Ztracené iluze

Seděla při smutečních písních, na dřevěné lavici, oděna celá v černém. V očích sklopených k zemi, se jí odrážel smutek, spolu se slzami, jenž jí postupně putovali po tvářích. Její rty neslyšitelně šeptali slova posledního rozloučení, avšak určitě se neloučí na posledy, tato slova bude šeptat den za dnem, znovu a znovu...

Dohrál smuteční chorál, který křičel melodii smutku. Pevně jí stiskla mohutná mužská dlaň. Ona na něj pohlédla, skoro nepřítomným pohledem, avšak zarazilo jí, že v očích muže nespatřila smutek. Copak jí nikdy nemiloval? Chtělo se jí křičet, ale jen zpět sklopila zrak, vstala a došla k dřevěné rakvi. Poklekla a položila před ní bílé růže, převázané černou stuhou. Po chvíli se vrátila zpět k muži, a po jeho boku odcházela pryč. Venku bylo šero, od zatažené oblohy s těžkými mračny, ze kterých padal déšť, bičující vše co mu přišlo do cesty. Než došli k mohutné hřbitovní bráně, měla dívka zcela smáčené své dlouhé, havraní vlasy. Chladný vítr jí mokré pramínky vlasů foukal do obličeje, a ona je odhrnovala bledými, prokřehlými prsty. Když muž za nimi zavřel bránu, vydali se cestou k domovu. Byla to ještě dobrá půlhodina cesty, svižným krokem. Míjeli obilné lány, a louky nad kterými snad někdy létají motýly.

Přišla domů úplně promrzlá. Sotva zula černé tenisky a sundala bundu, schoulila se ve svém pokoji pod měkoučkou deku. Třásla se po celém těle, ale ne zimou. Mohl za to pláč, jenž se jí zmocňoval. Po tvářích se jí řinuli hořké slzy. Uslyšela klepání na dveře. Nechtěla u sebe ničí přítomnost, a tak na klepání nereagovala. Ale za pár vteřin se pomalinku dveře pokoje otevřeli. Stál v nich onen muž, kterého tak nenáviděla. Její otec. A teď s ním zůstala tato dívenka, jménem Emily, na světě úplně sama. Došel k ní rázným krokem, a sedl si na postel. Setřel Emily z tváří slzy, a začal jí hladit po vlasech. Odhrnul z ní deku, a jeho hlazení pokračovalo na její krk, ruce, záda… Emily se zděšeně posadila. Podívala se na něj svýma velkýma hnědýma očima, z kterých čišel strach. Maximálně by od otce čekala další rány, kterých už tolik padlo na její útlé tělo. Ale tohle se jí ani trochu nezdálo. Když v hlazení pokračoval níž, a hladil jí na místech, kde by už neměl, přála si radši další ránu, než tohle. K jejímu překvapení se zvedl, a odešel. Odechla si, ale moc dobrý pocit z toho neměla. Znovu se rozplakala, jako dnes už pokolikáté. Akorát tentokrát ne kvůli bolesti ze ztráty maminky, ale ze strachu. Za nějakou dobu usne vyčerpáním. Když se kolem půlnoci probudí, zjistí, že vedle ní někdo leží. Natáhne se po vypínači lampičky a rozsvítí. Leží vedle ní její otec. Táhne z něj alkohol a cigarety. Dívá se na ní zarudlýma očima. Emily chce vstát,a odejít spát jinde,ale chytne jí pevně za ruku. Otec se posadí a povalí jí na záda. Rozepíná si kalhoty. Ona se brání, ale marně. Je proti němu tak slabá.

Za chvilku je po všem. On se udýchaně zapíná, a odchází pryč. Za pár minut slyší Emily bouchnutí vchodových dveří. Je dost v šoku. Natáhne na sebe mikinu černé barvy, obuje se a rychle utíká pryč. Téměř bez dechu se zastaví u jedné lavičky v parku. Posadí se na ní, a až po nějaké době se dá opět do pláče. Věděla, že život jen s otcem nebude snadný, ale tohle nečekala. Cítí se hrozně špinavá, a je celá rozbolavěná.

Probudí se do slunečného podzimního rána. I když slunce svítí, je chladno. Posadí se na lavičce, na které usnula, a opře čelo o kolena. Přemýšlí, co bude dál. Vrátit se k otci znamená další bolest, hlavně tu psychickou. Ale nikoho jiného nemá, a tak se pomalými kroky vydá zpět. Když stojí před dveřmi, chvilku váhá, ale nakonec zaklepe. Na uvítanou chytne hned facku, až má problém udržet se na nohou. Začne po ní křičet, kde že se flákala celou noc. Emily se sama sebe ptá, zdali si vůbec pamatuje, co jí způsobil. Projde kolem něj, a běží do svého pokoje. Otevře okno, a zhluboka vdechuje do plic čerstvý vzduch. Bydlí v pátém patře činžáku. Kouká se z okna na lidi,a pak na temně modré až šedé mraky, jak plují po obloze. Zadívá se, v jednom z nich vidí želvu. Další vypadá jako žába. Pozoruje mraky, hledá v nich obrázky. Na malou chvíli nemyslí na svá trápení. Ze snění ji vytrhne zvuk dveří, které se zavřeli. Pomyslí si, že je otec pryč, a může se jít aspoň okoupat, aniž by jí ublížil. Napustí si vanu horké vody. Celá se do ní ponoří, zatají dech, a ponoří i hlavu. Kouká se pod hladinou vody, a poslouchá zvláštní ticho, jenž je pod vodou. Uklidňuje jí. Najednou zjistí, že je pod vodou už příliš dlouho, a nemá žádný kyslík. Rychle se vynoří z vody, a zavadí o poličku nad sebou. Spadnou do vody věci jako šampon, sprchový gel, a také jedna žiletka, která patří otci. Uklidí spadlé věci zpátky, a opatrně vezme žiletku do ruky. Prohlíží si jí. Vyklouzne jí a trochu jí řízne. Emily se divá na poraněný prst, jak z něj vytéká krev. Fascinuje jí to. Uchopí znova žiletku a  přejede s ní lehce po ruce. Vytvoří se šrám, který se okamžitě zalívá červenou tekutinou. Udělá to samé vedle. A pak znova a znova. Krev kape z ruky dolů a mísí se s vodou. Zůstávají růžové kolečka, která se po chvilce rozplynou. Uvědomí si, že je ve vodě už dlouho, a už dávno vychladla. Uloží žiletku zpět na poličku, omotá se celá do osušky, a zaváže si ruku kapesníkem. Jde se obléct do pokoje. Otevře skříň, která obsahuje oblečení pouze černé barvy. Její maminka milovala barvy, a vadilo jí,že se Emily obléká takto, ale doufala, že s toho vyroste. Jak ironické, že na její pohřeb se všichni dostavili právě v této barvě. Bylo to spíš jak výsměch, pro člověka, co miloval život a barvy. Ani Emily maminka neměla snadný život. Její manžel jí neustále bil, a co bylo pro ní nejhorší, že vztáhl ruku i na jejich dceru, a ona proti tomu nic nezmohla. Nikdy by si nevzala život, jak si všichni myslí, že zemřela. To, že přepadla přes zábradlí toho mostu nebyla jen náhoda, ale to se už nikdo nedoví.

Emily přemýšlí nad svým smyslem života, nad důvodem, proč tady je. Miloval otec snad její matku? Ona maminku milovala, a moc. Byla to její opora v těžkých chvílích, ale bez ní, nemá pro co žít. Věděla naprosto jistě, že až se otec vrátí domů, buď jí zbije, nebo zase znásilní. Ne, tady už nezůstane. Sbalí si do batůžku nějaké oblečení, prohledá byt, zdali tam nejsou schované peníze a k jejímu štěstí najde tisíc korun. Při hledání objeví balíček cigaret. Nikdy nekouřila a ani nechtěla, ale když to všichni tak zakazují, na truc si jednu dá. Už tak má ze života peklo, a v kouření mnoho lidí vidí požitek, tak proč to nezkusit. Sbalí tedy ještě dva balíčky cigaret a zapalovač. Obleče si bundu, obuje se a nadšeně se vydá na cestu za lepším životem.

Za pár hodin zjistí, že zase tak skvělý nápad to nebyl. Nemá kam jít, nemá kde přespat. Už se stmívá, a po ulici se potulují divní lidé. Má strach. Schoulí se do klubíčka na zastávce autobusu. Je chladná noc a nedaří se jí usnout. Vzpomene si na cigarety. Vytáhne jednu, zapálí, potáhne, vdechne, vydechne. „Bezva, aspoň k něčemu byli ty kecy lidí ze školy“. Cigareta jí moc nechutná, ale stejně nemá co dělat, tak si zapálí další. A ono jí to uklidňuje. Poté chvilku přemýšlí a za chvilku se ocitá v krajině snů.

Probudí se do mrazivého rána, celá polámaná a zmrzlá. Jde se ohřát do restaurace a objedná si čaj. Poté se vydá na procházku městem.

Takhle to jde pár dní, že všude možně přespává, ale dochází jí peníze a i síly. Když už má v peněžence poslední dvacku, a je na pokraji svých sil, potká jednoho muže. Ten jí nabídne, že jí dá ubytování, když si to u něj odpracuje. Emily nadšeně souhlasí, že bude mít kam hlavu složit a ještě dostane najíst. Tak jí tedy vede na slibované místo. Emily dostane svůj pokoj. Hodí batoh na zem, lehne na postel, a usne. Už to moc potřebovala, byla zcela vysílená. Když se druhý den probudí, jde dolů do haly, kudy přišla. Její hostitel jí přivítá a pobízí jí k jídlu. Ona ani chvíli neváhá a hladově se pustí do jídla. Poté se zeptá na koupelnu. Muž jí vysvětlí cestu, a ona se jde po delší době umýt.Vyleze ze sprchy krásně čistá a dokonce zase vypadá i k světu. Potká onoho muže, který se jí představí jako Filip. Filip se jí zeptá, zdali je připravena jít pracovat. Odpoví mu, že ano, je zcela odpočatá a plná energie. Filip jí zaveze k ošklivému domu. Je šedý a oprýskaný. Teď si Emily uvědomí, že ještě neví, co že to je za práci. Ale sotva vejde dovnitř, ve Filipově doprovodu, pochopí. Je to bordel.

Po celém dni, kdy musela uspokojit i ty nejhorší typy mužů, jenž se jí hnusili stejně jako otec, mnohdy i více, se sesype v pokoji, Filipova domu. Ví, že jí nic jiného nezbude, než aspoň nějaký čas zůstat. Na ulici by to nepřežila. A tak den co den s velikým odporem, vydělává si na každodenní nocleh a jídlo. Po nějaké době jí to už ani nevadí, je to spíš rutina, jen práce. Snaží se na to nemyslet, a staví si vzdušné zámky, o kterých ví, že jich nikdy nedosáhne. Z tohohle se už nikdy nedostane. Měla tak krásný život, a v pár letech šlo vše do háje. Její smysl života je vydělat si na jídlo, ale takovýmto způsobem…To snad ani smysl být nemůže. Už takhle dál žít nechce.

Našli ji druhého dne na záchodě, s podřezanými žilami. V jejím batůžku, který skončil na smetišti byl deník. V něm stálo: Sedmkrát jsem spadla, ale už neměla sílu se po osmé zvednout.