Jeho oběť

Čím déle to čtu, tím více mám pocit, že ta povídka nestojí za nic. Pomůžete mi?

Jeho oběť Jde prázdnou ulicí a zpod kápě mu unikají temné vlasy, které se jak kalné potůčky černého bahna plazí po umrle bílém obličeji. Je černá noc bez měsíce. Podpatky jeho těžkých, okovaných bot monotónně vyrážejí do mokré dlažby pomalý rytmus písně, kterou zná jen on. Kdyby teď byli na ulici lidé, všechny by sevřel ocelový kruh strachu z toho záhadného cizince. Jenže je hluboká noc, a ta patří temnému muži. Jde sám. Neviděn, neslyšen, jako by ani neexistoval. Jako by byl tak snový, že se stal součástí podivné země, jejíž útržky nám občas uvíznou v paměti, když se mokří potem budíme uprostřed noci. Jeho ústa syčivě šeptají podivná slova, která jako malí jedovatí hádci stékají v kapkách deště po cizincově plášti, na jehož nařaseném konci se na okamžik zastavují. Potom skanou až na zem, kde se spojí s kalužemi, které tu leží na studené dlažbě jako těla bez života . Mrtvoly, které jsou líbány na modré rty kapkami nasycenými cizincovými jedovatými slovy. Dnes není jeho společníkem ani měsíc, ten nemocně bledý obličej, který se objevuje a mizí jako zlé sny tak, jako temný muž. ------------------------------------------------------------------------------------------------ Jákob se narodil se při zatmění slunce. První slova, která slyšel a která si samozřejmě nepamatoval, byla od porodního doktora. Zněla: "To bude divný dítě." Bydlel se svými rodiči v jednom z mnoha kamenných domů v historickém centru velkého města. Ve dvou letech začal číst a v pěti napsal svoji první povídku - "O starém domu." Když ji maminka u něj našla, byla ohromena a zároveň vyděšena. Nejvíce ji zarazila poslední věta: "A potom si mě vzal k sobě." Ptala se ho, co to má znamenat. On sám to jí to tehdy nedovedl vysvětlit. Šíleně se těšil do školy. Konečně změna. Jenže se už od první třídy pekelně nudil. Hodně četl, a tak mu poskytované učivo připadalo směšně lehké. Měl tedy bez práce samé jedničky. Hrozně se nudil. A tak se nepřítomně díval z okna a přemýšlel. To praktikoval i o přestávkách. Okolí si ho nevšímalo a on jej také moc nepotřeboval. Velmi se divil, když ho jednou z úvah vytrhla prudká rána do hlavy, kterou mu kdosi zezadu uštědřil, až spadl ze židličky. Byla zrovna velká přestávka. "Si myslíš, že seš extra, vole," slyšel za sebou, když se zdvihal ze země. Mluvil k němu nejstarší kluk ze třídy, posetý uhry, kterému bylo v první třídě skoro třináct. Ostatní děti se rozpustile smály a pobaveně čekaly, co se bude dít dál. "Jseš odepsanej, slyšíš? Odepsanej. Tady končíš, vole" řekl kluk a odešel si zapálit na záchod. To, co se stalo, odstartovalo u ostatních dětí další a další nenávistné reakce. Byl jiný. Stal se obětí všech možných psychických i fyzických útoků. Fackovacím panákem. Loutkou. Po pár chabých pokusech o vylepšení svého mrzutého postavení se uzavřel ještě víc do sebe.Nechal je být. Nebránil se. Jenom uvnitř se cosi bortilo a rozkládalo. Stále více se začínal těšit domů. Protože doma... Jeho domov se stal jediným místem, kde se cítil svůj. Přesněji řečeno, místem kde mu bylo nejlépe, byl jeho pokoj, který nelze ani při velké obrazotvornosti nazvat "pokojíčkem" a už vůbec ne "dětským". Byla to tmavá místnost s jedním malým oknem a postelí. To bylo vše, co potřeboval ke spokojenosti. Když přišel ze školy domů, ani nepozdravil rodiče a už se plížil do své temné kobky. Tam dlouhé hodiny stál u okna, za nímž venku v ulici proudily davy lidí odnikud, nikam. To ho ale nezajímalo. Lidé ho nikdy příliš nezajímali. Už tehdy je začínal nenávidět. Každým dnem víc a víc. Ze svého okna nenávistně hleděl, z pod svého hustého zamračeného obočí, na slunce, které se stále snažilo předstírat, že necítí žádnou únavu, i když už se neodvratně sklánělo k obzoru. Ten okamžik, kdy padlo, ho vždy fascinoval. Měl pocit, že cítí všemi smysly tu krev, která vždy vytryskla, z míst, kde se ztratilo zlaté slunce. Když se potom kapky rudé krve ze zlatovlasé královny, rozstříkly až na chapcovu bledou kůži, jeho vzrušení vždy dosáhlo vrcholu. Nikdy ale nevěděl, proč ho to tak fascinuje. Co ho nutí tolik hodin denně prostát před oknem. Když mu bylo asi třináct let, začal zjišťovat, že ho Pád neuspokojuje tolik, jak tomu bylo dříve. Na kůži sice stále cítil horkou sluneční krev, ale... už to nějak nebylo ono. Nechtěl přijít o ten zážitek, kvůli kterému se vždy tak těšil domů. Pád byl ještě nedávno obvazem na rány, kterými ho bolestivě obdarovávali ve škole. Něco uvnitř mu dnes říkalo ať zůstane u okna ještě trochu déle. A tak tam stál a hleděl do všudepřítomné tmy. Začínala mu být zima, a tak sahal po klice okna, že ho zavře. "Pojď sem." Co to bylo? Měl pocit, jakoby slyšel slabounké zasyčení, které mu večerní vánek přinesl z veliké dálky až k uším. "Pojď sem, volám tě!" Zase a více náléhavěji. Chlapci se rozbušilo srdce a začal se třást. Tentokrát už si nebyl vůbec jistý, že to, co slyšel, možná nebyl jenom hravý vítr. Ten ledový hlas. Zní tak....zle. Cítil paralyzující chlad, ale zároveň ho něco nutilo, aby za ním šel. Jeho instinkt mu s jistotou tvrdil, že je v nebezpečí. Jestli neodpoví něco se stane. Musí se rozhodnout co nejdříve. Trochu tušil, že rozhodnutí, které má učinit, je jistým způsobem důležité. Uvědomoval si, že potřebuje změnu. Žil život krysy. Ubohého břídila. Po letech hloupého zírání z okna mu konečně došlo, že jeho život nebyl naplněn ničím. Už nikdy. Mám šanci, napadlo ho. Možná se ještě dovedu změnit. Možná to dokážu sám. Rozhodnut, že se zbaví všech těch ošklivých věcí, které ho vnitřně špinily, znovu hmátl po okenní klice. S pevně semknutými víčky okno zabouchl. Když se od něj otáčel, uslyšel ošklivý syčivý zvuk. Byl to smích. Chrastivý smích, který jako větve uschlého stromu škrábal na okenní sklo... Druhý den ráno se Jákob probouzel se zpěvem ptáků a zvuky probouzejícího se ulice. Mladičké slunce ho svými paprsky laškovně lechtalo po tváři a Jákob měl pocit, že se snad poprvé v životě usmál. To, co mu darovalo sluníčko, předal spolu s "dobrýmjitrem"své překvapené mámě. Ta mu právě nesla snídani, i když věděla, že se bude muset dívat, jak se její syn při každém soustu přemáhá, aby ho pozřel. Jákob ale chleba s máslem zhltl tak rychle, jakoby ho pustili z hladomorny. "No tohle? Co se stalo, Jakůbku?" neodpustila si maminka zvědavou otázku. "Uvidíš," řekl Jákob s úsměvem. Cestou do školy Jákob přemýšlel. Hlavně se to musí urovnat ve škole. Pozoroval lidi, jak se vzájemně zdraví, a tak si řekl, že začne tím. Když se ocitl před vstupními dveřmi školy. Špitl nesměle školníkovi cosi jako "Brýden". No, pro začátek to není špatné, řekl si a vstoupil do lví jámy. Ve třídě byl první. Seděl v lavici a čekal, až začnou chodit. Začínal mít strach. Co když... co když se mi budou smát? Co když mě zase někdo zmlátí? Co když... První vstoupila jedna dívka jejíž existenci si Jákob uvědomil až teď, po pěti letech. "Ahoj," pronesl skoro slavnostně. Dokonce se dokázal i usmát. Věnovala mu krátký pohled a...nic. Asi mě neslyšela, usoudil Jákob. Do třídy se začaly scházet skupinky žáků. Hmm, tady už mě neuslyší, je tady moc lidí. Budu zdravit o přestávce, až někoho potkám na chodbě. Pak se podrobil první hodině výkladu, přičemž se musel hodně přemáhat, aby se zase neponořil do svého světa. Konečně zvoní. Přestávka. Jákob přemohl svoji trému a šel na chodbu, aby tam někoho "náhodou" potkal. A hele! Paní učitelka. "Dobrý den," odhodlal se. Podívala se na něj podivným pohledem, který se mu vůbec nelíbil. Jákob čekal příjemně překvapený, snad trochu rozpačitý výraz. Ne tohle. Její tvář se zkřivila do tuhé masky a žena pokračovala svou cestou, jakoby byl Jákob vzduch. Co se to...? Jákob zůstal stát jako patník u silnice. Možná byl i tak bílý. Po chvíli se vrátil do třídy. Na jeho místě seděl onen uhrovitý kluk, nyní již mladý muž, který vlastně vyvolal všechno to nepřátelství vůči němu. Teď to musím zvldnout, řekl si. Rázným krokem se vypravil ke svému místu a v duchu si opakoval, že ho s úsměvem pozdraví a poprosí ho, jestli ho pustí sednout. Pozorován ostatními došel až k němu. "Ahoj, proč nesedíš na svém místě?" Všechny děti ve třídě ztichly. Nezvaný host nereagoval. "Hele, nechci tě obtěžovat, ale nemohl bys mě pustit na mojí židli?" Jeho hlas se ještě chvíli tetelil ve vzniknuvším hustém tichu. Výrostek k němu pomalu otočil svoji tvář plnou mokvajících beďarů. Pátravě si ho prohlížel a poté se mu s nadzvednutým obočím podíval do očí a řekl: "Takže už ses konečně zbláznil, hajzle malej?" "Já..já jsem chtěl...já nechci..." vykoktal ze sebe rudnoucí Jákob. "Aha," řekl se zvláštním důrazem výrostek a mrkl jedním okem. Jákob uslyšel charakteristický a tolik známý zvuk plivnutí. Někdo se mu trefil přímo do oka. Otočil se po směru, odkud přišel ten ošklivý dárek. Byla to ta holka, kterou ráno pozdravil. "Hajzle," oslovila ho zlehka, jen tak ledabyle, jako by řekla, "kluku". Všichni se začali smát a Jákob byl za chvíli po celé tváři popliván. Vlasy se mu lepily a přemáhal nutkání zvracet. Trhl sebou a vystartoval ze třídy. Za zády slyšel hnusný, škodolibý smích. Utíkal pryč. Pryč od toho smíchu. Pryč od nich. Pryč od lidí. Běžel domů, aby se tam zhroutil na zem a plakal schoulený do klubíčka v tmavém zamknutém pokoji. Sám. Slunce už zapadlo, když tam stále ležel. Na dveře pokoje mlátili oba rodiče. Neslyšel je. "Pryč. Chci pryč! Dejte mi všichni pokoj!" Z pootevřeného okna na něj vál ledový vítr ulice. Když se uklidnil tak, že byl schopen trochu myslet, rozhodl se, že dnes tomu parylyzujícímu chladu podlehne. Pomalu se zvedl ze země a po rozbolavělých nohách se dostal k oknu. Naskočila mu husí kůže. Zavřel oči a plně se odevzdal zimě, která ho rozechvěla jako napnutou strunu. Naslouchal do tmy. "Přijď, jsem tady, jsem tvůj," šeptal do tmy. Vůbec mu nevadilo, že ho To může zabít. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, zemřít chtěl. Ano, odejít... Ticho, stále jen ticho. Propásl jsem to. Ach jo. Všechno je v háji. Chlapec sebou trhnul. Ve tmě se něco se zašustěním pohnulo. "Už jdu," vykvikl ze sevřeného hrdla do tmy, ve které za okamžik zmizel. Jako ve snu šel tichým městem jedním směrem. Jakoby měl v hlavě kompas, jehož kovová ruka ho tlačí směrem k jedinému, přesně danému cíli. Za chvíli se ocitl u zpuchřelých dveří polorozpadlého domu, jehož stáří zřejmě netušil nikdo z živých ve městě. Bez jakékoliv vůle vzal automaticky za chladnou mosaz kliky otevřel dveře a...vstoupil. Jeho bosé nohy se po kotníky zabořily do nánosu prachu, který pokrýval celou podlahu zlověstně vyčkávajícího domu. On si toho nevšímal a dál se, jako zhypnotizovaný brodil prachem skoro nelidskými pohyby do nitra spícího obra. Prastarý vzduch se chlapci dostával nosem do plic, do kterých se zarýval a plnil je, až je zasypal po okraj a ocitl se uvnitř chlapcova drobného klepajícího se tělíčka. Bum. Bum. Srdce mu divoce bilo. Stěny zvrásněné prasklinami se začaly vlnit a otáčet. Přibližovaly se k chlapci a stále rychleji rotovaly, až se změnily v obrovský trychtýř tornáda, které hocha vtáhlo do sebe. Bílá místnost ho oslňuje svou prázdnotou. Co se to stalo? Kde to jsem? Co to.... Cíti, že je silný, moc silný. Má pocit, že by dokázal pouhou rukou rozmáčknout kámen. Jeho mohutné nahé třímetrové tělo je poskládané do pohodlného křesla. Kde mám oblečení? Proč je tu takové světlo? Pomyslel si a pocítil příval rudého vzteku, což ho překvapilo. "Chci oblečení!" vydralo se mu drsným hlasem z tlamy. Najednou se ocitl v příjemném oděvu, který hřál, ale na těle nybyl skoro cítit, jako by snad nic nevážil. Chlapec- monstrum pochopil. Protože cítil mučivý hlad, poručil si:"Chci jídlo!" A před ním stál talíř s voňavou kýtou. Hltavě trhal maso a polykal ho bez kousání. Jako zvíře. Když se cítil dostatečně syt, pomalu vstal a začal si všechno uvědomovat. Jak je mocný. Silný. Když si vzpomněl na toho šikanovaného slabého chlapce, kterým byl dříve, než uslyšel Hlas opět v něm rostl vztek. "Teď jsem Garrath a všichni se mi budete válet u nohou!" zařval a vulgárně se rozchechtal. Po chvíli se zase majestátně uložil na křeslo a setřel si zpěněnou hubu. Začal cítit únavu, velkou únavu. Oči Garrathovi ztěžkly a začaly se zavírat. Začínal se propadat do zkalených hlubin své mysli... Postel. Strop. Deka. "Neeeeeeeeeeeee!" zapištěl malý chlapec ráno, když se probudil. "Blbej sen, odpornej hnusnej sen. Sakra!" Kdyby to tak byla pravda. Chlapci před očima znovu proběhl celý sen. Kdyby to tak byla pravda. Okno. To okno je otevřené, zachytil koutkem oka. A...zjistil, že má chodidla od hlíny a prachu, takže prostěradlo bylo na vyprání. Že by to byla pravda? Malá jiskřička zasvítila a zapálila hubený ohýnek, který nezhasl, protože nacházel stále novou potravu. Když se za chvíli objevila vyděšená matka. Nevěnoval jí ani jeden pohled. Zase bude Garrtah. Už ať je večer. Mlčky vyšel z pokoje kolem zkoprnělé mámy a odešel do školy. Tentokrát mu vůbec nevadilo, že se zase vrátil poplivaný. Jen aby to večer zase fungovalo Ano, večer se to stalo zase. Další večer také... Každý den se těšil, až už bude tma. Život mezi lidmi se začínal stávat snem. Už mu bylo jedno, co k němu kdo cítí, co si o něm myslí. Hlavně ať už je večer. Jednou to bylo ve škole dost zlé. I když se snažil být jako vždy nenápadný, hned u své skříňky dostal do zubů od jednoho deváťáka za to, že se prý blbě směje. Neunikneš, slyšel stále v hlavě. Ten den byl tělocvik. Nikdy se příliš nechlubil svými bledými vychrtlými údy bez svalů, natož aby se ukázal nahý. Ten den musel. Zapomněl si cvičební úbor, a tak ho tělocvikář nechal cvičit jen ve slipech.Ostatní kluci se celý tělocvik jen řehtali a schválně do něj šťouchali, aby upadl a spálil se o parkety. Spadl a roztrhl si ucho o háček na volejbalovou sít. Zhroutil se k zemi a snažil se zadržovat krev, která mu v lepkavě teplých potůčcích stékala po tváři na krk. Obstoupili ho a začali do něj kopat. "Jen chcípni, ty hajzle malej!" zařval jeden a vší silou ho nakopl do rozkroku. Z chlapce se stala bledá hromádka třesoucího se masa. "Večer, večer, večer..." šeptal horečně až omdlel. Konečně tma. Je čas vyrazit. Obul si boty a vyskočil ze svého přízemního okna do počínající noci, která ho přijala tak, že v ní zmizel. Šel jedním určitým směrem- ke starému plesnivému vybydlenému domu. Tam To na něj čekalo. Desettisíc orgasmů bylo nic oproti Tomu. Vůně prachu a hniloby se tam vždy chlapci zarývá do jemné pokožky plné jizev a tlačí se do nosu a ....do mozku. Zase se stal jedním z Nich. Vládců, diktátorů, mučitelů, podrobovatelů. Jeho třímetrové tělo je kryto pancířem z podivného zelenkavého kovu. I tvář má zasazenou do kovové, rozšklebené masky. Všechna kola se zase točí. Všichni lidi se stali bahnem u jeho nohou. Rozbředlým, smradlavým hnusným bahnem. Ničím jiným. Sedí na Velkém křesle. To znamená hodně. Je mozkem i pěstí této základny. Má výhled na kalné hlubiny Mariánského příkopu díky elonexovým světlometům. Všude kolem je ticho. Žádné pípání debilních počítačů, které nikdy nechybí v každém stupidním filmu, který se pokouší zachytit nové techologie. Garrath se probral. Konečně se vrátil. Zase může cítit svoji sílu a neomezenou moc. Zase je čas se pořádně pobavit. Co dnes? Garrath si vzpomněl na školu. Dneska se chci OPRAVDU pobavit. Vyšlu terčovce, napadlo ho. Terčovci byly disky z jednoho mikronu tenkého xenolu - kovu, jehož jeden milimetr se rovnal co do odolnosti 1km železobetonu. Tyto disky byly Garrathovou oblíbenou hračkou a vynálezem, na nějž byl hrdý. Pohodlně se usadil v křesle a jednoho terčovce odpálil. V helmě se mu okamžitě vykreslil zelený zaměřovací kříž s nápisem CÍL? Dneska má chuť si OPRAVDU zahrát. Vyslal tedy elektrický signál ze svého mozku do biopočítače v helmě. "Manuální řízení zapnuto", rozsvítilo se za zlomek vteřiny Garrathovi před očima. nyní se ocitl zrakem přímo, jakoby v imaginární kabině terčovce. Před sebou viděl jen tmu. Černé hlubiny. Prázdnotu. Nic. V jedné milisekundě si díky biopočítači spočítal ze souřadnic, které mu zeleně svítily v pravém rohu výhledu, jak daleko je od hladiny a pod jakým úhlem má stoupat, aby terčovce nepoškodil, ale dostal se co nejrychleji nahoru. Jde se na lov. Vzrušení narůstalo. Chce cítit krev. Horkou lepkavou tekutinu, která vypadá ve vodě jako večerní červánky. Ach. Jak je rád, že už si virtuální helmu rozšířil o čichový i chuťový čip. Garrath už se těšil na tu nasládle železitou chuť a vůni. Z myšlenek ho vytrhla hláška pohybového senzoru: " Pohyb rozeznán". Garrath se okamžitě vrhl k cíli. Začínal cítit zrychující se tep obří kosatky, která se celkem zbytečně snažila uniknout zkáze. Za několik okamžiků, doprovázených zoufalými vodou tlumenými výkřiky bezmocného mořského obra, projela kosatkou superostrá hrana terčovce a rozpůlila ji vedví. Voda v okruhu několika desítek metrů se zbarvila do ruda. Obě půlky kosatky sebou ve smrtelné křeči házely, vypuzujíc vnitřnosti, které se jako poslední výkřiky oběti ochable vznášely kolem rotujícího terčovce. Garrath byl zklamán. Skoro žádné vzrušení nepřišlo. Několikrát ještě projel slizkou mrtvolou kosatky, ale ani to mu neposkytlo kýženou úlevu. Už to chce změnu. Ta myšlenka se zrodila rychlostí blesku. Ano, chci člověka, ne....lidi, ano hodně lidí, pomyslel si Garrath a zamířil blíže k vodním cestám velkých zaoceánských lodí. Po několika minutách dorazil tam, kam potřeboval. Stačí jenom čekat na kořist. Garrath číhal pod hladinou, jako hmyzožravá ryba na krví napitého komára. Ano, něco se blíží, uvědomil si. Loď je zatím daleko, ale proč si nevychutnat to napětí z čekání. A tak zůstal na místě a čekal, až loď připluje nad něj. Čekání. Srdce mu bije stále rychleji. Za chvíli to přijde. Pár okamžiků jsou bořící se zdí, která ho dělí od absolutní rozkoše. Garrath už málem cítil kolem sebe svíjející se bezmocná těla lidských červů. Budou sténat tak, jako sténal, když ho kopali jako prašivého psa. Bude je krájet pěkně po jednom. Ano, musím si to vychutnat, pomyslel si. Poslední záblesky normálního myšlení a snad i lítosti byly spáleny v pekelném žáru narůstajícího vzrušení. Už je skoro tady. Obrovská loď a její bílé břicho, které Garrathovi připomínalo jeho nedávnou oběť, se nezadržitelně sunula přímo nad terčovce. Teď. Mikronový disk zajel bez problémů celý do lodního trupu. Železo, stále železo, všude kolem je železo. Voní jako krev. Ne, chci skutečnou krev... Naříznutá loď ztratila rovnováhu a začala se majestátně pokládat na vodní lože plné bílé pěny a... roztočeného terčovce. Lidé na palubě se hemžili, jako mravenečci, ale stejně všichni skončili v ledové koupeli, která pro ně znamenala jediné. Smrt. Garrath si dal opravdu záležet. Ve své helmě slintal a svíjel se když krájel ruce, nohy, hlavy. Zajížděl podélně celými těly. Vychutnával si bolest a utrpení mučených lidí. Ten řev! Ten řev zkrvavený chobětí ho ještě více provokoval a nutil zabíjet ještě pomaleji. Jeden smolař trochu připomínal kluka, který Garratha dneska nakopl mezi nohy. "Tu máš, chcípni!" a najel terčovcem přímo mezi zmítající se nohy oběti. Koho by napadlo, že ke své posledním narozeninám dostane grátis kastrací. Za dvě hodiny bylo po všem. Voda zhoustla krví a ke dnu pomalu padaly naporcované kousky lidí. Hlava se šklebem smrtelného strachu klesala s vytřeštěnýma očima přímo před terčovcem, takže si mohl Garrath vychutnat tento plod jeho snahy..... Vychutnat? Garratth se začal uklidňovat a rudý závoj před očima se zvolna rozplýval. Rozum se mu začal vracet a co hůř, začal ho zahrnovat velmi nepříjemnými fakty. Právě spáchal masovou vraždu. Věděl o sobě, že není jako ostatní, ale tohle? Záchvat vzrušení, ano ten za to může. Bylo to silné, příliš silné.Začal se chvět po celém těle. Potom se pozvracel. Strhnul si poblitou helmu a křečovitě dávil vodu. Potom si vyčerpán schoval hlavu do svých mohutných tlap které mu teď připadaly cizí. Začal plakat. Vypadal tak - bezbranně. Jako dítě. Malý chlapec, který zmizel v černé propasti, nabodnutý na osten bolesti, kterého se nezbaví. Žádný lékař nikdy nezjistil, co s ním je. Matka ho našla u Jeho okna ráno. Vlasy měl rozcuchané a slepené potem. Pleť bílá jako dlažičky na pitevně. Oči bez výrazu vytřeštěné do oprýskané omítky protějšího domu. Pohladila ho po tváři. Nic. Zatřásla s ním. Nic. Žádna reakce. Jako bez života. V tomto stavu je Jákob už několik týdnů. Prý by měl jít do ústavu, ale rodiče se dohodli, že se o něj budou starat. Jak dlouho? Je noc. Jákob leží v pokoji a přes oči má černý šátek, protože už není schopen k sobě přimknout víčka. Za otevřeným oknem je ticho. Téměř ticho. Kdesi hluboko v něm se ozývají údery pevných bot o dlažbu. Klap, klap, klap. Monotónní rytmus. A...syčení. Tichounké syčení hada. Chlapec sebou trhnul. To byl poslední pohyb, který za svůj ubohý život udělal.

---