Molo

Na opuštěném,vratkém,vodou nespočetněkrát omytém cedrovém molu čekala dívka...

Chladem schoulená,svátkem oděná,na loď čekajíc,
mírně vzlykajíc,hledí na měsíc...
A měsíc mlčí...
As moudrý,věda,co nastane...
Jest krutý,že mlčet si umane...
A dívka jím tak uchvácena,
on jí příjde magický...
S nebesy ho mraky pojí,
přitom však na zemi stojí...
Moře tiché,divně klidné,
odráží dnes jeho tvář,
v noci ledné,
krev v ní stydne,žalem duši rozbodáš...
Dívka líc svou odvrací,
vyhlížeje šalupu,
srdce v hrdle,krvácí,
kdes má loďko,na lupu?
Tu se vlny rozetnou,
jako vlasy ve vichřici,
plachtu vidět mohutnou,
vzduchem cítit pryskyřici...
Přec si ke mně milostná,
děva vzruchem dýše,
malba tvá jest výsostná,
v posvátné tu dme se pýše...
Vem mne tedy na svůj břeh,
nechci už tu z živa tlíti,
smrti šalem ovinout mne nech,
umlkni můj vzrušný dech,
dokud luna ještě svítí,
uzřít nech mne druhý břeh...
A tak se to ustavilo,
dítě se tam dopravilo,
domov má teď  v tamten svět,
nevrátí se nikdy zpět...
A měsíc mlčí...
As moudrý,věda,co nastalo...
Jest kruté,že ho to nezžalo...

---