SAPROS

Bylo to toho roku, kdy skončil Velký mor. Jednoho rána znovu vyšlo slunce nad zuboženou zemí a lidé – oslepení, ale radostně – vzhlíželi k obloze, poprvé opět čisté. Skoro dvě desetiletí byla plná tmy; těžké mraky byly černé a tak dusivé, že propuštěly sotva co víc než matný přísvit. Jen v místech, kde se zrovna nacházelo slunce, zdál se být putující stříbrný kruh ověnčený korónou šedobílého kouře; zdola se mračna (která visela až zlověstně nízko nad věžemi hradu) polévala ohněm a krví.

Ale onoho rána se prach v ovzduší rozptýlil a mraky odpařily. Slunce zas dalo zemi teplo a světlo. Abstraktní zlaro plnilo ústa všech tvorů a všechnu vodu proměnilo v ohnivé víno. Bledá a neduživá vegetace se na pár oslňujících okamžiků proměnila v zahradu blahobytu a nepřekonatelných krás. A lidé, oslepení tolikerou září a třpytem, zavírali oči, uvyklé tmě, a otevírali ústa v němém úžasu. Jejich zuby byly lesklými perlami a jejich prosté dušičky byly naplněny děsem, neboť nevzdělaní obyvatelé už téměř zapoměli, jaké to je, koupat se v ranním jasu.

A když byly jejich oči připraveny vidět, rozhlédli se rozzářenou zemí a začali se smát a radovat; výskali a halekali, připoměli si staré veselé písně, našli staré loutny a vykopali pečlivě ukryté sudy. Slunce ještě nestálo v zenitu, ale krajina už rozkvetla zpěvem, smíchem a vůní květin, pálenky a pečené zvěřiny (ti bohatší narychlo zařízli nejlepší kusy svých stád a všichni se bavili společně).

A všichni, všichni pohlédli na své skvrny a boláky (bledé tváře potřísněné šarlatem a šedé ruce s rozpraskanými klouby a hnisajícími vředy) a zdály se jim skoro jen jako šmouhy od špíny a bahnité strupy. Smáli se a věřili, že slunce je dobrým znamením a že slitovný Bůh s ním posílá vysvobození z náruči strašlivé smrti. Ten den začal novou vlnu choroby – to proto, že infikovaní i ti dosud zdraví oslavovali svorně spolu. Dotýkali se, pili z jediného džbánu a jedli totéž maso.

Ale jeden člověk se přece nesmál. Seděl v atlasové komnatě v nejvyšší věži hradu, postaveném na jediné skále v království, které je jinak rozlehlou rovinou. Sluneční paprsky se odrážely od vysokých hradních oken a jako Apollónovy šípy se šířily po celém království a roznášely svit i do nejtemnějších koutů krajiny. Před trůn z tmavého dubového dřeva dopadal obraz sluneční záře, ale královy mělké šedivé oči byly nehybné, zakalené a zřejmě slepé. Pomalu a vždy s velmi dlouhými přestávkami mrkal a díval se na štíhlé a vysoké okno s lomeným obloukem, které v sále vykrajovalo mozaiku ze žlutého, bílého, modrého, zeleného, hnědého a červeného světla a ta se pomalu plazila po černých kobercích před piedestalem. Král mlčel a otupěle pozoroval prach vířící ve slunečních paprscích (temnota komnaty tak podivně kontrastovala se širokým pruhem zlámaného a zbarveného světla) a němě hleděl na světce s mrtvolnýma očima, jehož martyrium bylo do okna vyskládáno z barevných skel.

Král zhrouceně seděl v tmavě rudém čalounu na svém lodžii se smutnýma očima, které se zdály být stále zamyšleny a okouzleny nějakými vidinami a sny, pro ostatní neexistujícími; král prožíval příběhy plné nádhery a slávy, ale byly to jen jeho příběhy. Oči se zaslzelými koutky byly plny bolestných vzpomínek a představ, kdy si uvědomoval vlastní zbytečnost a bezvýznamnost. Tak tedy král seděl se zasněnýma očima , s uschlými tvářemi, popraskanými rty, povadlou kůží a skoro lysou hlavou, skloněnou pod tíhou prosté zlaté čelenky vykládané malachitem, safíry a lapisem lazuli. Nakloněnou tak, že levé ucho měl opřené o hebký hermelín na tvrdém a vyzáblém rameni, a v jeho pozici bylo tolik tichých chmur a tolik kruté zasmušilosti, že jediný, kdo byl s králem schopný vydržet delší dobu, byl svalnatý snědý otrok (pomazaný olejem, takže se jeho napjatá kůže leskla v plamenech kostelních svící, které byly v chaotickém pořádku rozmístěny kolem trůnu) pevně třímající zahnutou arabskou šavlí, stojící před baldachýnovou drapérií, za níš se skrývaly těžké vyřezávané a zdobeným železem pobité veřeje jediných dveří, vedoucích do královské síně.

Panovník s nachýlenou hlavou, s něžnýma očima slepců a s útlými a chvějícími se prsty, zaťatými do zlaceného opěradla lvího trůnu, seděl a apaticky naslouchal veselým hlasům zvenčí, ale přitom ho vlastně ani nezajímaly. I první den po mnohaleté noci ztrácel pro krále svou důležitost a blyštivou jedinečnost. Před jeho očima se znovu a znovu odvíjel příběh jeho utrpení – viděl své upadající království (i trůnní sál duněl těžkými kroky dobyvatelů), viděl svou mlaďoučkou ženu a její žalostný pohled, když jí hlavu pokládali na popravčí špalek, viděl sám sebe, nahého a přibitého na dubu na křižovatce za městem (jak jen ty jizvy dosud trápily bolestí jeho zesláblé tělo!) a – nevěda proč – se stále vracela vidina toho chlapce, kterého sám nechal popravit – toho drzého básníka, který kritizoval stav království a vládcovu neschopnost - jeho pohled plný nenávisti, pramínek rudé krve vytékající z úst…

Koutky králových úst sebou škubaly a oči neklidně těkaly, když byla králova mysl zaplavena nepříjemnými výjevy z minulosti. Slunce už se pomalu chýlilo k obzoru (jako by po nejkrásnějším dni musela přijít ta nejhorší noc) a světec se nepovšimnut odplazil z černého ručně tkaného koberce na protější zeď a později až na strop. Nyní byl znetvořen úhlem dopadajících paprsků a jeho sirné tváře znachověly, jako by se také nakazil morem, v němž uhnívalo celé království s výjimkou opevněného vládcova paláce; obzor byl teď potřísněný ssedlou krví a modř se změnila ve zněklidňující popelavou šeď se sirným nádechem jedovaté žluti. Ještě přišla jediná exploze karmínu a království začalo tonout ve tmě.

Ale něco se stalo – něco podivného, něco narušujícího neměnný klid dní králova umírání. Zaševelily panovníkovy řasy a oči jako by se na chvíli zbavily snivého kalu; král poprvé po mnoha letech opět viděl a vnímal. Dokonce i jeho krk byl teď rovný a hlavu přestalo podpírat rameno ošerpované hermelínem. Dech se mu zrychlil a chřípí se rozšířila, tvář smočila jedna jediná slza a pak – příliš dlouho nepoužívaný - sluch zachytil ozvěnu vzdálených kroků. Byl to tichý a dutý zvuk, tlumený a tak nadpozemský, jak jen může být zcela bežný zvuk v téměř neslyšících uších hluchého. A přeci – něco se zcela jistě dělo! Tolik dní už hrad neduněl tak rychlými a tak těžkými kroky!

A pak se rozvrzaly velké a těžké dveře s rezavějícími panty – ten nepříjemný a skřípavý zvuk jako by na celé minuty opanoval celé království a pak, v pomalu odeznívající ozvěně, zaniknul. Do místnosti vstoupil jeden z královských paladinů (svatých toť rytířů, jejichž sláva byla už dávno pryč, stejně jako lesky a třpyt jejich stříbrem zdobených zbrojí – byly teď odřené, matné a špinavé), prudce strhnul stranou zaprášený baldachýn a rychlým a rozhodným gestem zahnal otroka, který měl dohlížet na to, aby ke králi nikdo nevstupoval. Krále to nevzrušilo. Krále to nepřekvapilo. Krále to totiž nezajímalo – jen nepřítomně seděl a díval se na kapitána vojsk s hloupým porozuměním duševně chorých. Byl to majestátní pohled a bylo v něm cosi triumfálního – něco, co bylo hodno zaznamenání do historie… Paladin přistoupil před trůn, podíval se králi do očí a jeho vlastní (světle modrá, téměř bílé – tak byly bledé – nyvé oči, jaké zpravidla mívají ty nejněžnější dívky, dcery dryád a vil, lehce tancujících mezi stromy v křehkém svitu luny) se v odraze plamenů svící zaleskly jako kočičí zornice. Rychle pokleknul a jeho zbroj zařinčela (královi se vybavilo, jak byl sám zoufalým vězněm a prudce trhal okovy, které pro něj symbolizovaly bolest a slabost – bylo to děsivé) a ten kovový rachot se rozeběhl prázdnými a temnými komnatami hradu jako cinkot v ohromných jeskyních předlidských poloopičích humanoidů. Pak znovu povstal a srazil k sobě paty; prudce a neuctivě zasalutoval a znovu to zařinčelo (stejná nepříjemná vzpomínka), ale to už byl slyšet chvat mnoha lidí pospíchajících kamsi nahoru, snad sem.

Rytíř přistoupil ke králi a tomu se zdálo, že se jeho rty (vypadaly jako upíří rty zalité krví) ani nepohnuly, když řekl jediné slovo a – zřejmě poplašen – se ohlédl. Do komnaty vběhl štěbetající dav. Pár povadlých dam a několik málo služebníků, kteří zbyli. A všichni šeptali totéž slovo, které svým nervozním hlasem vyřkl rytíř: "Sapros!"

Král konečně vzhlédl a ani si nepovšiml ostatních osob v sále. Zašeptal: "Sapros…" a dolní ret se mu chvěl. Byl sám, přestože v šeré komnatě přešlapovalo dalších šestnáct lidí (najednou byla královská komnata kryptou, osvícenou jen malými plamínky vysokých svící, na jejíchž stěnách se svíjely mihotavé stíny; hrobkou, provoněnou myrtou a parafinem; hrobkou naplněnou šeptáním vzrušených objevitelů). Krypta se naplnila nakyslým pachem strachu, když se šestnáct osob tísnilo za králem, za trůnem, za světlem svící pod trpělivým a útrpným pohledem mučedníka. Šestnáct lidí ani nedýchalo ve strachu, jakou ohavnost k nim vpustí nedovřené dveře. A jeden jediný bezduše a skoro klidně pozoroval štěrbinu dveří. Unavené srdce bilo pravidelně a olysalá hlava se zamlženýma očima byla zase rezignovaně skloněna k levému rameni. Král se nebál. Už jen očekával. A jeho rty zkroutilo tiché a nevlídné pousmání.

A ze stínu za dveřmi (paladina napadlo, že těď už nezáleží na království, nezáleží na něm, protože už není nic jiného než tato komnata a v ní jediná důležitá osoba – král) se stal pohyb – pomalý a trhavý (groteskní jako loutkohra). Stín, ukrývající se ve stínu. Nebyl to však žádný abstraktní či beztvarý netvor, žádná mlžná silueta nebo zhmotnělý duch – byla to prostě jen neosvětlená skutečná lidská postava s pevným fyzickým tělem, tonoucím v hustém stínu. A pak stín vstoupil. Otrok zavřel své tmavohnědé oči, tiše syknul a naolejované svaly se napjaly. Paladin pohnul rty v němé modlitbě. Kterási z dvorních dam vypískla zděšením a ten zvuk byl v nastalém tichu jaksi nepatřičný, dokonce snad i utlumený. Jiná z nich, zdá se, omdlela, protože dusivým tichem se rozlehlo nepovšimnuté tupé žuchnutí. Starý lokaj tiše zaklel, ale nikdo z nich se ani nepohnul.

A král, s hlavou na rameni a s hloupoučkým úsměvem, rozepjal své třesoucí se paže a zamženýma očima se díval kamsi nad příchozího. Bylo to monumentální, fascinující: vystrašení dvoření, krčící se v nestálém stínu kostelních svící, král vítající vetřelce a zřejmě nechápající paniku svých nohsledů a podivný příchozí, triumfálně a výhružně stojící na okraji viditelného prostoru. Nad chorobně nebo zkaženě zeleným čelem se vlnilo už jen pár řeckých loken, hektorské tělo, zabalené do mokvajících cárů plesnivé tuniky - zesláblé a hnilobou páchnoucí tělo v obviňujícím postoji, hnijící torza zubů v rozervaných ústech, tupé oči potažené mázdrou rozkladu, tak tam stál v teplém karmínovém přísvitu plamenů, ověnčen císařským vavřínem a se svatozáří jedovatého brčálu fosforeskování hnilobných bakterií. Nemohlo bých pochyb, kým byl: vždyť ty oči byly stále plny nenávisti a v ústech dosud nedoschla (teď už hutná, černá a rozkládající se) krev. Krk byl ještě stále k tělu připoután hnilobou nasáklými konopnými provázky. A odkudsi zdola zavanul horký závan a sedmnáct lidí ovanul hnusný morový puch a věkem sešlá kuchařka se začala dávit, když poprvé vdechla fluidum navracejícího se mladíka.

Ten jen tvrdě zašeptal dvě slova a král vstal (úsměv mu teď propůjčoval podobu ubožáka, který přišel o rozum) a stále se jen usmíval a zasněně hleděl kamsi nad příchozího a pak klesnul zpět na trůn, stále s tím úsměvem a stále s tím bezduchým pohledem a hlava mu spadla na útlou hruď a po strništi na bradě mu pomalu stékal pramínek slin. Byl mrtev ještě dřív než dosednul.

A byl to osud, ten, kdo se navrátil, jen aby řekl, co cítí, aby se zpověděl ze svého bolu a ze své nenávisti, ta nechutná a urážející maska, vysmívající se živým, víc však těm mrtvým. Byl démonem, ten trpící chlapec, který si přišel pro svou pomstu. A stačila mu k tomu dvě slova: "OTČE MŮJ!"