Stopařův zápisník 3

ZÁPIS DVACÁTÝPÁTÝ

Už nemám sílu psát žádné veselé historky, ač by jich bylo ještě tisíce a tisíce...Ale to, co se stalo tehdy v lese už nejde vrátit...Pořád slyším ten křik a cítím ten žár...Proboha! Všechny síly tohoto světa, stůjte při nás!! Tohle se nemělo stát!! Tohle ne!! To nemůže být pravda!! Nesmí!! Vždyť jsou to jen děti!! Mají se smát a být šťastné!! Nemají být součástí války!! A ještě takovéhle války...války, která přišla tak nečekaně a která ochromila všechny mocnosti tohoto světa...Koho mohlo napadnout, že se té hrstce nevítaných přistěhovalců podaří za tak krátkou dobu postavit armádu, která nemá obdoby....Kdo mohl vědět, že jsou to potomci dávných národů, které se ještě umí dorozumět s vlky...Kdo mohl vědět, že to bude první schod k naší zkáze...

Ještě teď, když zavřu oči, tak vidím všude krev....Snad by se tehdy nic nestalo, kdybychom nešli tou cestou. Kdybychom tolik nespěchali na vlak...Ale ten den už bylo něco ve vzduchu a my všichni chtěli být co nejdřív doma, abychom věděli, že se jim tam nic nestalo a že jsou v bezpečí...Nikoho z nás nenapadlo, že by nebezpečí mohlo číhat v přírodě, kterou milujeme a kam utíkáme před starostmi...Nikoho z nás nenapadlo bát se vlků, které potkáváme běžně každý víkend...Nikoho z nás nenapadlo, že tato zvířata počkají až kolem nich půjdeme a potom nečekaně zaútočí na toho nejslabšího...Snad kdybychom tehdy šli po silnici, tak bychom stačili dojet domů a ukrýt se někam do bezpečí...Nebo spíš ukrýt někam do bezpečí děti - nás vem ďas... my bychom šli bojovat do té války, šli bychom bránit své domovy a svou zemi....Ale děti toho měli být ušetřeny...

Stále se mi vrací sen o tom strašlivém večeru.....Vidím okamžik, kdy jsem se otočil po tom strašném křiku a viděl Klíště, naší nejmenší, jak leží v kaluži krve a nad ní stojí mohutný vlk. Viděl jsem Jesky jak se,se zoufalým křikem plným zloby, rozpřahá proti vlkovi. Neměla žádnou zbraň, jen sebrala ulomenou větev, které ležela vedle cesty a vložila do úderu veškerou svoji sílu.Zasáhla...A snad právě to byl okamžik, kdy nastal ten zlom, okamžik, kdy jsme si uvědomili, že to není jen jeden vlk, který zaútočil na člověka a že v lese už není bezpečno...Snad kdyby nebylo té rány, tak by se již nestalo nic horšího, ale je těžké nebránit dítě...Kdyby neudeřila Jesky, udeřil by někdo jiný..Ale i to by snad bylo lepší, snad by tam tehdy nezůstala právě Jesky..Kdoví... neuběhlo snad ani pět sekund od chvíle, kdy dopadla rána a všude kolem nás byl slyšet praskot větviček a šustění spadaného listí...Najednou bylo všude kolem spoustu vlčích těl, spoustu křiku, spoustu slz a spoustu krve...Seskupili jsme se do jakýchsi obraných koleček a bránili nejmladší a holky...Byl to boj bez naděje na výhru a nám už ubývalo sil...A vlci jako by to věděli...Každý zásah jen zvětšil jejich úsilí a každý mrtvý vlk je jen víc rozzuřil...Pomalu jsme spěli k neodvratnému konci...A tu zazněl ten výkřik, výkřik, který znamenal, že alespoň někteří z nás se zachrání a budou žít...Byla to Jesky, která se nějak dostala z kruhu obránců a křičela...A my nepřemýšleli nad tím proč máme utíkat nebo co má v úmyslu..Prostě jsme jen utíkali a v náručí nesli děti a zraněné...A tehdy jsem ucítil ten nesnesitelný žár...Otočil jsme se a spatřil rychle se šířící plameny...To Jesky!Vždyť ona nesla benzín, který jsme našli v lese...To ona ho zapálila a oddělila nás tak od vlků, kteří teď zděšeně prchali pryč...Náhle jsme ji uviděl...Klečela u Lucky a Klíštěte za hradbou plamenů a držela je za ruku....Podívala se na mě a já věděl, že ona s námi nepůjde...,,Nééé!!" vítr mi utrhl křik od úst a my museli utíkat před plameny postupujícími směrem k nám...Viděl jsme kolem tolik plačících tváří a tolik krvácejících ran, ale rána, která zůstala v mém srdci, se mi zdála nejbolestnější...Viděl jsme holky od Jesky ze skupiny, jak se vzpírají a pokouší se utíkat zpátky za ní...Ano, ona by je tam nenechala...Věděla, že tam zůstane už ve chvíli, kdy křičela...Dala nám naději na život a my jí teď nesměli zahodit..Snad by tehdy stačilo, kdybychom se po ní otočili ve chvíli, kdy křičela…Snad stačilo jen poznat, co má v úmyslu…Snad jsme se pro ni měli vrátit…

Nemohu zapomenout na její poslední pohled...Na její strachem rozšířené oči, které však přesto byli plné odhodlání bojovat za život svůj i za život těch, které miluje...To kvůli ní teď bojuji v téhle válce...To kvůli ní se snažím pomoci...Nosím v srdci plamen, který tam ona zažehla a také naději, že ji v téhle hnusné válce zase najdu a že svět znovu dostane řád....Ona nezemřela...Cítím to