Poslední cesta

            Je podzimní dopoledne. Venku si vánek pohrává s padajícím listím. Sedím s přáteli v pokoji pro hosty. Helena připravuje v kuchyni oběd. Zrovna hraju šachy s Viktorem. Hraju bílými. Jaký je to rozdíl oproti době, ve které žijeme – ta se v žádném případě nedá označit za bílou … Táhl jsem jezdcem. Sleduju Viktora, je neklidný, znám ho mnoho let a nikdy neklidný nebyl. Nesoustředí se na hru, právě udělal chybu a já mu dávám mat. Z vyhrané partie ale radost nemám.

            „Co se děje, Viktore ?“

            „Zítra jedeme všichni pryč na práci.“

            Druhý den ráno jsme nastoupili všichni do vlaku. Řekli nám, že osobní už nejsou k dispozici, a že tedy musíme jet dobytčím vagónem. Dali nás do jednoho vagónu hodně, ale já s Viktorem jsme se naštěstí dostali k oknu.

            Po několika dnech velmi namáhavé cesty zastavujeme na nějakém nádraží. Vystupujeme. Všiml jsem si názvu stanice, ale v tom chaosu při vystupování jsem ho hned zapomněl. Vojáci nás ženou do dvora. Máme se svléknout, prý jde o hygienickou přestávku v cestě za prací. Svlékám se a mám čas se trochu porozhlédnout. Stojíme na nádvoří jakéhosi tábora, před námi je nějaká obytná budova a strážnice …

            Situace se najednou přiostřuje. Vojáci na nás křičí a bijí nás. Popohánějí nás do baráku, nad jehož dveřmi je napsáno „ÚSCHOVNA“.

Aha, tady si zřejmě budeme moct nechat věci, než proběhne ta hygienická přestávka. Asi se vykoupeme, vůbec mi to po těch dnech strávených ve vlaku nevadí, teda až na to zacházení s námi – jsme přece lidé a oni se k nám chovají jako ke zvířatům.

Hned v první místnosti si musíme po skupinách sednout na židle, aby nám ostříhali vlasy – prý kvůli vším. Zeptal jsem se člověka, co mi stříhal vlasy, na to co se to tu děje, ale neodpověděl mi. Jakmile mi ostříhal vlasy, musím vstát a jít do další místnosti. Vojáci na nás stále křičí.

V další místnosti si musíme zanechat oblečení a cennosti. Odcházíme jen s mýdlem, které nám dali výměnou za naše věci. Ocitáme se zase venku, před námi je dlouhá cesta mezi ploty. U plotů stojí vojáci se psy. Bojím se psů.

Na povel vojáků se musíme dát do běhu tou cestou. Vojáci nedrží ty psy nějak moc natěsno. Muže, který běžel vedle mě, kousl pes do ruky. Já jsem se naštěstí udržel uprostřed davu, takže jsem byl schovaný před psy i ranami od vojáků. Pokouším se vzpomenout si na název té železniční stanice, jak se to tady jenom jmenuje ? Nemůžu si vzpomenout …

Dobíháme k budově a jsme doslova nahnáni dovnitř. Je tam několik místností. Už otupěle sami vstupujeme. U stropu jsou sprchové hlavice. Aspoň se vykoupeme, říkám si pro sebe …

Najednou si vzpomínám na název té stanice. Jde mi mráz po zádech. Ta stanice se jmenuje Treblinka. Až pozdě mi dochází, že u nás byl jednou nějaký pološílený člověk, který vyprávěl o nějakém táboře, zvaném Treblinka, kde je systematicky vyvražďováno mnoho nevinných lidí …

Jakoby zpomaleně vidím, jak jeden voják přibouchává dveře a jak do místnosti neproudí voda, ale kouř.

Už je mi to jasné, oni nás zabijí – jsme v plynové komoře … Proč to dělají ? Nikomu jsem ani já, ani nikdo jiný neublížil – jsme nevinní …

Modlím se k Bohu, loučím se se životem, upadám do bezvědomí a umírám …