Svítalo...

…

            Svítalo. Byl krásný letní den. Slunce hřálo. Kaluže, co připomínaly včerejší krupobití se postupně zmenšovaly, až z nich zbyly jen loužičky. Příroda se pomalu vzpamatovávala po neklidné, bouřlivé noci.

             On se také vzpamatovával. Po probdělé noci, kterou strávil u postele své sestry, mu nebylo zrovna nejlíp. Vypil hrnek silné černé kávy. Věděl, že by měl něco sníst. Ale jeho žaludek nebyl schopen tuto skutečnost akceptovat. A věděl, že by měl něco dělat. Umýt nádobí, které se nezadržitelně kupilo na kuchyňské lince, vyluxovat… Něco – cokoliv. Cokoliv, při čem by nemusel myslet. Chtěl aspoň na chvíli zapomenout. Nemohl. Prostě to nedokázal. Ne teď. Hrnek od kávy nechal ležet na stole a vrátil se k sestře,

              U sestry strávil celý den. Z jejího pokoje odcházel, jen když musel. Stmívalo se. Už odešla i ošetřovatelka. Nešel ji vyprovodit ke dveřím. Nechtěl se od sestry hnout ani na krok. Byl vděčný za každou minutu jejího života a bylo mu jasné, že každá minuta může být zároveň poslední.

                 Už týden byla doma. Když mu lékaři v nemocnici řekli, že jeho (milované) sestře bohužel už nedokáží pomoci a že jí dávají jen několik dní života, okamžitě vše zorganizoval tak, aby ji mohli převést domů. Každé ráno k nim přicházela ošetřovatelka a každý den ve

dvě hodiny odpoledne lékař s utišující injekcí v lékařské brašně.

                  Poslední kousíček slunce zmizel za kopcem. Po pokoji se rozhostila tma. Tma a ticho.  Ale světlo nerozsvítil. Seděl a vzpomínal. Na dětská léta, na všechny ty naschvály, co své sestře provedl. A také na dobu, kdy se o něho po smrti rodičů tak vzorně starala. Nesmíš usnout, nesmíš usnout. Usnul.

                   Svítalo. Byl krásný letní den. Probudil se. Jeho sestra ne. Věděl, že ona už se neprobudí nikdy.