grňu zachytily a zvěčnily na paměť všem pražským deviantům městské kamery. V letním horku Ondřej číhal pod eskalátory stanice metra Můstek a vyhlížel ženy v minisukních. Poté za jednou nastoupil na eskalátor a v nestřežené chvíli se k ženě zezadu sklonil a "olizoval jí vnitřní stranu stehen", jak nás informovala tisková mluvčí policie a ostatně kamerový záznam samotný.
Ondřeje zařazuji jako trojku v tomto TOP 3 českých deviantů.
Terakotová armáda kapitalismu
Terakotová armáda
K Brumlovce proudí skupinky figurín. Z tváří vymizel život, odstěhoval se kamsi do vzpomínek. Tak trochu jako břichomluvci jsou tyhle postavy: na krcích a přes ramena mají přehozen materiál, který za ně hovoří řečí loga. Louis Vuitton, Gio, Armani slyšíme v mnohonásobné ozvěně.
V bubnu Můstku
V bubnu Můstku
V místě, kde se Václavák vlévá do ulice Na Můstku, to vře jako v bubnu pračky. Lidé sem tečou od Muzea pěknou rychlostí, proud je převrací a mele s nimi o sto šest. Až pod Orlojem je to vyplivne, trochu pomačkané, ale spokojené, že smrtka nad nimi cinká jen jako.
Chůze po dně Příkop
Pražské Příkopy stahují ke svému dnu dobrovolníky z celého světa.
Všichni oranžoví muži
Jezdci pod Karlštejnem
Pod Karlštejnem jdou mlhy. Slabými místy prosvítá slunce, přivřené a přece žhnoucí oko do vesmíru. Kolikrát se asi Karel probouzel do podobného rána. Jenže ty mlhy houstnou, už sedají k hnízdům sov a jdou rychleji.
Předmájový cyklus
Předmájová
Nebude trvat dlouho a květy stromů zakryjí oběšence, slunce klesne do náručí lidí dobré vůle a břehy řek obsadí novodobí adamité. Večery se zkrátí, stíny prodlouží a kopec nad Prahou obsypou milenci. Ozářeni atomovým světlem lamp propadnou kouzlu vlhkých slibů. Do Vltavy začnou padat z oblohy první hvězdy a z nábřeží opilci.
Tak jde život v Klabavě
Průrva do pravěku
Mezi Srbskem a Berounem zeje pravěká mezera. Od řeky, luk a kopců se zvedá ranní opar, scenérie, do níž by vmaloval pan Burian ohromného ještěra. A na oblohu triase. Vlak se pohybuje neúprosně, hladovékrákání ptáka pomalu mizí, ale obraz před-lidského děsí i přitahuje dál.
Slunce nad škraloupem
Slunce nad škraloupem
Za vysokou zdí oblaků nad Jižním Městem se schyluje k rozbřesku. U téhle zdi se nenaříká. Snad trochu hladoví, ale jen do chvíle, než se na sklokeramických plotnách v mezonetových bytech rozvoní kotlíky s kakaem. Chvíli to bude bublat, prskat, až tomu učiní přítrž pevný škraloup.
Svět Zdeňka P.
V kolmém úhlu nad restaurací zasvítila ohromná pleš: Zdeněk P. tak ohlásil pravé poledne. Hosté se zatetelili. "Dnes podáváme plněné ptačí hnidy na smetanovém dipu s trochou šalotky," hlásil konferenciér tlampačem svých úst.
S Ivanem v bufetu
S Ivanem v bufetu
V italském bufetu na smíchovském Andělu obědvají celebrity. Ke stolu si přisedl Ivan Pilip. Pojedl nahrbený, ne velkou porci těstovin a hub. Množství jídla i poloha těla byly přímo úměrné askezi, jež má vepsánu do tváře.
O Žatci
Je v Čechách jen málo míst, kde by snad mohl rozložit režisérskou stoličku David Lynch. Jedno ponechávám v naprostém utajení, leč i tak se stalo známým a postupně je okupováno minimálně v létě skauty. Malá německá víska na západě Čech, vysídlená a nikdy znovu obydlená, nic tajemnějšího jsem v životě nenavštívil. A druhé takové místo je Žatec.
Karel Dřímota aktuální
Karel Dřímota , rodák z blízké vesnice, měl jednu starou rakouskou babičku, bala bam bam. Ale to už bylo dávno a netřeba rozmazávat minulost, neboť s minulostí by se nemělo mazat stejně jako s tou věcí z lidového rčení (řekněte to Blesku). Karlův život by se dal shrnout do 295 stránek Veblenovy knihy Teorie zahálčivé třídy, ovšem kniha není obrázková, proto by byl odložen stranou. A v době political correctness už samo pomyšlení na slovní spojení "odložit život" vyvolává prudké bouře na washingtonských náměstích a přilehlých travnatých plochách.
Do we need God?
Do we need God.
Do we need God. klade otázku poutač pod skleněným domem na Andělu. Poblíž stepuje promrzlý strážce odpovědi, dává si oddechový čas.
Zimní dumka
Vojtovy sny
V Přelouči za nádražím sedla jinovatka na staré vojenské vozy. I jedna stíhačka tu má negližé z ledu. Možná v některém kupésedí velitel Vojta a vzpomíná. Na strmé starty, nízké přelety i němé praskání ve vysílačce.
Cesta nikoli rajská
Adamov
Adamov se probouzí, komíny domků ve stráních nad kolejemi dávají vědět: kakao je už na plotně. Tady někde, jen kousek od Brna, snad kdysi dávno žil Adam, první člověk. Obklopenýneviností, sluncem a exotickými plody. A pak žena jménem Eva ty plody povařila a nabídla jesvému muži v hrnku z kameniny.
Horká městská zastavení
Pláž deviantů
Slunečná neděle v Praze, to je věc volby. Vydávám se s jistotou k Pláži deviantů. Je tady příjemně horko, naho a vůbec. Když se v jednom songu zpívalo o "sněhu, co leží na plážích, plážích vzdálených", byly za tím jistě ty dvě holky, bílé jako sníh, co světu a obloze nad Žlutými lázněmi ukazují mladičká prsa.
Poutníci
Kulhaví poutníci
Jak si dnes představit Kulhavého poutníka. Koupila si nové botyna podpatcích a teď jde Příkopy, napadá na levou nohu, rytmicky tak rozhoupe kabelku a ňadra. Literatura zmizela za nánosem pudru, ve světlech reflektorů a za skly výloh. Anebo ti, kterým od klikání ztuhne ruka, kulhaví poutníci po elektronických cestách.
Říčanské meditace
Černokostelecká stojí v horku. Připomíná silnici vedoucí skrze nějaké americké městečko zapomenuté hluboko v poušti. Hustota atomů horka tady dosahuje svého maxima. Tušíš, matně, že za tím bodem je už jenom nějakýkonec.
Městské okliky
Na náměstí padlých hlav
Na náměstí padlých hlav hrají dva. Zrzek plácá do strun elektrické kytary a dívka bubnuje do kyblíku jako o život. A život se z toho kyblíku řine téměř s takovým elánem, jako se řinul z šíjí českých pánů tenkrát před třemi sty devadesáti dvěma lety. Na tu samou dlažbu.
Ztraceno na slunci
Cestáři
Chlapům s tílky a fortelnou náladou šumí tranzistor. Chystají se shrabávat tér, cestáři. Raději by se viděli na břehu moře, kde to šumí docela jinak a jinak i voní. Pili by barevné koktajly a nechali se pálit do nahých pytlíků.
Patejdlovský paradox
Holohlavý mandarín
Holohlavý mandarín špikuje pohledy vitrínu klenotnictví. V dobrém obleku, s pěstěným bíbrem na tváři, mezi zuby převaluje doutník jak děcko cukrový špalek. Mít hračku, co se třpytí, nebo ozdobit tučný prst. dumá v závojích kouře ten holohlavý mandarín.
Stíny horkého města
Pražské Trinity
Hlavní nádraží je zóna neklidu. Vypadá to tu líně, ale to pod kloboukem atomového hřibu taky. Slunce se opírá do laviček, nenápadně, ale pak se stane něco a ze slunce je náhle "tisíc sluncí". Je čas vyklidit bitevní pole.
Od hlubočepských skal
Proud neproud
U starého železničního mostu začíná tulácké ráno. Praskají větve na podpal a vzápětí se rozvoní kakao. Poctivé, z kotlíku. Prahu včera děsil výpadek proudu, ale je to jen příliš televize.
Bar. Established 1986.
Palackého náměstí a rozepře
Na sochu Palackého opět po čase usedli potulní opilci. Sokl nezdobí uslzené svíce melancholiků, ale řada lahváčů. Kdoví o čem mezi sebou ti divousové vzrušeně debatují. Můžeme se jen přít: svět, to jsou jen lyotardovskérozepře.
Hvězda Třetí galaxie
Ač nejsem odborník přes populární hudbu, dovoluji si odhadnout, že prvním hitmakerem usilujícím o ekologickou osvětu byl Michal David. Kdo se zaposlouchal do jeho písně Třetí galaxie, pozorně, neomámen skepsi kolou (z Johnova Mementa víme, že jde o směs coca-coly a podomácky vyráběného opiátu, oblíbenou na pražských diskotékách období normalizace), musel registrovat řadu radikálních prohlášení: David vněkolika minutách a větách odsoudí automobilismus, smog, spěch, zamoření řek i oceánů a macešský vztah kživé přírodě vůbec. A jako řešení nabídne příklad hvězdy zTřetí galaxie. Hvězdy jasné jak den, jak úsměv dívek a žen.
Sépiové kosti
Sépiové kosti
Mrak nad Strahovem je jako obrovská sépiová kost. Když nemáme moře pod nohama, je nám dovoleno alepoň za ním zdvihat hlavy. A když nemůžeme při západu slunce bosíchodit pláží, můžeme si alespoň na nábřeží ukazovat mraky podobné sépiovým kostem. Svět je malý.
Souznění lesních jahod
Souznění lesních jahod
Zatímco za oknem mokne nádražní secese, vlak se dal do pohybu. Už kousek za Prahou se počasí a krajina mění v souznění lesních jahod. A nechybí ani kružnice úst, kreslená do vzduchu železným bodcem lokomotivy. Jen chuť si musíš přimyslet sám.
Ze služeben a kantýn
Bufety hořce mám rád
Policejní kantýna, to je místo smutku. Okoralé saláty utopené v majonéze, sušenky v zmuchlaném alobalu a plátky šumavského chleba. Ach Šumava, kdeže je.
Komisař si nechává předvést k výslechu dvacet deka tlačenky.
Olomoucký deník
Praha, pátek, 19:05
Zase cestuju do neznáma. Každá cesta je cestou do neznáma. A v každé větě je kus ticha. Zatím městem pádí policejní auto, ale i ono míří do neznáma.
Soud, nebo Ku Klux Klan?
David Lane, ideový vůdce americké rasistické organizace Ku Klux Klan, proslul mottem 14 words, které se později stalo zaklínadlem celého neonacistického hnutí. Oněch čtrnáct slov zní takto: We must secure the existence of our people and future for the White Children. Neonacismus a neorasismus spojuje touha chránit svět před neřestmi a od už páchaných neřestí ho čistit. Ano, zejména pro budoucnost oněch Bílých dětí.
Hlína, chemie, elektřina
Krysař
Policista jako krysař vyvádí obviněné jednoho po druhém na okraj mlčení. A oni jdou, naslouchají zvuku jeho píšťaly a padají do propasti řeči. Těm, kteří promluví, se v kriminálním žargonu říká krysy.
Koncipientka
Koncipientka nacpávající se chlebem vycpaným uzeninou.
Všechno je jinak. I ve Frenštátě?
Poslužme si pro následující text pokladnicí světového postmoderního myšlení. Jean Baudrillard včlánku Světem obchází strašidlo, vsouvislosti sútokem z11. září 2001, navrhuje, abychom jakkoli obludnou událost mysleli bez moralistních konotací; abychom tím, že takovou událost sevřeme moralizujícími soudy, nepropásli příležitost pochopit ji. Baudrillard říká: Pokud je naší první myšlenkou, že je to obludné a nepřijatelné, vytratí se celá síla a intenzita události a změní se vpolitické a moralistní hodnocení.
Popírači
Označení "popírač" jsme jakoby rezervovali pro hřímaly, kteří čas od času na náměstích zpochybňují holokaust. Ještě než dokončí větu, jsou tito pánové v kožených kabátech obvykle sebráni jinými pány v kožených kabátech a následně souzeni pro šíření nebezpečných myšlenek. Skoro se zapomíná na to, kolik jiných "popíračů" typově existuje.
Mezi zábavné a neprosto neškodné popírače lze zařadit například "popírače účinků kofeinu".
Jedenáct
Zlato
Sedím v místnosti plné advokátů a advokátek. Je tu tolik zlata jako v Pizzarových skladištích. Tento poklad ovšem není potřísněn krví indiánů, je kryt tvrdou prací s obviněnými. Indiány.
Na okraji jara
Zelený čtvrtek
Včerejšek přinesl zradu na rtech, dnešek odnáší zvony do Říma a ještě není konec. Ani věk obraznosti nekončí. Kdeže. Jen jsme štětec svatého Lukáše svěřili Billu Gatesovi.
Z tramvají i nástupišť
Petřínské zrcadlo kosmu
Kopec Petřína je se svými lampami jak nebe. Jak noční koruna královských klenotů. Jak tečka za příběhem. Pod každým světlem jeden.
Na konečnou zimy
Přátelé
Za okny vlaku je kosárkovská krajina, malé povzdechnutí šeptané do sněhu. A v záhybech cest únava zimy, co nekončí. Chybí jen bytosti pokryté třpytem měsíčního světla, přátelé z obrazu. Zůstáváme my, přátelé obrazů.
Mladým, bosým, šíleným
Uprostřed květů a zahrad země jsmemladí, bosí a šílení. Obejdeme ruku v ruce všechny elektrické ohradníky. Neboť naše, lidská svoboda spočívá v možnosti pást se a milovat na opačné straně.
Tak pravil svatý Valentýn.
První čas
Pan Brouček se jako správný měštěnín vydává do časů jen nedávno minulých. Tak jako malebná postavička zčeské pohádky se většina znás ve fantaziích vydává jen o dva tři kroky nazpátek. Líbí se nám devatenácté století, korzující nažehlení lidé a kvas rodící se moderny. Blouznící dějepisci by snad sdíleli se spisovatelem touhu vydat se až kpalisádám a několika skromným kamenným sídlům na úsvitu našich soukromých dějin.
Zachyceno cestou
Holešovické chodníky
Je poezie. děravá krabice od růžového vína, uválená, zapomenutá. Kdo z ní žiznivě pil a pak ji zahodil. S gestem bohatýra házel krabicí jak poslední číši na dlažbu holešovické ulice.
Láska, soucit a smutek
Pururambo – prales, kde se zastavil čas je pozoruhodný dokument o kmeni Kombajů, lidech žijících uprostřed pralesů Nové Guineje. Neznají téměř nic, co my, moderní lidé považujeme za poznávací znamení civilizace. Neznají dokonce ještě ani železo, takže podobně jako pravěcí lidé své nástroje vyrábějí z kamene. Většinu času věnují jídlu.
Vlakem k Táboru
Ohlédnutí na cestě
Věci bytují, řekl Martin H. Koleje smíchovské trati odrážejí světla lamp a odnášejí je někam do dálky. Za Martinem H. už težko, ale možná jeden podzimní večer svítí do tmy svou vzpomínku: v nedohledných řadách po dvou bytují a jsou vděčné, že alespoň v knihách mohou být i jinak než jako kusy železa.
Miniatury nejen z kaváren a tramvají
Budějovická
Uprostřed kvasu podnikavců hraje virtuos na housle. Tempo vždy přizpůsobí rychlému kroku těch, co tu mizí jako pára nad hrncem. New Yorku se prý říká melting pot. Možná ne pro to, co se v něm taví, ale pro to, co bublající káďvelkoměsta odpařuje.
Kladivo na primitivy
Žili byli dva dominikáni. Hodně vody od těch dob proteklo Sprévou, mnohé se změnilo a jejich jména byla mnohokrát prokleta.
Nevíme pořádně, čím vším vlastně Jakob Sprenger a Heinrich Kramer byli. Snad muži se zájmem o svět.
Člověk profesorů Weisse a Měrky
Profesor psychologie Weiss na jednom svém semináři popsal případ vysokoškolského studenta, který ke svému sexuálnímu ukojení používal výkaly umístěné v igelitovém sáčku. Jednou rukou pak výkaly promačkával a druhou onanoval. Ke všemu byl pedofil a homosexuál.
Brrr, otřese se čistá duše každého spořádaného měštěnína.
Cestou do Žatce
Láska z chodbičky
Starý vlak s oprýskaným zeleným nátěrem by mohl do okolí klidně svítit růžovou. V Ústí nad Labem přistupují dívky s velkými taškami, co musejí pojmout týden života na internátě, a nakukují do našeho kupé. U okna sedí vojáček, studuje cosi z monitoru příručního počítače a je zasněný. Možná si prohlíží afghánskou poušť nebo pískově bílé domy Falúdži.
Pozor na pančované knihy. Aneb Vzpoury II nakladatelství Galén.
Při pravidelné obchůzce knihkupectvími jsem narazil na knihu rozhovorů Karla Hvížďaly Vzpoury II. Přebal knihy sliboval rozhovor sVáclavem Bělohradským, doplňovat ho měly rozhovory sKarlem Schwarzenbergem a Karolem Sidonem. Zvláštní spojení, nicméně na každé další nové slovo profesora Bělohradského čekám snetrpělivostí junáka na vartě, tedy jsem neváhal a knihu okamžitě koupil. Zde je nutná krátká informace pro věc klíčová: kniha nakladatelství Galén je opatřena igelitovým obalem, takže do ní nelze nahlédnout a zadní strana neposkytuje žádné podstatné informace o obsahu knihu.
Miniaturní aktuality
Metro
V metru směřujícím na Můstek stojí holky, co jsou cítit malinami, borůvkami a ostružinami. No prostě taková letní směs. Svěží letní mls.
Rychlá káva
Myšlenky se ti míhají hlavou jak úsečky skicářem inženýra.
Na skok do Tábora
Počátek cesty
Jsou bytosti, ze kterých vyzařuje askeze. A naproti tomu jsou koláče, ze kterých vyzařuje perverze. Dojídám jahodový koláč a ničím tak poslední důkaz Prahy na cestě do středověkých jižních Čech. Ničím ho ne jako nepřítel perverze, ale jako její spiklenec.
Žena a vozidlo
Ženy prý touží po mužích smasivními nadočnicovými oblouky a autem. Říká věda. Žena je tedy jako osa: na jednu stranu jde do nejhlubšího pravěku, až kaustralopithekovi a neandrtálci, na druhou do budoucna, kvozidlu, jež mnohonásobně překonává rychlost i těch nejsilnějších pračlověčích nohou. Sama je tedy středem.
Budějovice na sklonku léta a noci
Kosmické náměstí
Českobudějovické centrální náměstí svírá noční oblohu. Voda v kašně hledí vstříc temnému nekonečnu, jako by je chtěla smířit s časem, kdy se tohle město vynořilo z prázdna, aby zahlaholilo písní kamenických kladiv: Tady jsem. A v rohu náměstí sedí malý Marťan sochaře Róny a protírá si oči. I on si myslel, že je v kosmu sám.
Kavárenský průvodce II
Barrandovská groteska
Hlubočepy svou romantickou přírodní krásou lákaly natolik, že tu otec Václava Havla vystavěl tzv. Barrandovské terasy. Hollywood uprostřed Prahy. Kolem funkcionalistických vil se brzy začalo rozrůstat sídliště, jehož ulice dostávaly postupně jména po slavných hercích a filmařích.
Kavárenský průvodce I
Costa
Chuťově asi nejlepší a relativně dobře povzbuzující kávu vám udělají v řetezci Costa coffee. Je poznat, že zakladatelé byli Italové a že si dali záležet na výrobě kávy a výběru strojů. Taky je ale vidět, že svou činnost zahájili v Londýně a dnes je to řízeno právě odtamtud: nečekejte osobní přístup. Kupuju si už půl roku každé ráno kávu u stejných lidí, ale pokaždé se mě zeptají, jestli chci malou, nebo dvojitou, i když nepiju jinou než malou.
Hlubočepské skály
Let dravce
Nad Prokopským údolím pomalu krouží dravec. Ten tvar křídel má na dálku varovat. Je stejně hrůzostrašný jako úzké štěrbiny očí pitbula nebo zkosená ploutev žraloka. Odlétá pryč a myši na kamenitých stráních připomínajících mediterán si mohou oddechnout.
Za Tarkovským do Sokolova
Praha bez střech
Vlakem na Ústícestujícího mezi posledními vyprovázejí libeňské střechy. Místy rozebrané od místních. Prostestantský zvyk Holanďanů ukazovat svůj soukromý život tu dovedli k dokonalosti. Jistěže po svém, jsme přece v Čechách.
Miniatury převážně z tramvaje
Srdce zheroinu
Na podlaze tramvaje leží narkoman. Kroutí se vrauši jako žížala. Opiátové vlny mu proudí tělem, rytmus jim udává srdce zheroinu. Řidič a jeho pochop usoudí, že již došlo kpobuřování a odmítají do příjezdu policie pokračovat v jízdě.
Táborská zastavení
Cestou do Tábora
Praha zůstává v kapkách deště. Okraje oblohy se zatáhly jak krvavé rány steaku. Poslední obydlené domy oddělují příběh velkoměsta od příběhu cesty vlakem na jih. Cesta vlakem, to je příběh klouzající pohybem a časem.
Cestou do Hradce Králové II
Naleziště ohrad
Je už málo takových prkenných ohrad jako z obrazů Kamila Lhotáka. Polepené plakáty, vonící terpentýnem a vždycky tak trochu jinou dobou. Ohrady předměstí a zapomenutých míst. Před Nymburkem jedna taková je.
Několik pražských miniatur
Jistoty nahlížené z tramvaje
Doba se odpoutala od svých jistot jako poslanec Ploc před lety od zasněženého můstku. Ta tam je jistota, že nebudeme sváděni opáleným výstřihem cizí ženy na ulici. A co teprve jistota, že se nám podaří získat její souhlas. Kdepak, takové jistoty má dnes snad už jen zarputilý imám vopevnění mešity a svých pravd.
Humanistický hnůj
Čtrnáctkrát soudně trestaný muž je nyní souzen za těžké ublížení na zdraví, když napadl dva invalidní důchodce. Tak pravily Novinky. cz: http://www. novinky.
Čtenáři a Svědci
Črepin Lavrov čekal srukama založenýma za hlavou. Čekal ve svém prostorném bytě na bulváru St. Michell ve středu Moskvy. Přesně o té ulici zpíval Petr Muk, než dostal deprese.
Kauza Rath. Odporný svátek lidu.
Server idnes prý přinesl zprávu o tom, co všechno čeká poslance Ratha ve vazbě: Rath si bude muset zvyknout na dřepy a zvedání přirození při osobních kontrolách. Jakési rádio tuto informaci převzalo a pobaveně o ní referovalo posluchačům ve svém hlavním zpravodajství.
Už třetí den pokračuje něco, co by se dalo označit za novodobé Saturnálie. Vyhlásila je vláda za masivní podpory svých věrných mediálních nohsledů.
Závoj snů Jakuba Schikanedera
Procházet obrazy Jakuba Schikanedera a pročítat znaky, které do nich vložil, je jako jít po jemné pavučině snů. Zákoutí nočních ulic, do sebe schoulené postavy, lampy opuštěných pokojů i nábřeží jsou jako hieroglyfy ukrývající svůj tajemný význam.
Dříve než se prací surrealistů sen proměnil vpodivnou vidinu, mohl být závojem snášejícím se před zažívanou zkušeností. Závojem, jehož lehké chvění ve větru nemá ukazovat směr mimo tento svět.
Příběh tygra a opic. Lubomír Harman.
Kdo znás to mohl zažít. Džungle nedlouho po setmění. Křik papoušků se snáší zkorun stromů a nese jako ultrazvuk nezměřitelně daleko, tisíceré bzučení hmyzu, skřek opic táhnoucích vtlupách do neznáma. Po padlých kmenech stromů tiše postupuje tygr.
Chotěbuzský střelec
Nevím o případu mnoho. Téměř nic. Jen nějaký základ, podle kterého měl obyvatel Chotěbuzi střelit šípem zkuše jiného muže. Postřelený byl podle všeho spolu sdalšími muži na obhlídce místa činu.
Valdice
Rozevíraly se květy. Květy magnólie. Na těle holohlavého muže, na jeho svalnatých pažích, rozevíraly se směrem kširokým zádům, zčásti zakrývány nátělníkem.
Vobří potemnělé hale staré pevnosti bylo rozmístěno sto šedesát mužů.
Vlakem z Prahy do Chebu
Komáři a práva člověka
Za Horovicemi rozkročený bagr, pevně přisátý ocelovými chapadýlky k zemi a bodá do ní jako komár do zad spáče. Má vytrvalost benzínového motoru, ale limity zákoníku práce. Tlustý bagrista už myslí na poslední pich a studené pivo v hospodě na návsi. Ještě pořád máme nad technikou o pivo navrch.
Na okraj jedné polemiky
1. Přessvůjproklamativní název Krytykův neangažovaný návrat je text silně angažovaný.
Autor se -poměrně agresivně- angažuje v takovém pojetí popisu světa, které silně odlišuje jednotlivá nazírání: tady je oblast politického, tady je oblast vědeckého, tady je oblast uměleckého, tady je oblast civilního, atd. Dalo by se říci, že se angažuje za básnění jako metodu, za jakousi diskursivní čistotu.
Vedlejší účinky politické korektnosti
V jedné písni výstřední hudební kapely Vanessa se zpívá: . tahle planeta je tak vzdálená, necejtíš se tady doma, ztrácíš svý pudy a výhody. (http://www. youtube.
LaChapelle v Rudolfinu
V Rudolfinu vystavuje své fotografie David LaChapelle. Jinak schopný kurátor Otto M. Urban mírně přestřelil a výstavu nazval neskromně: Tak pravil LaChapelle. Nevím, řekl bych, že Nietzschova génia jen tak někdo nepřekoná.
Je právo na obhajobu ohroženo?
Nevím, do jaké míry jsou uživatelé Písmáku seznámeni s kauzou sporné námitky podjatosti, která se v médiích začala probírat 10. 1. 2012. V krátkosti: Už cca rok je vedeno trestní řízení s jakousi členkou DSSS pro jeden z verbálních trestných činů - podle obžaloby měla propagovat nacismus.
Knihkupectví, antikvariáty a e-shopy
My čtenáři bychom si měli vypomáhat, a proto přijměte tento malý "spotřebitelský" komentář prodejen knih. S ohledem na své domovské prostředí, ve kterém se zdržuji nejvíce, bude většina kamenných obchodů pražských. Antikvariátům se hranice nekladou, takže se pustím - ale až někdy příště - i do dalekého okolí.
Knihkupectví
Jednoznačně vede Academia na (horním) Můstku.
Účtování se světem
Svět Mikuláše Čorbinapřipomínal kapří duši: když se na něj šlapalo, měl tendencirozpínat se. A protože Mikuláš žil mezi mnoha podivnými lidmi, bylo otázkou času, kdy dojde k neštěstí.
Na velkoměsto padla noc. Měla nasládlý zápach, karmínovou barvua byla zabalená do laciných novin se sexuálnímiinzeráty.
Nešťastný truc Václava Havla
Vlna obrovské nekritické přízně, která zaplavila Česko (nebo řekněme Prahu a média) po smrti Václava Havla, je již tak velká a zdivočelá, že si říká o vlnolam. Proč ho nevyrobit z materiálu vlny samé. Proč proti zjevnému nadužívání slova - byť skrytého - spravedlnost nepostavit jeden příklad.
Je rok 1997.
Kynutý břich doby
V tlumeném světle balkónu byla vidět papacha. Klement Gottwald kynul davu. Lidé ale proudili ulicemi a státník nad nimi je nezajímal. To dav sám kynul.
Francis Bacon a proces stávání se
Muž vpodzemním bunkru. Nejprve spolkne kyanid. Poté se střelí do hlavy. Hned nato je jeho tělo polito benzínem a zapáleno.
Osamění v díle Edwarda Hoppera
Není nic tajemnějšího než televize, která běží vprázdné místnosti; je to ještě podivnější než člověk, který mluví sám se sebou, anebo žena, která sní nad svými hrnci. … Je třeba, aby celou dobu všechno běželo, aby ani na okamžik neochabovala umělá moc člověka, aby se na úkor funkcionální a často absurdní nepřetržitosti nechopilo vlády střídání přirozených cyklů. Takto Jean Baudrillard přemítá o Americe, přesněji o jejím strachu zvyhasnutí ohňů, strachu, že by se provoz, na kterém je její moderní verze založena, přerušil.
Ještě před Baudrillardem tuto americkou obsesi nepřetržitým provozem zachytil malíř Edward Hopper.
Brueghel a hemžení davů
Jak je vnímání času klamné. Přehlédnout pět století a vidět podobnosti se může zdát jako nemožný úkol. Snad práce pro historika, snad archeologa, snad příliš troufalého mluvku, dere se jako odpověď té výzvě. Ne, společnost se od té doby příliš nezměnila, vydat se do minulosti nebude tak obtížné.
Magrittovské meditace
Jak začít text kritikou slova a nepůsobit rozporně. Tak to řekni jinak, mohlo by se ozvat odněkud. Žádný lepší prostředek nemám, odpověděl bych.
A tak přesto: slovo je ještě příliš přímočaré, někdy příliš ostré, někdy zase příliš prázdné.
Druh: Nadčlověk neviditelný
Jako po dni noc je zrádný čin následován trestem. Alespoň taková souvislost byla od nepaměti zakomponována do základů lidské společnosti. Když se Jidáš rozhodne pro sebevraždu, jde jen o logické omezení dané imperativem Nového zákona, které zakazuje trestat zradu smrtí. Křesťanství je ještě příliš dialektické, kritizoval Nietzsche a navrhoval vydat se cestou mimo dobro a zlo.
Věčný návrat
Jsme ve Španělsku. Tebe budí horko ze spánku. Někde zdálky noci šumí moře a zjiné strany zní místní hudba. Teskná.
Legendy a morytáty
Stašek se pomazal krví zabitého srnce a vyrazil do potemnělých ulic staré Prahy. Učil se dlouho do noci a explodující elektrické výboje jeho mozku spustily neočekávané pochody. Staškova matka, která ve chvílích synovy duševní nerovnováhy plnila roli náhradního myšlenkového zdroje, lakonicky do prázdna svého bytu poznamenala:I v roce ´39 došlo ke spuštění neočekávaných pochodů. Směrem na východ.
Vlakem do Frýdku a zpět
Dead Man
Když Šejn s očima jako len nasedl na víc než Posázavský expres, rezezněly se v kopcích v dáli hluboké tóny basové kytary. Zněly jako hrom, jako cirkulárka zpomalená prsty odvážlivce, jako když do strun uhodí Neil Young. A do toho báseň o době ztracené už šest tisíc let. Mohl člověk před šesti tisíci lety slyšet stejný zvuk kytary.
Tři popkulturní tečky
Ozvěny na kolejích
Sedím ve vlaku, cestujícím byl nabídnut Blesk. Každý druhý přijal. A tak čtu titulek zadní stránky: Steve Jobs odešel do iNebe. Čtu ho tolikrát, kolik je přede mnou protilehlých sedaček.
Zrod náměstí
Člověk je živočich, který si vymyslel umělé světlo, aby žil i v noci. Rozsvítil ulice lampami a neony a obětoval spánek. Ovoce nechal zkvasit pod přísným dohledem znalce, do ulic poslal pochybné dívky, hudbu nechal hlasitě vyhrávat.
O tom všem dal vědět široko daleko.
Jak nás mění sociální sítě?
Je nepochybné, že okolní prostředí člověka (jako i ostatní živočichy) mění. Facebook funguje už řádku let. Pravděpodobně už mezi námi běhají první lidé pozměnění facebookem. Doznává jejichDNA změn.
David Ramonez
David Ramonez byl kulisou moře. Byl jako škeble ve vlhkém písku, jako slaný vítr, jako kus rybářské sítě. Opuštěný se starou španělkou a mužným hlasem, kterým zpíval svou píseň noc co noc. Jen stará píseň, odliv, jeho černý přeliv a tisíc ženských jmen.
Co homosexuálové (ne)udělali Petru Hájkovi?
Za jiných okolností by bylo zbytečné jakkoli reagovat na článek Petra Hájka o "deviantních" homosexuálech chystajících"nátlakovou akci" v ulicích Prahy (viz http://www. parlamentnilisty. cz/parlament/politici-volicum/204468. aspx).
Syndrom vyhoření. Dramatizace.
Skrze matné sklo nebyla ta scéna zřetelná. Vysoký kužel plamene akolem něj šest mužů. Skrze matné sklo nebylo zřejmé, co muži dělají. Šest mužů se sklánělo v potu kolem kužele, těla ošlehaná horkem.
A teď z Ostravy
Jsem v parčíku u pošty, je zase zima mnoho let nazpátek. Procházíme s kamarády k nedalekému kostelu. Varhanní koncert nebo snadvystoupení sboru Hlahol nás má vysvobodit z líné řeky gymnaziální výuky. Cestou pijeme rum, přestože nám zdaleka není osmnáct.
Věčně tekoucí Volha ekonomů
Střez se unavenýpoutníkuskončit své cestyv areálu Vysoké školy ekonomické. V tomto kraji kunratického Povolží, neboť dominantou tu je kolej Volha, se neusadíš. Chybí tu toho mnoho, ale jedno jistě: lavičky.
Místní nejsou nakloněni odpočinku.
Vlak z Brna
Na chodbičce
Voda . voda . voda, odříkává jogín. Za okny vlaku lije, na krajinu padly mraky těžké jako život jogína před zasvěcením.
Konceptualisté
Dej meruňku pod mřížku. Zapeč to. Vystav to. Budeš buďto pekař, nebo Jiří David, podle toho jak se budeš tvářit na okolojdoucí.
Sobotní Prahou
Na Smíchově se právě chystádrobná dívenka na výlet na Karlštejn smotorkářem Edou. Snad ví, co dělá. Helma vjejí ruce mě uklidňuje.
Na jiném místě mezitím vrátný vosamělé kancelářské budově otevírá historiografický časopis.
Barrandovská noc
Barrandovská noc
Je přespůlnoc, otevírám okno, hledím k úplnému měsíci, slina z mých úst vyskakuje jako Šemík vstříc hlubině čtyř pater. Ptáci zblblí lampami zpívají a cvrlikají. Kdysi pod těmilampami čítal i šetřivec Klement Gottwald, i toho pouliční osvětlení mátlo. Projede tramvaj, která v noci sem tam doveze na konečnou mrtvolu.
Lidé s rejstříky
Následující zamyšlení patří jisté úrovni komunikace. Běžná komunikace ve své první fázi je nesena rejstříky: konverzace s jejími ustálenými frázemi: Jak se máte, Aby to počasí vydrželo, Jak se daří manželovi. atp. V pokročilejší fázi komunikace se využívá rejstříku ke sdělení osobnějších témat: Ten náš kluk, ten nám včera na třídních schůzkách dal.
Do knihovny z levého břehu
Vysedám na Klárově, kousek od stromu, co vypadá jako pařát staré čarodějnice. Ukazuje směr. Pod mostem se na vodě k závodu připravují gondoly. Na hladině mé mysli kruhy.
Od Muzea k Muzeu
Moje pouť začíná u Muzea. Ve stánku si dám prefabrikované jídlo a skrze naleštěnou výlohu pozoruji opiomana. Klíží se mu oči, usíná, padá ze soklu, nadechuje se kživotu, vydechuje cigaretový kouř. A tak stále znovu, vcyklech, jako bizarní květina životně rozevírající květy a umírající vtu samou chvíli.
Vlakem do Karlových Varů a zpět II
U Teplic
V kupé se rozvoní káva. Odpolední káva. "Odpolední káva. " Co znamená, když položí tu otázku muž muži v odpoledním kupé, sotva vlak vyjede zestanice Teplice v Čechách.
Hádej, kudy projíždím
Ty lány ploché a pleskuté
hovady ve žni poseté
medu v nedohlednu
kapraď trhá chamraď
Sexuální zločiny I. Ladislav Hojer
Nikdo přesně neví, kdy se na scéně objevil první deviant. Plastici se tento nedostatek ve vědění snažili zachytit v písni, jejíž základní text zní takto: Na scénu přichází prvý. Na scénu přichází druhý a vraždí prvého. Na scénu přichází třetí a vraždí druhého, jenž vraždí prvého, jenž vraždí sebe samého.
Kuřáci opia
Ti starší právě odmaturovali. Sešli se v kavárně nakloněné hříchu, aby oslavili úrodu. Samí krásní mladíci.
Když před pár dny sklízeli, byli na poli nazí, nazí jako prvotní lidé.
Dvě pražské miniatury
Navazbuvzetí
Je před desátou hodinou ráno. Staré Město se probouzí k životu, na vazbu právě vzali dalšího nevinného. James Dean se jde pomodlit k Jezulátku. O sklo tramvaje tluče hlavou dítě, soustředěně jak bezpohlavní mníšek, jako větvička ve větru, s hlavou na místo pupenu.
Zadek jak zvon
Zadek těžkej jak zvon
rozhoupeš ho
koule jsou náhle srdcem
toho zvonu
Berlín
Berlín 2009
V městě cizím
v reji milionu masek
rozeznal bych Tě znovu
Smutnoptaní
Smutnoptaní
(Krátká psaní o jistotách jen relativních)
Jistota času
A možná nikdy nepřivykneme,
Nočním vlakem Do Karlových Varů
Lauřin sen
V kupé nočního rychlíku Praha - Karlovy Vary sedí Laura Dernová a mračí se zpod blonďaté patky v čele. Znamená ta blondýna vyrostlá v Lynchových filmech, že budeme stavět v Twin Peaks. že přistoupí bídák Frank Booths a máme se bát. že se tuto noc stane něco, co lze chápat právě jen perspektivou noci, lze-li vůbec.
Dva nad kávou
Co spojí jejich ústa.
Kousek porcelánu
opar . kávy
chuť hořká
Jeden letní den v Praze
Ráno odjíždím ze Smíchova autobusem, do kterého nasedá i vrah Růžička. Bezpečně ho poznám, tetování na hřbetě ruky a pohled holywoodského herce nelžou. V poledne oběd v čínské jídelně: nedávám si lýjové nule, i když bychmožná měl. U holiče sedí dáma se staniolem ve vlasech, začtená do knihy Mnich, který prodal své Ferrari nechává odkapávat barvu na ramena.
Mistr jatek
Provoz horažďovických jatek začíná v pět ráno. Pětsetpadesát kusů vepřového, polední pauza na svačinu a kolem třiceti kusů hovězího do dvou hodin, kdy se provoz zastavuje. Doba do svačiny je plná křiku, bzučení elektrického proudu a krve. Doba po svačině je plná zoufaléhobučení, zápasůo život aproudů krve.
Hymen je názor
Hymen je názor
Hymen je stav mysli. Více, než si myslíte, řekl by rychlokvaška z plakátu. Cynik by doplnil, že je to prkennost. S tím by určitě nesouhlasil básník.
Všem odvrženým
To se někdy tak stane,
potřeba
nechat se umlčet heroinem,
a po sedmi osmi letech vyvanout
Když se z člověka stane fašírka
Kolik nás čeká na svůj pátek třináctého.
Svůj černý pátek,
nebo jakouže barvu má smůla.
Metro trasy B má odjakživa žlutou.
Mléčné fantazie Bohumila Doležala
Bohumil Doležal se podíval do zrcadla, pak se podíval na svou manželku v natáčkách a gumové čepici s máselnatým potěrem na obličeji, a pomyslel si: Kdybychse tak mohl proměnit v pleťové mléko. Byl bych zavřený v piksličkách, zde udělal Bohumil Doležal svůj obvyklý kozí škleb, a prodával bych se na pultech drogérií v Naganu. Bohaté ženy, většinousezonní návštěvnice, některé z nich již v pokročilém věku, by si mě natíraly na své stále ještě tuhé prsy.
Protože manželka Bohumila Doležala byla telepatka, vyučená rádiová věštka a čarodějnice druhé kategorie, reagovala na koupelnou právě plující fantazii svého manžela: Kdybys byl pleťové mléko, nenatíraly by si tě na kozy, troubo.
Nepřesné České Budějovice
Hodiny na věži bijí o minutu napřed (a možná ne a klamou ty moje). Ta nepřesnost mi přišla náhle na mysl. V tak přesném světě, matematickém, změřeném a vypočítaném, to je jako znamení: něco uniklo avzpírá se to.
I milenci u Samsonovy kašny za mnou jsou nepřesní.
Nesklonná ústa
Máš ústa, která se neskloňují
jsou mi tak cizí
a nevím, jak se jich zmocnit
v jiném než v prvním pádě.
Večer na Václavském náměstí
A pak žena v těch světlech. Pluje jako loď nebo jako silueta Kokořína v očích poutníka.
Chvíle, ve které se rodí hloupé nápady. Oslovit ji by znamenalo zapřít výchovu, vše co se říká a vposledku sebe.
Cestou do Hradce Králové
V Lysé nad Labem se odnikud ozval trampský smích. Trampský smích je jiný: je sycený lacinou paštikou, navlhlým chlebem a nedělním pudinkem za odměnu.
Projíždíme Kostomlaty a střídají se vůně: seno, houby, hnůj, tér. Kdo tu kdy mlátil kosti.
Proměna Tomáše Hanáka v langoš
Tomáš Hanák se probudil do dne, který začínal přesně v okamžik, kdy se probudil. A aby toho nebylo málo, začínal přímo u Tomáše v bytě. Byt toje krásný, jak by řekla stará Jechová, i půdičku má, a je celý skleněný. Nikdo přesně nevěděl, zda to bylo množstvím skla, které Tomáše obkolopovalo, ale ten den se Tomáš probudil s podivným přáním na ještě suchých rtech.
Děvčátko s hlavou Aloise Hadamczyka
Průzračná, klidná hladina oceánu odrážela sluníčko žluté jako by ho namaloval sám van Gogh. Písečnou pláží se kolébalo děvčátko. Mělo bílou dětskou pleť, kolozubá ústaa namísto dětské hlavy mělo hlavu Aloise Hadamczyka. Procházelo se pláží mezi rastamany lovícími sardinky,sbíralo vyschlé mušle, hrálo si se sépiovými kostmi aobčas jen tak zbůhdarma křičelo.
Utrpení Štěpána Holuba
"Malý důůům nad skááálou, malý důůům nad skááálou", znělo v časové smyčce z reproduktorů v rozích místnosti. Text se zlověstně opakoval, hudba byla stále stejná. Do místnosti vkráčela Věra. Identitu Věře dodávaly kožené džíny, pevně obepínající její podlouhle oblý zadek.
Exhibice matek/FACEBOOK II
Zeď 1 (Vize)
(Pozn. : Silvie vstoupila na Facebook už jako matka/pokud se jí nenarodil obr).
Silvie:Máme 8000 gramečků a 71 cenťáčků :-) a prý jsme dítě do reklamy . tak asi seženu Domči kšeft :-))))) a přilepšíme k mateřské :-) hehe
Diskuse:
Zeď 1 (nářků):
Monika: Připomínám,že někteří mi stále dluží peníze a nejsou schopní vracet,ale jako mrdky zkurvené se denně přihlašujete a píšete tady akorát pičoviny. Neserte mě vy kurvy,nebo bude zle. Cizi parchanty živit nebudu a hovada co sedí doma na piči a kulach taky ne.
Následná diskuse:
Ivo: To sedí.
Paříž
Paříž
Letadlo z Prahy je jako skleník s pěstěnými rajčaty, oproti vlaku z letiště CDG: tady začíná Babylon. Ulicejsou plnézvláštních nasládlých vůní: to Pařížanky, mladé i starší (stará tu žádná není)jsou cítit směsí cigaretového kouře a těžkého parfému.
Před Notre-Dame
Katedrála je obklopena davy. Lidé vypadají jako poutníci z Disneylandu.
Mostecká dívčí pánev a jiné
Mostecká dívčí pánev
Nehubni, ani víc nejez. Zůstaň, jaká jsi. Pro koho zůstaneš.
Ať pro kohokoli, stejně sev tom krajiztratíš navždycky; s jedinou šancí: Pohladit taky Obamu.
Do polí
Potřebuju do polí,
milovat se s tebou v řepce olejce
anebo raděj máku.
Nadvakrát opilý.
Na hranicích erotiky. Spánek.
Kde všude lze hledat hranice erotična. Snad je jedním takovým místem spánek. Spánek jako milostné polospaní, anebo tvrdé zařezávání.
Buzen ze spánku erekcí je zamilovaný.
Tam, kde voní švestky
Tam, kde voní švestky
sedíme
v jakési zahradě, je tam klid
a tvoje zadnice krásně zpocená
Co je to sympatie?
Co je to sympatie.
Malá piha v klíně,
jinak zakřivený zub,
schod v řeči, hlubina v hlase,
Nedaleko Kandaháru
Svázáni krevní mstou
dva uzlíky neštěstí a vzteku
v poušti
nedaleko Kandaháru. .
Podolí
Když ležíš na rozpálených dlaždicích
díváš se tam,
ano, přesně tam.
A když jdeš po rozpálených dlaždicích,
...
Děje se to na hladině
neklid vody, větru, slunce.
A pod ní ty,
roztažená v tempu. .
Lidojed na plovárně
Na co by asi tak myslel
Andrei Čikatilo
kdyby ležel v podolské plovárně
a hleděl na plná stehna,
Vražda v ulici Ve Smečkách
Vražda v ulici Ve Smečkách
Zlatá mládež Prahy se šla bavit. Komusi se narodil syn. Trička sneformálními nápisy a symboly, kalhoty svelkými kapsami, tenisky. Dívky vypadaly jako by vypadly zklipů VH1, londýnská ležérnost spojená sochranou proti větru a dešti a názorům jiných generací.
Anděl a některá další podivná místa
Povím vám, co se stalo. Příběh o nespravedlnosti světa, příběh, po kterém zůstal jeden mrtvý a jeden nadosmrti zahořklý jak tabletka kodynalu. Pár dalších pak muselo nějaké ty tabletky chvíli cucat.
Praha, bílý dům ve svahu, něco ve stylu developerských projektů, několik bytů, několik partají, většinou nájemníci.
Doporučení z Turína
Je třináctého září roku dvatisíceosm, podvečer. Země, i když země Mediteránu, pomalu vychládá. Hluk ulice ztrácí svou naléhavost a výkřiky hokynářů řídnou. Hodiny na věži Torre dell Orologio ukazují chvíli před osmou.
Míchačka krve Helga
70. létav Československubyla vmnoha ohledech dobou dřevní. 70. léta v jedné malé příhraniční obci byla také dobou, kdy tamní jatka nebyla ještě dostatečně technizována, a bylo zapotřebí krev právě poražených zvířat, určenou pro další konzumaci, míchat tak, aby nezaschla.
Pieta
I. Do čekárny krčské nemocnice, připomínajícístarou nádražní halu, přišel, spíše se přišoural, mladík asi pětadvacetiletý. Shrbený bolestí, nepřirozeně bledý a zalitý potem byl poslánke dveřím urgentního příjmu. Po chvíli kolem něj začal kroužit v pilné práci nemocniční personál.
Můstek - v dobré společnosti zadnic
Ta se houpe v bocích, nabízí se tiché zvolání, její zadnice, obepínaná jen střídmě lesklou látkou, říká zase hlasitě: jsem tu, uprostřed Prahy, na Můstku, před skleněným domem, všímejte si mě. A všichni si všímají, až přesně do té doby, než zaslechnouvýraznější hlas jiné zadnice, obepnuté jinou látkou,podtržené jiným střihem. Houpou se, a nejsou tím vinny uvolněné kyčle, je to účel a smysl zadnice, houpat se a plout, nechat dotírat pohledy, zůstat alespoň na chvíli vyslovena v řečech znalců, zevlounů, hladovějících fantastů.
Kunderův románový hrdina byl hypnotizován doširoka rozevřeným okem zadnice milenky.
Petřínské zastavení
Vzteklá Němka a její bělolící přítel, manžel, panáček jistě. Polka vypínající rosolovitá prsa před objektivem v póze manekýny. Její přítel, manžel, panáček jistě si s ní posléze vymění roli a postaví se před objektiv. Oba jsou vybaveni svým přístrojem, vidí v něm jeden druhého.
Láska za biblických časů
Byl čas, kdy už pomalu končí léto. Za jiných okolností doba, kterou končí optimistický čas a schyluje se k zádumčivému krátkodennímu přežívání. Tehdy tomu tak nebylo. Vyjeli jsme k té přehradě, bez živáčka okolo, jen pár rybářů schovaných ve vysoké trávě.
Noc plná úzkostí
Další noc plná úzkostí, jak rybářská síť plná ryb. Zmítají se v ní, lapeny v pasti, pasti tmy. A představa Tebe je cesta ven, to jediné oko sítě, větší než jiné. Jediné oko, kterým úzkosti mohou pryč.
Káva
Pívám teď jen jednu kávu denně. Pokaždé se na nitěším jako morfinista Fenek na svou dávku. Vždy napjaté je rozhodování, kdy si šálek dám, zda dopoledne nebo odpoledne. V podstatě kávou půlím den: je čas před kávou a po kávě.
Svobodu Labdovi
Drazí písmáci, přišel jsem Vás oslovit s iniciativou Svobodu Labdovi.
Bez mesiášských ambicí Johna Boka a jeho spolku,
bez nízkých snah o ingerenci do nezávislosti soudců,
bez touhy po vyprázdněném rebelantství,
Lidé ze zasedaček
Velká klimatizovaná místnost, dlouhý dubový stůl, židle italského designu, před každou sklenice a zelená láhev s minerálkou. Kvadrofonní systém do místnosti tiše propouští hudbu: ". já na tom dělám, já na tom makám, už na tom dělám třetí den a vono né a né a né. ", zvuk je tlumen tak silně, aby nerušil důstojnou atmosféru místa.
Šamilův poslední čaj
"Šamile, včera v noci jsem měl sen. ", zvrátil hlavu k husté klenbě bukových korun Dokka, ". a v tom snu tě zradila tvá levá ruka. " Šamil zpozorněl, zadíval se na Dokkovy smyslné rty.
Selčino velmi pozdní odpoledne
Selka Szilvia žila v malé vesnici Fóndoj v Maďarsku. Strava bohatá na zeleninu jí dala krásné tělo a těžký život, navzdory jejímu mládí, zase smířený pohled na svět. Co bylo mimo krásné tělo selky a její nadhled není důležité.
Vždy když večer dal vydechnout koňským plicím a milosrdně zchladil nejeden čepec, bachor i knihu zvala selka k sobě domů muže ze sousedních stavení.
Dívenka Lupita
Jmenuji se Lupita. Ano, jako ta mexická dýlerka heroinu zBurroughsova Feťáka. Je mi 14, žiji v Praze a jedinou mou prozatímní starostí je fakt, že mé cecíky jsou ještě malé. Nic na tom nemění časté návštěvy jednoho mého kunčofta, který mi je sláskou saje jako divoké lesní zvíře.
Věra Kolderová
„Vero Kolderova si pica“, četla Věra na jasně svítícím displeji mobilního telefonu. Komár na jejím levé uchu, skrytý pod vlnou blond vlasů čekal na slzu. Nepřišla. Místo toho si Věra protáhla značně uvolněnou předkožku svého penisu a šla spát.
Beskydský pater familias
Vlastíka bylo možné nazvat jakkoli, jen ne bodrým Moravanem. Asi nejpřiléhavější označení tohoto muže přísného pohledu by mohlo znít Beskydský pater familias.
Vlastík měl ženu, dvě děti a dům vnevelké obci. Měl běžnou práci ve fabrice a měl také neobyčejně rovný nos, tmavé oči i vlasy, a i jeho pleť byla rusá, pokrytá kožešinou ochlupení.
Vzpomínky z kalhotek
Soňa se tenkými, dívčími prsty probírala kalhotkami svých vzpomínek. Byly to kalhotky černé a provlhlé jako přístavní atmosféra seriálu okonstáblu Dalglishovi. Soninu tvář začaly křižovat průsvitné, solné snopce vytékající zjejího útlého, knebi zahnutého nosíku. Stačilo vystrčit jazyk a použít ho jako stěrač.
Krásná polyglotka Evička
„Dehet na nehet. Dehet na nehet. “ křičel malý zarostlý mužík, připomínající babylonského krále Nabuchadonosora, v době kdy stižen šílenstvím pobíhal po lesích, maje sám sebe za ptáka. Jakoby za tím byla neviditelná síla nutnosti, objevil se ve dveřích velké místnosti s krbem slabomyslný tanečník Jožin.
Kam mizí světoboly člověka
Pro Alberta to bylo jen další zádumčivé odpoledne. Přemýšlel zrovna nad ekologickými otázkami současnosti, nad vybíjením tuleních mláďat odpornými výměšky lidstva, nad spravedlností, která by sochor zrukou vrahů předala do rukou Ekosupermana a ten jím, skrutostí přímo biblickou, divoce roztančil kosti v tělech primitivních lovců. Přemýšlel nad tím, proč musí žít na planetě, kde nedaleko od sebe jedni zdlouhé chvíle soutěží vpojídání palačinek až kbodu zblití a druzí umírají hlady sotva se narodí. Přemýšlel, proč někdena kopcíchKavkazu je základním problémem, kterak přežít noc při náletech okupantů a jinde je to sháňka po nejvhodnějším psychiatrovi pro rozjíveného pudlíka.
Úžasná sprostota snu
”Tvá malinová ústa potřu krví a umlčím navždy. ” řekl muž v kožených rukavicích k plavé dívce vzpurně přešlapující na místě před ním. ”Neotáčej se ke mně ale zády,” pozvedla dívka svůj mramorový ukazovák k muži kozlí postavy, ”sic ti je ozdobím kudlou. ” Ta troufalost tajemného fantóma rozesmála.
Zvrhlý bibliofil
Dveře malé, potemnělé a zatuchlé místnosti se prudce rozletěly. Vstoupil muž, jehož vzezření nevypovídalo nic o způsobu, jakým zacházel s klikou. Přistoupil kmladíkovi za pultem posetým knihami stiženými stářím a učinil nabídku. Byla jí Flaubertova Citová výchova vkožených deskách.
Leoš v buši
Při svém putování buší narazil Leoš na lovce sarančat. "Proč to děláš. " uštědřil spolu s dotazem lovci nemalou facku. Byla tak nemalá, že lovci z ucha vypadl zamrzlý rybník i s krasobruslícími páry.
Sochařova dcera
“Voko tady, druhý tady. Voči jak kruhy vobilí. Ucho tady, druhý tady. Prsa na stejný úrovni,” domáchal rukama sochař Jarolím.
Úděl nešťastníka
Na přídi lodi stál na špičce svého nosu podivín. Určoval tak směr plavby svým zpěvem a mírným vychylováním těla. Jenže už třetí den zpíval svou oblíbenou "Pěkná, pěkná, pěkná" od toho vlasatéhomladíka z podbalubí.
Kousek opodál stál starý šedivý kapitán a pokuřoval fajfku.
Ohnivá ruka Mistra
Za cinkavých zvuků zvonkohry otáčela se ruka Mistra vohni. Chvílemi o sobě škvířící se maso dalo vědět – to když ukáplo trochu tuku na řeřavé uhlíky. Prsklo to a puklo, a ti nejhloupější se mohli potrhat smíchy. Ti chytřejší je umravňovali a ponoukali ksoustředění – ruka bude brzy dopečena.
Na konec ll
Obří parní válec řízený, řekněme, strýčkem Náhodou, se pohyboval od lesa klesu, od pole kpoli, od města kměstu a srovnával se zemí zemi. Zkomínu stroje stoupaly sečtené dny zelené planety přeměněné vdusivou páru. Hluk nebylo slyšet, jen hudbu Phila Colinse, která byla celé události enigmatickou kulisou.
A koule vprostoru pomalu začínala připomínat holou hlavu populárního zpěváka.
Železožerka
Železožerka
Chodila od patrakpatru, od pokoje kpokoji a jedla železo, co jí přišlo pod nos. Obzvlášť ráda měla vodovodní baterie. Nepohrdla ani klikou, panty a jednou takhle vneděli kpoledni snědla celé protipožární dveře krytu civilní obrany. Snědla je shořčicí.
Tanečník Tibor Bongilaj
Tanečník Tibor Bongilaj
Tibor Bongilaj celé noci tančil za oknem svého karlínského bytu. Tančil krásně, tančil jako dromedár na horkém písku. Tančil takto celý svůj život, noc co noc.
Jediná škoda byla, že ho nikdy nikdo tančit neviděl, protože Tibor Bongilaj tančil za staženou roletou.
Řízek Magda
Dvě hlavy se skláněly nad kalnou hladinou. „Z toho bude kaluž, vole. “ řekla první druhé. „Tak dáme řízek,“ odvětila druhá první.
Metač kotrmelců
Sledoval jsem zrovna 120 dnů Sodomy, když se rozletěly dveře a na zem sžuchnutím dopadl velký sportovní vak. Čaučauatakdál. Můj pokoj, toto království povznesených nálad, se měl změnit v království lobotomie. Nový spolubydlící se představil jako student tělocviku.
Chrám debility
Prošli jsme alejí močících párů až kchrámu debility. Růžové neony bezduše hlásaly: DISCO.
Vržen proti své vůli vmraveniště pilných tanečníků bez fantazie, rozhodl jsem se obstarat povyražení. Předvedl jsem postupně hru na neviditelnou kytaru, při Vagina songu jízdu na neviditelném houpacím koníku, Bloodhound Gang ze mne učinil obsluhu neviditelného kanónu.
Je čas přijetí kovu
Klitoris přibitý na ocelový kříž zmítá se v předsmrtné agonii ptá se, vysílen neodpovím budu mu toliko Longinem. Jak svůdné kopce Kavkazu ponurou krásou kovu střel tvé prsy bolestivě zdobeny jsou.
Čajové lístky
Na hladině plavou
břichem vzhůru
utonulí přátelé voňaví
Mučednice Žáben
"Tak pojď," ozval se mužský hlas z kovové místnosti. Žáben přemohla strach a vešla. V koutě místnosti klečela mohutná, ramenatá kulturistka, pečlivě natřená olejem. Její nelítostný výraz ani na okamžik nedal vzniknout domnění, že by snad svou klečící pozicí naznačovala podřízenost.
Poslední šarivari ženy
Jsi jako černoška co má studený hlas
a i ten jednou úplně zmrzne.
Ale než zmrzne.
. budou se ptát
Šálek čaje
Leju zvýšky (pro ten crkot) čaj do šálku
zhnědlého jak pupek černovlasé Terezky
a jsem sám.
Slíznu trochu soli ze stehna
Těhotnej_hrochu,
Máš dva rudé rty
jsou jako špulky
Já mám zase chuť
vrazím ti ho mezi půlky.
Smrt pije čokačíno
Seděl jsem v cukrárně a pil svou oblíbenou jahodovou pěnu. Se mnou u stolu seděla Smrt, tato bledá dáma, a nutně si chtěla povídat. Uvyklý, že ženy se mi vyhýbají obloukem, přijal jsem tu nabídku s povděkem. Začala informativně: "Mluvila jsem s vaší pistolí, a ona mi sdělila, že je připravena na vše.
Noční kolej
Sedím vplechové boudě kolejí
na stěny klepou noční ptáci
a vedle vpokoji se soused snaží
odpálit kapsli své touhy.
KAČO "Modrý muž"
Byl zrozen Kačo. Vlastním jménem Rudla Gádžor. Byl to obří syn nešťastné náhody a marnosti žití. Když vystoupil ze zavhlého lůna nekonečné neřesti a utrpení, země se zachvěla a jeho strýci Mandoru Boglány praskly na kytaře tři ze tří strun.
Opilá kadeřnice
Usedl jsem do okovaného masívního křesla a suše sdělil: "Ostříhejte mě jako vždycky, Líbo. " Kadeřnice Líba mi na hlavu narazila Papinův hrnec. "Onehdá vám hlava explodovala. ," zavál na mě odér fernetu a majonézy z chlebíčků, ".
Krutě se mstí ženy
"Nekul na mě ty voči. " začertil se Práče. Žena si provinile vytáhla halenku ke krku a nechala tak zapadnout za obzor dvě polokoule na opálené hrudi. Práče byl nekompromisní - když se pracuje, nic ho nemí rozptylovat.
S Makčou ve snách
„Kdo je to. “ „Makča. “
Otevřel jsem. „Zrovna jsem četl starou knihu, jejíž listy jsou nasáklé potem dávno zemřelého morfinisty,“ sdělil jsem na uvítanou Makče vjedné místnosti mého skromného příbytku.
Dívka se špinavým břichem
Poprvé jsem ji potkal na vylidněné ulici vneděli ráno. Když jsme se míjeli, krabice mléka, kterou jsem si nesl zkrámu vnákupní tašce, sebou zacukala. Dívka ucítila jemné vibrace, zastavila se a její obnažené břicho, pokryté špínou – snad prachem a hlínou – ke mně promluvilo: „My se ale viděli už dřív. “ „Nepamatuji se“ odpověděl jsem slušně tomu špinavému břichu neznámé dívky.
Divá cukržena
Ta dívka - prsy jak dvě cukrové homole.
jen trochu olízané
V ústech kostky kempingové
nepravidelně sázené
. . .
Chtěl bych tě pálit
na břiše
jazykem horkým touhou
malá bílá opičko
Nešťastná dívka Tonka
Tonka neměla co dělat, a tak se dívala do zrcadla. Pozorovala vněm svou vlastní neužitečnost. Vzít tak žhavý uhlík do dlaně, to ne, to by Tonku pálilo. A jí stačí, když jí pálí dobré bydlo.
Konečník života
Když si Luben večer meje zadek, jsou slyšet čvachtavé zvuky přes celé údolí.
Optal se tedy sousedky. „Mýdlinky a voda rovná se bublinky“ zazpívala opilá sousedka.
Luben ji sdělil, že je kráva a šel se nasnídat.
Igelitový muž
Svět igelitového muže
Na zahradě, pod přímým slunce žárem, seděl igelitový muž a klaněl se větru.
Vigelitovém pytli srdce, na dlani svět.
„Igelitový muž je nebezpečný jako nevybuchlý granát. “ podotkl malý muž bez vlasů.
Mizérie nahoty
„Srdce nosím vnáprsní kapse“ řekl nahý muž na kraji lavice. „Jak vidíte, sedím tu nahý, a proto nečekejte, že si vám ho budu vylévat“ dodal ke dvěma ženám, rovněž nahým, sedícím naproti němu.
„I kdybyste ho nosil, pane, třeba vtabatěrce“ začala žena mluvíc smutnýma očima, „nic takového od vás nečekám. “
Souměrné prsy druhé ženy zádumčivě mlčely.
Krutý mandarín
„A ty chlastej, buzerante. “ vykřikl do tlukotu půllitrů napačokovaný tlusťoch, a úderem poslal hlavu spolusedícího černovlasého mužíka do sklenice s pivem. Ta praskla a těžce poranila obličej tohoto koktavého nebožáka. Byl od krve a ani nemohl srozumitelnou řečí prosit o smilování nebo svého trýznitele poslat do prdele.
Krajíc Šumavy
Sušice
Pán který ví všechno a nemá komu to říct. Prochází, usmívá se a jeho bílé vlasy mlčí sním. Když jsem před pár dny přijížděl, viděl jsem ho ve vlaku, který hořel. Hořel snámi, cestujícími, ale nakonec dojel (hořela ložiska).
Svět mužů
Přijel Honza a zastavil vodu. „A Frantík ji tak rád šlapal,“ povzdechl si David, když jsem mu tu novinu, kvůli které jsem se sHonzou krvavě popral, sdělil. Ještě, že tu máme Marka Vodu, strážníka a kluka, který udělá, co je třeba. „Mimoto Marek tak krásně zpívá ve vysoké tónině,“ dodal Frantík dojatý kslzám.
Okoralým rtům blázna
Džány byl blázen. Bylo mu 12 nebo 21a svou masovou konzervu nosil na krku. Nebyl si jist zda je mužem či ženou, ale bylo to stejně jedno, protože všichni okolo něj byli bezpohlavními bytostmi. Džány byl snílek, hiphoper a třídní pokladník v jedné osobě.
Raduzuv let do Tokia
Raduz vstal, vykloktal si ústa plodovou vodou, políbil ještě polospící ženu a nasál zotevřeného okna vůni jara. Na patře ještě pachuť tělesné šťávy a vnose opojná vůně čerstvě přišlého období byly po ránu těmi správnými ingrediencemi posilující injekce lásky.
„Raduzi kam jdeš“ probudila se napůl konečně i jeho žena. „Letím do Tokia točit reklamu na mléko“ odvětil ve dveřích Raduz.
Znuděná ženská
Prostitutka Lujza se kránu vracela ze šichty. Měla smluvený odvoz velkým terénním vozem, ale věci občas nevyjdou a tak šla pěšky. Skutečnost, že se musela dívat chtě nechtě do tváří všech těch otrapů, kteří se vsobotu ráno potřebovali dostat sigelitkou do krámu, saktovkou do práce, sbáglem do knihovny, svýbušninou na opasku do ráje, bez ochrany kouřovými skly auta jí činila navýsost rozmrzelou. A tak se šklebila.
Po večerech
Čistím si zuby z okna
a pastu plivu chladem noci na zem dole,
na trávník - pro pocit sounáležitosti s přírodou.
Žiju ve 2. patře.
Čajovnářka
Čajovnářka se vrátila domů a zapla televizi. Na obrazovce se objevilo obvyklé zrnění. Bylo už pozdě. Na chvíli se usadila do křesla a zdálo se, že vidí z mihotajících se skvrn vystupujícího Jirku Šubrta.
Femme Fatale Čungelenge
Stalo se to jednoho slunečného jarního dne. Plešatý Matěj, provozní jedné malé internetové kavárny a vášnivý modelář, zrovna zkoušel své nové dálkově ovládané letadýlko Vážka 303 na centrálním náměstí, když se mu vláda nad strojem vymkla zrukou a vdavu lidí si vybrala čelo snědé ženy. „Prásk“ kamikaze trefilo cíl. Po chvíli, co se žena vzpamatovala zlehkého otřesu mozku, ublinkla a uviděla kní se řítícího menšího muže obtloustlé postavy všortkách a tílku, silně ochlupatělého, vlastně viděla nejvíc jeho obří vodnatou hlavu na níž stále ještě setrvávalo několik posledních mastným filtrem potažených vlasů.
Pojídačka nudlí Soňa
Soňa často nevěděla co se sebou. Odpověď na otázku „svý kam sebe vrazit" hledala včínských polévkách. Když se přebírala spletí nudlí přemýšlela o životě. Zejména o životě po životě.
Ostrý hoch Schrai Tofell
„Pro zmáčené chlupy na tvém ohanbí“ zakřičel Simon na svého milence Viléma, po tom co se dozvěděl tu zprávu, která přišla nečekaně jako výkal vypluvší z čisté záchodové mísy, ještě oba nazí a ztopoření.
Ano, k městu se blížil automobil výrobní značky Porsche Carerra, černý jako smrt a svědomí jeho majitele. Šoférovaný portugalskou prostitutkou, mladičkou a bezejmennou. Na sedadle spolujezdce pololežel Schrai Tofell, muž o kterém je řeč.
Lulečský pohodný Jarolím
Horní Luleč byla obyčejná malá ves, co neznala strach. Až do doby, než se do ní z města přistěhoval Jarolím Abandon. Nepřijel sám, ale spolu se svou manželkou a dvěma vyřezávanými loutkami, které mu (ale zejména manželce) měly jako oddanému stoupenci Schopenhauerovy skeptické filosofie nahrazovat děti, které prostě nechtěl. Járola, jak mu říkala jeho žena, byl majitelem podniku na plnění láhví.
Večery Šunkovy party
Marcel Šunka, Gengi zvaný Teplý Šuhaj a Roman Trafo byli jedna parta. Všichni se vyučili jinému řemeslu – Marcel byl skladatelem kosmické hudby, Teplý Šuhaj řezníkem (nebyl homosexuálem, jen budil ten dojem) a Roman, obdařen božsky krásnou tváří, doplněnou ještě čepicí opečovávaných, černých kudrlin, byl předurčen – snad pro tento dar velkorysých sudiček – stát se provozovatelem malé zástavárny. To, co je pojilo byla společně absolvovaná zvláštní škola. Ani jeden zchlapců nebyl retardovaný, jen ve svých devíti letech dostali nešťastný nápad znásilnit stejně starou spolužačku, což se jim jejich malými penisy za ještě mdlé erekce podřilo.
Na rajčatech sníh
"Dáš si trochu LeCucu. " obrátil se Gengi na Marcela Šunku. "Tolerance vyrůstá z horních pater domů, vyčuhujících zpoza nejvyšších věžáků. " odvětil mu na to Marcel.
Výlet Ičkerií
Do uší dostal se mi mráz
a pod tvými těžkými prsy
už se smráká.
V bukovém lese
Chtěl bych
if (linkornot==1)
document. write('')
document. write('')
if (linkornot==1)
Čaj pro Elyn
Přivezla ho karavana z Arménie
na Florenc v 6. 30 ráno.
Barvou rudou jak večerní sluncepád
prosytí pokoj s okny na jih
Kosmopolita Solomon rozsévač
Solomon se cítil být zrozen pro velké věci. Cítil se být zrozen pro plození malých beduínů a mulatek případně i mulatů. Proto si za partnerky vybíral jen arabky a černošky. Se svým posláním nezahálel dnem ni nocí.
Zavřela voda prsa lll.
Přišel podvečer, Arbiho zlatýchrup přestal odrážet prasátka do dalekého údolí a beran byl zpola sněden.
Muži se začali chvástat. Arbi: "Vezmu kulometnou nábojnici a rozžvýkám ji jako kuličku tabáku".
Ilyia kontrolval: "Vystřel na mě ze svého kalašnikova a já střelu chytím mezi zuby".
Zavřela voda prsa ll.
"Dnes zaّيzneme berana" rozhodl Ruslan. Vىdىl, e tيm potىڑي Ilyiu i Arbiho. Ti chlapci nemajي nikdo dost. "Pّيjde i Magomet.
Zavřela voda prsa
Toho dne přestala téct v celé obci voda. "Zdá se mi, že máš menší prsa", řekl Ruslan své ženě.
"To bude proto, že neteče voda" odvětila mu.
Netcafe Plešatýho Matěje
Matěj byl provozním jedné malé internetové kavárny nabízející mimo čtyřiadvacetihodinového přístupu na síť rovněž výběr ze dvou druhů keksů a cikorku, jíž Matěj pyšně nazýval „smrťákem“. Přívlastek plešatý Matěj získal pro svou prostovlasost, která jej stihla vbrzkém věku třiceti let. Nápadné bylo rovněž jeho permanentní slinění zkoutků úst, kterým dával najevo svou nezávislost a výstřední charakter. Jeho zaujetí pro net bylo fascinující – dokázal strávit prohlížením pornostránek i 20 hodin denně.
Jahodanův příběh
Jahodan Vávra byl hráčem na klávesy v jednom málo úspěšném provinčním bandu. Jeho spoluhráči jej neměli příliš v oblibě, zdál se jim být morous. Měl děvče jménem Žaneta, což byla pobledlá knihovnice „měkké kůže“, jak jí popsal frontman skupiny. Jahodan k ní zahořel první láskou, a dívka vědoma si své situace – že, totiž nebýt toho, zůstala by na ocet – nenechávala uhasnout plamen hudebníkovy přízně rezervacemi nejnovějších knižních titulů.
Jenom jedna
Adrianasapatickým výrazem tváře upila pampelišky jedu. Pevně stiskla krvavě rudými rty stonek a nasála bílé šťávy. Pokyvem vpřed a vzad tak učinila ještě několikrát, až vní zmizela všechna tekutina. Ještě stále držíc vruce bezvládnou část rostliny, sjel do ní prudkým nárazem obrovský příval energie, jež zatřásl celým jejím tělem.
Jenom host
Zcesty bylo vidět matné světlo jakéhosi lokálu. Tichý šum a občasný cinkot skla jen málo pronikal do útrob tmavé ulice. Dan se rozhodl vstoupit do domu, jehož chodbou se dostane ke dveřím podniku. Vyšel tři schody a poté co vstoupil, ocitl se hned uprostřed nevelké, zato však příjemně vytopené místnosti.
Nalej vylej
Nalej vylej
„Je to nalej vylej“ řekl Bořek a přejel Lucii hrazení. Ta byla tak unavená, že neměla sil cokoli Bořkovi namítat.
Leželi pod tropickým fikusovníkem a zkoruny toho stromu na ně padaly malé dužinaté plůdky. Bořek je smrštností cvičeného orangutána chytal a strkal Lucce do pusy.
STVŮRA
Subtilní chlapec s bouličkami na místě bicepsů okusuje kůru stromu stojícího uprostřed planiny černé afriky, za šumu lehkého vánku, při zapadajícím slunci, zdá se být nezvykle klidný. Bloudí již třetí měsíc Ugandou, sám, hledá kudy by se dostal k civilizaci. Pro život v divočině nebyl stvořen - má jen malé bouličky místo bicepsů.
Tou dobou se stejnou plání valí bytost, jíž příslušníci jednoho domorodého kmene nazvali ve své řeči "zrůdnou goriloženou", když se jim k smrti vyděšeným podařilo před nestvůrou uprchnout.
Brunhildin polibek
Brunhildin polibek
Estefanautomatickým pohybem ruky rozehnal páru vonící kávovinou, a stříbrnou lžíci ponořil do hloubky šálku. Když rozhrnul závoj miniaturních kapek, zřel ženu rusých vlasů a plných tvarů. Byla to Brunhilda, jíž zpoklidného spočinutí probudilo cinknutí kovu.
Teď vyzývalaEstefanovy smysly, rozhodila vlasy a blížila se kněmu, zůstávajíc na místě.
Strom
Strom
Ratko se poohlédl a zřel svého sluhu Bongo-Mongo, civilním jménem Gejzu Stojku, jak trhá zušlechtilé jabloně na jeho pěstěné zahradě plod velikosti menšího melounku.
„Bongo-Mongo“ zakřičel Ratko a vyděšený mouřenín upustil jablko zroztřesené ruky na zem. Ratko se rychlým krokem pustil za sluhou. Přesně mířenou ranou pěstí do obličeje ho srazil k zemi a jal se do něj kopat.
Svět za kouřovým sklem
Svět za kouřovým sklem
Ostré slunce svítilo přes kouřové sklo a střídmě ozařovalo Ivoše, oděného včerný kožený overal, beze zbytku lysého a vruce třímajícího vodítko, na jehož konci byla upnuta Soňa. Té – na všech čtyřech – zúst visel růžový jazyk. Občas ho skrylazpět a pak nechala opět vypadnout ven sproudem slin. Bořek stál opodál, vše sleduje a silně nervózní, nepřemohl chvění žaludku.
Tóny barev
Staník si omotal nejtenší strunu svého bendža kolem krku a vyklonil se z okna. Pohybem hlavy pro něj charakteristickým - jakoby jejím spadnutím na hruď, nechal vlasec protnout krk a v momentě, kdy už tělo bylo prosto hlavy, vyřinul sez doprázdna trčících tepen proud krve tryskající do dálky.
Rychle blednoucí prsty chtějí marně v poslední křeči uchopit nástroj a hrát, snad zahrát poslední marš, snad hudbu jiné melodie.
Hlava zapadla kamsi za gauč, tělo leží jako pohozený vak uprostřed pokoje s dokořán otevřeným oknem apaprskyletního slunce vysušují světle červenou barvu třísnící v obrazech smrtistěny kolem.
Na konec
Luben divoce tančil uprostřed pokoje svého bytu a k tomu zpíval: "Šínk it bek, brínk it bek. " Drobné děvče s melírovanými vlasy krátkého střihu sčesanými do čela ho pozorovalo, stydlivě klopíc zrak. Luben střídal nejroztodivnější pohyby, zcela nahý se točil v kruzích, pot mu stékal v mohutných čůrcích po těle a odstřikoval kolem. Děvčátko zasaženo sprškou v obličej jen pokrčilo malinké rty a nesměle se uchichtlo, jakoby na omluvu svou i Lubena.
Dým Draka
Dveře se za Mikou zaklaply a tenký pramen světlajeho kapesní svítilny rozkrojil tmu chodby. Hluboké a úplné ticho jen chvílemi přehlušovalo bzučení všudypřítomného komára. Mika se plížil pokojem a neustále měl na mysli jediné - pustit draka ze sluje.
"Cvak" plamen ozářil místnost, jež matně prosvětloval Měsíc v úplňku.
Ta piksla kiksla
Po schůdcích vstupují kroky nesmělými do libidózní svatyně spřísahavších dvě plavovlasé. Jdou samy, holka z dvorku, ješitná slepička Vojtěška a "Pivrncova stará", Móňa z Radvanic. Prsí si to ke stolu známých družiníků, cupitajíc v kalužích piva, lepíc vajgly na podpatky lakýrovaných střevíčků.
Jde jim snad o očistný šuk.
slečna ruska a chlapec amerikán
V ní je všechna velikost té země
v jejím drobném bledém těle.
On je zarostlý vousem trika nepraného
že chce se zvolat: "Lidé bděte, jdou sem. "