Assasins

Byla to ta nejlepší věc, co se mi v životě stala. Ale znáte to. Záleží na vkusu každého z nás. Když jsem to povídal jednomu našemu známému, tak na mě celou dobu kulil oči a s otevřenou pusou hltal každé moje slovo. Jak říkám, záleží na vkusu každého z nás. A taky na odvaze, něco takového zkusit.

Našel jsem na „netu“ spolek lidí, co si hrají na „assasiny“. Asi nevíte o čem mluvím. Aspoň doufám, že nevíte. Pro ty, co už tuší, prosím vás, buďte shovívaví k převážné většině, které toto slovo nic neříká. Zkusím to odjinud. Znáte Dungeons & Dragons? Respektive naši počeštěnou verzi Dračí doupě? Přihořívá? Skvělé! Assasini – promiňte mi to zkomolení – byli něco jako nájemní vrazi. Kapesní zloději. Lidé, co se najímali na práci spojenou se sledováním, infiltrací do určitého prostředí, případně k vraždě. Skvělé zaměstnání.

Tato společnost, kterou jsem výše vzpomínal, se něčím podobným zabývala. Samozřejměmě, že žádné vraždy, ale sledování. Velmi jednoduché. Dostanete úkol. Fotku člověka. Musíte ho najít. Neznáte jeho jméno. Jen obličej. Musíte o něm zjistit maximum informací. Kde bydlí. Kde pracuje. Jestli má ženu. Děti. Jestli je teplej. Kam chodí na pivo. Kam sportovat. Denní itinerář. Žádná legrace. Zabere to spoustu času, pokud to děláte pořádně. Nic vám totiž v této branži nespadne samo do klína.

Vypadá to, že jsem podal přes net přihlášku a bylo to. Ale dostat se mezi tyto „floutky“ bylo už samo o sobě na zamyšlenou. Asi tři měsíce jsem mail bombardoval prosbami, žádostmi, pak dokonce i výhružkami, že všecko oznámím na policii. Nic. Vůbec nic. Ani ťuk. A navíc se ti pacholci nějak dozvěděli můj nick na chatu a každou chvíli mi někdo shazoval počítač. Ale trpělivost růže přináší. A i když jsem po oněch třech měsících už na „assasins“ zanevřel, oni na mě ne. Napsali. Schůzka v 19 večer v Pštrossově ulici. Samozřejmě přijít sám. Úplně jak v americkém filmu. Ale znáte to, jak to dycky dopadne s někým, co se na to vykašle a přece jen si s sebou někoho „potají“ vezme. No, nebudu vám lhát. Taky jsem si vzal s sebou zálohu. Hned jsem volal Fandovi, aby mě kryl. Nebyl proti. Je to ranař a žádnou pranici se nenechá ujít. A když jde o něco takového, tak tím spíš. Tak jsem si to šinul ono osudné úterý kolem Velryby, když mi najednou zvoní mobil. Fanda. Prý ho dostali. Respektive mi chtěl říci, že mu dali nějací chlapíci nakládačku. Věděl jsem která bije. Jenže to už jsem byl U nováků a uprostřed Pštrossovy ulice. Pěkně mě přitlačili ke zdi. Tři muži co zrovna vyšli z Grand baru. Samozřejmě, menší předvoj tajné společnosti. Řekli, že takhle by to nešlo. Ať se už neozývám a především, ať na celou záležitost zapomenu. Toť vše. Pak zmizeli stejně rychle, jak se objevili.

Cesta domů nebyla veselá. Fanda v tramvaji kurvoval, jako ho zmastili. Já jsem si v duchu říkal, jaký jsem idiot, že jsem bral „zálohu“ s sebou, že jsem si to vlastně celé sám podělal.

Hned druhý den jsem psal omluvný email. Jak je mi to všecko líto. Že jsem to tak nemyslel. Že už se to nestane. Prostě jsem jim tam vyblil všecko co mě napadlo. Myslel jsem, že to bylo maximálně úpřimné, jak jen to dovedu. Už jsem v duchu čekal, že zas bude tři měsíce klid nebo dokonce, že jsem s „ass“ navždy skončil. Ale ouhle! Po dvou týdnech čekání a rezignace přišla odpověď. Druhá šance.

Fanda zůstal doma. Řekl jsem si o to. Poprvé jsem to pohnojil, tak tentokrát budu maximálně korektní. Vím, že to zní pěkně blbě, vždyť ani nevím, kdo ti lidé jsou, ale když člověku o něco jde, tak jde logika mnohdy stranou.

Schůzka – stejné místo jako před tím. Tentokrát se ale vše obešlo bez násilí. Zavedli mě na místo, které jsem neznal. Nedostal jsem šátke přes hlavu, ale tato ulice přede mnou asi zůstala utajena. Skoro jsem si připadal jako ve Stínadlech.

Až na úplný závěr cesty přišla na řadu páska přes oči. Ale zhruba jsem tušil, kde se nacházím. Vedoucí tajné společnosti byla žena. Sympatická třicátnice. Hnědé vlasy splývající až na záda. Stála by za hřích. Vysvětlila mi vlastně vše, co jejich spolek dělá. Je to de facto to, co jsem vám přiblížil na začátku. Jen jedna důležitá věc nebyla řečena. Mojím úkolem je daného člověka sledovat a přitom se k němu dostat na takovou vzdálenost, abych jej mohl čistě imaginárně bodnout nožem do zad. Prostě čistá práce. Podepsal jsem zvláštní regule, asi 10 bodů, jak se správný assasin má chovat. A ač to bylo překvapivé, hned jsem dostal svoji první obálku.

Otevřel jsem ji až doma. V klidu. Bylo to překvapení vidět tvář mojí první „oběti“. Byla to Marie. Moje přítelkyně. Skoro se o mě pokoušel infarkt. Co ta s tím má společného? Byl jsem na rozpacích. Mám jí o tom říci? To bych vlastně neměl, když je to můj určený objekt. A co třeba úkol odmítnout a požádat o jiného člověka? Jenže jednou z těch skvělých regulí, co jsem podepsal, bylo, že daný úkol se neodmítá. Za žádných okolností. Ale toto mi přijde jako velmi důležitá událost, aby se regule změnily.

Asi dva dny jsem nad tím vším hloubal. Co dělat? Budu sledovat svoji vlastní, snad i budoucí ženu? Docela šílené. Na druhou stranu, řekl jsem si o to sám. Tak dlouho jsem toužil se „mezi ně“ dostat a teď když se mi infiltrace povedla, tak to vzdám? Tak to ani náhodou! Tak jsem začal přemýšlet, jak se k ní dostat co nejblíže a pořádně splnit svůj úkol.

Hned ráno, jsem těsně po ní vyrazil z domu. Půjčil jsem si od kamaráda auto, takže jsem nemusel jet autobusem. A hlavně jsem měl vše pod dohledem. I když, co já můžu vědět, co se děje v autobuse. To asi bude další, těžší úkol, dostat se do autobusu, kterým jezdí do práce a pozorovat, co tam dělá. Připadal jsem si jak úchylák. Ve městě bylo vše o.k. Až do práce došla naprosto normálně. Jak zjistit co dělá přes den v práci? To bude oříšek. V její práci mě už pár lidí vidělo a je tedy dost nemyslitelné, abych tam posedával na chodbě „super nenápadně“, jak kilo soli v půlkilovém balení. Že by převlek? V duchu jsem se usmál. Tak to už začíná. Hon na Fantomase. Ale musím uznat, že jako nápad to zas tak špatný nebylo.

Kousek od Velryby je malá půjčovna divadelních kostýmů. Mám tam jednu známou. Půjčovala nám kostýmy na maturitní ples. Něco jsem jí napovídal, že půjdu na večírek pro nezadané a potřebuji být nenápadný. O Marii naštěstí neví. To by asi bylo těžké vysvětlování. Dostal jsem apartní obleček a lá třicátá léta. No bude třeba ještě trochu upravit, ale jinak myslím, že to svůj účel splní. K tomu pěkná světle hnědá paruka a sada knírků. No Hercule Poirot by se neměl za co stydět.

Další den jsem přikročil ke smělému plánu. Nástup do autobusu. Ona šla do zadní části, já jsem se posadil téměř vedle řidiče. Trošku na mě podezřele koukal – asi mi odstával knírek – ale mlčel. Marie se bavila s nějakou mladou ženou. Blondýnka. Velmi pěkná. Když vystupovala, tak si daly na rozloučenou pusu. Nic závažného. To ženský dělaj. Kamarádské polibky. To asi nikdy nepochopím.

Doma nad všechna očekávání probíhalo vše bez problémů. Skoro bych řekl, že náš vztah se posunul „jinam“. Vše se zdálo být lepší. Rozuměli jsme si čím dál lépe. V sexu mi připadala jako úplně nový člověk. Jako milování s cizí ženou, ale v tom dobrém slova smyslu. Byla vášnivá. Nápaditá. Ne, že by před tím nebyla, ale teď to bylo úplně jiné. Více živočišné. Zvířecí. Tehdy jsem asi pojal podezření. Že by měla milence?

Za poslední čtyři týdny jsem nic úžasného nezjistil a začínal jsem si říkat, jestli se s tím úkolem pro mě „šéfová“ nespletla. Postrádal jsem smysl. Co jediné nesedělo, byly čtvrtky před třetí hodinou. To se z práce pokaždé záhadným způsobem vytratila, aby se zas za 45 minut záhadně objevila, převlékla se a šla domů.

Asi jsem hledal na špatném místě. Podařilo se mi najít její tajnou cestičku, kudy utíkala pryč. Týden na to přišlo rozuzlení. Čekal jsem schován ve křoví a čekal, kdo je ten „hajzl“, se kterým se stýká. Jenže…. Hledal jsem na špatném místě. My chlapi jsme strašně domýšliví. Neuvěřitelně moc. Byla to ta blondýnka. Z autobusu. Já bláhově měl vše za kamarádské polibky. A přitom to byly doteky dvou spiklenců. Lesbičky?! Co teď? Mám vylézt? Udělat scénu? Líbají se tu přede mnou jako by chtěla jedna druhou sníst. Takové vášnivé francouzské polibky v jejím podání neznám.

Počkal jsem až odejdou. Ani mě už nezajímalo kam, co tam dělaj. Jak najednou všechno získá úplně jiný rozměr, když člověk prokoukne pozlátko, tajemství, o kterém si myslel, že neexistuje. Ale králičí nora je hluboká Alenko. Svět plný překvapení.

Svůj úkol jsem splnil. Jestli toto byl smysl mého úkolu, tak si moje „šéfová“ vybrala zvláštní způsob jak mi tuto práci přiblížit.

Doma zůstalo vše při starém. Nechtělo se mi to rozebírat. Hned bysme se dostali k tématu, jak to, že jsem ji sledoval apod. ale žralo mě to maximálně. Vnitřně jsem cítil jako by mně něco spalovalo. Ani nevím jestli to byla žárlivost. Marie se zdála být neprůstřelná. Jakoukoli dvousmyslnou narážku na toto téma brilantně zahrála do autu nebo otočila proti mně. Nevěděl jsem si rady. Opustit jsem ji nechtěl. Bylo mi s ní báječně. A kdo říkal, že co oči nevidí, to srdce nebolí, měl pravdu. Musím uznat, že některá moudra mají něco do sebe.

                Další úkol. Musím uznat, že na známé tváře, které mám sledovat, mám asi neuvěřitelné štěstí. Je to můj otec. Přijde vám to vtipné? Mě ani trošku. Musím to brát profesionálně. A taky být připraven na to jestli nepřijdu na něco „překvapivého“.