Deník 8

14. ledna 2000  pátek

Připadá mi naprosto zbytečné sem něco psát, protože všechno je pořád stejné. Všechny dny jsou si podobné jako dvojčata. Takže ani nevím, co sem mám psát. Pořád čekám, že se něco změní, že se něco stane a budu už jenom šťastná a ono nic. Nic nemá cenu. Nevím, co mám dělat, nevím, o co se mám snažit. Byla jsem ráda, když maminka dovolila, že můžu jen sedět a nemusím mít ruce nad hlavou, fakt jsem byla šťastná, ale teď nějak zjišťuju, že to není tak dobré, jak jsem si představovala. Dřív, když jsem měla ruce tak dlouho nad hlavou a dala jsem je potom dolů, někdy jsem teda měla i problém dát je vůbec dolů, protože jsem je skoro necítila, prostě mi spadly do klína jako 2 kusy něčeho cizího. Ten pohyb vůbec nešel ovládnout. A potom jsem cítila, jak do nich postupně přitéká teplo. To teplo bylo příjemné. Teď už jenom sedím, nic mě nebolí, ruce poslouchají, měla bych asi být šťastná, ale nejsem a nevím proč.

 

17. ledna 2000  pondělí

Bolí mě, když mi maminka nadává. A taky mám na ni vztek. Chová se, jako kdyby mohla úplně všechno. Copak je jí jedno, jak se lidi kolem ní cítí? Říkala jsem si, že si budu ty její nadávky zapisovat. Nevím proč, snad abych jí jednou ukázala, jaká na mě byla a abych jí řekla, jak mě to bolelo. Ale nedá se to stíhat. Je toho tolik, že nestihnu zapsat ani polovinu. Navíc bych to musela dělat nenápadně, protože kdyby mě viděla, bylo by zle. Jistě by zuřila ještě víc a přidala by mi hromadu hodin. Dneska mi řekla, že čumím jak kunda z roští. A já nemůžu vůbec nic dělat, jenom ji poslouchat.

 

20. ledna 2000  čtvrtek

Je už noc, ale tohle si musím zapsat. Doufám, že to půjde přečíst, třese se mi ruka, vlastně se třesu celá. Před chviličkou jsem šla na záchod. Otevřu dveře, rožnu a po dveřích dolů běžel veliký pavouk.. Hrozně jsem se ho lekla. Mám z pavouků hrůzu. Zabila jsem ho, naštěstí. Když je nějaký pavouk na místě, kde mám na 99,9% šanci, že ho zabiju, tak to udělám. Jinak uteču. Nesnáším pavouky, hrozně se jich bojím.

 

21. ledna 2000  pátek

Kudlinka mě poprosila, jestli bych ji nedoučovala němčinu. Samozřejmě se budu snažit udělat si na ni čas. Dneska jsem dostala jedničku z angličtiny a když jsem měla 5 hodin oddržených, šla jsem k ní. Doufám, že to ode mě aspoň trochu pochopila. Vypadalo to, že ano, tak snad ano. Baví mě to. Neustále mě pobízela, ať si vezmu čokoládu, jenže já nějak na sladké nejsem. Chutná mi to, ale stačí mi pár čtverečků a mám dost čokolády třeba na 14 dní. Hlad taky nemám, maminka mi jíst dává. Nic přece nechci, učím ji, protože mě to baví.

 

28. ledna 2000  pátek

Dostávali jsme vysvědčení a nic moc. Mám čtyři dvojky – z matiky, dějepisu, informatiky a samozřejmě z tělocviku. Jak jinak taky že? Jinak mám jedničky.

V noci přišel do pokojíčku tata a cosi dělal za dveřmi. Přišla tam i maminka a jaksi se ho snažila odehnat, tak se tam přetahovali. Nechápu, co to mělo znamenat. Tata tu pry hledal zachod a maminka mu nadavala, že je ožraly….

 

30. ledna 2000  neděle

Tata začal na maminku řvát, ať utře chodbu, že máme tento týden úklid a ona samozřejmě, že ne a ať to udělá on. Nakonec tata šel a udělal to. Maminka celou dobu seděla v kuchyni a dělala, že něco zašívá, ale nic nezašila. Prostě neděle jako obvykle.

 

2. února 2000  středa

Jak jen mám popsat ten smutek, co je ve mně? Nevím, kde se bere, nemám k němu důvod, vypadá to, jako kdyby byl se mnou odjakživa. Nastěnko, myslím na tebe pokaždé, když je mi tak, jak je mi teď. Asi bych neměla. Snažila jsem se nějak si tě zprotivit, jenže mi to nejde. Byla to hloupost. Hrozně moc mi chybíš. Je to divné, ale když jsem tě vídala ve škole, nepřipadala jsem si tak sama jako teď. Mám strach Nastěnko. Nevím proč ani z čeho, prostě ho mám.

8. února 2000  úterý

Maminka mi přidala 50 hodin za to, že jsem na záchodě spláchla. Když je tata pryč, nesmíme totiž splachovat. Maminka splachuje vodou z kýblů, které stojí v koupelně. Splachuje ale jenom jednou nebo dvakrát denně a když není v kýblech voda, tak se nespláchne. Voda v záchodě bývá s takovou málokdy průhledná, většinou bývá úplně hnědá, plavou v ní takové nevábné věci a strašně to smrdí. Maminka někdy chodívá čůrat do koupelny do těch kýblůs vodou nebo rovnou do vany, kterou po sobě ale neopláchne, takže máme smrad i v koupelně. Tata někdy říkává: „Až budete ve svým, naserte si do každyho kóta, mně je to jedno.“ Tak jestli se tím maminka začne řídit, máme se na co těšit.

 

11. února 2000  pátek

Kudlinku celkem pravidelně doučuju tu němčinu. Dneska si zase jako obvykle stěžovala na to, že má latinu a jaký prý to je hrozný a těžký jazyk, tak jsem jí řekla, ať mi to ukáže a celkem se mi to líbí. Ukazovala mi jakási přísloví a když četla, hrozně hezky to znělo. Povídala, že jestli chci, může mě ona učit latinu. Samozřejmě chci. Tak jsme hned dnes začaly. Sice je to zdravotnická latina, ale to mi zas až tak nevadí, protože biologii člověka jsem měla tuze ráda.

 

12. února 2000  sobota

Dnes v noci se zase tata motal za dveřmi v pokojíčku. Přehraboval se v postýlce pro panenky, která je v poličce hned u dveří. Maminka ho zase vyháněla a přetlačovali se o dveře. Ráno maminka nadávala tatovi že je ožrala a že prý jí ulomil kus zubu. Má ho teda ulomený, ale to se jí stalo už před dvěma dny, když cosi jedla.

 

16. února 2000  středa

Jediné, co by mě dokázalo rozveselit, je smrt. Myslím moje smrt. Kdybych to někomu řekla, nejspíš by si myslel, že jsem blázen. Klidně bych byla i bláznem, jen kdybych věděla, že umírám. Často nad tím přemýšlím, co mám taky dělat, když nic nesmím? Jen sedím a sedím, každý den pořád dokola, maminka s tatou na sebe pořád křičí nebo maminka křičí na mě a Krákora je vždycky superhodná kytička voňavá. Já nejsem nic – jen někdo, komu se nadává, někdo naprosto neschopný, kdo všude jenom překáží. Jsem zbytečná. Nikdo mě k ničemu nepotřebuje. Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdybych se zabila. Nikomu bych nechyběla. Krákora by byla ráda, že všechny moje věci patří jenom jí, maminka by měla o starost méně. Ostatní by nepochopili, proč jsem to udělala. Vlastně ani maminka s Krákorou ne. Možná, že by se to doneslo i k tobě, Nastěnko, nejspíš ano, protože Vyškov je malý, ale ani ty bys mě nepochopila. Někdy zase přemýšlím, jak to udělám, asi bych spolykala prášky nebo skočila z něčeho vysokého. Ale nejspíš ty prášky, výšek se totiž bojím. Jenže co když by se mi to nepovedlo? Mám strach se zabít a mám i strach žít dál. Asi už jsem doopravdy blázen.

 

18. února 2000  pátek

Přijela babička a přivezla mi k narozeninám dort. Ještě se teda musí dát něco dovnitř a nahoře nějak ozdobit. V neděli k nám totiž přijde Kudlinka na oslavu, tak abych jí aspoň něco mohla nabídnout. Maminka na ní šetří jak může. Nejradši by jí nedala vůbec nic a všechno snědla sama. Aspoň ale bude zítra dobrý oběd. Myslím jako chuťově lepší než obvykle.

Babička, když byl tata pryč, utřela v koupelně pračku, která bývá skoro pořád špinavá od zubní pasty, která na ní bývá položená, pokapaná od vody z kartáčků, no vypadá hrozně. Maminka na ni začala ječet ať toho nechá a začala jí nadávat. Babička se rozbrečela a jela domů. Maminka šla do koupelny, schválně si vytlačila pastu a tu pračku popiplala ještě víc než byla předtím. Tata, když se vrátil, začal samozřejmě nadávat.

22. února 2000  úterý

Ve škole si jakž takž zvykám, Drkotal je pořád stejný, vykládá nám blbosti, zkouší pořád hlavně holky…..Nejde mi matika a fyzika. A taky informatika. Na tu máme učitele, který všechno, včetně chůze dělá asi dvakrát rychleji než běžný člověk. Tak taky vypadá ta hodina. Nikdo nic nestíhá, kromě několika málo asi dvou jedinců, kteří počítačům rozumí. Každou hodinu děláme jakési testy z programování, zatím nanečisto, ale údajně nás z toho hodlá známkovat. Vůbec tomu nerozumím.

Bobinka dnes v noci vyskočila z akvárka a našla jsem ji pod stolem. Potvůrka, vůbec odtamtud nechtěla zpátky.

 

24. února 2000  čtvrtek

Krákora mi ukazovala fotky na kterých je Nastěnčin pes a občas i kousek Nastěnky. Prý se jmenuje Aram. Nedávno mi sice Krákora povídala, že si byla vyfotit Nastěnčina psa, ale to jsem jí nějak nevěřila. No už jí to musím věřit a trochu jí závidím. Docela ochotně a sama od sebe mi popsala celý průběh návštěvy i cestu, akorát jsem z jejího popisu nepochopila, kde vlastně Nastěnka bydlí.

 

25. února 2000  pátek

Bobinka nežere! Nevím proč, nevím, co se děje! Tata mě s ní vzal k nějakému svému známému, prý je to veterinář a ten povídal, že jí mám zkusit vnutit kousek Paralenu a když tak zajít na veterinu. Paralen jsem do ní dostala, ale je to pořád stejné.

 

28. února 2000  pondělí

Byla jsem s Bobinkou na veterině. Veterinář si ji prohlédl, dokonce jí strčil mezi horní a dolní zuby kleště a násilím jí otevřel tlamičku, aby se podíval, jestli nemá něco v krku. Nemá. Neví prý čím to je, že nežere. Bobinka chudinka u toho tuze kvičela. Nakonec jí píchl injekci s výživou a prý mám přijít zítra. Ještě říkal, že by jí mohl udělat rentgen, jestli nemá něco v žaludku, ale to je drahé, na to nemám.

 

6. března 2000  pondělí

Bobinka je slabá. Každý den s ní chodím na veterinu a dostává injekce. I o víkendu veterinář přijel do ordinace, i když normálně má zavřeno.Chudinka Bobinka, vždycky když ji tam položím na stůl, snaží se ke mně doplazit. Už ani sama nepije, musím jí násilím dávat pít injekční stříkačkou. Je mi hrozně smutno. Někdy jí ani nemůžu dát napít, protože musím držet. Naštěstí to zatím dělá Krákora. Já se na ni můžu jenom dívat. Moc bych chtěla Bobince pomoct, ale nevím už jak. Chce se mi strašně moc brečet a nemůžu.

 

9. března 2000  čtvrtek

Byla to snad nejsmutnější noc, co jsem zažila. Vzbudila jsem se a slyšela jsem Bobinku, jak si tichoučce pokvikuje a nějak hrabe v hoblinách. Nedívala jsem se, co dělá, nechtěla jsem ji vyrušit nebo dokonce polekat. Dlouho jsem nemohla usnout a brečela jsem. Pak jsem usnula a ráno byla Bobinka mrtvá. Ležela napůl zahrabaná v hoblinách. I tak jsem dneska šla na veterinu, jenom říct veterinářovi, že umřela a zaplatit ty injekce, protože on vždycky říkal, že to necháme na příště. A teď to taky nechtěl zaplatit. Je hodný. Bobince jsme uspořádali pohřeb na zahradě v Dědicích. Maminka měla dokonce i slavnostní řeč.

 

10. března 2000  pátek

Je mi strašně. Pořád myslím na Bobinku. Měla jsem něco udělat. Měla jsem jí aspoň sama dávat pít.

 

16. března 2000  čtvrtek

Elvis se ptal, jestli někdo od nás ze třídy půjde na olympiádu z chemie a děcka navrhly mě tak půjdu. Nikdo jiný nejde.

V noci jsem šla na záchod, samozřejmě rozespalá, navíc bez brýlí a na záchodě jsem stoupla do něčeho podivného. Bylo to hovno!!! Ještě, že jsem byla obutá. Fuj, je mi z toho špatně ještě teď! Nechala jsem tu botu tam se vzkazem, ať mi ji laskavě ten, kdo to tam udělal, vyčistí.

 

17. března 2000  pátek

Tak tu botu mi vyčistil tata. Bylo to od něj. Prý přišel domů opilý a nějak si nevšiml, že se netrefil do záchodu. Bože, co já to mám za rodinu?!!!

Zatím pořád chodím ke Kudlince na tu latinu a ona ke mně na němčinu i když nepravidelně, podle toho jak můžu. Moc se mi ta latina líbí a vůbec mi nepřipadá tak strašná, jak Kudlinka vykládá. Kudlinka mi dokonce zavedla i jakýsi deníček a píše mi tam známky. Nejsou úplně nějlepší, protože nemám moc času se to učit. Ale baví mě to.

 

22. března 2000  středa

Dnes bylo školní kolo olympiády z chemie. Písemná část byla normální, prostě jako písemka. Praktická část byla zajímavější. Byla jsem ve dvojici s Ivou z naší třídy, která se nakonec taky přihlásila a byly jsme dvojka k pohledání. Vůbec nám to nešlo. Nejdřív nám prasklo takové to sklíčko, co se používá na zahřívání. Asi jsme ho držely moc nízko nad ohněm nebo nevím. Pak nám obsah jedné zkumavky začal prskat (aspoň jsme se prakticky přesvědčily, že plášť není zbytečný). Elvis říkal, že jsme tam čehosi nasypaly moc. (Daly jsme to od oka, protože byla dlouhá řada na váhu…..). No a to je celá olympiáda. Jak jsem dopadla nevím, ale asi dobře, protože Elvis se ptal, jestli bych šla na okresní kolo. Ostatních se neptal. No půjdu, proč bych nešla, však mám chemii ráda.

---