Bacha jedu.

                                                                                                                                                                                                             Bacha! Jedu!

Nikdy nebudu řídit. Další z mého „nikdy“ , které jsem porušila. Před lety, si spolužáci udělali tzv. papíry ve škole. Podmínka - bezproblémové chování, takže všem bylo jasné, že já nic. 

Hodina pravdy se přiblížila a já se dostavila na první hodinu autoškoly. Odmítla jsem pyšně návrhy mých zkušených známých, abych s nimi jezdila po poli a na hodinu jízd přišla již připravena. Nikdy. Nebudu tajně orat a vláčet po lukách. V autoškole jsou od toho, aby mě vše naučili. V rodině jsme auto neměli. Jsem neznalá, nezkušená, netuším.

Instruktor zjistil, že již nejsem žádné „rozbřesklé dopoledne“ a zavelel.: „Do vozu a startujeme.“

Nevím kam se strkají klíčky. Netuším, jak se startuje. Proč jsou na podlaze tři pedály ?? Na klavíru jsou také. Nevím, kde se stírá, troubí, o různých čudlíkách ani nemluvím. Nevěří mi. Trpělivě mi vysvětluje vše. Nasedáme a jedeme. Bez přískoků. Ladně. Zařadím dvojku, proč se řadí je mi záhadou, ale vše dělám mechanicky.

„Blinkr doprava a jedeme do města,“ zavelí a já dál kroužím po malém parkovišti. Jsem nadšená. Kroužím.

On velí. Já kroužím. Zařve. Blinkr. Odjíždím k hlavní silnici, proti nám vyjede nákladní auto Tatra. Otočím klíčkem, vypnu motor a opouštím vůz. Je rozčilen, snaží se použít autoritativní tón. Mírně a v klidu, leč důrazně ho seznámím, jak budou probíhat naše příští jízdy. Nebude mi chytat za volant, nebudou mě mizet pedály pod nohama, nebude na mě spěchat, nebude na mě křičet, protože já mám nervy jenom jedny a bojím se tak strašně, že mám v očích vykřičníky.

Paráda. Jezdím jako bohyně, testy jsem se naučila nazpaměť, křižovatky také, závěrečky musím udělat, to je hotová věc. Testy – mám plný počet – jak jinak. Technická – levou rukou. Usedám do auta, vedle mne orosený instruktor a za mne policista. Jedeme přes město a ze známé hospody vyrazil Karel na kole. Znám ho, domů nejede, pokud do sebe nenasouká alespoň deset kousků. Jedu za ním krokem, policista velí “no tak šup, blinkr a předjedu cyklistu“. „Já ho znám, panebože, von je vožralej, von tam spadne,“ kulím oči. Přes naléhání provedu úkon, Karel se zachvěl poryvem větru a skončil mi na kapotě auta. Zareaguji urychleně, zapnu výstražná světla, vyskočím z auta, Karla překlopím do stabilizované polohy, zacpu mu nos a dlouze se mu přisaji ke rtům. Policista je nadšen, do protokolu píše jedničku.

Řidičský průkaz vložím něžně do peněženky, vůz voní novotou, včera sjel z výrobní linky.  Jedu pro mou sestru, která toho ví o autech ještě míň než já. Jedeme na výlet. Chci se pochlubit. Pole, louka, lán, tu přeslička, tu krtek. Kocháme se krajinou, sestra mě chválí.

Před malou vesničkou stojí policista a mává. Zastavuji. Otevřu okénko.

„Dobrý den paní řidičko, silniční kontrola,“ srazí paty. Zavřu okénko a dlouze se podívám přes volant a kapotu do dáli.

„Co chtěl,“ ptá se sestra. „Asi je něco před námi, kontrolují silnici,“ a upřeně zírám před sebe. Znovu ťukání na okénko.

„Tak paní řidičko, řidičský průkaz a všechny papíry od vozu,“ hlas mu znervózněl. Podám mu řidičský průkaz, a otevřu úložný box u spolujezdce a vytáhnu igelitovou tašku. Tam jsou prakticky všechny papíry od auta co mám. Servisní knížka, barvy potahů, brožura alarm-clock, nabídka střešních nosičů, papíry od pojišťovny, mobilní servis. Vše mu podám. Nakoukne do tašky, nakoukne do vozu.

„Já chci technický průkaz od vozu, takovou malou kartičku,“ křičí na mě a na krku mu nabíhá žíla jak špagát.

„Co chce,“ ptá se sestra. „Nevím, žádnou malou kartičku jsem v životě neviděla,“ s úsměvem miminka mu sdělím  totéž. Platím 300 kč a jedeme dál.

Napadl sníh. Krása. První sníh toho roku. Předběhl Martina na bílém koni. Jedu si jedu. Kopec. Z kopce a doleva. V zatáčce lehce přibrzdím, nikdy mi nikdo neřekl, že na sněhu se NEBRZDÍ. Šup a lehce klouznu do pole. Za zatáčkou je JZD, nebo kýhočerta se to teď jmenuje. Z vrátnice na mě mává vrátný a za několik minut vyjíždí traktor. Vyvlečou mě ze závěje, řeknou si o 200 Kč. „Jo, paninko, to je zlatý důl tahle zatáčka, tady se všichni těší na sníh, to pak jsou krásný vánoce,“ mne si ruce a celou mě osahává, jestli prý nemám něco pohmožděného. To je kšeft, jsem o 200 Kč lehčí a ještě prošahávačka od děduly. Cesty páně jsou holt nevyzpytatelné.

Na jaře si autíčko brumlá o něco hlasitěji než je obvyklé. Má velká premiéra, jedu poprvé do servisu.

Mechanik ztepilé postavy se postaví k vozu. „Paninko, podívám se pod hauptnu, vy se posadíte za volant, nastartujete a až zvednu ruku tak mi tam dáte dva tisíce, jo,“ a zmizí pod plechem. Startuji, chvíli nic, ruka se zvedá, vyskakuji z vozu, lovím v peněžence a do ruky mu strčím dva tisíce. Podívá se na mne, jak se dívají obvykle na tuze nemocné lidi. „Já myslel dva tisíce otáček, peníze až na pokladně,“ rozřehtá se jak pominutý a svolává kamarády v montérkách. Televarieté skončilo a já rudá jak hvězdy na kostelech odjíždím.

 Návštěvu Matějské pouti si nenechám ujít žádný rok.Poberu děti po známých, naházím je do auta a natěšeně se blížíme ku Praze. Děti křičí, smějí se, přelézají se, plivají po sobě, strkají si prsty do očí, roztrhávají si pusy, prostě normální výlet. Jedu pomalu, rádio přeřvává děti. První auto mě problikne, druhé auto mě problikne. Prohrábnu si účes. Že by si konečně všimli mé prudké krásy. Čepýřím se. Za mnou další auto a bliká, a bliká, dálkovými a mává na nás. Zastavuji u krajnice.

„Ženská, já na vás svítím jak na lampioňáku, vlečete za sebou výfuk. Jiskry od vás lítají jak na Silvestra,“ a rve mi zbytek výfuku od přívodní gumy. Hodím torzo výfuku do kufru, směr první benzínka. Děti vypustím z auta a jdu k obsluze, jestli neznají číslo na mobilní servis, že potřebuji výfuk, protože jedu na Matějskou pouť a nemám sílu těm drobečkům říct, že se nikam nejede. Drobečkové se rozprchli po prostoru, lítají mezi regálama, tříletý Jiříček se plazí za pult, cení zuby a drápy „šem Tyranošaurus Rex,“ a kousne pána za kasou do kotníku. Ten zaúpí. Zvedne telefon. „Fando, vezmi výfuk k Fabii a fofrem ke mně na benzínku, ale pronto.“ Zavěsí a oči mu kmitají nervozitou. Dětská demoliční četa rozjíždí akci. Do půl hodiny máme nový výfuk, fakturu vystavenou asi tak na tři výfuky, ale co by člověk neudělal pro spokojené oči dítěte.

Rok se sešel s rokem, před námi vánoce. Čas lásky, klidu a míru. Už ani nespím, blábolím, a slovní zásoba se mi scvrkla na 10 dkg oříšků, vanilka a áách, ty rohlíčky se povedly. Ještě koupím hladkou mouku, vajíčka.Vyvleču plnou tašku z obchodu, na vrchu křehce dřímou vejce. Nákup dám na zadní sedadlo a vjíždím na hlavní ulici. Po 5O m přechod, na přechodu chodec. Favorit přede mnou zastaví, já zastavím také, ale já byla poslední, kdo zastavil. Rána zezadu. Nákup mi přelétl přes hlavu, vajíčka a mouka bouchla mezi sklem a palubní deskou. Celý náraz mě posunul a já hupla na auto přede mnou. Vůbec netuším co se děje. Venku bílo, v autě bílo,  klaksony troubí, všichni blikají. Blikají světla ve výlohách, blikají naše zmačkaná auta a do zvuků rolniček si předáváme potvrzení od pojišťoven a přejeme si hezké vánoce. Krev netryskala, tak šťastné a veselé.  

Jinak jezdím skutečně ráda. Jezdím dobře. Pomalu a rovně. Nejraději odbočuji doprava. Projela jsem celou Evropu. Dojedu kamkoliv. Kdyby přemostili oceán tak si to střihnu i do Ameriky. Jo, a nejdůležitější je, vrátit se z cest domů. Tak šťastnou cestu i návraty.                                                                                                                           K2