Šestá kniha (1)

Šestá kniha

 

I.

 

1

 

Pojďte a poučte se, jak se píše pořádná postmoderní magorie. Je to jednoduché. Nejprve vám představím Dimitrije.

Ach, Dimitrij! Dimitrij po otci Řek, bohatýr Dimitrij, povaleč Dimitrij, atlet Dimitrij. Dimitrij jantarových očí a péra jako chrámová svíce za tři drachmy, smím-li si dovolit malou aluzi. A ovšemže distributor Dimitrij: Dimitrij a jeho úžasné hulení.

Vidím ho jako živého. Je nahý, leží ve své ložnici v okresním městě L. a přezkušuje své o mnoho mladší - ale stejně nahé - přítelkyně z učební látky pro devátou třídu: "...Správně. A ty mi teď Barborko povíš - můžeš to dělat oběma rukama, tak, to je ono - kdy skončila druhá světová válka."

Líbí se vám tak? Mně ano. A ty pilné Hesperidky ještě víc. Dlouho jsem neměl tušení, že v mrtvém městě L. je možné dojít podobných slastí. Letmá narážka v jednom náhodném rozhovoru mi ale zazněla jako tón vábničky, šel jsem za ním, nehluchý a žíznivý, a brzy jsem vypátral existenci důmyslné organizace a stal se členem tajného bratrstva.

Odhaloval jsem tu organizaci krok za krokem, trvalo to měsíce. Byl jsem postupně iniciován do vyšších a vyšších úrovní, až jsem jednoho dne odhalil prostou pravdu, že na vrcholku celé pyramidy sedí můj dávný přítel Dimitrij.

Dimitrij je, dá li se to tak říci, patriarchou celé té podzemní obce: požehná, přidělí, odvede, vybere a ochrání. "Ta dvě stě, ty pět set, zastav se za Jirkou, tady máš pro něj hulení."

Ovšemže v pozadí stojí žena. Ta je duchovní autorkou všeho a od ní přicházejí ovečky. V životě jsem ji neviděl. Prý se jmenuje Tamara a prý je profesorka matematiky. Možná, že je to jen chimérická, neskutečná postava. Možná, že jsem si ji vymyslel. Jsem totiž podstaty poněkud božské (aspoň v tomto příběhu) a mám tak trochu moc nad životem postav.

Nikoliv ovšem nad Dimitrijem! To je živoucí macho z masa a kostí (a helladské krve). Dělá si co chce a kdy chce.

Zrovna dnes večer hraje ve vinárně na kontrabas. Jazz, žádný mediteránní folklór: Davise, Parkera, Hancocka.

---

Dovolím si nyní malou digresi a řeknu vám, že bych se v té vinárně mohl večer zastavit. Všichni mě rádi uvidí. Bude-li volno u piána, zahraji si (jsem mimochodem slušný pianista) a přijde-li kolem desáté čas na kannabis, vytratíme se, my hudebníci, na malý dvorek.

"Dimitriji - budeme říkat všichni - to je boží matroš. Ten nemůže být z tohoto světa." A budeme slastně přivírat oči a kouř posílat přímo ke hvězdám.

A já si pak Dimitrije podržím stranou a řeknu mu: "Dej mi víc toho hulení a pošli mi zase nějakou novou Charitku."

"To není problém."

"A seznámíš mě s Tamarou?" (Jestliže Tamara existuje, Dimitrij ji musí znát.)

"Haha. Žádná taková není. Už jsem Ti to říkal mockrát."

"Povídá se, že to hulení máš od ní... a ty holky zrovna tak..."

"Hulení a holek můžeš mít, kolik chceš. Ode mě. Tamaru neznám. A pojď hrát!¨

A rozjedeme, my hudebníci, druhou část večera, tentokrát ovšem nikoliv ve vinárně v L., ale v nějakém klubu v New Yorku, tak skvěle nás ten Dimitrijův matroš odpálí. Budeme hrát všichni jako o život - všichni až na Miloška, neboť ten nehulil - to je čajíčkář a makrobiotik - ten bude dál pokládat na hmatník své unylé akordy, bez jiskry, bez života, bez koulí, bezpohlavně.

---

Dimitrij byl tedy na scénu uveden jak se náleží, přejděme k Tamaře. Vidíte sami, jak moc mne tato tajemná postava zajímá. Co o ní vím, vím jen z klevet, které jdou městem. Vypučela snad Tamara jako květ městské mytologie, plod obecné užvaněnosti?

Existence maloměstské kuplířky, která dodává kuřátka do drápů zhýralců a která tak stojí v čele tajného sexuálního spolku - a která je navíc v občanském životě profesorkou matematiky - má pro mě značný půvab a už jen kvůli tomu kouzlu na ni budu přísahat.

Prahnu po osobním kontaktu s takovou ženou. Je jistě neřestná jako já, a současně velmi inteligentní, mohli bychom si tedy být skvělými kumpány. Navíc mám v poslední době dojem, že se do mé postele nedostává to nejlepší zboží - a byla-li by Tamara mou osobní přítelkyní, dalo by se v tomto ohledu jistě leccos napravit.

Našlapoval jsem tedy po L. jako duch a poslouchal, co se říká. Mýtus o kuplířce - profesorce musí mít reálný základ. Tamaru musím najít.

Ptal jsem se nejprve samotných děvčat, ale ta buď mlčela, nebo mne odkazovala na Dimitrije. Ano, samozřejmě, strýc Dimitrij, kdo jiný... A co paní Tamara? Nic, ticho, temno. Tudy cesta nevedla.

Na gymnáziu učí matematiku jen samí muži. To bylo první, co jsem zjistil, a to mě také vůbec nepřekvapilo. Mýtům je třeba rozumět v jejich řeči, to mi bylo jasné hned, a rozpráví-li mýtus o profesorce matematiky, pak jistě není nutné hledat na školách. Ale kde tedy?

 

 

2

 

S tou městskou užvaněností, miláčkové moji, je to opravdu zatracená věc. Je věčná a geniální.

Například, je vám asi osm let a maminka u večeře řekne:

"Po večerech se nikde necourej, jezdí černá sanitka a nabírá lidi - na orgány." Hoj, buď požehnáno dětství, věk nejkrásnější!

Geniální na celé té povídačce je právě ta černá sanitka. Po městě by samozřejmě mohlo jistě jezdit jakékoliv jiné auto a krást lidi, černá sanitka je dokonce ze všech nejméně pravděpodobná - ale pak by to zase nebylo ono. Jak jistě cítíte, je černá sanitka nezbytným detailem, to ona dodává strašidelnost.

V čí hlavě se ovšem zrodil takový temný detail? Odpovídám: v ničí. Autorem není žádná konkrétní osoba, ten detail se narodil kdesi na cestě mezi špitajícími ústy a dychtivýma ušima. To strach vyvolal génia lidové tvořivosti a v některém neurčitém záhybu mozku tohoto génia počal život potemnělý fantom!

Leč nyní věnujme pozornost této klevetě: "Ve městě L. se mrdají mladé holky, je za tím jedna profesorka matematiky."

Nádhera. Jak snadno nahlédnete, atribut, který rozněcuje představivost a potvrzuje důvěryhodnost, je přítomen i zde. Samozřejmě, je jím ona profesorka matematiky.

Poučíme-li se z případu z černou sanitkou, měla by být profesorka stejným nesmyslem. A pod takovou úvahu bych se jistě podepsal, kdybych ovšem neznal Dimitrije.

Dimitrij byl ve skutečnosti středomořský tlachal, mohl snad vybírat peníze a rozesílat po městě trávu, ale k organizaci naší sexuální polis nebyl inteligenčně vybaven. Musel mít někoho nad sebou, někoho chytrého, rafinovaného. A je-li ten někdo opravdu chytrý, pak svou totožnost jistě neprozradí Dimitrijovi. A dokonce je velmi pravděpodobné, že ani dívky samotné nemají ponětí o osobě nadřazené mému řeckému příteli. Možná jsou jen chytře vytipované a nevědomě k němu navedené. On se pak, skrze své subtropické charisma, snadno stane jejich svůdcem a zkazí je definitivně i pro ostatní členy bratrstva.

Zaobíral jsem se těmito úvahami a vyplynul z nich jednoduchý závěr: snad neexistuje profesorka matematiky, ale jistě existuje nějaká důmyslná, VYPOČÍTAVÁ žena, která v ovečkách nejprve citlivě objeví potenciální nymfičky, která zmapuje jejich rodinné zázemí (a to umí nejlépe žena) a která je pak rafinovaně k Řekovi navádí, aniž by ji ovšem Dimitrij osobně znal.

Kolektivní mysl města (snad již víte, co tím myslím) spolehlivě vyvodila existenci takové postavy a uliční slovesnost pak dala vzniknout pověsti o profesorce matematiky.

Jakmile jsem věděl toto, nebylo už těžké zajít za Dimitrijem a říci mu: "Až Ti bude volat Tamara, dej jí mé číslo. Potřebuji s ní mluvit."

Peloponéský lišák se samozřejmě hlasitě rozchechtal. Ale než začal, na vteřinku se polekal. A ta vteřinka mě utvrdila v tom, že jsem na stopě.

 

 

3

 

Tak jsem vám v minulé kapitole, vy slintalové z literární kavárny, ukázal, jak se ta postmoderna dělá, čili kde má kanec piču.

Mám tedy snad aspoň malý nárok na to, abych v této kapitole omezil autorská exercicia (která jediná vás, jak nepochybuji, udržela u četby této magorie) a zcela prostě vyložil, jak to mám zařízené s děvčátky (neboli ovečkami, lolitkami, nymfičkami, kuřátky, jak kdo chce). Musíte těch několik nudných vět přežít, neboť nás poněkud posunou v ději.

---

Děvčátka ke mně docházejí rovnou ze školy. Docházejí na hodiny klavíru (což předpokládá otevřít okno a pouštět do ulice klopýtavě nahrané etudy a zpomalenou Elišku) nebo na doučování (což vyžaduje zlepšení ve škole). Docházejí ve dvojici či jednotlivě a během školního roku - vyhýbaje se tak podezření - je příliš neměním.

Co říci k radovánkám, jichž užíváme? Ty dívky jsou v myslích ženami víc, než byste čekali. Mají již své zvyky, vrtochy a potřeby - zkrátka neděláme nic, co byste neznali - a je-li vám zapotřebí nějakého ozvláštnění, můžete si sami o té praktice, kterou muž slaví jako veliký triumf, mluvit třeba jako o hře na aulos či syrinx.

Pokud jde o stáří dívek, nechal jsem se od Dimitrije mnohokrát ujistit, že dávám v sázku jen svou pověst, avšak nikoliv svou osobní svobodu. Na druhou stranu jsem se ale nemohl zbavit některých pochybností. Je v Dimitrijově kulturním obzoru u takové předezrálé KORÉ věk tím skutečně podstatným? Nemohu se stát obětí nějakého lstivého úskoku? Neposílá mi náhodou Dimitrij trojské kobylky?

To vše je možné. Ale nezapomínejte na mou božskou podstatu v tomto příběhu! Podobné obavy si nemusím nijak zvlášť připouštět. Podívejme se raději, k čemu došlo dnes, nedlouho po obědě!

Stalo se, že jsem jednu svou mladou přítelku vyprovázel z bytu a vyslal ji tak v ústrety staré sousedce, která zrovna stála na chodbě. Telátko sice bez váhání zabučelo dobrý den a já pohotově (ale nikterak demonstrativně) vyzýval k většímu úsilí při cvičení stupnic, ale poznal jsem, že baba zavětřila šmajchlovinu.

Tak, a je to, teď to mám. Čivy městského mnohotvora, rozlačněné po sebemenším vzruchu, se právě zachvěly, fáma jede, koloběh klevet nabírá na otáčkách. Ta sousedka na chodbě se nade vší pochybnost stala vjemovým orgánem a od ní se teď nervovou sítí města rozjíždí nová informace! Genius lidové tvořivosti nyní vymýšlí další dráždivý atribut, jenž se stane součástí velkého bájesloví o mrdání mladých holek. A má nevýznamná postava bude reálným základem tohoto atributu - a ocitnu se tak hned vedle profesorky matematiky!

Mělo by mě to snad vylekat? Ale vůbec ne!

Sdílejte, přátelé, se mnou upřímnou RADOST z tohoto poznání! Dnes večer totiž zamířím do vinárny a s neskrývaným potěšením (ach, ta ješitnost) si vyslechnu novou dávku povídaček. Najdu se v nich - a joj! - to bude slast - lepší než cikánka ze zvláštní školy.

Vyvstává však otázka, jako CO nebo KDO se v těch povídačkách objevím. Spolehlivě můžeme předpovědět, neboť jsme již trochu nahlédli do principů utváření městské mytologie, že JÁ nebudu JÁ. Jak se tedy proměním?

Vezměme v úvahu to, co je o mně všeobecně známé: Jsem tak trochu božské podstaty a hraji na piano. No, přemýšlejte...

Musím se vám pochlubit, že mně stačilo jen velmi málo přemýšlení, brzy jsem byl hotov. A svůj úsudek pokládám za natolik správný, že se dnes ve vinárně odhodlám k malé frajeřince: stanu se sám šiřitelem nové klevety, klevety, v níž budu hrát hlavní roli a přesto mě v ní jen tak někdo neodhalí. A co víc, jsem si jistý, že tato kleveta bude zcela identická s výtvorem městské kolektivní inteligence!

Učiňme nyní malý časový skok a přenesme se do vinárny. Kapela hraje Don't Get Around Much Anymore od Duka Ellingtona a já s úsměvem vcházím. Místo u piana dnes kupodivu není volné, ale nevadí, objednám si víno a poslouchám. O pauze se přátelé hudebníci vytratí na dvorek (proč asi?), dám se tedy do hovoru s Miloškem, jenž nenápadně posedává někde v rohu a přehrává si na svého Gibsona L5 nějaké noty.

"Nazdar. Žiješ zdravě, co? Žádná marihuana, no alcohol. Ale aby ses dožil vysokého věku, musíš taky pravidelně souložit. Už sis našel nějakou souložnici?"

"Ale kdepak. Já jsem si koupil pořádnou kytaru a to mi ke štěstí stačí."

"Hmm. A vidíš, přitom se dá v L. sehnat masíčko na mrdání za pár korun, slyšel jsi o tom? Říká se, že v tom jede jedna profesorka matematiky... a taky varhaník od Svatého Jakuba..."

A Milošek se na mě podívá a řekne: "Především se povídá, že v tom jedeš TY."

pokračování  8. srpna

---