Průvodce

...byl to dárek...

Tma, neproniknutelná, záhadná a přesto vyzývavá, tichá a tajemná, pulzující dechem nadpřirozena...

Pak se ozve tiché škrtnutí a z temné jednolitosti vystoupí obrysy dvou těl obklopené měkkým mihotavým světlem: "Jsme tady..." usmál se na ni.
Ona se dotkla kamenných zdí tunelu, do kterého právě vešli. Byly studené a vlhké. Vlhké a studené...
"Máš strach?" zeptal se.
"Ne, když jsem s tebou, tak ne," cítila pod nohama kaluže vody. Nemá ráda tenisky nasáklé vodou.
"Jak je to daleko?" zeptala se ho se zastíranou obavou v hlase.
"Daleko? To záleží jen na nás. Pojď."
Vykročili. Měkké světlo zhaslo. Do tmy se ozývaly jen jejich kroky.
"Proč jsi zhasl? Nic nevidím..."
"Tady nepotřebuješ vidět," ucítila jeho ruku na svém rameni: "Věříš mi?"
"Věřím," kývla.
"Tak mi podej ruku, povedu tě..."
"Dobrá," vložila svoji dlaň do jeho.

Pokračovali dál, teď, když ji vedl, cítila se mnohem bezpečněji a bezstarostněji. Rozhlédla se kolem sebe, ale neviděla nic. Jen tmu. Jak to jen dělá, že se tu orientuje, napadlo ji.
"Sama brzy zjištíš," uslyšela jeho hlas. Zněl pobaveně.
Lekla se: "Jak víš že..."
"...jsi myslela právě na tohle? Prostě tak."
"No,to není moc vtipné," zamračila se.
"Není," řekl. "Myslel jsem, že to bude pro tebe spíš zajímavé... nevadí. A teď pozor, přejdeme po úzké římse, nebylo by dobré, kdybys spadla..."
"Nestraš..." otřásla se. Přitiskla se k němu a vážila každičký krok. Pod sebou cítila nekonečnou temnou hlubinu. Zavřela oči a soustředila se jen na cestu.

"Zvládla jsi to," jeho hlas se lámal v ozvěnách.
Zjistila, že vstoupili do prostorné jeskyně.
Zastavili se. Rozhlédla se kolem.
"Jej..." vydechla překvapeně, "vidím světýlka! Jsou krásné... Jako hvězdy... to je nádhera... co je to?"
"To neuhodneš," usmál se. "Schválně, co si myslíš, že to je?"
"Diamanty.." rozesmála se. "Obrovské, třpytivé diamanty!"
Zahleděl se na ni. Děvčátko se zářícíma očima.
"Diamanty... Možná, že ano. To jsou tvoje přání a sny! Vidíš, kolik jich máš? Rozzářily to tu jako ve dne."
Náhle si uvědomila, že má pravdu. Už je neobklopovala tma. Jeskyní se rozlévalo namodralé světlo.
"Moje sny... A tvoje? Kde TY máš svoje sny?" zeptala se.
"To víš, že mám svoje sny. Jen je nevidíš..."
"Protože jsou tvoje?"
"Protože jsou moje."
"Ale já je chci vidět...ukaž mi je," zadívala se na něj posmutněle.
"Snad, až přijde čas," usmál se.
"Slibuješ?"
"Slibuju."

Jeskyně se před nimi rozestupovala.
"Je to jako chrámová loď..." řekla.
"Ano, je. Také už se blížíme k cíli," zadíval se na ni.
"Už? Ale mně se ještě nechce..."
"Je čas," pokrčil rameny. "To si nevybereš."
"Hmmmm," zamračila se.

"Oh, to je krásné," řekla pak. Na konci jeskyně se rozprostíralo jezero. Uprostřed jezera se vznášelo něco velkého a bílého.
"Ještě jsem neviděla tak obrovský leknín..." zaradovala se.
"To není leknín. To je to místo..."
"To je ono? A jak se tam dostaneme?"
"Přejdeme hladinu..."
"Neutopíme se?"
"Copak můžeme?"
"To je pravda. Ale drž mě."

Kráčeli po hladině. Zvědavě se podívala pod nohy. Viděla věci, které nedokázala pojmenovat. "Líbí se ti to?" zeptal se jí.
"Ano," kývla nadšeně.
"Prima. Brzy to všechno poznáš sama. Až se probudíš..."
"Mě se ale vůbec nechce spát," protestovala.
"Bude se ti chtít, uvidíš," ujistil ji.
"Hmmmm," zamračila se znovu.

Obrovský bílý květ se před nimi rozevřel. Uvnitř spatřila velkou bílou postel plnou sametově měkkých přikrývek. Přistoupili k ní.
Jemně ji do ní uložil.
"Ale mě se vážně nechce vůbec spát..." pohlédla na něj s tichou prosbou.
Políbil ji na čelo: "Buď tu hodná a jen hezky spi. Já už musím jít. Přijdeš za mnou, později..."
"Ale... jak se odsud dostanu? Nenechávej mne tu samotnou, prosíííím!!!" vyskočila z postele.
"Musím, nejde to jinak. Neboj se, až se probudíš, budeš vědět, co máš dělat. Sama musíš najít svoji cestu."
Viděl v jejích očích strach. Objal ji: "Neboj se. Věřím ti. Dokážeš to. Počkám na tebe. Tam... venku... A neplač, jen neplač, prosím tě..."
"Dobře, dobře," utřela si oči,"to já jen tak.. to samo," usmála se.
"Tak se mi to líbí."

Uložil ji nazpět a přikryl ji velkou bílou dekou. Naposledy se na ni zadíval. Jeho pohled ji celou pohltil. Najednou se cítila velmi unavená. Zavřela oči.
Jakoby z dálky k ní naposledy dolehl jeho hlas:
"Nezapomeň, počkám tě tam venku, pa pa..."
"Pa pa, až se narodím, tak si tě najdu... " zašeptala už v polospánku, a pak spokojeně usnula.

---